Jako dítě zažila, jak její kamarádi umírají hlady. Její děd se stal obětí stalinských čistek. Přesto věřila, že komunismus je to nejlepší, co může lidstvo potkat. Dnes podporuje ruského prezidenta Vladimira Putina. Vzpomínky Elvíry Ptákové jsou součástí Příběhů 20. století.
Alžběta Dostálová se narodila v roce 1936 v Horních Studénkách nedaleko Šumperka jako první ze šesti dětí manželů Morgensternových. Otec Richard byl Žid, matka Alžběta Češka. Smíšené manželství rodinu několik let chránilo před deportací, nakonec ale přesto většina jejích členů skončila v Terezíně.
„Nevěděl jsem, co u Mengeleho znamenalo doprava nebo doleva. Že jedni jdou na práce, druzí do plynu,“ vzpomíná Antonín Moťovič na selekci v Osvětimi. Komunisté se ale podle něj později chovali podobně jako nacisté: „Tvořili seznamy Židů. Rozhodovala ne odbornost, ale loajalita k režimu,“ vysvětluje, proč v polovině 60. let nakonec s rodinou odešel z Československa do Izraele.
Za druhé světové války byl Vladimír Bernát nuceně nasazen v nacistickém Německu. Po porážce třetí říše prožil bezmála pět let v zajateckých táborech na území SSSR. A pak, v Československu, strávil ještě dva roky v Pomocném technickém praporu PTP pro „nespolehlivé občany“. Stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě.
Příběhy 20. století připomínají osud a život Vladimíra Hradce, člena nejznámější protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Narozdíl od nich ale neutekl na Západ. Byl zatčen, vyslýchán a odsouzen na 22 let, ze kterých si půlku odseděl. „Skuteční vrazi byli komunisté,“ říká na adresu kontroverzí kolem odbojové ozbrojené činnosti Mašínů.
V neděli 11. listopadu si lidé po celém světě připnou na klopy květy vlčího máku na památku válečných veteránů. Den veteránů připomíná ukončení první světové války a jeho symbolem se stal právě červený květ, který vyrůstal na hrobech padlých vojáků. Přímou zkušenost z fronty ve světové válce – té druhé – má Viktor Wellemín, jeden z mála dosud žijících …
Lidé, kteří se kdysi shodli v jednoznačném odporu proti nacismu, se v letech 1945-1948 (a zvláště po komunistickém převratu) často naopak ocitli na opačných stranách politického života. To je i případ dvou historiků, jejichž osudy připomínáme v Příbězích 20. století. „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu,“ tvrdil jeden z nich. Ten druhý právě před podobnými lidmi z Československa …
Vysoká a stabilní voličská podpora nereformované komunistické strany byla řadu let českou specialitou ve střední Evropě. Poté, co KSČM propadla v říjnových komunálních a senátních volbách, to už zřejmě definitivně neplatí. Ke stému výročí vzniku ČSR a Příběhům 20. století ale patří i vzpomínky těch, kteří se kdysi ke komunistům dali z upřímného přesvědčení, že „bude líp“ a …
„Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byly mu čtyři roky,“ popisuje Ludmila Zouharová, jak jí bez varování odvezli komunisté matku, kterou pak neviděla deset let. Její …
Na podzim 1944 odjížděly z ghetta Terezín poslední transporty na východ, údajně „k pracovnímu nasazení“, ve skutečnosti však do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Od 28. září do 28. října bylo deportováno více než 18 tisíc lidí, z nichž přežilo pouze 1574 osob. Mezi deportovanými a přeživšími byla i Hana Lustigová-Hnátová s příbuznými. Její vzpomínky patří do Příběhů 20. století.
