Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Antonín J. Liehm. Foto: Vlasta Luťanská / Právo / Profimedia
,

Adam Drda: Zamlčovaná minulost novináře Liehma. Proč psát i to, že byl komunistický propagandista

Novinář Antonín J. Liehm (2. března 1924 – 4. prosince 2020) byl řadu let komunistickým propagandistou. Patřil k těm, kdo u nás svým publicistickým působením a politickou angažovaností ve své době likvidovali nejen kulturu v nejširším slova smyslu, ale především přispívali k ničení životů. Pomáhal zavádět poválečný totalitní režim, který poté – ještě dlouhé roky po únoru 1948 – hájil a vyzdvihoval. Oceňoval vykonstruované procesy, které skončily vraždami.

Projevil se jako výrazný antisemita. Státní bezpečnost ho evidovala jako tajného spolupracovníka, jímž dle archivních dokumentů také skutečně byl. Později se od komunismu (přinejmenším od komunismu sovětského typu) odklonil, svých předchozích činů však veřejně nelitoval, občas se k nim nadále hlásil, s pozoruhodnou sebejistotou a někdy i s neskrývaným cynismem.

Toto shrnutí, které podrobněji rozvedu v následujících odstavcích, zní nepěkně, ale je pravdivé – jen se u nás o takových věcech na základě podivného tichého srozumění moc nemluví.


Text byl napsán pro internetový časopis BubínekRevolveru.
Publikujeme jej s laskavým svolením autora i vedení časopisu Revolver Revue. Titulek a mezititulky jsou redakční. 


Zaretušovat nebo zamlčet

Po Liehmově smrti vyšla v českém tisku a na různých internetových serverech spousta nekrologů a připomínek, mimo jiné od Mileny BartlovéPetra Janyšky, Josefa Chuchmy, Jany Červenkové, Jindřišky BláhovéPetra PithartaVáclava Klause a dalších. Autoři nebožtíka oslavili a vyzdvihli jeho zásluhy, což je při takové příležitosti pochopitelné, a nemyslím si, že by žádné neměl. S jeho podílem na bolševickém řádění se však „vyrovnali“ tak, že jej buď vylepšili a zaretušovali, nebo zcela zamlčeli.

Milena Bartlová v denikreferendum.cz napsala: „Hned v květnu 1945 Liehm vstoupil do komunistické strany, avšak už o čtyři roky později byl svéhlavým komunistickým intelektuálem, kterému hrozilo vyloučení, vyloučen byl v roce 1967 po sjezdu spisovatelů. […] Celý život usiloval o to, aby se vysoce kvalitní umění a kultura dostávaly k co nejširšímu množství lidí.“

Petr Janyška tamtéž: „Celý život se snažil vymanit českou kulturu ze sebestředného zahledění, tlačit ji do světového kontextu. […] Jeho rodinná a dobová situace ho hned v roce 1945 přivedla jako jednadvacetiletého do řad KSČ, což vzápětí znamenalo klasickou trajektorii poválečných levicových intelektuálů, poznamenaných předválečnou sociální situací, Mnichovem, válkou a holocaustem. Od marxistické utopie a některých nehezkých textů, na něž potom nebyl pyšný, přes reformismus 60. let po emigraci…“

Josef Chuchma zesnulého v Právu nepřípadně srovnal s Marií Rút Křížkovou (spojovalo je snad jen to, že odešli z tohoto světa ve stejný den) a napsal: „Liehmovi bylo dvaaadvacet, když založil s E. F. Burianem časopis Kulturní politika, který byl ovšem v roce 1949 zastaven. Liehmova novinářská dráha zažila své hvězdné roky v šedesátých letech, když jazykově vybavený AJL působil v Literárních novinách“ (Odešli dva služebníci české kultury, Právo, 10. 12. 2020, s. 18).

Panuje u nás takřka všeobecné přesvědčení, že připomínat selhání výrazných postav veřejného života je v podstatě neslušnost, s oblibou se tomu pak říká „kádrování“.

Jana Červenková v článku pro Babišovy Lidové noviny vyrobila z Liehma málem odbojáře: „Když měl Tonda svůj první malér se stranou, to byl rok 1949, pracoval jako redaktor v Kulturní politice, kde s kolegou Jiřím Honzíkem předčítali na redakčním shromáždění pro pobavení kolegů recesní báseň, složenou studenty – parodii na nastupující ‚socialistický realismus‘. […] Studentské autory za to vyhodili z fakulty, redaktory Liehma a Honzíka z redakce – třebaže ani nic neotiskli, stačilo udání. Kundera ve svém Žertu věru měl z čeho čerpat!“ (Ten, který nás neopustil, Lidové noviny, 9. 12. 2020, s. 9).

