VIDEO. Blažena Strachotová zemřela letos v nedožitých 109 letech na svátek Sv. Václava, jako by si to naplánovala. Novináři o ní pak psali tak, že je známá pouze svým věkem jako nejstarší člověk v České republice. Nikdo si moc nevšímal toho, co v životě prožila. Její životní příběh pro HlídacíPes.org popisuje Petr Zemánek, který je i spoluautorem přiloženého videomedailonku Blaženy Strachotové.

Jednou jsme seděli s mým bratrancem Josefem a jeho ženou Maruškou u nich doma nad starými rodinnými fotkami. Najednou jsme měli v rukách fotografii našeho prastrýce františkána Františka Tomáše Kosečka, který byl utýrán komunisty ve vězeních, uranových dolech a 30. 10. 1956 zemřel ve věku 39 let na rakovinu. Jeho pohřeb ve Slavičíně se stal demonstrací nevyhaslého církevního života.

Bratranec Josef si vzpomněl, že nedávno četl v Katolickém týdeníku vzpomínku na Františka Kosečka od paní, která s ním vyrůstala. Maruška hbitě našla a přinesla krátký článek, který napsala Blažena Strachotová a poslala ho do redakce. Bylo jí sto let a byla stejně stará jako František Koseček (ročník 1917). Rozhodli jsme se, že by bylo dobré ji vyhledat a něco se od ní o Františkovi dozvědět.

Blažena Strachotová v roce 2022. Foto: se souhlasem Paměť národa

Po příjezdu domů jsem zapátral a zjistil jsem, že žije v Pečovatelském domě v Českých Budějovicích. Koupil jsem kytici a rozjel jsem se tam. Zastihl jsem ji s jejím synem Jaroslavem. Byl jsem překvapen čilou myslí, tělesným pohybem a tím, jak o sebe stoletá paní pečovala. Pamatovala si Františka Kosečka velmi dobře, byl to její kamarád ze sousedství a pásli spolu krávy. Brzy jsem zjistil, že její osobní život je průmětem československých dějin.

Příště jsem se již vrátil s kameramanem Ondřejem Adlerem a její vyprávění zachytili zvukově a vizuálně. Pak jsem ji navštívil několikrát. Když ji bylo 106 let přišla mi po Novém roce od ní SMS zpráva s přáním do nového roku (napsal za ní syn Jaroslav, ale vzpomněla si). Hned jsem se za ní do Budějic rozjel a bylo to zase milé setkání s ní i s jejím synem Jaroslavem. Ten říkával: „Maminka je na tom zdravotně nejlépe z rodiny. Je to malý zázrak.“

Blažena Strachotová zemřela letos v nedožitých 109 letech na svátek Sv. Václava, jako by si to naplánovala. Novináři o ní pak psali tak, že je známá jenom svým věkem jako nejstarší člověk v České republice. Nikdo si moc nevšímal toho, co v životě prožila.

Básnička pro Masaryka

Blažena Strachotová se narodila ve Slavičíně na Valašsku ještě za Rakouska-Uherska 9. února 1917 v rodině pekaře Fibicha. Měla tři sestry a jednoho bratra, se kterými prožila krásné dětství, na něž ráda vzpomínala. Rodiče kromě pekařství měli také velké pozemky.

Za tmy ráno byli v pekařství a odpoledne na poli. Děti všude pomáhaly. „Od druhé třídy jsem vozila každý den před školou na kole do zámku k Wichterlům čerstvé pečivo.“ Rodině se dařilo dobře. ,,Nouze u nás nikdy nebyla. A lidé si pomáhali. Těm, kdo byli míň majetní se pomáhalo nejvíc.”

