Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: Ondřej Přibyl
,

Adam Drda: Hlasy z podzemí. Básníků, kteří odmítli křivit své dílo

Na pražské Kampě, v cestě podél zdi u Sovových mlýnů, je umístěn soubor čtrnácti litinových reliéfů-kanálových poklopů. Cyklus, jehož autorem je Viktor Karlík, má název Hlasy z podzemí. Odhalení instalace, kterou zařídila Galerie hlavního města Prahy, proběhlo v den výročí 17. listopadu 1989. Mělo to svou logiku, ale také to způsobilo, že v nečetných mediálních zprávách byl rozměr díla poněkud zredukován.

Na třinácti čtvercových deskách vsazených do žulové dlažby jsou citáty z díla básníků, jejichž tvorba je spojena s Prahou. Na prvním kruhovém „deklu“ stojí slova Marcela Duchampa z roku 1961, která lze chápat jako motto: „The great artist of tomorrow will go underground.“ („Velký umělec zítřka se stáhne do podzemí“). Karlíkova práce je uměřená, téměř nenápadná, jeden druh písma a grafické symboly v jednoduše působících čistých kompozicích.

Bezohledná samota tvorby

Viktor Karlík (1962) patřil k disentu, spoluzakládal a vydával samizdatovou Revolver Revue (redaktorem časopisu je dodnes). Básníci, jejichž slova reliéfy nesou, náleželi v 70. a 80. letech k početné skupině zakázaných spisovatelů (v některých případech byli také představiteli občanské opozice): Jiří Kolář, Zbyněk Hejda, Jan Hanč, Petr Kabeš, Andrej Stankovič, Ivan M. Jirous, Ivo Vodseďálek, Egon Bondy, J. H. Krchovský, Vít Kremlička, Filip Topol, Jáchym Topol, Pavel Zajíček.

Odtud se odvíjí konstatování, opakované ve většině zpráv, že cyklus „připomíná básnický disent“, „umlčované básníky“, případně „hlasy umělců, které komunisté zatlačili do podzemí“.

To všechno je pravda, ale nikoli úplná. Potíž je v tom, že Karlíkova práce by se podle citovaných referencí mohla jevit jen jako prvoplánový pomník, jako dílo, jež se vztahuje k uzavřené minulosti, při vhodné příležitosti výročí pádu komunismu vzdává hold persekvovaným tvůrcům, pouze vzpomíná a tím se vyčerpává.

Proti tomu by se autor nejspíš ohradil, koneckonců v jednom svém textu o Hlasech z podzemí se vůči takovému přístupu k minulosti vymezuje výslovně, když odmítá „zdegenerované undergroundové pamětnictví, nabírající někdy až rozměrů trafikantství, které (…) je živeno představou, že stačilo být jednou na správné straně a teď už lze jen vzpomínat.“

V úvodu zmíněná věta Marcela Duchampa byla vyřčena v podmínkách svobodného Západu, vztahovala se k situaci, v níž byl umělec (druhdy „vyvrhel“, člověk „neužitečný“, do značné míry svému širšímu okolí nesrozumitelný) integrován do společnosti masového konzumu a komerce.

V roce 1965 Duchamp myšlenku rozváděl v časopise The New Yorker: umělec „musí být placen, a proto musí pokračovat v produkci pro trh. Je to začarovaný kruh. (…) Ne, jediným řešením pro velkého umělce zítřka je stáhnout se do podzemí. Po smrti může být objeven, pokud bude mít štěstí.“

Duchamp nemluvil jako revolucionář a sociální reformátor, nežádal „ve vyšším zájmu“ likvidaci kapitalismu, konec konzumu, komerce, trhu (jak by to činila řada dnešních společenských a uměleckých teoretiků). Uvažoval výhradně nad pozicí umělce, projevil přesvědčení, že skutečný umělec se z masové společnosti dobrovolně vyřadí, vymkne, vrátí se (slovy básníka Zbyňka Hejdy) k „bezohledné samotě tvorby“.

„Zašlapaná slova mají v Čechách velkou tradici, je to něco, jako národní dovednost. Ovšem z druhé strany viděno: jak se říká, důležité věci často leží na zemi, na chodníku.“

Skutečné umění má nadčasovou platnost

V totalitním režimu (držme se tzv. normalizace v Československu) získal Duchampův výrok vyhrocenější a surovější vyznění. Volba byla razantněji diktovaná vnějšími okolnostmi, umělcem zůstal ten, kdo odmítl svou tvorbu devalvovat a vycházet v ní vstříc jinému než uměleckému požadavku, kdo ji bral natolik vážně, že kvůli ní nebyl schopen korupčního jednání, nedokázal ji ničit diktovanou ideologií a politikou.

Pak byl do podzemí zahnán, respektive odebral se tam, případně se v podzemí zrodil a už z něj nevyšel, neboť okolnosti mu po většinu trvání režimu nic jiného neumožňovaly – to je také hledisko, na jehož základě definoval Ivan M. Jirous tuzemský underground.