Jindřiška Bláhová na respekt.cz informovala, že Liehm se jako novinář „ocitl uprostřed turbulentních proměn československé mediální scény čtyřicátých až šedesátých let. Bezprostředně po druhé světové válce spolupracoval s přítelem Emilem Františkem Burianem, kterého pomáhal po konci války přivést z koncentračního tábora, na vydávání týdeníku Kulturní politika. Později se ale ideologicky rozešli kvůli Burianově komunistickému zapálení“.

Petr Pithart se v textu pro A2larm o Liehmově působení před rokem 1967 raději vůbec nezmínil (řekl bych, že dobře věděl proč), stejně jako Václav Klaus v uctivém příspěvku na svých internetových stránkách.

Obří skok do lepších časů

Nechci psát Liehmův portrét ani uvádět na pravou míru všechny nesmysly, které se v objevily v nekrolozích: podstatné je, že citované texty představují a připomínají A. J. Liehma jako žurnalistu, který v mladém věku propadl rudé ideologii (to se mohlo stát a také stalo leckomu), avšak už velice brzy po únoru 1948 se dostal do mravního či ideového konfliktu s totalitním aparátem: v roce 1949 měl přece „malér se stranou“, tehdy už byl „svéhlavý“ intelektuál, rozešel se s Burianem kvůli jeho „komunistickému zapálení“.

Pak následuje v úvahách většiny autorů obří skok – a najednou se píší šedesátá léta, „hvězdé roky“ Liehmovy kariéry. Vytratila se tak většina dlouhého období jeho profesního a politického života, které Jindřiška Bláhová poněkud komicky charakterizuje jako čas „turbulentních proměn československé mediální scény“.

Jak se to tedy s Liehmem skutečně mělo? Připomeňme nejdřív, že převrat v únoru 1948 vítal jako opravdu zapálený bolševik: „Snaha zvrátit dosavadní vývoj ve státě, obrátit cestu, po které se jeho lid vydal za socialismem, vytrhnout republiku ze svazku slovanských lidových demokracií a obrátit její zahraniční kurs, žalostně ztroskotala.“ Byla obnovena ta správná Národní fronta pracujícího lidu města a venkova, a „tato skutečnost vnese konečně klid a pořádek do našeho národního, politického a hospodářského života, klid, který již tak dlouho postrádáme“ (Lid, ano lid, Kulturní politika, č. 23/1948, s. 1). To je Liehmovo mladé novinářské období, v němž od roku 1945 působil jako redaktor striktně komunistického a velice nenávistného Burianova týdeníku a plnil jeho stránky podobnými nebezpečnými hovadinami. Do tohoto období spadá i jeho „první malér se stranou“.

Studenti FF UK Viktor Matys a Zdeněk Pachovský sepsali v roce 1949 neslušnou (erotickou) parodii Nezvalových veršů, kterou nazvali Socialistická láska a jejich spolužák Jiří Honzík ji v květnu toho roku přinesl na redakční poradu Kulturní politiky, v níž publikoval. Báseň se na poradě předčítala, vzbudila všeobecné veselí, jeden z redaktorů ji opsal a většina přítomných včetně Liehma si vzala kopii. Parodie se šířila dál, výše postavení aparátníci ji však záhy vyhodnotili jako útok na stranu, její představitele a Rudou armádu.

Případ začaly vyšetřovat orgány ministerstva vnitra a vznikla aféra, která mj. přispěla k tomu, že Kulturní politika byla v září 1949 zrušena, formálně sloučena s Lidovými novinami. Liehm aféru nevyvolal, pouze měl smůlu, že do ní spolu s dalšími spadl; nebyla to také žádná podvratná akce nebo projev kriticismu, nýbrž studentská legrace a neopatrnost těch, kteří budovali „nový lepší svět“, ale ještě jim úplně nedošlo, že jeho nepěkná pravidla platí i pro ně.

To jsou naši nepřátelé

Partajní puritáni zareagovali příkře, jako se to dělo i v mnoha jiných případech, například Pachovský s Matysem byli exemplárně vyloučeni z KSČ, Honzík dostal důtku s výstrahou. A. J. Liehm působil v časopise Kulturní politika až do konce, nebyl vyhozen (jak píše Červenková), jeho poslední článek vyšel v předposledním čísle a projev „svéhlavého“ intelektuálství (Bartlová) bychom v něm hledali marně:

„To jsou naši nepřátelé. Sedí v Novém Yorku, Londýně i Paříži. Ale také do zemí lidové demokracie pronikli jejich agenti. […] Nelekají se ničeho. Žádný prostředek jim není dost hnusný, aby se ho nechopili v boji proti socialismu. Sedí i u nás. Nedělají, pomlouvají, sabotují. Využívali každé nesnáze pro svoje cíle, pro svůj sobecký zájem. […] A pokud jde o vnitřního nepřítele, víme, že nespí. Víme, že zatím co náš lid se raduje, děkuje své vládě a zavazuje se dobýt prací nových velkých vítězství, on zatíná zuby vztekem a vymýšlí nové pomluvy, nové způsoby boje proti lidu“ (Naše odpověď, Kulturní politika, č. 38/1949, s. 1).