V roce 1923 začala chodit do slavičínské školy. Měla to tam ráda. Učila se dobře, ráda recitovala a měla ráda dějepis. Ve škole se zpočátku psalo na břidlicové tabulky kamínkem na psaní. Teprve později dostaly sešity a pera. „Byla to česká škola, ale chodilo do ní i několik židovských dětí, se kterými jsme se kamarádili. Po válce se z nich vrátila jen Zdeňka Bergerová, jejíž rodiče si u nás ukryli šabesové nádobí, které jsme jí vrátili.“

Blažena Strachotová ve Slavičíně v roce 1927. Foto: se souhlasem Paměť národa

V roce 1926 projížděl nedalekým nádražím v Hrádku nad Vláří cestou do Topolčianek prezident Tomáš Garrique Masaryk. „Byla jsem vybrána, abych panu prezidentovi předala kytici a odrecitovala básničku. Ještě ji umím. Pan prezident měl však málo času, všude ho totiž vítali. Vystoupil, převzal ode mě kytičku, vyslechl básničku, kterou jsem recitovala, zamával a nastoupil do vlaku. Nikdy jsem ho pak už neviděla.“

K desátému výročí vzniku Československa sázela za velké slávy její třída na slavičínském náměstí Lípu svobody. „Bylo tam moc lidí, recitovalo se, zpívalo a tancovalo. Lípa je tam dodnes a asi mě přežije.“

Místo učitelkou řeznicí

Po ukončení školy se chtěla stát učitelkou. V té době se učitelky povinně nevdávaly, aby neměly děti, a tak tatínek rozhodl, že nastoupí na učení do řeznictví ve Valašském Meziříčí. Tam strávila osm let života a vyučila se prodavačkou masa a uzenin.

Když se vrátila do Slavičína, znala již svého manžela Jaroslava Strachotu (1913–1977) a začali si plánovat společný život. Jaroslav pocházel také ze Slavičína a jeho rodina vlastnila místní sodovkárnu.

Brzy však během mobilizace v roce 1938 narukoval pod heslem: „Do zbraně, bez zbraně.“ Nevědělo se totiž, zda budou s Němci bojovat nebo ne. Domů se vrátil po Mnichovu na začátku října 1938. Brzy byla svatba…

Po svatbě převzali po manželových rodičích sodovkárnu, vyráběli limonády, které rozváželi po okolí. Ve slavičínských kasárnách byli ubytováni němečtí vojáci, kteří od Strachotů odebírali sodovku. Chovali se slušně a neměli s nimi nikdy problémy. Dařilo se jim, a tak brzy měli dva syny, Jana a Jaroslava.

Za války se život ve Slavičíně změnil. Několika lidem se podařilo odejít a bojovali ve Francii a Británii v cizineckých legiích. „Našeho souseda Jaroslava Šálu, letce RAF, sestřelili nad Lamanšským průlivem.“

Lidé byli zatýkáni a mezi nimi byl i její třídní učitel Karel Vystrčil, který byl zatčen gestapem za ukrývání munice a v roce 1942 zemřel v Mauthausenu. Okolí Slavičína bylo v průběhu války několikrát bombardováno. Strachotovi měli kryt v komplexu sodovkárny.

,,Na dvoře jsme měli veliký sklep a tam jsme udělali postel pro děti a nějaké jídlo, světlo, nářadí, krumpáč a lopatu a všecko, kdyby se to zasypalo.“ Lidé museli pod trestem smrti odevzdat Němcům rádia. ,,My jsme měli jedno schované, u nás se poslouchalo,“ říká hrdě Blažena Strachotová.

Nebe bylo černé

29. srpna 1944 byla nad Slavičínem svedena letecká bitva mezi americkými bombardéry, které směřovaly na Ostravsko a německými stíhačkami. Protiútok německých stíhačů byl úspěšný, rozbil americkou formaci, a tak se stali „slavičínští“ svědky nekompromisní likvidace amerických výsadkářů. „Byl to strašný hukot a z černé oblohy se vynořili ti na padácích. Němci je ze země na těch padácích stříleli. A oni padali, padali na zem, kde je Němci dobíjeli. Všechno jsme to viděli.“

28 mrtvých Američanů museli pak místní z příkazu Němců pohřbít za kostelem Sv. Vojtěcha ve Slavičíně. Byl to největší hromadný hrob amerických letců v Československu. Po válce v září 1946 byla za velké účasti veřejnosti a vojenských činitelů provedena exhumace a ostatky byly převezeny na vojenské hřbitovy v západní Evropě, zejména do Saint Avoldu ve Francii.

