„Na disent jsme neměli odvahu,“ tvrdí Olga Mertlíková. S manželem přitom v listopadu 1989 stála u zrodu jaroměřské pobočky Občanského fóra a ve východočeském městě spoluorganizovala první demonstraci. Ve filmovém klubu ve městě se tehdy místo tradiční poslechové diskotéky promítaly záběry ze zásahu proti studentům na Národní třídě.

Na základní škole v Kuřimi Olgu Mertlíkovou nejvíce bavily humanitní předměty. A co teprve otevřenější výuka dějepisu nebo českého jazyka kolem roku 1968! „Velice pěkně nám vyprávěla o spisovatelích, o kterých jsme dříve neslýchali,“ říká Olga na adresu tehdejší učitelky literatury. Doma se politika tolik neřešila, přestože čas od času si tatínek neodpustil kritiku socialistického hospodářství, jehož součástí byl i jeho švagr.

Strýc Olgy Mertlíkové totiž ještě před komunistickým převratem po svém otci, bývalém legionáři z první světové války, zdědil malé hospodářství. Zemědělce v Československu ale čekaly těžké časy. „Koncem padesátých let už dodávky státu nezvládali. Odvody vajec, masa, všeho možného. Rozhodli se, že vstoupí do jednotného zemědělského družstva.“ Tomu se naštěstí celkem dařilo, což alespoň zčásti vynahrazovalo bolestnou zkušenost a ztrátu celého hospodářství. Strýcova rodina si však nestěžovala.

Asi jsme nebyli tak stateční…

Uvolněnou atmosféru na základní škole po roce 1968 vystřídala normalizace, jejíž začátek zastihl Olgu na gymnáziu v nedalekém Tišnově. Po něm se ucházela o studium historie a archivnictví na brněnské univerzitě, kam se na druhý pokus dostala.

V jihomoravské metropoli se účastnila mnoha přednášek či představení, v knihovně filozofické fakulty se jí pak dostaly do rukou knihy od  T. G. Masaryka nebo Edvarda Beneše. „Ty knihy byly jinak jinde už schovány, ale tam jsme si je mohli běžně půjčit!“ Během studia se seznámila také s budoucím manželem Pavlem Mertlíkem, se kterým se po úspěšném dokončení přestěhovala do jeho rodiště, východočeské Jaroměře.

Olga Mertlíková na promoci v roce 1981. Zdroj: archiv pamětnice a Městské muzeum v Jaroměři, se souhlasem Paměť národa

Na východě Čech se novomanželé Mertlíkovi zapojili do občanského života. V okruhu podobně smýšlejících známých založili filmový klub, mladší lidé z loutkového divadla pak pořádali poslechové diskotéky Studia Věšák. Pavel Mertlík se stal ředitelem jaroměřského městského muzea a Olga získala práci v náchodském archivu.

Mezi lety 1986 až 1989 vyučovala dějepis na středním odborném učilišti v Černožicích nad Labem, ale profese kantorky ji nenaplňovala. „Nebylo moc příjemné učit dějepis podle osnov, jaké tehdy byly.“ Ani jeden z tohoto páru se nestal členem strany. Naopak mezi jejich přátele patřil například chartista Jan Hrudka. Díky tomu se k manželům dostal také strojopis dokumentu Několik vět, k okruhu disidentů se však blíže nedostali: „Asi jsme nebyli tak stateční jako lidé, kteří své smýšlení veřejně vyjádřili.“

Už není kam couvnout

17. listopadu 1989 Pavel Mertlík doma obkládal kout ve sklepě a poslouchal vysílání Svobodné Evropy o událostech Praze. O pět dní později Olinin manžel vyrazil na demonstraci na Václavském náměstí. „Už jde do tuhého, už to není jen tak,“ vyprávěl po příjezdu své ženě. Ta se o dalším víkendu chystala do studia Věšák, jenže tam na ni místo diskotéky čekaly záběry ze zásahu proti studentům na Národní třídě. Manželé Mertlíkovi usoudili, že už není kam couvnout…

Městské muzeum se pod vedením jejího manžela stalo jakýmsi osvětovým centrem, do kterého studenti z Prahy a Hradce Králové přinášeli nové informace. Na průvod další den navázala generální stávka a náměstí v Jaroměři se znovu zaplnilo místními obyvateli. Členové stávkových výborů před nimi vyslovili své požadavky. „Vládla úžasná, srdečná atmosféra,“ popisuje své dojmy Olga Mertlíková. Ještě ten večer bylo založeno jaroměřské Občanské fórum, do jehož výboru bylo vybráno sedmnáct lidí a dva mluvčí, všichni se scházeli v restauraci Na Kopečku.

Generální stávka 27. listopadu 1989 na náměstí v Jaroměři. Zdroj: archiv pamětnice a Městské muzeum v Jaroměři, se souhlasem Paměť národa

Na počátku roku 1990 byl Pavel Mertlík kooptován do řad městského národního výboru. Zároveň ho po moderování setkání před generální stávkou čekala stejná role při další významné události. Už v lednu do Jaroměře dorazil nový prezident Václav Havel, o jehož návštěvu se zasloužil Zdeněk Rudolecký, místní rodák a člen pražského koordinačního centra OF.

„Členové fóra se dohodli, že dokud není radnice v jejich rukou, nemůže do ní prezident vstoupit,“ vypráví Olga Mertlíková. Na budově totiž visela pěticípá hvězda s nápisem: „Se Sovětským svazem na věčné časy“.

Manžel Pavel Mertlík (vpravo) a prezident Václav Havel při návštěvě Jaroměře v lednu 1990. Zdroj: archiv pamětnice a Městské muzeum v Jaroměři, se souhlasem Paměť národa

Havel nakonec řečnil na tribuně, kterou narychlo postavili učni ze středního odborného učiliště zemědělského naproti radnici: „Byla už tma, svítila světla. Přítomnost Václava Havla, jeho hlas a klidná slova způsobila, že jsme odcházeli šťastní – takového prezidenta teď máme. Byl to úžasný zážitek.“

Politický koutek v muzeu

Pavel Mertlík se ještě v roce 1990 stal starostou Jaroměře, na pozici ředitelky městského muzea ho nahradila jeho manželka: „Měli jsme tam politický koutek, protože jsme tiskli zpravodaj OF.“ Do muzea se dovážely plakáty a letáky, které ve městě informovaly o veřejných shromážděních občanů.

Kromě těchto shromáždění upozorňovaly plakáty také na první svobodné volby. „Tehdy už se začalo přelepovat. Kdo si vylepil plakát dřív, měl ho pak přelepený jinou konkurenční stranou,“ popisuje Olga Mertlíková boj o polistopadové politické pozice. Tehdy byla ještě ve společnosti cítit euforie, postupně se ale situace začala měnit.

Pavel Mertlík v roce 1998 po osmi letech opustil funkci starosty. Užil si to prý „se vším všudy, a rád potom funkci přenechal svému nástupci“. V muzeu už Olga nemusela dělat výstavy ke kulatým výročím strany, místo toho vyzdvihovala zapomenuté osudy lidí nebo se věnovala válečným událostem. V čele instituce nakonec stála 26 let a společně se svým manželem vydala knihy o Jaroměři a Josefově.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Autoři textu Jakub Adam a Kateřina Doubravská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.