Ani po zániku Kulturní politiky se Liehmovi nic dramatického nestalo (a zvlášť to vyniká ve srovnání s těžkými osudy nekomunistických studentů, intelektuálů, umělců atd.): kvůli aféře ho propustili ze zaměstnání na ministerstvu zahraničí, zůstal však komunistou, povinnou vojnu odsloužil podle Slovníku české literatury v nakladatelství Naše vojsko, pak nastoupil do zahraniční redakce ČTK a přispíval do Lidových novin; když v roce 1952 vznikly Literární noviny, stal se jejich spolupracovníkem a posléze redaktorem.

V listopadu 1952 se konal vykonstruovaný proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti. Tři dny po popravách (6. 12. 1952) napsal A. J. Liehm v Literárních novinách, že proces „odhalil plnou měrou činnost mezinárodních sionistických organizací“ ve službách amerických imperialistů, kteří využili svůj tisk, a aby odvedli pozornost, začali „licoměrně vykřikovat o antisemitismu“. Podobnost Liehmova psaní s projevy prokurátora Urválka je nepřehlédnutelná a v řádu věcí:

„Tolik pokřiku, který spustila světová reakce, když jí byly procesem s protistátním spikleneckým centrem přistřiženy drápy. Tento povyk neoklame dnes už nikoho na světě a tím méně náš lid. Víme, s kým máme čest a zařizujeme se podle toho. V tom je naše síla, v tom je záruka, že špionům, diversantům a všem ostatním námezdníkům imperialismu u nás hrozny neuzrají“ (Sami se odhalují, Literární noviny, č. 44/1952, s. 4).

Na téma židovské spiknutí

V roce 1953 otiskl Liehm v Literárních novinách na téma mezinárodního židovského spiknutí samostatný celostránkový článek. Komunističtí ideologové svůj tehdejší antisemitismus označovali jako „antisionismus“ (je to koneckonců vlastní i mnoha současným antisemitům), přičemž bez rozpaků používali v minulosti osvědčené konstrukty o bohatých a vlivných Židech, kteří ovládají svět a s pomocí souvěrců a soukmenovců kují temné pikle.

„Proces s protistátním spikleneckým centrem v ČSR, odhalení záškodníků v Německé demokratické republice a odhalení skupiny lékařů-vrahů v Sovětském svazu vesměs ukázaly, že jednou z nejnebezpečnějších agentur, jichž imperialismus používá ve svém boji proti zemím tábora míru a demokracie, je mezinárodní sionistické hnutí a jeho různé, všelijak maskované organisace,“ psal A. J. Liehm a pokračoval: „Byla již u nás jasně ukázána reakční, tmářská podstata sionismu jako buržoasně nacionalistického hnutí židovských kapitalistů a president Klement Gottwald na konferenci komunistické strany zdůraznil, jakou úlohu má sionismus v celém spiknutí mezinárodní reakce proti míru […]. Existuje bezpočet dokladů o skutečné povaze a činnosti sionistických agentur, které odedávna patří mezi úhlavní nepřátele dělnického hnutí…“

Následuje blouznivý výlev o četných chapadlech židovské chobotnice, v němž je zmatláno dohromady všechno možné, od státu Izrael a uskupení JOINT přes rodinu Rothschildovu a výčet jmen a vztahů osob židovského původu až po „organisaci Svědkové Jehovovi“, zahrnutou bez dalšího do propagandisticko-paranoidní teorie. „Kde stojí sionismus? Kde stojí židovská buržoasie […]?“ – ptá se řečnicky Liehm a odpovídá:

„Tam, kde stáli vždy, na straně imperialismu, na straně nejhorších nepřátel pracujícího lidu, židovský pracující lid v to počítaje. Nebo snad nebyla židovská velkoburžoasie spoluautorem strašlivých zločinů Hitlerových?“ (Sionistická agentura imperialismu, Literární noviny, č. 9/1953, s. 8). Otřesný text končí podobně jako začal, tedy chválou procesů, ilustrační doprovod obstarává karikatura v tradičním antisemitském stylu.

K takovým věcem se tehdy nepropůjčil ani zdaleka každý komunistický intelektuál, natož „svéhlavý“, navíc Liehm dávno nemohl být považován za zmateného klučíka, v následujícím roce oslavil třicátiny. Je jistě možné, že ho k napsání těch článků vedla nejistota a strach, že to byla jakási demonstrace loajality ke straně kvůli výše zmíněnému škraloupu, ale ani to není moc polehčující okolnost.

A co spolupráce s StB?

Autoři nekrologů rovněž nezmiňují, že v červenci 1954 se stal A. J. Liehm spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Stejně jako většina konfidentů neučinil takový krok dobrovolně, estébáci si ho vytipovali a předvolali, rozhodli se ho nasadit mj. na komunistického novináře, někdejšího kolegu z Kulturní politiky a Liehmova staršího přítele Stanislava Budína, jehož označovali za „trockistu“.

