Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Jan Urban: Kronika komunismu v Čechách a stálé napětí české společnosti

 -   - 

505098810_1ba8ecc36b_z Autor: midiman / Foter / CC BY

Zatímco ostatní středoevropské státy mohly i v době odklonu od demokracie, diktatur a porážek po mnoho desetiletí přežívat v rámci vlastní historické státnosti a svébytnosti, Československo tento „luxus jistoty“ nemělo.

CO SE V TEXTU DOČTETE:

  • Komunismus by v mírových podmínkách fungující industriální společnosti nikdy nemohl zvítězit.
  • Odsun, znárodnění, rozdělení půdy – to všechno bylo chápáno jako odstraňování křivd minulosti a pohyb k větší spravedlnosti
  • Čeští a slovenští čelní komunisté se dobrovolně stali otrockými vykonavateli příkazů cizí moci.
  • Edvard Beneš ke konci světové války ve všech ohledech ustoupil tlaku stalinského diktátu.
  • Demokraticky smýšlející západní vojáky už v prvních dnech po osvobození nahradili lépe ovladatelní „napravení fašisté“.
  • Sovětská okupace bezprostředně nahradila okupaci nacistickou a českoslovenští komunisté jí a proti zájmům vlastní země od první chvíle poslušně sloužili.
  • Komunismus byl a zůstává i v 21. století zdrojem konstantního napětí v české společnosti.

Válka, spolu s ideovou omezeností politických elit Čechů a Slováků, tuto šanci zmařily. Z hrdého snu o demokracii, která měla pomoci překonat nacionalismus promíchaných etnik, zbyla jenom prázdná slupka znásilněné kolonie.

Komunismus po druhé světové válce jen dokončil porážku československé demokracie, kterou nejvíce a smrtelně oslabili ti, kdo se v ní považovali za „národní“ demokraty.

Dva mýty československého komunismu

Komunismus by v mírových podmínkách fungující industriální společnosti nikdy nemohl zvítězit. Na to je příliš iracionální, rozdělující a díky své ideologické zátěži dokonale neschopný inovací.

V podmínkách krize a konfliktu, při polarizaci diskuze a nárůstu strachu z neznámého ale kvete jakákoliv radikální zkratka. Od ztráty dominantní víry v Boha a posléze i v panovníka koncem 18. a začátkem 19. století je recept na zfanatizování masy lidí banálně jednoduchý.

Vědecky znějící hantýrkou se vykreslí nepřítel a vysvětlí kořeny domnělého nebo i skutečného traumatu. Výsledkem je, že nezbývá nic jiného než jít kupředu a bojovat za Nový začátek.

Recept uchvátí především mladou generaci, která má dost „omylů“ svých rodičů. „Vědecky“ odůvodněný boj je přece o tolik lákavější než nudná dřina postupného měnění věcí…

A vědecky odůvodněný ráj je navíc už za nejbližším rohem. Třídní boj, rasová čistota, odsun nebo vraždění jinak mluvících – všechno dovoleno.

V rozhodujícím roce 1945 se Moskva stala pro většinu české společnosti nekriticky obdivovaným mýtickým bohatýrem-osvoboditelem. Vytvořil se tak obraz, který měl se skutečností málo společného.

Stejně nereálná byla víra v ještě jeden nový začátek Československa. Všichni si mysleli, že jen poopraví domnělé chyby roku 1918. Odsun, znárodnění, rozdělení půdy – to všechno bylo chápáno jako odstraňování křivd minulosti a pohyb k větší spravedlnosti.

Jenomže stát je i historická zodpovědnost, formovaná a daná jednou za několik století – a podobné kutilství mělo pro něj a pro demokracii ty nejtragičtější důsledky. Podobně naivní a nezodpovědní byli později i polistopadoví politici spěchající opravit domnělé omyly historie rozdělením Československa v roce 1992.

Ve světle neúspěchů všech těchto oprav se stále více vynořuje skutečná česká otázka, zda největší chybou posledního století nebylo už rozbití mocného a fungujícího středoevropského soustátí v roce 1918 – namísto jeho pracné demokratizace.

Rakousko-Uhersko, byť považováno za „žalář národů“, bylo totiž ve všech směrech otevřenější a schopnější rozvoje než komunistická diktatura, která na části jeho území později více než čtyřicet let ve jménu etnické modernizace vládla.

Československý komunismus – později nelogicky upravený na český a slovenský – lze proto vnímat jako projev hluboké nejistoty vlastní identity.

