Poslance německé AfD Petra Bystroně dnes celá Evropa zná jako toho, kdo „měl brát peníze od Rusů“. Český rodák je podle informací tajných služeb jedním z politiků, kteří měli být součástí v březnu rozkryté ruské vlivové sítě kolem webu Voice of Europe. Bystroň to popírá a pokračuje v kampani do nadcházejících eurovoleb. Své kauzy srovnává s pronásledováním disidentů za komunismu, před kterým sám v roce 1988 uprchl. Právě okolnosti Bystroňovy emigrace a další prázdná místa v jeho životopise mapuje rozsáhlá investigace serveru HlídacíPes.org a německého týdeníku Die Zeit.

Český Těšín, druhá polovina 80. let: rachotící vlaky kolem obřího nádraží, upadající ekonomika dožívajícího socialismu, nedaleko stále ještě tepající ostravské „ocelové srdce republiky“, ale také – jen pár metrů za řekou Polsko, které tehdy už bylo mnohem dál na cestě k demokracii.

Zhruba v těchto kulisách si tehdejší teenager Petr Bystroň vytvářel názor na svět. A také na to, co je to svoboda, která, jak tvrdí i dnes, je pro jeho život klíčová. Na jeho webových stránkách doslova stojí: „Petr Bystroň. Život pro svobodu“.

Patnáctiletý Petr Bystroň v jedné z ubytoven pro uprchlíky v Mnichově (1988). Foto: se souhlasem Franze Kottedera

Ztracené důkazy, skartované dokumenty

Tento zběžný online životopis však není zdaleka kompletní, chybí v něm například zmínka o Bystroňově pobytu v NDR na přelomu 70. a 80. let nebo o pozdějším neúspěšném pokusu o politické angažmá v Česku o třicet let později. Především v něm však chybí okolnosti, za nichž z Československa uprchl a získal v Německu politický azyl.

Sám Bystroň tvrdí, že listinné důkazy o svém pronásledování, které měl poskytnout v roce 1988 německým úřadům, už nemá. Jeho azylové složky z německých archivů byly skartovány a z veřejných zdrojů tak nelze jeho tvrzení o represích ověřit.

Text je společnou investigací HlídacíPes.org a týdeníku Die Zeit. Na jeho přípravě spolupracovali Vojtěch Berger, Veronika Völlingerová a Martin Nejezchleba.

Redakce HlídacíPes.org a týdeníku Die Zeit Bystroňovy výroky ohledně dění před útěkem i kolem samotné emigrace ověřovaly u řady pamětníků, mimo jiné Bystroňových někdejších spolužáků, třídních učitelů, bývalých spolupracovníků i rodinných příslušníků. To, že by měl tehdejší teenager Petr Bystroň skutečně vážné problémy s režimem, jež by vedly až k odchodu ze země, si však nikdo z nich nevybavil.

Image politického uprchlíka je přitom pro celou politickou kariéru Petra Bystroně v Německu zásadní a on sám si ji pečlivě pěstuje. V rozhovorech také opakuje několik událostí, které mají tyto represe dokládat. Například založení skautského oddílu nebo policejní zatčení na hudební burze.

Na zkušenou v NDR

I když se Petr Bystroň narodil v Olomouci, jeho osudovým městem byl Český Těšín. Tam absolvoval většinu základní školy a první ročník gymnázia. Během letních prázdnin 1988 s matkou a jejím tehdejším manželem odjeli na dovolenou do Jugoslávie, odkud emigrovali do Německa.

Sám Bystroň se dnes, o třicet pět let později, prezentuje bezmála jako disident: „Jako čtrnácti a patnáctiletý jsem byl pronásledován za svůj boj proti komunismu,“ řekl například loni v březnu v rozpravě německého Bundestagu.

To však nebyla Bystroňova první osobní zkušenost s Německem, byť ne s tím západním. Do základní školy v Těšíně nastoupil později, protože se krátce předtím vrátil z NDR, kde žil předchozí manžel matky Petra Bystroně, který byl východní Němec. Petr Bystroň krátce chodil i do německé školy ve spolkové zemi Durynsko. Východoněmecká anabáze však rychle skončila.

Bystroňovi čeští spolužáci ho popisují jako výjimečně inteligentního a na svůj věk vyspělého: „Petr byl po celou dobu intelektuálně úplně jinde než byl běžný průměr. Měl velký přehled a uměl mluvit. Myslím, že všechny tyto předpoklady bohatě zúročil ve své politické kariéře. Byl to prostě lídr, který měl přirozenou autoritu,“ vzpomíná jeden z bývalých Bystroňových spolužáků Otmar Humplík.