Podle dokumentů z dochovaného svazku č. 526123 začali na Liehma obvyklými postupy tlačit, připomněli mu jeho „buržoazní původ“, případ s básnickou parodií a styky s cizinci, tvrdili mu, že mají dost materiálů na to, aby skončil před prokurátorem. Liehm se zjevně vyděsil, že by mohl dopadnout podobně jako oběti procesu, který tak vehementně oslavoval – a 29. července 1954, vlastnoručně sepsal (v archivu dochovanou) žádost o spolupráci plus slib mlčenlivosti a zvolil si krycí jméno Tonda.

Jedním z důvodů je lenost, všeobecný úpadek publicistiky i redakční práce – někdo něco naplácá do počítače, rychle se to zveřejní, na faktech nesejde. Dalším důvodem může být neschopnost kritického pohledu na vlastní či rodinnou minulost a pohodlný únik do ideologie.

Jak si v příštích letech jako konfident počínal, to musí říct nějaký archivář na základě obsáhlejšího výzkumu, ze spisu plyne, že teprve v roce 1961 uložila StB tento Liehmův svazek do archivu, neboť „Tonda“ se sice původně ke spolupráci stavěl „kladně a své úkoly plnil svědomitě“, ale dle hodnocení z roku 1957 „toto dělal z obavy, aby nepřišel do konfliktu se stranou a se svými nadřízenými“; „v roce 1959 sdělil řídícímu orgánu, že nemá možnost podávání zpráv z nepřátelského prostředí“, vyhýbal se „styku“ a „těžce se dostával na schůzky“.

Od druhé poloviny padesátých let psal sice Liehm pořád v dobové ideologické linii, ale trochu se v tomto směru brzdil, věnoval se víc a víc filmu, nepatřil k politicky nejangažovanějším autorům „Literárek“. Vypadá to, že po podpisu spolupráce se Státní bezpečností pociťoval nějakou dobu úzkost a nejistotu, měl strach o sebe a o kariéru, držel se zpátky – nemohu to ovšem doložit, je to dojem, opřený například o rozhovory s jinými lidmi, které StB tehdy zlomila. Liehm často uvádí, že ze stalinistického poblouznění procital v letech 1954–1956 pod vlivem Chruščovových vystoupení a změn v sovětské politice, mně se však zdá pravděpodobnější jiný výklad.

Přinejmenším na základě zkušenosti z roku 1949 a estébáckého nátlaku ze čtyřiapadesátého mu bylo jasné, jaká je povaha režimu, který pomohl přivést do života a udržovat v chodu – k poznání té povahy nepotřeboval žádná „odhalení“ shora. V roce 1956 se směl vrátit na ministerstvo zahraničí a v následujících letech vyčkával, jak se dění v Moskvě odrazí v československé situaci. Postupně se ujistil, že už se nemusí tolik bát, že politické změny mu dávají příležitost znovu zaujmout odpovídající postavení a nakonec se mu vrátila sebejistota (to se odrazilo i ve vývoji jeho vztahu s StB).

Ničemná podstata režimu ho sama o sobě příliš nezajímala, stejně jako ho nijak zvlášť nezajímaly jeho oběti, na zřeteli měl především svou budoucnost. K tomuto názoru mě vede další z jeho článků, který už spadá do mytizovaných, údajně „zlatých“ šedesátých let.

Liehm to dobře věděl

V květnu 1964 se totiž Liehm v Literárních novinách vyslovil ke staré aféře s parodií na Nezvalovu poezii a ke svému stalinistickému působení. Obsáhlý text Pokus o odpověď koncipoval jako slovo k mladým, jimž se pokusil „vysvětlit“ (jinak než v uvozovkách to napsat nelze) svou minulost, přičemž mluvil i za generační souputníky.

Dospěl k následujícím nadutým řádkům: „Ale právě naše přesvědčení, že socialismus je jedinou cestou pro moderní svět, pro současný humanismus, pro plné osvobození a rozvoj člověka, nám ukládá, abychom se na téhle cestě nezastavili před ničím, a tedy ani před tu a tam vyslovovanými pochybnostmi, zda vzhledem k vlastní praxi v první polovině padesátých let máme právo a dostatečný morální kredit s tímhle vším přicházet a rvát se, seč nám síly stačí, za překonání minulosti, hlavně v lidech. Napsal jsem už jednou, a nemohu, než to opakovat, že toto právo se nezískává ani neuděluje. Člověk si je prostě jako komunista bere…“

A o pár řádek níž: „Připouštím, že ti příslušníci mé generace nebo její předchůdci, kteří mají (…) tak říkajíc ‚čisté ruce‘ proto, že dříve než my rozpoznali deformaci a odmítli se na ní podílet, jsou v lecčems ve východě, když jde dnes o to, pustit se po cestě ke skutečnému socialismu, která se zdá konečně volná. Ale odmítám – to se ovšem netýká vaší generace – přiznávat toto právo ‚čistých rukou‘ jako výsadu těm, jejichž ruce zůstaly ‚čisté‘ buď proto, že si je odmítali ušpinit zápasem o socialismus a jeho výstavbu nebo dokonce proto, že socialismus ‚zachraňovali před scestím‘ v praktické, každodenní spolupráci s jeho zásadními odpůrci a za jejich peníze“ (Pokus o odpověď, Literární noviny, č. 13/1964, s. 3).