Slavičín nakonec osvobodili Rumuni. Přijeli na koních a ve Strachotově sodovkárně si udělali štáb s vysílačkou. Pobyli u nás tři dny než se jim podařilo objevit jejich jednotku.

Zklamané nadšení

Skončila válka, všichni se radovali a začal se budovat lepší zítřek. „Všichni jsme byli šťastní, že je po válce. Byla jsem ráda i za to, že manžela neodhalili a že jsme přežili. Začaly brigády, vše se opravovalo nebo nově budovalo.“ Sodovkárně, kde zaměstnávali několik lidí se i po válce dařilo. V celém kraji se kupovala Strachotova limonáda.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 to netrvalo moc dlouho a dostavilo se zklamání. Znárodnění velkých podniků a počátek kolektivizace vyvolalo mezi lidmi velkou nespokojenost. V říjnu 1948 konfiskoval československý stát od majitelů Jiřího a Jiřiny Wichterlových slavičínský zámek s velkostatkem a vše bylo předáno Zbrojovce Brno, n.p. (Vlárské strojírny s.p.).

Nikdo však nevěřil tomu, že dojde na drobné živnostníky a sedláky, kteří drželi za jeden provaz. Když k tomu došlo, sedláci a živnostníci se bouřili, bránili.

„Sedláci přišli o všechno. Dobytek jim brali a dávali do jedné stáje. Pole jim sebrali. A tak se bránili.“ Aby se udržel pořádek, vznikaly Lidové milice. Ty provokativně chodily v průvodech po ulicích se zbraněmi na ramenou. Vše bylo na lístky, nebyly léky, byla velká bída. Atmosféra mezi lidmi ve Slavičíně byla velmi vypjatá. ,,Začalo se říkat, že je hůře než za Němců.“

Strachotovi měli mezi drobnými živnostníky mnoho přátel a známých, ale nikdo s jejich znárodněním nepočítal. ,,Mysleli jsme si všichni, že na živnostníky nedojde, vždyť to byly malé podniky, kde pracovala většinou rodina. Byli jsme nakonec zklamáni, že došlo i na takové živnostníky, jako byli obuvníci či koláři. Ze svého museli odejít, jako třeba se to stalo nám. Byli jsme všichni nastalou situací zdrceni.“

S puškou proti znárodnění

Znárodnění u Strachotů probíhalo dramaticky. Ten den v roce 1950 přišli do sodovkárny tři muži s oznámením o znárodnění jejich rodinného podniku. Jaroslava Strachotu to natolik rozčílilo, že je hnal z domu s puškou v ruce. Bránili se, že jsou jenom doručovatelé, ale přesto povolali příslušníky SNB s lékařem. Jaroslav Strachota dostal injekci na uklidnění a muži pak radši odešli. Několikrát se poté vrátili dokončit svou práci. Byli to ti samí.

Do konce roku se z majitelů sodovkárny stali její zaměstnanci. Bydleli nějakou dobu ve svém bytě v podniku. „Potom se přihlásil někdo, kdo chtěl na naše místo. Dostali jsme písemnou výpověď ze svého bytu a museli jsme ho vyklidit. Vše bylo stvrzeno paragrafy, a tak jsme museli udělat to, co bylo nařízeno. Byt získal nový správce Petr Lang, což byl starší spolužák našeho syna Jaroslava ze Střední průmyslové školy konzervátorské v Bzenci.“

Závozníci v Ostravě

Jaroslav Strachota si našel zaměstnání v Ostravě v podniku Ingstav, kde pracoval jako řidič nákladního auta. Rodiče Jaroslava Strachoty, kteří do té doby obývali výminek v areálu sodovkárny, se museli také vystěhovat a jejich byt byl přebudován na kanceláře.