Jiní s vybavují Bystroňův zájem o knihu Michaila Gorbačova o perestrojce nebo debaty o pacifismu či neutralitě cestou domů ze školy nebo vyloženě protirežimní názory, které prý tehdy Petr Bystroň zastával.

Sám Bystroň dnes toto období prezentuje tak, že byl bezmála disident: „Jako čtrnácti a patnáctiletý jsem byl pronásledován za svůj boj proti komunismu,“ řekl například loni v březnu v rozpravě německého Bundestagu.

Z osobních svědectví ani archivních materiálů, které HlídacíPes.org a Die Zeit nashromáždily, však tato Bystroňova tvrzení nelze jednoznačně doložit.

Útěk před represí, nebo jen „za lepším“?

Jeho matka, lékařka, byla v 80. letech členkou KSČ, vyloučili ji až po emigraci v roce 1988. Vyplývá to z evidence členů komunistické strany v Národním archivu.

Bystroňova matka se jen několik dnů před emigrací potřetí vdala a následně se synem a novým manželem odjeli na dovolenou v Jugoslávii, která skončila emigrací do Mnichova. Podle Petra Bystroně se do Německa dostali letadlem z Bělehradu.

„Emigrace byla spíš přáním mé bývalé manželky. Myslím, že roli v tom hrály hlavně ekonomické záležitosti, ona nebyla nějak politicky perzekuovaná. Alespoň já o tom nevím, nesvěřila se mi s něčím takovým,“ říká Bystroňův otec.

„Ekonomicky se nám vedlo velmi dobře. Matka byla lékařka, její muž vedoucím pracovníkem stavební firmy,“ popsal Bystroň rodinnou situaci před emigrací pro Die Zeit a HlídacíPes.org.

Část oslovených exspolužáků Petra Bystroně však na dotaz redakce uvedla jako důvod jeho emigrace nikoli politické, ale právě ekonomické důvody. Naznačil to i Bystroňův otec, který sice v době emigrace syna a bývalé manželky s původní rodinou už dlouho nežil, syna však pravidelně navštěvoval.

Se synem se vídali o víkendech a neřešili prý žádné politické věci. Petr Bystroň se nikdy otci nesvěřil s tím, že by ho třeba sledovala StB. Věděl ale o tom, že syn zakládal v Českém Těšíně s kamarády skautský oddíl.

„Syn byl tehdy puberťák, který v té době ještě žádné zvláštní politické názory neměl. Jako každý v tom věku se díval na Západ spíše idealisticky. Emigrace byla spíš přáním mé bývalé manželky. Myslím, že roli v tom hrály hlavně ekonomické záležitosti, ona nebyla nějak politicky perzekuovaná. Alespoň já o tom nevím, nesvěřila se mi s něčím takovým,“ říká Bystroňův otec.

Příliš zamlžené vzpomínky

Podobně mluví i další lidé, kteří v té době byli Bystroňovi blízko. Například syn tehdejšího manžela matky Petra Bystroně Ivo Kramoliš, který byl s Petrem Bystroněm v pravidelném kontaktu až do jeho emigrace. Právě jeho otec, Bystroňova matka a Petr Bystroň nakonec společně emigrovali do Německa. Do té doby je Ivo v Českém Těšíně navštěvoval:

„On byl a je extrémně inteligentní. Ale že se zajímal o politiku? Já jsem se o ni zajímal taky, jenže v osmdesátém osmém už na stáncích PNS prodávali Listinu základních lidských práv a svobod. Rozhodně jsme nevedli filozofické debaty typu Pojeďme za Havlem do Prahy. Represe jsou nesmysl. Žádný disidentský prvek tam nebyl.“

Petr Bystroň nicméně tvrdí, že se svým vrstevníkem Ivo Kramolišem v té době „neměl téměř žádný kontakt“.

„Že bych byl kvůli založení oddílu pronásledován komunistickým režimem, si nemyslím. Pan Bystroň ho skutečně ‚spoluzakládal‘, respektive byl v něm, pokud si pamatuji, stejně jako já aktivní. Vzor našich představ patrně vycházel ze skautingu, ale v té době jsme ani pořádně nevěděli, co to je,“ vzpomíná Bystroňův spolužák Ježek.