Tohle napsal čtyřicetiletý A. J. Liehm čtyři roky po amnestii v květnu 1960, na níž se dostalo z kriminálů několik tisíc lidí, které osoby Liehmova zvláštního ražení nahnaly za mříže a do pracovních táborů, neboť si jako komunisté „braly právo“ tak činit (na svobodu tenkrát nevyšli zdaleka všichni političtí vězni, například historička umění Růžena Vacková byla vězněna šestnáct let – do roku 1967).

Liehm byl informovaný novinář a dobře věděl, jak drasticky jeho strana naložila s těmi, kteří si své ruce „odmítali ušpinit zápasem o socialismus a jeho výstavbu“. Jádro věci je v tom, že mu oběti byly lhostejné, dokonce se – jako spoluviník jejich utrpení – stavěl morálně nad ně. Staral se jen o ideu „socialistického“ nebe na zemi, resp. se tak tvářil, staral se jen o komunistický systém, v němž si jako jeden z privilegovaných partajníků nárokoval (v žargonu současné historiografie „úspěšně vyjednával“) prominentní pozici.

Texty, na něž „nebyl pyšný“

Nebudu tu popisovat Liehmův další vývoj, situaci v Literárních novinách, Pražské jaro ani úlohu, kterou komunističtí intelektuálové sehráli v pokusu o reformu československé sovětské kolonie. Jen mi připadá důležité připomenout, že se Liehm tehdy nevydával na cestu k reformám na základě pokorně přiznaného poznání, že se dlouho podílel na strašných věcech, jež se nikdy neměly stát, nýbrž na základě úspěšného pokusu svůj podíl viny zrelativizovat; v roce 1964 si představoval další komunistickou pseudopluralitu, v níž se povede jakoby otevřená diskuse, do které ovšem budou (opět) připuštěni jen ti, co mají společný názor, společnou cestu za „skutečným socialismem“ a v kapsách stejné rudé knížky.

To neznamená, že by později Liehm nevykonal i něco dobrého a že ho nakonec nestrhla narůstající vůle ke svobodě (bohužel jen krátkodobé a dočasné), neznamená to také, že neudělal ledacos užitečného po odchodu do emigrace (1969). Avšak při nejlepší vůli nelze tvrdit, že ku prospěchu české kultury pracoval „celý život“, jak píší autoři nekrologů.

Petr Janyška soudí, že Liehm v pozdějším věku na své „nehezké texty […] nebyl pyšný“. To asi nebyl, podle jednoho článku v deníku referendum.cz napsal, že na ně „není hrdý“, jenže jednak je to taková kulišácká formulace (nejsem na to hrdý zní lépe, než stydím se) a jednak jsou k dispozici i jiné jeho výroky z posledních let života, naznačující, že se jeho smýšlení časem až tak moc nezměnilo.

„V podstatě jsem u svých názorů a postojů všude a vždycky zůstal. Spousta lidí se kála za tohle či za onohle. Mě to ani nenapadlo. Dělo se to a patřilo k té době. Takový byl svět a nemá cenu – pokud člověk nebyl zločinec – chtít své činy revidovat, omlouvat,“ prohlásil v červnu 2015 v obsáhlém interview pro Divadelní noviny. S podobnou bohorovností se podle archivu Paměť národa stavěl i ke své spolupráci s tajnou policií. Výslovně popřel, že by se k ní kdy zavázal, a na dotaz ohledně přítomnosti jeho jména v seznamu agentů StB odpověděl: „Znáte někoho, kdo něco dělal, a uvedený tam není?“

Ve světle těchto výroků se zdají poměrně věrohodné věty, jimiž uzavírá svůj nekrolog Milena Bartlová: „Od devadesátých let jsme se [s Liehmem] několikrát viděli v Paříži a Berlíně. Nad mísou mušlí jsem se zmínila o tom, jak je pro některé mé kolegy těžko snesitelné, že se přátelím se sociálními demokraty. Potměšile mu blesklo v modrých očích a se svým typickým, trochu nemilosrdným smíchem řekl: Sociální demokraté? Ti vždycky jen zradili. To je slabota, skutečný smysl měl jenom komunismus.“ Profesorka Bartlová musí mít kachní žaludek, já bych ty mušle asi nestrávil.

Proč se zabývat bolševickou historií

Zbývá otázka, proč se s Liehmovou bolševickou historií a s jeho přístupem k ní nakládalo a nakládá u nás tak nevěcně a nepravdivě, zvlášť když základní informace si může každý snadno najít: archiv Kulturní politiky i Literárních novin je dostupný na internetu, při běžném „googlování“ na člověka brzy vypadnou i texty dvou tří autorů, jimž tuzemské „liehmovské adorace“ už dávno vadí (například disident Jiří Tichý psal o Liehmově minulosti v Necenzurovaných novinách v roce 1994).

