V říjnu 1944 se tehdejší student a pozdější katolický kněz Karel Fořt setkal v malé kanceláři v rakouském Linci s Adolfem Hitlerem. Třiadvacetiletý mladík byl na nucené práci, dělal ve fabrice nižšího úředníka – a Hitler navštívil továrnu v rámci inspekce po spojeneckém bombardování.

Na rubu československé jednokorunové mince, kterou se platilo v letech 1957-1992, byla zobrazena dívka v pokleku, sázející do země lípu. Minci si asi pamatuje každý, komu je přes čtyřicet, každý ji míval v kapse. Dlouho však téměř nikdo nevěděl, že předobrazem dívky na reliéfu se stala politická vězenkyně komunistického režimu Bedřiška Synková. Dnes se jmenuje Frederike Hoffmann.

V revoluční době roku 1989 přišla na otrokovickou faru za farářem Vojtěchem Šímou babička, že chce ke zpovědi: „Pane faráři, já jsem se moc provinila!“ „A co jste, babi, udělala,“ zeptal se pater Šíma. „Pane faráři, já nevěděla, co za hrůzy ty komunisti udělali.“ No, ale babi,“ skočil jí farář Šíma do řeči. „Vy jste

Ze současných diskusí o českém pozdním komunismu často vyplyne podivně pokřivený obraz minulosti: proti předlistopadovému režimu se podle něj za tzv. normalizace stavěla jen „hrstka disidentů“, jinak prý žili obyvatelé Československa vcelku klidné životy. Sice občas neměli banány nebo toaletní papír, ale nějaký útlak a nesvobodu si ani pořádně neuvědomovali, neměli dost informací a podobně.

Zdeněk Zelený se skautskou přezdívkou Káďa naplnil svůj život neuvěřitelným dobrodružstvím. Za války vstoupil do Obrany národa a za komunismu šel za údajnou velezradu sedět na deset let jako politický vězeň. V polovině 50. let se mu podařilo tajně nafotit tábor, kam ho komunisté poslali.

Koncem ledna 1945 vystoupily z vlaku na Denisově nádraží v Praze dvě dívky. Jmenovaly se Eva a Líza a přijely z Mladé Boleslavi. Pocházely z českých židovských rodin, které v té době už neexistovaly, utekly z tzv. evakuačního pochodu z pracovního (likvidačního) tábora Christianstadt. Vlakvedoucí je cestou skrýval v prostoru pro zavazadla. V Praze se musely schovat, ale nevěděly, kam jít, nebo aspoň ne

Štefánia Lorándová zemřela 26. října 2012. Když jsem ji kdysi poprvé navštívil, bylo jí devadesát, bydlela v nejvyšším patře jednoho starého vinohradského činžáku a skoro nikdo za ní nechodil. Její dávnou minulost zpravidla znali jen lidé, kteří se profesně zabývali tématem holocaustu, a staří známí, kterých už moc nezbývalo. Byla to žena neobvykle statečná a obětavá, prodloužila

Počátkem srpna zemřela v Praze ve věku 98 let paní Hana Hnátová rozená Lustigová. Patřila k českým Židům, kteří přežili holocaust – ke svědkům a pamětníkům, kterých už u nás zbývá jen pár. „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je

Na začátku 80. let minulého století se komunisté v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle představ tehdejšího režimu měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml šel raději do vězení, než aby se na těchto manévrech podílel.

Dne 21. prosince 1962 přistálo v Ganderu v kanadské provincii Newfoundland kubánské letadlo, které startovalo v Praze a potřebovalo doplnit palivo. Vystoupil z něj i Miloš Navrátil. Bylo mu patnáct let, do letadla pronikl bez letenky a bez povolení. Neuměl pořádně žádný jazyk, ale s pomocí přivolaného tlumočníka vysvětlil kanadským úředníkům, že hodlá v jejich zemi zůstat.