Adam Drda: Naši historici a jejich poučení z krizového polistopadového vývoje
Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací Každodenní život v Československu 1945/48–1989. Ukazuje takzvaný vyvážený pohled na minulost, napsal pro Revolver Revue publicista Adam Drda.
Publikace má tři části, první je věnována „obecné perspektivě“, druhou tvoří „případové studie“, třetí se vztahuje k výuce. Z textu na obálce vcelku zřetelně vyplývá, že jednotlivé příspěvky by měly být ukázkou v posledních letech tolik propagované objektivní vědy, přinášející tzv. vyvážený pohled na nedávnou minulost.
Tedy vědy, která by měla v Čechách dle jejích zastánců nahradit polistopadovou „zaujatou“ historiografii.
Text Adama Drdy vyšel v Revolver Revue, v rubrice Bubínek Revolveru. Publikujeme jej se svolením redakce i autora. V nezkrácené podobě jej najdete ZDE.
Na zadních deskách sborníku se píše: „Po listopadu 1989 se historický výzkum období let 1948–1989 soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou persekuci. Toto směřování vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. V poslední době do popředí badatelského zájmu stále více vstupuje problematika každodenního života a proměny životního stylu. Objektem odborného zájmu se tak ve větší míře stává ‚obyčejný‘ člověk se svými běžnými starostmi. Zvýšený zájem o dějiny každodennosti je zřetelný i u laické veřejnosti.“
Nezaostat za politickým vývojem!
Ještě nedávno se mohlo zdát, že podobně kluzké formulace, jejichž hlavním smyslem je snaha vyhovět ideologickému zadání, jsou typické pro čs. vědu sovětské éry, a že tedy patří minulosti.
Jenže to byla jen iluze: jakmile se změní společenské podmínky, objeví se vždycky znovu spousta služebných figur, produkujících fráze, které „vyžaduje doba“ a kariéra – a je docela jedno, jestli se píše rok 1970 nebo 2015.
Citovaný text, který zjevně vznikl vykostěním „Předmluvy“ z pera editora sborníku Jaroslava Pažouta (s. 7), lze převyprávět třeba takto: v rámci svobodného a poněkud spontánního polistopadového vývoje se naši historici (mluví se tu příznačně obecně za „výzkum“, tedy pro jistotu za všechny a za nikoho jmenovitě) příliš starali o komunistické, resp. estébácké ničemy a jejich oběti a měli příliš na zřeteli etické kategorie.
Tím se dopustili chyby, neboť umožnili, aby se období, které jsme prožili pod vládou KSČ, jevilo jako horší, než je dnes žádoucí říkat. Vznikal zkrátka „zploštělý pohled“ (vznikal „občas“ – kdy a v jakých případech, to se znovu nedozvíme, být přesný je riskantní).
Důležité však je, že pokroková historiografie za politickým vývojem nezaostala, zmíněnou chybu si uvědomila a poučila se: zapomínala totiž dosud na „obyčejného“ člověka, který měl na rozdíl od elitářských obětí v časech vlády KSČ své „běžné starosti“, do nichž jakési potíže s dobrem a zlem nepatří. Teď už je ale všechno v pořádku, což potvrzuje i zájem „laické veřejnosti“ (předlistopadovým slovníkem: poctivého pracujícího lidu).
Věda a kýčovitá nostalgie
K tomu je třeba doplnit, že dle Pažoutovy předmluvy nezpůsobili „zploštělý pohled“ na komunistický režim ani tak historici svou odbornou činností (jejich směřování bylo prý ještě „vcelku pochopitelné“), nýbrž se projevoval „především v různých mediálních výstupech, předkládajících poněkud černobílý obraz společnosti“.
O jaké „výstupy“ jde, zda o mediální aktivity historiků, dokumentaristů nebo novinářů, kteří to byli a co konkrétně provedli, to doc. PhDr. Pažout, Ph.D., statečně nepraví a neláme si hlavu ani s otázkou, zda „zploštělý“ znamená totéž co „černobílý“.