Jedním z důvodů je jistě lenost, všeobecný úpadek publicistiky i redakční práce – někdo něco naplácá do počítače, rychle se to zveřejní, na faktech nesejde. Dalším důvodem může být neschopnost kritického pohledu na vlastní či rodinnou minulost a pohodlný únik do ideologie (to je případ Mileny Bartlové, o němž jsem psal v jiném textu na Bubínku RR).

Myslím si nicméně, že příčiny jsou celkově hlubší, což koneckonců ukázala i veřejná diskuse o Milanu Kunderovi a o knize Jana Nováka (viz text Marka Vajchra zde). Panuje u nás takřka všeobecné přesvědčení, že připomínat selhání výrazných postav veřejného života je v podstatě neslušnost, s oblibou se tomu pak říká „kádrování“.

Komunistická minulost připadá zároveň mladším lidem dnes už vzdálená a nepodstatná, moc toho o ní nevědí: o to je pro některé starší snadnější ji účelově přikrášlovat a vydávat různé bolševické totalitární inkousty za vcelku sympatické předchůdce současných levicových intelektuálů.

Nepsal jsem tento text s přesvědčením, že pokud někdo – v tomto případě A. J. Liehm – udělal při budování komunismu v Československu hloupé a špatné věci, nelze mu odpustit, musí se mu to při každé příležitosti otloukat o hlavu a nenávidět ho až za hrob. Psal jsem ho naopak s vědomím, že lidé se od sebe liší, někteří v dějinách obstávají líp a jiní hůř, a někteří také vyvinou poměrně velké úsilí, aby své selhání přiznali, pojmenovali a dali najevo, že je jim líto, k čemu se propůjčili.

Díky takovým lidem se pak společnost i oni sami mění k lepšímu. Když se ovšem něčí nedobrá minulost zamlčí nebo přelakuje na růžovo, nemá to s porozuměním a odpuštěním nic společného: zato jsou tím kromě jiného degradováni ti, kdo se chovali zodpovědněji a statečněji.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

25 komentářů

  1. A. S. Pergill napsal:

    Lidé jako on v podstatě ukradli občanům revoluční proces 1989, alespoň z části. Obávám se, že z větší.

    • josef napsal:

      No nevím jak A.J.Liehm (AJL) ukradl občanům „revoluční proces“ 1989- alespoň z části, když se tady fakticky nevyskytoval, respektive když už tak, tak pak jen sporadicky a rozhodně nemluvil do jakéhokoliv „politického“ dění. To dělali jiní souputníci AJL a to „kádři“ typu Jiřího Rumla, Luboše Dobrovského aj. (a je opačně komentoval třeba Ivan Sviták), protože ti do politiky vstoupili a namočili se …

      • A. S. Pergill napsal:

        Proto jsem napsal „lidé jako on“. V podstatě celá Charta byla prolezlá reformními komunisty, pro něž změna režimu byla maximálně k navození něčeho na způsob bývalé Jugoslávie (směsná ekonomika, o něco málo lepší postavení ostatních politických stran), a to ještě s mnoha omezeními. A u těch chartistů ani nemůžete vědět, kdo z nich tam je / byl z přesvědčení, a kdo jako „náš člověk v řadách nepřítele“. To, že to neudrželi, je dílem řady prostých a bezejmenných občanů, které současné „elity“ zběsile nenávidí. A nyní to směřuje na linii jakéhosi „eurosocialismu“ (blízkého „reformním komunistům“) pod taktovkou EU.

        • skeptik napsal:

          A u těch chartistů ani nemůžete vědět, kdo z nich tam je / byl z přesvědčení, a kdo jako „náš člověk v řadách nepřítele“.
          Pane A. S. Pergille, když se začátkem devadesátých let otevřely archivy StB, tak se ukázalo, že na rozdíl například od polské Solidarity se do Charty 77 naší StB své lidi dostat nepodařilo. Ale to jistě vy víte stejně dobře jako já. Jednou se StB podařilo zabránit cestám Chartistů na československo – polskou hranici, kde se měli setkat s představiteli Solidarity. Zabránit tomuto setkání se StB podařilo pouze díky polské SB, od které StB informace o připravovaném setkání dostala. Při svém špinění Charty se tedy spoléháte pouze na krátkou paměť nebo neznalost našich občanů.

          • A. S. Pergill napsal:

            1. Archivy se neotevřely pro všechny kategorie spolupracovníků.
            2. Před jejich otevřením se v nich bílilo (pokud vám něco říká aféra Bartončík), spousta materiálů byla zlikvidována nebo „přemístěna“.
            3. A někteří zvlášť cenní spolupracovnici se do toho výkaznictví nedostali (z důvodu prevence vyzrazení nějakým „krtkem“ v řadách STB).
            Negativní lustrace je sice hezká věc, ale žádnou záruku reálně neposkytuje.

