ROZHOVOR. Ministerstvo financí Aleny Schillerové předložilo v dubnu 2026 návrh zákona o ekonomické ochraně státu. Ten má formálně naplnit novou evropskou směrnici o boji s praním špinavých peněz. Jenže česká verze zákona jde výrazně za rámec toho, co Brusel požaduje: přidává třeba značné pravomoci Finančnímu analytickému úřadu. Ten by mohl přímo zakázat advokátovi výkon profese a prolomit advokátní tajemství. Zákon rozšiřuje i některé policejní pravomoci nad rámec toho, co EU vyžaduje.

„Stát má ze své podstaty neustálou chuť vměšovat se do soukromých věcí občanů, firem či neziskovek. A advokát je ve chvíli, kdy se to vyostří do sporu – ať už daňového, majetkového nebo o vrácení dotací –, tou poslední obranou. Je ten jediný, kdo za klienta kope. Policie a orgány činné v trestním řízení jsou výkonnou složkou státní moci a jejich úkolem je plnit zákonné povinnosti po velitelské linii, ne primárně hájit práva občanů,“ říká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Jste nejen advokát, ale i člen představenstva České advokátní komory, která k návrhu zákona o ekonomické ochraně státu dala na pět set připomínek. Angažujete se v tom odporu osobně?

Angažuji a angažovat budu. Zákon, jež byl předložen v dubnu, je překvapivý předpis, který nebyl dopředu konzultován – myslím, že s nikým, mimo užší okruh Ministerstva financí. Připomínkové řízení běží a teprve teď ho rozpracováváme. Nás advokátů se tento zákon týká více, ale hlavně se týká našich klientů. My zastupujeme lidi, o nichž státní správa, zdá se, paušálně předpokládá, že všichni chtějí prát špinavé peníze. A tak si chce na ně došlápnout – mimo jiné přes nás, jejich právní poradce.

Finanční analytický úřad (FAÚ) by podle návrhu dostal pravomoc přímo rozhodovat o zákazu výkonu advokacie nebo vyškrtnutí advokáta ze seznamu ČAK. Komora by byla jen vykonavatelem bez možnosti odvolání. Existuje něco takového jinde v EU?

Neexistuje, a Brusel to po nikom ani nechce. Tato část zákona je jedna z nejflagrantnějších. Je tam rozpor s konkrétními ustanoveními českého právního řádu. Vidíme zde masivní goldplating, tedy „vylepšování“ evropských směrnic o nové paragrafy. Je tam i zjevný rozpor s mezinárodní Lucemburskou úmluvou o ochraně právníků, ke které Česká republika přistoupila a jíž je vázána.

Konkrétně?

Návrh zavádí povinnost České advokátní komory ukončit výkon advokacie tomu, komu to nařídí FAÚ. Není to tak, že by úřad advokáta sám vyškrtl, ale ze zákona by komora musela poslechnout, bez možnosti jakéhokoli opravného prostředku. Takový systém v žádném členském státě EU, pokud vím, neexistuje. Co naopak ta evropská 6. AML směrnice předpokládá, je model podmíněného dozoru: kdy úřad podá podnět profesní komoře, která ale provede vlastní šetření a rozhodne. Tak to u nás funguje dnes – a funguje to dobře.

Ministerstvo financí ale říká, že se stávají případy, kdy advokát pomáhá klientovi prát špinavé peníze a komora zavírá oči a že stát tedy musí mít nějakou páku. Není na tom něco?

Ten argument zní hezky, ale je scestný. Praní špinavých peněz se dělo a dít bude – stejně jako kriminální aktivity obecně. Otázka je, jakým způsobem s tím bojujeme. Tak jako třeba nezavřeme do vězení všechny, kdo legálně vlastní zbraň, aby snad někoho nezabili, nemůžeme ze všech, kdo se legitimně zabývají podnikáním nebo třeba prodejem bytu – protože to zákon zahrnuje taky –, dělat automaticky podezřelé. Je potřeba přiměřenost nástrojů. Říká se tomu test proporcionality. Tady jsou ty nástroje zjevně nepřiměřené.