Čeští a slovenští čelní komunisté nebyli nikdy primárně československými vlastenci nebo státotvornými občany. Poblouzněni ideologií hlásající věčnou spravedlnost a blízkostí „sovětským soudruhům“ se dobrovolně stali otrockými vykonavateli příkazů cizí moci.

Ve jménu snu o novém světovém řádu se tak dopouštěli vlastizrady. To, co bylo v době míru jenom hospodsko-kavárenským sněním o světové proletářské revoluci, se za války se sovětskou podporou a velením změnilo nejenom v kata demokracie – ale i vlastní země.

Československo válku prohrálo

Možnost demokratického Československa se rozpadla a skončila už s podzimem roku 1938. Mravní a politická obludnost Druhé republiky pak byla pouhou předehrou politické nicoty českomoravského Protektorátu a Slovenského štátu, bezprostředně vystřídaných protektorátem stalinistického Sovětského svazu.

Slovensko oslavovalo „národní samostatnost“ – neoddělitelnou v té chvíli od nacismu – a hned v září 1939 se servilně zúčastnilo hitlerovsko- sovětské agrese proti Polsku.

Přes tisíc zajatých polských vojáků předala armáda Slovenské štátu wehrmachtu. Skoro dvě stovky dalších pak sovětské NKVD. Podle dostupných informací ani jeden z nich sovětské lágry nepřežil.

Antisemitské kampaně, nahnání desítek tisíc Židů do koncentráků i arizaci židovského majetku ponechali slovenští i čeští komunisté bez reakce.

Mnozí z těch slovenských, včetně pozdějšího „normalizátora“ po roce 1968 a až do roku 1989 československého prezidenta Gustáva Husáka, ještě v roce 1944 horovali ne za obnovení Československa, ale za připojení k Sovětskému svazu.

Výsledek války znamenal definitivní konec snu o politickém ne-etnickém „československém“ národu a demokratické republice. Namísto státotvorné politiky hodnot zvítězilo krátkozraké politikaření primitivní etnické zloby převlečené za „národní politiku a zájem“.

Edvard Beneš ke konci světové války ve všech ohledech ustoupil tlaku stalinského diktátu. Bezprostředně po válce zlikvidoval londýnské ministerstvo obrany a propustil velkou část skupiny loajálních československých nekomunistických generálů a vyšších důstojníků, kteří vytvořili a vedli západní odboj, zpravodajskou službu i armádu.

Místo o ně se opřel o komunistickou rezidenturu v československých jednotkách v Sovětském svazu, legitimizovanou v Moskvě a pod sovětským nátlakem napsaným Košickým vládním programem. Bez odporu odevzdal komunistům i řízení ministerstva vnitra a zpravodajských služeb.

Už od května 45 – a ne až od února 48 – měly jak československá armáda, tak i složky bezpečnosti stabilní strukturu sovětských vojenských „poradců“. Demokracie už s koncem války přestala být cílem.

Raději s „napravenými fašisty“

Sovětské diktatuře zcela podřízená rezidentura uvnitř velení československé armády dokázala pod ochranou prezidenta v květnové euforii roku 1945 i zdánlivě nemožné.

Bez jakékoliv parlamentní či jiné demokratické kontroly uměle zdržela návrat Sověty nekontrolovaných a „neprověřených“ jednotek ze Západu.

Československé jednotky se nesměly zúčastnit osvobození hlavního města. Jejich velitelé poslechli. Jaký rozdíl od divize francouzského generála Leclerca, který proti explicitnímu rozkazu generála Eisenhowera vyrazil na Paříž a vynutil tak její, z pohledu spojenců předčasné osvobození.

Československá obrněná brigáda zformovaná ve Velké Británii směla přijet na přehlídku do Prahy až jako poslední teprve po svolení sovětského velení – a ještě v létě 1945 byla rozpuštěna.

Československé letecké jednotky britské RAF mohly domů až v srpnu. Sověty neprověřené oddíly vzniklé z domácího odboje byly rozptýleny mimo hlavní centra a rozředěny „partyzány“ a kádry Obranného zpravodajství.

Do Prahy, Brna a Bratislavy byla naopak přesunuta nově vytvořená 4. divize (původně a až do května 4. brigáda), vzniklá teprve v únoru 45 většinou z důstojníků a vojáků bývalé fašistické Rychlé divize a dalších částí armády poraženého Slovenského štátu.

Nemalý počet jejích důstojníků měl i vysoká nacistická vyznamenání z prvních let agresí proti Polsku a Sovětskému svazu. Jednotky 4. divize se pak od prvních dnů po konci války podílely na násilném vyhánění německého civilního obyvatelstva z Jihlavy, Svitav, Brna a na zavraždění dvou set padesáti šesti německých repatriantů na Švédských šancích u Přerova.