            Navíc bývalí členové KSČ mohli fungovat v institutu tajného členství (ten měla KSČ až do roku 1990 ve stanovách), a pak příslušné informace nešly po linii STB, ale komunistické partaje. Do seznamu spolupracovníků STB se vůbec takoví lidé nedostali, protože přes tuto organizaci nefungovali. Prostě, někdo mohl dostat befélem, že si u prověrkových komisí pustí hubu na špacír a potom bude jako tajný člen pracovat v řadách exkomunistů. Takto prostě tahle partaj fungovala, lidem mé generace je to jasné. Takoví lidé rovněž mohli takto a s tímto cílem fungovat v „obrodném procesu“ od samého jeho počátku na přelomu let 1967 a 1968 a poté, po předstíraném vyhození z partaje, v té práci pokračovat.

          • skeptik napsal:

            Pergille, jak je vaším zvykem, plácáte o něčem jiném, než jsem psal já a opět, jak je rovněž vaším velmi oblíbeným zvykem, se opíráte o spiklenecké teorie. Čtu právě knihu od Sergeje Medveděva Návrat ruského leviathana, kde se o spikleneckých teoriích autor také zmiňuje:
            Sergej Medveděv, Návrat ruského leviathana, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Pražská 128, Příbram I, v roce 2019, strana 53 elektronické verze
            Teorie spiknutí existovaly vždy a všude, ale obzvlášť populární začaly být od časů Velké francouzské revoluce, která byla jednou prohlašována za dílo zednářů, jindy zase iluminátů nebo Židů. Ve Spojených státech samotných jsou zase velmi frekventované konspirologické verze atentátu na Kennedyho či pouze inscenovaného amerického letu na Měsíc. Jenže zatímco všude po světě jsou teorie spiknutí údělem nezralých či blouznivých mozků, v Rusku jsou pro leckoho hlavním světonázorovým proudem. Historicky se to zřejmě dá vysvětlit dlouhou tradicí nesvobody a nevolnictví, psychologií otroků. Když lidé o vlastním osudu sami nerozhodovali, obvykle vše připisovali vyšší moci – rolníci tomu říkali „pán to ví nejlíp“, šlechta zase „je to vůle panovníkova“.

          • A. S. Pergill napsal:

            Skeptiku,
            mě stačí, že jsem absolvoval marxák na VŠ, že jsem byl jako VŠ pedagog nucen absolvovat VUML, takže to, o čem píšu, nejsou žádné fantasie, ale zcela reálné poznatky z uvedených zdrojů.

          • skeptik napsal:

            Jak vidím, Pergille, absolvováním „marxáku“ a „VUMLu“ jste skutečně získal ty nejlepší argumenty pro diskuzní příspěvky. Před takovou kvalifikací nelze než smeknout.
            P.s. Já jsem byl nucen ten „marxák“ kdysi absolvovat také, přesto se mě žádné teorie spiknutí nedotýkají.

          • A. S. Pergill napsal:

            Skeptiku,
            „Marxák“ byl povinný, dokonce byl později jednou ze státních zkoušek na všech našich VŠ. VUML pro absolventy na tabulkových místech v podstatě taky.
            Jistěže byli tací, co tam hráli piškorky, ale já vcelku měl zájem vstřebávat informace z první ruky. Jistěže byli i tací lektoři, na které publikum pokřikovalo „blbe, když to neumíš, tak proč to chodíš učit?!“, u takových jsem četl separátky nebo studoval Current Contents. Nicméně spousta informací za zapamatování zase stála, minimálně že se člověk poučil o mechanismech na nichž moc komunistů stála a jimiž se řídila.
            A beru to tak, že to, co jsem citoval, jsou informace od samotných komunistických papalášů (minimálně krajské úrovně), takže se asi budou zakládat na pravdě.

          • skeptik napsal:

            A beru to tak, že to, co jsem citoval, jsou informace od samotných komunistických papalášů (minimálně krajské úrovně), takže se asi budou zakládat na pravdě. Konec citátu.
            Ach ano, komunisté byli přece vždy tím nejpravdivějším zdrojem informací. Je mi vás Pergille někdy opravdu líto. A co je to „marxák“ mi pravdu vysvětlovat nemusíte. Napsal jsem přece, že jsem byl nucen jej absolvovat také.

  2. Ivan Straka napsal:

    Jméno Antonín J. Liehm mi nic neříká, ale článek je perfektní.