O pár řádek dál se však masmédií pro změnu dovolává velmi konkrétně, když zájem „laické veřejnosti“ o studium každodenního života dokládá vysokou sledovaností televizního seriálu ČT Vyprávěj a publicistického pořadu Retro. Zdůrazňuje též „úspěšný návrat některých ‚předrevolučních‘ produktů, mj. limonády Kofoly či žvýkačky Pedro“.
Co s tím? Zřejmě to znamená, že práce pokrokového historika je vedle objednávky institucionalizovaných autorit určována také pravidlem, s nímž je dnes obeznámen každý průměrný žurnalista a pracovník reklamní agentury, totiž že lidé si zkrátka vždycky rádi připomenou, co je obklopovalo v mládí, a rádi si to připomenou neproblematicky.
Že taková z podstaty kýčovitá nostalgie nemá nic společného s úlohou vědy, nýbrž patří do světa byznysu a zábavního průmyslu, autora nepálí, hlavně že našel „důkaz poptávky“.
Každodennost normalizace…
Rozbor celého sborníku by vyžadoval úsilí, které recenzent po nahlédnutí do vybraných částí není ochoten podstoupit – už jenom učíst „Slovo na úvod“ z pera prof. PhDr. Roberta Kvačka, CSc., (s. 14) je nad lidské síly, poněvadž se hemží trivialitami, nesmysly a konfuzemi následujícího druhu (citováno náhodně, kam oko padlo):
„V polovině šedesátých let byla podstatná část Evropy plná mladých lidí.“ – „Tatcherismus znamenal propagandu elity individualismu, z veřejného prostoru udělal velké tržiště.“ – „Dva ropné šoky měly důsledky okamžité i do budoucna, které je dnes naší současností.“ – „Zlatý věk kinematografie z padesátých a zvláště šedesátých let se ukazoval neprodloužitelným, do oboru vpadly stále drsnější velkofilmy a vládnou mu dodnes“. A tak dále, a tak podobně.
Dobře, profesor Kvaček už je starší pán, má slabší chvilky a bohužel se nenašel nikdo příčetný, kdo by mu příspěvek zredigoval nebo vymluvil. Jak tedy vypadá produkce některých dalších humanitních vědců?
Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., zhotovil příspěvek „Každodennost v Československu v období tzv. normalizace“ (s. 34), v němž kupříkladu čteme, že mezi lety 1969–1989 bylo podle první hlavy trestního zákona (trestné činy proti republice) odsouzeno 110 751 občanů, z toho však plných 105 993 za nedovolené opuštění republiky.
Rychlík z toho vyvozuje nevysokou úroveň persekuce – tyto rozsudky byly totiž „čistě formální, protože [odsouzení] si trest nikdy neodpykali“, tj. nemuseli do kriminálu. Že ti lidé nesměli domů, kde často zanechali rodiče a jiné příbuzné, že jejich majetek propadl státu, že celé rodiny byly kvůli emigrantům různými způsoby šikanovány a buzerovány, to autor nebere v potaz.
…každodenní buzerace
Z hlediska priorit sborníku překvapivě, protože přece šlo o nedílnou součást normalizační každodennosti. Profesor dále píše, že „většina emigrantů ve skutečnosti neodcházela do zahraničí z politických, ale z ekonomických a osobních důvodů“, přičemž zapomíná informovat, odkud to ví (opírá se o nějaký výzkum?), natož aby rozvedl, co přesně považuje za ekonomické a osobní důvody odchodu do emigrace.
Patří k nim, že člověk nesmí z politických příčin vykonávat své povolání či rozvíjet svůj talent, nechce, aby jeho děti vyrůstaly v nedůstojném prostředí, přeje si, aby směly studovat dle své volby a nadání, a nikoli dle úsudku vládní straně oddaných pracovníků?
Patří tedy k těm důvodům potíže, o nichž prof. Rychlík píše o pár řádek dál a označuje je za „hlavní druh represe za tzv. normalizace“? Patří k nim skutečnost, že člověk nechce žít v zemi okupované cizí armádou? Jsou to všechno důvody ekonomické nebo osobní? A co je činí nepolitickými?
Přestože chce Rychlík ve své stati líčit běžný život v Československu, nezabývá se (podobně jako další autoři) tím, co lidé pociťovali, čím se trápili a čím se museli vyčerpávat, co jim nesvoboda působila v duších a v hlavách – jistě, dá to hodně práce a nedá se to „zfouknout“ za den nebo dva.