Stát má ze své podstaty neustálou chuť vměšovat se do soukromých věcí občanů, firem či neziskovek. A advokát je ve chvíli, kdy se to vyostří do sporu – ať už daňového, majetkového nebo o vrácení dotací – tou poslední obranou.

Jak často v debatě nad tímto zákonem zaznívá argument, že „Brusel to chce“?

Relativně často. V základu je pravda, že směrnici jsme si odhlasovali sami, včetně české vlády a českých europoslanců. Takže v určitém smyslu to Brusel chce. Ale otázka je, co přesně. Ďábel je skryt v detailu. V tomto případě je ten detail velmi velký – není to jedna věc někde pod čarou, je to přímo černé na bílém. Ukážu ten český goldplating na konkrétních příkladech:

1. Zmíněná přímá pravomoc FAÚ nad advokáty a obcházení profesních komor – směrnice to nevyžaduje.

2. Policejní kontrola hotovosti při vnitrostátním pohybu bez důvodného podezření – směrnice to nevyžaduje a je to i v rozporu s celou řadou ústavních práv.

3. Krycí prostředky a fiktivní identity pro pracovníky FAÚ – to dnes mají z dobrých důvodů jen zpravodajské služby. Přenést je na finanční úřad je precedens: za chvíli je budou chtít normální policie, pak městská policie, pak soukromé bezpečnostní služby. Takové výjimky z ochrany soukromí musí být vyhrazeny jen tam, kde jsou bezpodmínečně nutné.

4. Omezení advokátní mlčenlivosti – 6. AML směrnice výslovně zachovává ochranu důvěrné komunikace advokáta s klientem, v širším rozsahu, než co chce Ministerstvo financí. Tohle všechno Brusel nechce.

Pojďme advokátní tajemství rozebrat podrobněji. Je to tak, že advokát by si zachoval právo mlčenlivosti jen v rámci přípravy na soudní řízení a v jeho průběhu. Netýkalo by se to ale korporátního, daňového ani transakčního poradenství. A FAÚ by navíc mohl mít přístup přímo k informačním systémům, databázím a cloudovým úložištím advokáta. Je to tak?

Ano, to je záměr. A je to za mě zcela neoprávněné a neodůvodněné rozšíření pravomocí, zásah do ochrany práv klientů – zdůrazňuji klientů, ne advokátů. Advokátní tajemství totiž není tajemství advokáta. Když má třeba advokát své soukromé peníze na účtu, na to se advokátní tajemství nevztahuje. Jde o ochranu vztahu mezi klientem a advokátem. Na větších transakcích navíc pracuje celý tým – pracovníci klienta, poradci, širší skupina lidí. To všechno zahrnuje regulatorní poradenství, licencování, compliance. Pro podnikatele, vlastníky firem, lidi pohybující se v oblasti financí je to denní chleba. Pokud by tato ochrana zmizela, nemohli by se spolehnout, že jejich citlivé informace zůstanou chráněné. FAÚ tyto informace nemá mít – pokud k nim nemá konkrétní důvod. Pokud je chce, má jít k soudu a požádat o povolení.

Pamatujete si z minulosti nějaký silnější pokus o prolomení advokátního tajemství, než je tento?

Pokusy jsou neustálé a právě proto je potřeba mít nezávislou advokacii a stavovské uspořádání. Stát má ze své podstaty neustálou chuť vměšovat se do soukromých věcí občanů, firem či neziskovek. A advokát je ve chvíli, kdy se to vyostří do sporu – ať už daňového, majetkového nebo o vrácení dotací –, tou poslední obranou. Je ten jediný, kdo za klienta kope. Policie a orgány činné v trestním řízení jsou výkonnou složkou státní moci a jejich úkolem je plnit zákonné povinnosti po velitelské linii, ne primárně hájit práva občanů.