  3. skeptik napsal:

    Jako mladík jsem si na jaře 1968 kupoval Literární listy, které začaly vycházet v lednu 1968 po odstoupení Antonína Novotného z funkce 1. tajemníka UV KSČ a jeho nahrazení Alexandrem Dubčekem. Vzpomínám si, že se v LL objevovaly články A. J. Liehma stejně, jako se objevovaly články Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta a dalších. Články A. J. Liehma jsem přečetl a – pustil z hlavy. Články Ludvíka Vaculíka a Pavla Kohouta mě zaujaly mnohem více. O minulosti A. J. Liehma jsem tehdy nevěděl vůbec nic. Jak vidím, jeho osud se velmi podobal osudu mnoha jiných reformních komunistů.

  4. virus napsal:

    Doporučuji , dát si do vyhledavače “ Splinter factor “ , trochu vám to rozšíří obzory !

  5. Manitius napsal:

    Výborný článek, také o tom, že špatná minulost vždycky nakonec vyjde najevo, i kdyby ji někdo stokrát popíral.

    • virus napsal:

      Co bylo na socializmu špatného , že tu nebyli nezaměstnaní , bezdomovci ,žebráci , kapitalisti , exekuce , obrovský státní dluh ? Že jsme byli prakticky soběstační ve výrobě potravin , že tu probíhala masivní bytová a investiční výstavba , industrializovalo se Slovensko , že školství bylo bez inkluze ? Co udělali s tímto státem za 30 let kapitalisti , to snad vidíte ! Jsme jen nesoběstačná zadlužená západní kolonie se zničeným českým průmyslem , školstvím , zemědělstvím , armádou !

      • skeptik napsal:

        Jeden úryvek z knihy Zdeňka Mlynáře pro vás, virusi:
        Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, strana 143, vydalo Nakladatelství Zeď, Preslova 2213/5, Praha 5 – Smíchov, v roce 2018

        Jako vedoucí jakési delegace KSČ přijel Kolder ještě v dobách Novotného vlády do Paříže. Největší dojem na něho udělal veliký obchodní dům, který pozorně prošel zdola nahoru. Večer pak v rezidenci československého velvyslance léčil svůj šok jednou sklenkou koňaku za druhou a nakonec docela upřímně prohlásil: „To je hrozný, o co všechno jsme my ty naše lidi připravili! Copak si to taky nezasloužejí?“ Myslel to jistě upřímně a doopravdy a snad právě takové podněty hrály větší roli při jeho podpoře ekonomické reformy než teoretické úvahy Oty Šika.

      • mat napsal:

        Hm, tak na tuto otázku se od shora uvedených odpovědi zcela jiste nedočkáte.

        • sundialer napsal:

          Odpověď na svou otázku nalezne virus v posledních třech odstavcích samotného článku. Ten celý se totiž ani tolik nezabývá samotným AJL, natož pak nějakou ideologií, ale já v něm především čtu o tom, jak málo jsme zúčtovali s minulostí a jak snadno dnes a denně sklouzáváme k relativizování a zatloukání.
          A už jen proto může vúbec někdo položit tak pitomou otázku, když dobře víme, že jsme při té soběstačnosti nebyli, vinou plánovaného hospodářství, schopni lidem zajistit ani hajzpapír!
          Až skončí aktuální omezení, múže se virus svobodně vystěhovat do země zaslíbené – KLDR (momentálně by ho tam bohužel nepostili).
          A i v tom je ten podstatný rozdíl proti tehdejší době.

      • A. S. Pergill napsal:

        Ovšem, bylo to za cenu totálního zotročení. Navíc ti nezaměstnaní nebyli proto, že byla pracovní povinnost (která se pak režimem zneužívala tím způsobem, že lidé vyhození s „diagnózou 1968“ byli vyhozeni z práce, nikde je do zaměstnání nepřijali, a pak šli do kriminálu jako „příživníci“.
        Byly jistě i exekuce, ale byly i domovní prohlídky, při nichž esenbáci kradli jak straky, a podobné věci.

        • Jan napsal:

          Vy jste byl totálně zotročen? Dokažte to.

          • A. S. Pergill napsal:

            Nemohl jsem podnikat, nemohl jsem cestovat, v zaměstnání jsem pod hrozbou likvidace musel žvástat hovadiny, kterým jsem nevěřil. A mnoho dalšího.

        • petrph napsal:

          Ale to se určitě mýlíte, tak krutí komunisti na ty proskribované vůbec nebyli. Právě naopak, i pro ně bylo práce takzvaně dost, stačilo se pozeptat na příslušném úřadě. V dolech, na stavbách, v zemědělství, i třeba jako ti kotelníci, a pod. Tím to vůbec nezlehčuji, ti lidé tím byli jistě velmi pokořeni, ale na kriminál to samo o sobě rozhodně nebylo.

          • A. S. Pergill napsal:

            Když se chtělo cíleně někoho do toho kriminálu dostat, tak to byla jedna z možností.

  6. Bacil napsal:

    Dnešní novináři se chovají stejně. Tenkrát složili straně dnes majiteli.

    • skeptik napsal:

      Máte-li na mysli MF Dnes, Lidové noviny a Metro, pak máte pravdu. Pan Babiš však naštěstí nevlastní všechny noviny.

Přidávání komentářů není povoleno