Redakce zná také identitu matky Petra Bystroně, vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu však nebylo možné ji kontaktovat a okolnosti emigrace přímo u ní ověřit. Motivy útěku nelze vyčíst ani z vyšetřovací zprávy, která se k tomuto případu emigrace zachovala v Archivu bezpečnostních složek a kterou má redakce k dispozici.

Sám Bystroň v průběhu let opakuje v různých verzích dva příklady, které mají dokazovat jeho problémy s tehdejším režimem. V obou jde o události staré přes 35 let, což značně komplikuje jejich ověření. Někteří pamětníci už nežijí, u jiných – tehdejších teenagerů – zase dlouhý časový odstup zamlžuje detaily. Zaujme, že prakticky jako jediný z oslovených si na podrobnosti živě pamatuje jen Petr Bystroň.

Hra na skauty

Jako první důkaz údajného pronásledování komunisty Petr Bystroň během let opakovaně zmínil „založení ilegálního skautského oddílu“. Ten se mimochodem jmenoval na poměry východního cípu Slezska poněkud bizarně – Krakonoš. Může to znít jako na první poslech banální historka, ve skutečnosti je to ale zásadní – právě na image politického uprchlíka totiž Bystroň založil celou svou politickou kariéru v Německu.

„Nevím, jestli to byl můj nápad nebo nápad někoho jiného, ale byl jsem tam předseda. Jak něco takového mohlo dopadnout v komunistickém Československu? V sobotu jsme šli na hory, složili jsme přísahu, se žlutými šátky v zelených košilích. V úterý se to řešilo na okresním výboru KSČ a ve středu jsme měli průšvih. Dostal jsem zápis do posudku, že mám negativní vztah k socialistickému zřízení,“ popisuje detailně Bystroň.

Předsedou oddílu byl však podle vlastních slov Marek Ježek, Bystroňův spolužák. „Že bych byl kvůli založení oddílu pronásledován komunistickým režimem, si nemyslím. Pan Bystroň ho skutečně ‚spoluzakládal‘, respektive byl v něm, pokud si pamatuji, stejně jako já aktivní. Vzor našich představ patrně vycházel ze skautingu, ale v té době jsme ani pořádně nevěděli, co to je,“ ohlíží se za minulostí Ježek.

V rozhovoru však opakovaně zdůrazňuje, že jde o staré vzpomínky někdejších žáků základní školy, které mohou být zkreslené – a to u všech dotčených aktérů, včetně Petra Bystroně.

„Mezi mnou a Markem (Ježkem) byla rivalita. On vedl jednu frakci, já tu druhou. Je pravda, že nějaký čas byl předsedou on,“ reaguje na rozpory v líčení událostí Bystroň.

„Vysvětlili nám, že co děláme, je špatně“

Redakce HlídacíPes.org a týdeníku Die Zeit s dotazem na důsledky skautských aktivit oslovily několik Bystroňových spolužáků ze základní školy nebo prvního ročníku gymnázia. Z jejich slov plyne, že celá věc skutečně své dopady měla, jejich závažnost ale různí svědci popisují rozdílně.

Petr Bystroň na školním výletě v polovině 80. let. Foto: HlídacíPes.org

Jeden ze spolužáků zmínil, že kvůli napodobování skautských aktivit „byli popotahováni“ v rámci školy, vyloučil ale například jakékoli zapojení StB. Padly však podle něj zhoršené známky z chování.

To však zcela vylučuje tehdejší třídní učitelka Bystroně a spol. na druhém stupni základní školy. Na třídu si i po letech pamatuje jako na bezproblémovou, byla prý její oblíbená:

„Můžu se zaručit za to, že tehdy neměli žádné postihy ani žádný průšvih ve škole, ani to nikdo z okresu nevyšetřoval. Normálně dostudovali, dostali se na gymnázia, průmyslovky, tam, kam chtěli.“ Žáka Bystroně popisuje jako slušného, byť se prý někdy „tvářil“, když v dějepise probírali věci spojené s komunistickým režimem, třeba pětiletky. Podobně mluví i její manžel, který ve třídě vyučoval také.

Podle Bystroňova spolužáka Marka Ježka tehdy spolužáci nebyli spokojeni s pionýrským vedoucím, přiděleným svazákem z dolů, který to s dospívajícími dětmi neuměl. Na rozdíl od Petra Bystroně ale fungování skautského oddílu nepopisuje jako jednorázovou akci, která by vzápětí skončila problémy zúčastněných.