Báječný Mladý svět
Další z vědců, PhDr. Petr Bednařík, Ph.D., sepsal studii s názvem „Média v Československu v letech 1945–1989 a jejich vliv na každodenní život“ (s. 50). Pětadvacetistránkový elaborát sice o vlivu médií na běžné žití opět nevypovídá nic.
S pořádnou dávkou shovívavosti jej lze přečíst jako jakýsi přehled oficiální mediální oblasti ve zmíněném období. Zato vyniká dokonalou absencí kritického pohledu, přičemž například v pojednání normalizačního dvacetiletí předestírá čtenáři doslova idylku. Kupříkladu v obsáhlé ódě na Mladý svět: „Velmi oblíbeným časopisem (s nákladem 430000–500000 výtisků) byl v době normalizace týdeník Mladý svět, který patřil mezi populární periodika již v 60. letech. Jeho vydavatelem byl Socialistický svaz mládeže […]. Čtenáři vyhledávali fejetony Rudolfa Křesťana, rozhovory Jiřího Janouška, rubriku otázek a odpovědí herce Miroslava Šimka. Atd.“
Celé je to tak strašlivě blbé, že to vypadá jako recese. Člověk se ale směje jen do chvíle, než si uvědomí, že například tuhle absurdní charakteristiku svazáckého „Mlaďáku“, proměněného historikem Bednaříkem do podoby jakéhosi předchůdce Respektu zkraje devadesátých let, budou číst třeba lidé, jimž je dnes osmnáct, začínají studovat – dejme tomu – žurnalistiku a o normalizaci si stihli udělat představu nejvýš ze zmíněných televizních retro-projektů.
Dík pacifikátorům ÚSTR
A co ti mladí nešťastníci, kteří se ještě nestihli vzdělat a které navíc ještě čeká poslední odstavec historikovy odborné studie, v němž se dozvědí, že „období 70. a 80. let 20. století bylo […] spojeno též s ustanovováním alternativního veřejného prostoru, jehož součástí se stala ‚samizdatová‘ média vznikající přímo v hranicích československého státu (např. Lidové noviny, Informace Charty 77, Revolver Revue, Vokno). […] Čtenáři samizdatu mohli informace a názory, které tyto tiskoviny přinášely, konfrontovat s názory oficiálních médií, což platilo až do listopadu 1989“?
V kontextu podobných výkladů minulosti teď zřejmě budeme nějaký čas žít (a mnoho na tom nemění skutečnost, že sborník obsahuje i texty autorů, kteří jdou s dobou o poznání šikovněji, což se týká především prof. PaedDr. Mgr. Miroslava Vaňka, Ph. D., jehož případovou studii „(Ne)oficiální kulturní aktivity mládeže v Československu v období tzv. normalizace“ – s. 154 – dobře vystihuje přísloví „jednooký mezi slepými králem“; smutné vítězství).
Čili nezbývá než sborník hodit do popelnice, poděkovat Petrušce Šustrové, Michalovi Uhlovi a dalším pacifikátorům ÚSTR – a doufat, že se i v příštích letech udrží pár nezávislých historiků, jejichž okrajové názory bude možno konfrontovat s oficiální produkcí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
9 komentářů
Bývalý ředitel USTR je dnes vládním kolegou bývalého normalizačního člena KSČ a možná i bývalého spolupracovníka StB. Minimálně v otázkách financí (ty jsou ale ve vládě snad nejdůležitější !) ho ve vládě musí poslouchat, je mu tedy podřízený.
K čemu je pak nějaká moderní historie coby zdroj poučení – jka se chovat eticky a logicky správně, neřku-li moudře ? Jak být vzorem dalším generacím ?
Toto je recese i absurdita na en-tou.
Holt nám chybí Joachim Gauck…
Především nápad zřídit „Ústav pro erární výklad dějin“ byl sám o sobě perverzní. Ovšem naši pravicoví přátelé ho prosazovali velmi urputně. Pavel Žáček potom svůj post zneužíval k aktuální politické agitaci natolik, že ho musel umravňovat dokonce i tehdejší předseda senátu Přemysl Sobotka. Teď, když jim tu hračku vzal někdo jiný, nechtějí přiznat, že to celé byla od začátku chyba.
