FOTOGALERIE. „Dejte ty ruce dolů, nebo vám je někdo přerazí,“ slyšela kamarádka Soni Balcárkové v pátek 17. listopadu 1989 od jednoho z policistů u Národní třídy. Atmosféru revolučního dění zachycují jedinečné fotky z archivu pamětnice, které najdete v galeriích uvnitř článku.

„Kdyby se šlo střílet na barikády, šla bych střílet z praku,“ komentuje Soňa Balcárková svůj pohled na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tehdy čtrnáctiletá dívka se vracela z prázdnin následována všudypřítomnými tanky a vojenskými hlídkami.

Okupace její rodinu poznamenala na roky dopředu – otec s matkou byli odvoláni ze svých pracovních pozic v nemocnici a lékárně. Rok před Soniným nástupem na gymnázium začala doba utahování šroubů. Možná i proto v ní zůstala vůle nepoddat se režimu a využívat každou příležitost k vyjádření nesouhlasu.

Soňa Balcárková se svou maminkou Inkou, kolem roku 1970. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Soňu Balcárkovou do značné míry formovalo také její okolí. Na gymnáziu na Vítězné pláni si ve třídě se spolužáky odhlasovali, že nevstoupí do Socialistického svazu mládeže (SSM). Konfrontace s upjatou kantorkou dějepisu, která Soně například  úmyslně zadala referát „Poučení z krizového vývoje“, vyvrcholila před nástupem na vysokou školu. Vysněná filozofie na FF UK se učitelce, která ve škole měla na starost posudky, vůbec nepozdávala.

Ani změna životního směru a profese rehabilitační sestry Soňu Balcárkovou neodradila od kontaktu s disidenty. Vzpomíná třeba na přátelství se spolužačkou Ilonou Dobalovou, jejíž blízcí byli v hledáčku StB, nebo se signatářkou Charty 77 Věrou Šťovíčkovou, která Soňu zásobovala samizdatovou literaturou.

Sama Soňa po vzniku Charty iniciovala finanční sbírku na podporu disidentských rodin. Pod dohledem StB se nakonec ocitli i Balcárkovi – obzvlášť poté, co Sonin bratr Jan emigroval v roce 1985 přes Jugoslávii a Itálii do USA.

Někdo tam snad umřel

Blížil se 17. listopad 1989 a Soňa Balcárková byla na pracovní cestě s docentem Karlem Lewitem, českým neurologem, v jehož ordinaci v Klimentské ulici pracovala. Když se vrátila, přátelé ji zvali na Albertov, že prý mají povoleno dojít až na Vyšehrad. Soňa měla v paměti lednový Palachův týden, během kterého při jedné z demonstrací schytala zásah vodním dělem, přesto se k přátelům a studentům připojila.

„Když jsme šli pod viaduktem na Moráni, mašinfíra nám z vlaku začal houkat, lidi mávali… To nám dodávalo odvahu,“ vzpomíná si na cestu po nábřeží, které opustili až u Národního divadla.

Když se dav dostal na Národní, snažila se Soňa s ostatními dostat dopředu. „Čelo průvodu už bylo u Máje, tak jsme to obcházeli, ale nepodařilo se nám to.“ Rozhodli se proto vrátit přes Mikulandskou ulici, kterou se bezpečnostní složky rozhodly spolu s Národní třídou uzavřít.

„Rozeběhli se a lidi vytlačili ze silnice, po obou stranách jich bylo nahuštěno strašně moc. Někdo tam umřel nebo dostal infarkt, snad kvůli tomu, že nemohl dýchat,“ to Soňa nahrávala do zprávy pro svého bratra do USA. Fáma o smrti studenta Martina Šmída nakonec nebyla založena na pravdě, nicméně Sonin záznam ukazuje, jakou roli v revolučním dění sehrála.

Hukot motorů, křik, pláč…

„Na ulici byly cáry šatstva, kaluže krve. Že je tohle možný bez střílení, aby tohle udělali jen rukama a obušky… Děsný.“

Soňa pokračovala ve vyprávění pro svého bratra: „Lidi prý dokonce lezli na auta, aby mohli dýchat. Tlačili je transportéry, některé lidi si vytahovali za bariéry příslušníků a mlátili je třeba čtyři najednou.“ Obzvlášť dramatická byla cesta kamarádky Ilony, která se snažila uniknout dohledu bezpečnosti.

„Sunula se podél zdi a měla hroznou kliku, že se na ni nikdo nevrhnul. Dostala se do Mikulandský, kde proti ní šel další kordon. Dala ruce nad hlavu, ale jeden z policistů jí řekl: ‚Dejte ty ruce dolů, nebo vám je někdo přerazí.‘ Kordon ji minul, takže mezi nimi byli i lidé, kteří nevykonávali rozkazy.“ Soňa s Ilonou se nakonec ocitly s dalšími demonstranty v průchodu jednoho z domů.

Poté se s kamarádkami rozdělily. Soňa si uvědomila, že v Národním divadle je na představení její maminka se svou kamarádkou. Policistům ve vratech domů sdělila, že ji jde vyzvednout a dostala se zpět na Národní třídu. „U divadla už stály antony, šacovali o ně opřené kluky a strkali je do aut. Já se stala neviditelnou a kráčela za svým cílem. Pak jsem zaslechla něco, co jsem v životě neslyšela. Hukot motorů, křik, pláč. Směsice těch zvuků byla příšerná…“

Soňa Balcárková se nakonec dostala v pořádku domů a po revoluci dostudovala bakalářské studium.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Autor textu Jakub Adam působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.