„Nevybavuji si, že by průšvih přišel okamžitě, myslím, že nějakou dobu nás nechali si tu truc akci organizovat, měli jsme kroniku, nástěnku ve třídě, jeden z rodičů nám ušil na šicím stroji žluté šátky, což taky nějakou dobu muselo trvat. Že by se záležitost řešila na OV KSČ, to opravdu nevím, nic takového jsem neslyšel, ale samozřejmě to nemohu vyloučit. U mě byl ‚následek‘ jen ten, že jsem jako předseda oddílu šel na kobereček ve škole do kanceláře ke skupinovému vedoucímu, který mi nějakým způsobem vysvětlil, že to, co děláme, je špatně,“ dodává.

S tehdejším skupinovým vedoucím pionýra se redakce spojila také, stejně jako s tehdejším mladším instruktorem aktivit na těšínské základní škole. Ani jeden z nich si na jakékoli represe spojené s údajnými ilegálními skautskými aktivitami nepamatuje.

Na to, že by Petr Bystroň někdy vyprávěl o svém politickém pronásledování v Československu, si nevzpomíná ani jeden z bývalých Bystroňových německých dlouholetých přátel, s nimiž redakce také mluvila.

S Krylem na burze

Druhým momentem, který Petr Bystroň zmiňuje jako pronásledování ze strany komunistického režimu, má být jeho zatčení na ostravské hudební burze. V různých rozhovorech Bystroň mluví buď o „zatčení“ nebo „předvolání“, případně o tom, že ho „zbili“.

„Moje matka chtěla utéct už dříve, pokusy ale vzdala rok před mým zatčením. Po zatčení řekla, ‚zkusíme to ještě jednou‘. Vsadila všechno na jednu kartu,“ říká k tomu dnes Bystroň.

Podle jeho vlastních slov ho policie zadržela či předvolala kvůli kazetám s písničkami Jarka Nohavici a Karla Kryla. Mělo se to stát v prvním ročníku gymnázia, tedy ve školním roce 1987–1988.

„Zažil jsem kluky, kterým bylo deset let a chodili tam vyměňovat elpíčka. Nebylo jich moc, ale byli tam. Policejní zásahy na burzách moc časté nebyly a na místě se to odehrávalo bez násilí. Režim nechtěl přijít do konfliktu s horníky, kteří na burze za své vysoké výdělky kupovali nedostatkové zboží. Já byl jednou kontrolován a se třemi elpíčky propuštěn. Pokud ale někdo prodával Kryla, kterého komunisti ze srdce nenáviděli, tak si umím představit, že ho zatkli,“ popisuje Jaroslav Moureček, který se na hudebních burzách v Ostravě pohyboval během celých 80. let.

Bezprostředně po příchodu do Německa museli uprchlíci úřadům sdělit, proč opustili Československo a jaké jsou případné důvody pro udělení azylu. Mohlo jít i o ručně psanou zprávu na několika listech papíru. HlídacíPes.org a týdeník Die Zeit mají jednu z takových zpráv týkající se emigrace Petra Bystroně k dispozici.

Psal ji tehdejší manžel Bystroňovy matky, který s ní a s jejím synem do Německa emigroval. Svůj útěk ve zprávě zdůvodňuje tím, že mu v Československu hrozilo, že bude „po všech stránkách zničen“. Jeho odpůrci v podniku podle něj ve spojení s komunistickou policií rozpoutali vymyšlenou kauzu, kde ho vinili z manipulací s hospodářskými výsledky.

Z těchto dokumentů však vyplývá, že jediný, kdo z této trojice v Německu nakonec dostal azyl, byl právě Petr Bystroň. Ten v posledních letech při spíše kusých zmínkách o své emigraci důvody rodičů pro odchod prakticky nezmiňuje. Tehdejší manžel jeho matky však ve svých písemnostech například tvrdil, že Bystroňova matka měla v Československu problémy, protože jako lékařka mluvila o jaderné havárii v Černobylu.

Bystroň tvrdí, že v azylovém procesu v Německu prokázal své předvolání na československou policii i problémy kvůli skautským aktivitám. Zprávu pro úřady sepsanou pro účely udělení azylu už ale podle svých slov nemá. Dokumenty by měl podle něj mít Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF). Tam se redakce obrátily, avšak složky týkající se Bystroňova případu už byly kvůli skartačním lhůtám zničeny.

„Obecně se složky azylových řízení podle zákona skartují nejpozději deset let po nezpochybnitelném rozhodnutí o azylu,“ konstatuje BAMF. K Bystroňovu azylovému řízení už neexistují žádné složky ani v archivech bavorských úřadů.