Blažena Strachotová tak zůstala v sodovkárně z celé rodiny poslední. Po vystěhování z bytu bydlela v domě manželových rodičů. Za čas i ona opustila Slavičín a následovala svého muže do Ostravy, kde pracovala ve stejném podniku jako manželova závoznice. Do Slavičína se již natrvalo nikdy nevrátila.

Stěhování do Ostravy znamenalo velkou změnu. Rodné město opouštěla Blažena Strachotová s jedním kufrem. Vše ostatní museli přestěhovat k příbuzným do Brna. V Ostravě byli manželé Strachotovi na ubytovně.

„To bylo kruté. To si nikdo nedovede představit. To byla ubytovna s jednou sprchou pro všechny. Tam bylo zaměstnanců, nevím kolik, stovky zaměstnanců.“

Manželé žili v jedné místnosti, kde měli pouze dvě postele, stůl a dvě židle. Celé dny trávili prací, při které rozváželi stavební materiál a stroje po celé zemi. V této době s nimi jejich synové již nebydleli. Starší syn Jan byl na vojně a mladší Jaroslav na střední škole v Bzenci. V takto nuzných a nevyhovujících podmínkách žili Strachotovi dva roky.

Pak se naskytla možnost přestěhovat se do Brna k manželově sestře. Blažena Strachotová si našla práci jako prodavačka uzenin. Jaroslav Strachota zprvu nemohl žádnou práci najít a musel začít pracovat jako popelář. Později se dostal k technickým službám, kde zastával různé pracovní pozice. V Brně Strachotovi žili a pracovali až do roku 1977.

Synové živnostníků

Oba synové měli pro svůj špatný kádrový posudek problémy dostat se na vysoké školy. ,,Do školy nebyla ani řeč, aby se dostali. Všude měli napsané: syn živnostníka.“ Starší syn Jan se nakonec na vysokou školu do Brna dostal.

,,Když se starší syn hlásil na školu, bylo ve Slavičíně pozdvižení, soudruzi zasedali, aby přijali usnesení. Mělo se hlasovat, jestli se dostane do té školy, nebo ne. To jsme se dozvěděli až potom. Nakonec ho pustili. A potom nám to řekl jeden z těch komunistů: ‚Kvůli mně se dostal váš syn do školy. Já jsem to přehlasoval.‘“

Mladšímu synovi Jaroslavovi bylo zprvu doporučováno, aby šel na rok pracovat do pohraničí a poté by byl možná na vysokou školu přijat. Rozhodl se ale raději začít pracovat. Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích vystudoval dálkově až mnohem později.

Za synem do Českých Budějovic

V roce 1977 se manželé Strachotovi přestěhovali do Českých Budějovic, aby byli na stáří a při zhoršujícím se zdravotním stavu manžela blízko synovi Jaroslavovi. Manžel Jaroslav zemřel 9. listopadu 1977. Od roku 1977, po pěti stěhováních, žila Blažena Strachotová až do letošního roku v Českých Budějovicích. Nejraději ale vzpomínala na své rodné město. ,,Na Slavičín nemohu zapomenout,“ říkávala.

Od roku 2024 byla nejstarší obyvatelkou České republiky. V životě byla pro Blaženu Strachotovou důležitá víra v Boha. „Lidé by si měli vážit toho, že jsme“.

Na závěr mé poslední návštěvy u ní mi v nedožitých 109 letech z hlavy procítěně recitovala své básničky. V jedné z nich je její poselství k Bohu, k lidem, ke světu.

Jeden den bez Tebe,

je smutný jako stín,

Jeden den bez Tebe,

Je jako ztracený.

Je smutnější než růže,

která uvadá,

Je smutnější než slunko,

když nám zapadá.

Jeden den bez Tebe,

co pro mě znamená?

Jak náruč sedmikrás

do moře hozená.

Text byl napsán za přispění archivu Paměti národa a vlastních autorových vzpomínek.