Básníci, přítomní na Karlíkových reliéfech, se neocitli v podzemí jen kvůli občanské rezistenci: skončili tam také a někdy především proto, že chtěli zůstat svobodní a pravdiví v tvorbě, obstát jako umělci (v případě několikanásobného agenta StB Egona Bondyho je literatura zřejmě jedinou oblastí, v níž lze o obstání uvažovat).

Citáty, které Karlík na své „kanálové dekly“ umístil, také nejsou politické, disidentské, občansky protestní ani dobově podmíněné. Vznikly „tehdy“, ale i dnes přesně a někdy velmi křehce pojmenovávají něco z jeho prožitku a zkušenosti:

„Mějte se dobře, ulice/ Mějte se dobře, chodci noci/ mějte se dobře/ nehynoucí noci ulice“ (Zbyněk Hejda); „I tak to jde/ i tak to musí jít/ něco mne rve/ a přesto musím žít.“ (Jan Hanč); „Z omítky domů tady/ padají slova. Hašené vápno“ (Petr Kabeš); „Kdo se liší, ten je sviňák“ (Andrej Stankovič) „Každý svého štěstí strůjce/ vlakvedoucí i strojvůdce.“ (Ivan M. Jirous). „Opilost/ je jistá troufalost“ (Ivo Vodseďálek); „My žijeme v Praze to jest tam/ kde jednou zjeví se duch sám.“ (Egon Bondy); „Odnikud nikam jdu, nesejde na směru…/ asi to obrátím, než se zas naseru. (J. H. Krchovský); „Je štěstím/ v naší zemi žít/ a neštěstím/ to štěstí mít.“ (Vít Kremlička); „Připadá mi to děsný/ ale začíná mi bejt/ tohle město těsný.“ (Filip Topol).

Skutečná poezie, skutečné umění má nadčasovou platnost. A naopak: řídí-li se umělec tím, co si „doba“ žádá, výsledek jeho práce se nejspíš nakonec ukáže jako tristní, prázdný, více či méně obratný, ale nedostatečný.

Přítomnost v upadlých masmédiích

Duchampova věta přetrvala, v českých poměrech lze říct, že překonala totalitní systém. Z hlediska míry svobody je pozice umělce v totalitě a v současnosti nesouměřitelná, zmizel tlak státního aparátu, zmizelo nebezpečí kriminalizace, změnily se vnější okolnosti. Co se ovšem nezměnilo, je nárok, který má umělec na sebe a dílo vznášet, nezměnil se požadavek „naléhavosti a morálnosti“ (Jan Hanč).

Čím se umělec současnosti ohrožuje? Snahou být za každou cenu přítomen v upadlých masmédiích a udržovat se v jejich péči, snahou být přítomný, a tak přispívat k všudypřítomnému slovnímu balastu, snahou živit se „uměním“ co možná snadno a pohodlně, zavděčovat se, vycházet vstříc různé poptávce, která je i dnes mimo jiné ideologická.

I na to upozorňují hlasy z podzemí. Citát z díla Jiřího Koláře na Karlíkově „kanálovém deklu“ (citát, který ještě nebyl zmíněn) zní: „Slovo moderní je velmi staré“. Lze to chápat i tak, že v mnoha ohledech opakujeme, co už prodělali předkové před desítkami let.

Zdají se snad někdejší literární opěvovatelé rudé ideologie méně nebo více směšní, než současní pseudoumělci, kteří se vzdali kritického myšlení, za to výchovně a podle aktuálních programů pojednávají politická témata? Kteří za potlesku svých bobtnajících bublin „bojují“ proti kapitalismu, globálnímu oteplování, genderovým nespravedlnostem či rasismu (nebo alespoň důsledně dbají, aby jejich dílo obstálo v očích kontrolorů korektnosti)?

Již citovaný básník Zbyněk Hejda napsal v roce 1966 v revue Tvář v textu o avantgardě a politice: „Nijak mě neoslňuje představa času, kdy umění hovoří hlasem naladěným na stejný tón, jako je hlas ideologie, politiky nebo vědy. Naopak, ať je slyšet jeho vlastní, nelíbivý hlas.“

Duchamp o rok dřív předvídal, co se stane, bude-li málo umělců, ochotných stáhnout se do podzemí: „Veřejnost bude kupovat víc a víc umění, manželé začnou kupovat malé obrazy pro své manželky cestou z práce. Všichni se utopíme v moři průměrnosti.“

Aby plocha nebyla kluzká

Text by měl končit věcně, HlídacíPes.org je přeci jenom zpravodajský server: v současném českém výtvarném prostředí asi není umělec, který by tak důsledně promýšlel a „zpracovával“ literaturu ve vlastní tvorbě: lze se o tom přesvědčit i jinde než na Kampě, výstava Viktora Karlíka nazvaná Literatura je v současné době v pražské galerii DOX, trvá do 9. ledna.