Začátky v Německu a stáž na české ambasádě

Na samotný pobyt v uprchlickém zařízení Bystroň nevzpomíná v dobrém. Pro mnohé uprchlíky šlo o dlouhé, ubíjející měsíce bez smysluplné náplně. Teprve po necelém roce následoval pohovor na úřadech a samotné azylové rozhodnutí.

V polovině září 1988 do jednoho z uprchlických stanů v Mnichově vyrazil na reportáž redaktor deníku Süddeutsche Zeitung. Mezi emigranty narazil právě i na brzy šestnáctiletého Petra Bystroně. „V Německu se mu vlastně vůbec nelíbí, naučil se tři německé fráze: ‚Zákaz parkování‘, ‚Zákaz kouření‘ a ‚Dril‘,“ popsal dospívajícího muže deník.

Petr Bystroň se toho nakonec v Německu naučil mnohem víc, zakotvil, vystudoval politologii, a přes marketingovou agenturu postupně směřoval k pozdějšímu aktivnímu angažmá v politice. To jsou známá data z jeho oficiálního kariérního životopisu. Ani ten však není úplný.

Bystroně to v 90. letech vedle rozjíždění kariéry v Německu táhlo i zpět k rodné vlasti. Během studií působil jako stážista na českém velvyslanectví v Bonnu, jak na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím potvrdilo české ministerstvo zahraničí.

V diplomacii také poznal svou budoucí manželku. Ta v letech 1997 až 1999 působila rovněž na velvyslanectví České republiky v Bonnu, kde měla na starosti tiskovou agendu.

Česko bylo – a stále je – pro Petra Bystroně také cílem některých byznysových aktivit. Jak už například dříve popsal HlídacíPes.org, u jeho firmy si už dvanáct let objednává Česká filharmonie koncertní obuv.

Čtvrtstoletí s Václavem Klausem

Stranou nezůstala ani česká politika. Pozoruhodným a takřka zapomenutým Bystroňovým pokusem o politické angažmá byla krátká epizoda ve straně Občané.cz v roce 2009.

Partaj založil někdejší spoluzakladatel ODS Petr Havlík, který se již o mnoho let dříve politicky rozešel s Václavem Klausem, k němuž má naopak dlouhodobě blízko Petr Bystroň.

Jak dnes Havlík popisuje, do strany Bystroně původně doporučil jeden z Klausových lidí, byla to ale právě blízkost ke Klausovi, co ho po krátké době vedlo k tomu, že se s Bystroněm rozloučil.

„On se zjevil z čistého nebe. Sám se nabízel, že by vedl kandidátku v Ostravě, protože z toho regionu pochází. Že má údajně dobré know-how, že tam všechno zná, všechno zařídí, všechno umí. Dokáže být velmi sugestivní a přesvědčivý,“ vybavuje si Havlík.

Na dotaz redakce, jestli tento popis událostí odpovídá i jeho vzpomínkám, reagoval Petr Bystroň jen stručným „ne“.

Strana Občané.cz, která vzbudila pozornost třeba veřejnými castingy na místa na kandidátkách nebo vstupním členským poplatkem ve výši 50 tisíc korun, nakonec v tuzemské politice neprorazila; v parlamentních volbách 2010 nedostala ani půl procenta hlasů.

V následujících letech udržoval Bystroň především úzké vazby k Václavu Klausovi, a to zejména přes Alternativu pro Německo (AfD). Bystroň do AfD vstoupil hned po vzniku strany a také Klaus se k ní hned od počátku hlásil a podporoval ji i osobní účastí na předvolebních a dalších akcích v Německu.

S Václavem Klausem se Bystroň podle svých slov setkal poprvé v roce 1997, „během zasedání vlády a při setkáních v parlamentní restauraci“. Působil tehdy jako osobní asistent ministra kultury Jiřího Gruši.

Ruské stopy

V roce 2019 byl Bystroň u vzniku strany Trikolóra Václava Klause mladšího, kterou podporuje dodnes. Trikolóra aktuálně kandiduje do Evropského parlamentu ve spojení s populistickým hnutím SPD Tomia Okamury a Bystroň byl v posledních měsících opakovaně viděn na akcích těchto stran. To, že je voličem SPD, mimochodem před časem přiznal i Václav Klaus.