Je třeba konstatovat, že navzdory bolševické diktatuře se podařila spousta věcí, na které jsme mohli být hrdí. Cesty Hanzelky a Zikmunda, silon a kontaktní čočky (transistor sestrojený půl roku po Američanech bohužel nebyl využit), Expo 58 v Bruselu, československá nová vlna atd.
A připomínání každodenního života je důležité nejen pro odborníky (např. antropology), ale mělo by pomoct pochopit tu dobu i laikům. Dnešním mladým lidem by měl někdo odpovědět na otázky – a říkám to bez sebemenší legrace – proč Havel a spol. převáželi text Charty 77 v taxících a proč ho raději nedali na Facebook.
Je to přesně tak, jak píše Taiseach. Jít na bolševika po bolševicku, to se muselo vymstít. Ústav byl od počátku pitomost, nemohlo to dopadnout jinak, než že po volbách vítez dějiny přepíše ku svému prospěchu. Nezbývá naž vyhrát volby a ústav zrušit, a místo něj nabídnout jednak důstojnmé místo připomínky zločinnosti všehc levičáků (něco ala památník Terezín) a vrátit se pokorně k poctivé práci s prameny a daty v rámci tradičních a na politice méně závislých vědeckých struktur.
Je otázka zda je vůbec nutné jakkoliv hodnotit toto „korýtko“ společenských vědců, tento Ustav pro pomlouvání minulého režimu, založený novo politiky z čistě ideologických důvodů. Takže – výstupy tomu odpovídají, co si politici zaplatili to mají, není to zase moc když to srovnáme třeba s cenami předvolebních kampaní, nebo čistě mediální propagandou.
Možná snad jedinou srovnávací poznámku, věta „..že lidé si zkrátka vždycky rádi připomenou, co je obklopovalo v mládí, a rádi si to připomenou neproblematicky“, říká právě i to že zde vědci v USTR historicky zkoumají a popisují právě že období které většina našich dnešních generací prožila a dobře si pamatuje,a jak se říká v tom dobrém i špatném.Na to skutečně vědecký ústav nepotřebují aby jim „vědecky“ vysvětlil jak se měli před 30-50 lety.
Jsou typy lidí, kteří by si vybrali radši život v zoo než na svobodě, někteří ten život v kleci kde ti dají vždy nažrat považují za vrchol civilizace a lidského štěstí. Jsou to chudáci, ale v česku jsou vydáváni za rozumné, umírněné, objektivní… máme co si zasloužíme.
To co píšete je hloupost, musíte totiž vyjít právě z toho předpokladu že tedy Češi žádnou volbu žít na svobodě nebo v kleci neměli, protože skutečně v únoru 1948 skončili všichni v kleci. Na tom se všichni shodneme, jenže pokud (by) mělo být řečeno pouze to, pak je existence a financování USTR pouze dnes obvyklým tunelem. Naprosto totéž už obsáhl Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu už v roce 1993.
Češi si vybrat mohli a někteří ji využili. Utekli z klece. Ale hlavně, vybrat si můžou teď. A co volí? Zeman je nejpopulárnější politik protože chce ploty a klece.
To petrph: Není to taková hloupost, Petys upozornil jen na existenci nemalého procenta lidí, kteří dají přednost kleci s jejími jistotami a omezeními VŽDY, tedy bez ohledu na to, jesti existje volba nebo ne. Tihle lidé se nikam nevypaří v okamžiku, kdy dostanou možnost volby, zvolí zase jen tu klec, jejíž vyhody umí využívat.
„Profesor dále píše, že většina emigrantů ve skutečnosti neodcházela do zahraničí z politických, ale z ekonomických a osobních důvodů“
Skutečnost, že to těch 15 mil. co zůstali přežilo, pan profesor patrně považuje za empirický důkaz toho, že to vlastně tak zlý nebylo. Jaký dopad měla tahle zkušenost na společnost vidíme s odtupem stále zřetelněji. Analýza a zhodnocemńí čeká na nezávislé sociology, kteří se v USTR jen těžko mohou vyskytnout.