KOMENTÁŘ. Policie spolu s Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 viní bývalého soudce Kamila Kydalku, že neoprávněně poskytl serveru Česká justice usnesení, kterým Vrchní soud v Praze zrušil osvobozující rozsudek nad Andrejem Babišem a Janou Nagyovou v kauze Čapí hnízdo asi dvě hodiny před tím, než bylo doručeno advokátům obou obžalovaných.

Policie při vyšetřování toho, kdo novinářům dokument poskytl, prováděla lustraci telefonů jiných soudců, pracovníků soudu a také novinářů Jana Hrbáčka a Evy Pasekové.

Celá věc kolem nařízených odposlechů v kauze Kamila Kydalky se dá v zásadě zredukovat na jednu jednoduchou otázku:

Může stát použít nejtvrdší nástroje trestního řízení kvůli jednání, které samo o sobě s velkou pravděpodobností ani není trestným činem?

Bez intenzity trestného činu

Jádrem problému je totiž to, že uniklé soudní rozhodnutí nepředstavuje utajovanou informaci ani jiný chráněný obsah. Jde o dokument, který je ze své podstaty určen ke zveřejnění, jen se na veřejnost dostal dříve, než měl.

Proti jednání, které spíše ani nedosahuje intenzity trestného činu, byly nasazeny prostředky určené pro boj se závažnou kriminalitou.

Takové jednání může být možná v rozporu s profesními povinnostmi soudce a může založit kárnou odpovědnost, ale trestní právo vyžaduje něco víc, a to zásah do chráněného zájmu, škodu nebo alespoň reálně hrozící vážný následek.

To zde zjevně chybí, a právě proto se celá konstrukce trestní odpovědnosti dostává do značně nejisté polohy.

Problém však není jen v tom, že samotný skutek s největší pravděpodobností není trestným činem. Zásadní je, jaké prostředky stát použil. Sledování komunikace, práce s telekomunikačními daty a mapování kontaktů patří mezi nejintenzivnější zásahy do soukromí, které právní řád připouští, a jejich použití je vázáno na přísné podmínky.

Nejde o pouhou formální kontrolu soudem, ale o skutečné posouzení, zda je takový zásah nezbytný a přiměřený. V právu přitom platí poměrně elementární pravidlo, že čím méně závažné je podezření na trestnou činnost, tím větší zdrženlivost musí stát projevit při zásazích do základních práv.

V této věci se však zdá, že logika byla opačná. Proti jednání, které spíše ani nedosahuje intenzity trestného činu, byly nasazeny prostředky určené pro boj se závažnou kriminalitou. Tento nepoměr není jen otázkou názoru, ale zcela konkrétním selháním testu proporcionality.

Ochrana novinářských zdrojů není profesní výsadou, ale funkční podmínkou toho, aby se informace o veřejných věcech vůbec dostávaly na veřejnost.

Sledování novinářů a jejich kontaktů

Situace se navíc výrazně vyhrocuje tím, že zásah dopadl na novináře. Jakmile stát začne analyzovat jejich komunikaci a kontakty, nejde už jen o zásah do soukromí jednotlivce, ale o zásah do samotné podstaty svobody médií.

Ochrana novinářských zdrojů totiž není profesní výsadou, ale funkční podmínkou toho, aby se informace o veřejných věcech vůbec dostávaly na veřejnost. Pokud existuje reálné riziko, že komunikace s novinářem může být zpětně rekonstruována, zdroje přestanou mluvit.

Výsledkem je paradoxní situace, kdy zásah do základních práv je výrazně intenzivnější než samotné podezření, které jej mělo ospravedlnit. Stát tak použil nástroje, jejichž legitimita stojí na existenci závažného trestného jednání, v prostředí, kde takové jednání s největší pravděpodobností vůbec nebylo dáno.

To není jen jednotlivé pochybení, ale symptom širšího problému, kterým je posouvání hranic toho, co je ještě považováno za přiměřený zásah.

Pokud by se takový postup stal standardem, znamenalo by to, že při jakémkoli úniku informací může stát automaticky sáhnout po sledování novinářů a jejich kontaktů. A právě v tom spočívá skutečné riziko celé věci.