Bavorská AfD, kterou Bystroň jako zemský předseda před několika lety vedl, loni navázala kontakty s pražskou pobočkou SPD. Kromě Bystroně u toho byl i Jurij Kofner, Němec s ruskými kořeny a odborný referent v bavorském zemském sněmu s kontakty na ruskou univerzitu MGIMO a ruské ministerstvo zahraničí.

Proruské postoje dlouhodobě vykazuje i sám Petr Bystroň. Nejde zdaleka jen o dlouhodobou kritiku protiruských ekonomických sankcí. Bystroň navštívil v roce 2021 v Kyjevě organizátora celé vlivové akce kolem Voice of Europe Viktora Medvedčuka; v době, kdy ho Ukrajina kvůli napomáhání Rusku obvinila z vlastizrady a skončil v domácím vězení.

Bystroň byl také ve skupině poslanců německého Bundestagu, kteří předloni podali interpelaci k německé vládě, kde se mimo jiné dotazovali, „zda se kabinet zasadil o Medvedčukovo propuštění, a pokud ne, proč“.

Rušivý faktor česko-německých vztahů

Petr Bystroň má pověst člověka, který je schopný vytvářet zajímavé sítě vztahů, zejména v ultrakonzervativních až krajně pravicových kruzích od amerických republikánů, přes Česko až po Balkán. Ve vztazích mezi rodným Českem a Německem, kde zhruba před 35 lety našel útočiště, ale v poslední době působí spíše destruktivně.

Coby předseda parlamentní skupiny německého Bundestagu pro vztahy s Českem, Slovenskem a Maďarskem tuto spolupráci poslanců prakticky ochromil. Otevřeně si na to stěžovala například šéfka české sněmovny Markéta Pekarová Adamová.

„Neznám jedinou iniciativu, kterou by pan Bystroň v parlamentní skupině vyvinul směrem k udržení nebo zlepšení vztahů s Českem, Slovenskem a Maďarskem,“ popisuje negativní zkušenosti z německého parlamentu i německá poslankyně Renata Altová.

Už loni proto vznikla nová meziparlamentní platforma, která má česko-německé vztahy utužovat bez Bystroňovy mateřské AfD a bez české SPD. „Petr Bystroň je rušivým faktorem česko-německých vztahů,“ shrnuje jeden z iniciátorů zmíněné nové parlamentní platformy poslanec Bundestagu Jörg Nürnberger.

Sám Petr Bystroň tvrdí, že aktuální kauza kolem ruské vlivové sítě, která podle kontrarozvědky BIS cílila na ovlivnění voleb do Evropského parlamentu a v níž měl podle mediálních zpráv odkazujících na zdroje z tajných služeb on sám hrát důležitou roli, je pomstou současné české vlády Petra Fialy.

Třeba za to, že v projevu na protivládní demonstraci z roku 2022 v Praze, kde vystoupil jako jeden z hostů, nepřímo vyzval šéfku sněmovny Pekarovou Adamovou k demisi. Kromě toho burcoval dav na náměstí, že účastníci přece nejsou „ruští švábi“, ale „hrdí Češi“.

Z Těšína do Bruselu

Jak ukázalo pátrání HlídacíPes.org a týdeníku Die Zeit, cesta nadějného teenagera z československé periferie do Bundestagu, před plný Václavák, na titulní strany evropských médií a brzy možná i do Evropského parlamentu měla podstatně více zákrut, než sám Bystroň voličům přiznává.

Z někdejšího protikomunisticky vystupujícího mladíka z Českého Těšína se také stal přinejmenším verbální obhájce ruských zájmů. Podle zpravodajských služeb v kauze Voice of Europe navíc nemělo zůstat jen u slov, ale měly k němu z Ruska téct také peníze.

Tajné služby své důkazy ze zákona nezveřejňují, česká kontrarozvědka nicméně podle Deníku N zmínila existenci audionahrávek, které mají právě na Bystroně ukazovat. Minulý týden přidal německý týdeník Der Spiegel zprávu o tom, že v Bystroňově kauze existují kromě zvukových nahrávek také obrazové záznamy.

Bystroň sám všechna tato obvinění odmítá, avizoval kvůli tomu i právní kroky vůči některým médiím. Jeho dalším cílem je úspěch v červnových eurovolbách.

Jeho politické motto „Život pro svobodu“ však podstatně ztrácí na lesku: jednak kvůli této ruské stopě, jednak i kvůli nepřesvědčivému příběhu o jeho údajném pronásledování v komunistickém Československu.

Tento text vznikl s finanční podporou Journalismfund Europe