Obvykle se soudí, že teze, které umělec sděluje o vlastním díle, je rozumnější ignorovat, Karlík je však také píšící autor, jeho texty mohou být považovány za součást díla. Kanálům se „věnuje“ od 80. let, kdy začal dělat jejich otisky, nakonec proto dva citáty z jeho textů k Hlasům z podzemí:

„Litinové poklopy jsou od svého vzniku opatřovány reliéfem, často včetně nápisu ´vodovod´, ´plyn´, ´kanalizace´, ´voda´, ´hydrant´. Děje se tak z důvodu rozlišení, hlavně však proto, aby jejich plocha nebyla hladká, tedy kluzká.

Slova a jména vybraných básníků budou rovněž tvořit reliéf kovové plochy, i proto, aby lidem zabraňovala v uklouznutí. Dalo by se přemýšlet třeba také nad tím, kolik lidí by muselo na příslušný dekl ´hlasů z podzemí´ šlápnout, aby reliéfní písmo postupně zmizelo, bylo podrážkami chodců obroušeno. Zašlapaná slova mají v Čechách velkou tradici, je to něco, jako národní dovednost. Ovšem z druhé strany viděno: jak se říká, důležité věci často leží na zemi, na chodníku.“

„Velmi mě těší představa, že od této chvíle může pražský chodec dojít i k těmto kanálům a při pohledu na zem se zastaví a slova ho zaujmou natolik, že vyhledá básníkovu knihu. Drobná subverze dnešní mediální sodomie.“


Hlasy z podzemí instalovala Galerie hlavního města Prahy, v rámci programu Umění pro město a s podporou Městské části Praha 1

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

8 komentářů

  1. Ladislav napsal:

    Výborné. Děkuji.

  2. petrph napsal:

    Jenomže ono to tak právě není. Umění, které není prezentováno, nabízeno, lidem, je jednak samo o sobě bezcenné, ovšem navíc tím ztrácí právě tu potřebnou reflexi srovnání kvality.
    Jinými slovy, ani z těch citátů na deklech se nepozná, zda jde o hluboké myšlenky podložené genialitou umělce, a nebo o vulgární popěvky z druhořadých kabaretů mezi striptýzem a chlastem..

    • micholomini napsal:

      Myslím, že každým slovem – aniž byste chtěl – potvrzujete, že střepy básníků na kanálech jsou krásný nápad. Vy si halt musíte hledat hluboké myšlenky jinde.

      • petrph napsal:

        Tedy jest mi to líto, že to ještě jednou zopakuji, ale když si pořádně pročtete ty zvěčnělé veršíky jak jsou uvedeny v závěru článku, tak snad můžete aspoň chápat můj názor, že ty samotné o sobě žádnou básnickou uměleckou genialitu neobsahují , ani neprokazují. Dokonce bych si dovolil tvrdit /a zase je to jen můj názor/ že s takovým druhem poezie by vůbec neměli problém jí prodávat v dosti pokleslé kultuře posledních dekád,. Lidi by si jí tedy určitě nekoupili jako knížky ale jak řada kabaretů, ba dokonce TV stanic by to jistě brala, řada dnešních komiků si na podobných citacích vystavěla svou kariéru

        Nicméně na závěr, já má poezii rád, ale přece jen na ní mám mnohem vyšší nároky, takže si její zdroje hledám úplně někde jinde než na deklech od kanálů..

    • Tanja napsal:

      Asi vám není dáno… !!!

      • petrph napsal:

        Jestli mohu odpovědět, tady jde o to, co vlastně hodnotíme a o co se dohadujeme, Zda vlastní tvorbu těch básníků – jistě by nebyl problém někde (třeba online) publikovat celé jejich básně a sbírky, a ty pak hodnotit. (A jako že, a jak jsem napsal výše, poezii mám rád, a třeba bych si to i rád přečetl).

        A nebo tedy to o čem je ten článek, jak uvedeno v úvodu , totiž „..Cyklus, jehož autorem je Viktor Karlík, má název Hlasy z podzemí.“ – a který jak vidno je složen z vytrhaných citátů (dle jakého klíče?)
        těch básníků a umělecky? umístěn na deklech od kanálů. Tedy o umělecké hodnotě tohoto díla.
        Což tedy navíc, jak se dá dohledat jinde “ je financován Magistrátem hlavního města Prahy díky trvalé podpoře ../kultury.) – jinak řečeno dotace, dotace, dotace..
        Takže na závěr, – sory jako, pokud je umělecká tvorba placena formou dotací od magistrátu potažmo státu, tak je dost těžko vysvětlitelné na co si pak vlastně umělci stěžují, tolik peněz by od lidí (i kulturně založených) nikdy nedostali..

  3. Tanja napsal:

    To je docela nadčasový článek. A brzo se o tom přesvědčení i těch necelých 7 mil obyvatel u nás!!!

  4. Aleš napsal:

    Děkuji. Moc hezky napsáno. Věřím že se splní i přání, aby si někdo po přečtení našel a koupil knížku některého básníka. A i když jsem to viděl jen u vás na fotografii, zafungovala to.

Přidávání komentářů není povoleno