Mimochodem, v jednu dobu docházelo k masivnímu nárůstu prohlídek advokátních kanceláří. Bylo zřejmé, že smyslem bylo vytvořit nátlak na advokáty zastupující osoby nepohodlné vůči státu. Stalo se to i advokátům zastupujícím Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo. A bez ohledu na to, co si o něm kdo myslí – každý má právo na plnohodnotné právní zastoupení bez porušování advokátního tajemství.

Je pravda, že pouhé obvinění – nikoliv odsouzení – advokáta z některého z trestných činů uvedených v příloze zákona by automaticky pozastavilo výkon jeho profese?

Ano, komora by měla ze zákona povinnost to provést. I to je zásadní problém. Trestní řízení trvají pět, šest, osm, deset let a často – nejen u advokátů – končí zproštěním. Advokát by tedy nemohl spoustu let dělat svou práci, přestože by soud nakonec zjistil, že se nic nestalo. Žaloby na náhradu škody by pak byly enormní. A žádný právní podklad pro takový postup neexistuje.

I kdybychom z návrhu zákona dostali ven většinu kontroverzního, obávám se, že to stejně skončí před Ústavním soudem.

Zmínili jsme i možnou policejní kontrolu hotovosti. Policie by mohla vyzvat kohokoliv na ulici a zkontrolovat, kolik má u sebe peněz, ačkoli to má platit až od 15 000 eur. Nejvyšší soud ve svých připomínkách upozornil, že ta výzva není vázána na žádné důvodné podezření. Není tohle překročení hranice mezi snahou potírat praní špinavých peněz a policejním státem?

Ano, je to ve stylu „předložte občanský průkaz, občane.“ Směrnice přitom chce jen možnost kontroly hotovosti při vstupu a výstupu z EU – tedy na vnějších hranicích EU, nikoli vnitrostátně, ani mezi státy v rámci EU. To, co navrhuje Ministerstvo financí, tedy opět nikdo „z Bruselu“ nevyžaduje. My jsme si to upravili tak, že by nás mohla kvůli tomu zastavit policie při procházce po ulici. Navíc to zjevně koliduje s články Listiny základních práv a svobod – konkrétně s článkem 7 o nedotknutelnosti osoby, článkem 8 o nedotknutelnosti soukromí, i s Evropskou úmluvou o lidských právech.

Odhaduje se, že připomínky by měly být zpracovány do finální verze zákona zhruba v říjnu, kdy chce Ministerstvo financí zákon předložit vládě. Jak moc se podle vás zákon změní?

Určitě se změní – skoro každý zákon se v parlamentním procesu mění. Ale myslím si, že tady ty námitky a kritika jsou zcela opodstatněné. Nejde jen o Českou advokátní komoru – připojil se Nejvyšší soud, Ministerstvo spravedlnosti, notářská komora, další profesní komory, dokonce i vládní poslanci. Zákon jde totiž proti věcem, které jsou součástí hospodářské strategie vlády. Mám pocit, že byl vystřelen do prostoru s nadějí, že se z něho ne všechno vyškrtne. Věřím, že se v rámci připomínkového řízení podaří ty hrany otupit natolik, aby tam nezůstaly věci, které jsou nejenom zbytečné, ale vyloženě škodlivé. Ale i kdybychom z toho dostali ven většinu kontroverzního, obávám se, že zákon stejně skončí před Ústavním soudem – takže se dá čekat, že to bude běh na minimálně další dva roky po schválení.

A to také ten zákon mohl jít poslaneckým návrhem, jak je teď celkem oblíbená cesta, kdy by ani žádné připomínkové řízení nebylo…

Ono by šlo neoficiálně vysvětlovat na výborech a poslancům, co tam je za problém, ale je pravda, že to je mnohem nekoordinovanější a méně odborné. Poslanecké návrhy zákonů je obecně nepěkná tradice posledních dvaceti let, která se nyní ještě stupňuje, protože se tomu nikdo nepokouší učinit přítrž. Řada důležitých změn se předkládá formou poslaneckých návrhů bez řádného projednání, bez řádného zhodnocení dopadů a bez zapracování do zbytku právního řádu. Pak to tam prostě z podstaty vrže a skřípe.