Zapomenutý masakr, při kterém bylo zavražděno více lidí než v Lidicích


V dalších měsících se účastnily i protižidovských „lidových“ bouří a nuceného přesídlování Němců a Maďarů ze Slovenska.

Demokraticky smýšlející západní vojáky tak už v prvních dnech po osvobození nahradili lépe ovladatelní „napravení fašisté“. Pravda, řada z nich se v létě 1944 „rehabilitovala“ bojem ve Slovenském národním povstání, ale škraloup z minulosti se zahladit nedal.

O to vydíratelnější a poslušnější byli vůči novým pánům – a o to bezohlednější při poválečných etnických čistkách. Armáda, jejíž povinností bylo bránit stát a jeho ústavní pořádek, zbavená okamžitě po válce nejstatečnějších a nejloajálnějších předválečných důstojníků, se stala poslušným nástrojem cizího diktátu ještě před květnem 1945.

Sovětská okupace tak bezprostředně nahradila okupaci nacistickou a českoslovenští komunisté jí a proti zájmům vlastní země od první chvíle poslušně sloužili. Zpochybňovat tento fakt ještě sedmdesát let po válce je nemravné.

Argument nezpochybnitelného hrdinství sovětských vojáků při likvidaci hitlerovského režimu nemá s tragédií destrukce demokratického a svobodného státu u nás i v dalších obsazených zemích nic společného.

Pro úplnost je nutno dodat, že sovětské okupaci nesloužili, bohužel, jenom komunisté. Vláda i prezident hned v květnových dnech hodili přes palubu nejen armádu, ale i domácí odboj a Českou národní radu, které ještě před pár dny prezident sliboval podíl na moci. Stačilo, aby sovětský maršál Koněv v jednání se Zdeňkem Fierlingerem prohlásil, že jí nevěří…

Vláda nechala bez reakce i rozsáhlé opevňovací práce Rudé armády na našem území, které skončily až po Postupimské konferenci. Stejně tak nereagovala na řádění jednotek sovětské armádní kontrarozvědky SMĚRŠ, která z našeho území odvlekla do sovětských lágrů, často za asistence Obranného zpravodajství československé armády, tisíce Rusů, Ukrajinců, Rusínů, ale i Slováků a Čechů.


Československo, dobyté území. Před únosy lidí do SSSR úřady zavíraly oči


Pověstný Únor 1948 tak nebyl okamžikem zlomu, za který je dodnes mnohými považován. Znamenal pouze krach jenom podmíněně nenásilné poválečné taktiky KSČ, která se po vlně kritiky v parlamentu v létě a na podzim 1947 začala obávat, že její dosavadní mocenské úspěchy nepřežijí příští volby.

Už v létě 47 byl přijat totalitní zákon o SNB, který vylučoval jakoukoliv kontrolu nad tehdy již otevřeně protistátní činností komunistických struktur v bezpečnosti.

V únoru 1948 rozhodly o puči pokyny Moskvy – a spolu s nimi i slabost a zbabělost prezidenta a politiků demokratických stran, všech těch, kdo se po květnu 1945 nedokázali vzepřít omezování demokracie.

Československá politika i společnost zaplatily krutou daň čtyřiceti let totality za to, že po válce daly přednost etnické pomstě před demokracií.

Poučení totality

Komunismus byl a zůstává i v 21. století zdrojem konstantního napětí v české společnosti.

Představme si fotbalistu, který sice má stejný dres jako ostatní spoluhráči, ale hraje podle vlastních pravidel a ve prospěch někoho jiného.

Skupina komunistů, která se po letech exilu a indoktrinace vrátila v roce 1945 z Moskvy, se během několika měsíců obklopila milionem nových členů, zčásti prospěchářů a zčásti nadšených mladých lidí popálených válkou a skutečně věřících ve světlé zítřky a společnou práci pro vlast a blaho lidstva.

V masové politické straně tato skupina opticky zmizela, ale sama zůstala zcela závislá na Moskvě. Stalinské čistky počátku 50. let, ve kterých byla řada jejích činitelů vězněna a několik i popraveno, na tom nic nezměnily. Naopak, loajalita těch ostatních ještě posílila.

Komunisté zlikvidovali hospodářství rozvinuté země, zničili na desítky let pohraničí včetně jeho hustě obydlených průmyslových oblastí, rozvrátili tradiční horizontální společenské vazby, vlastnická práva i zemědělství, školství a životní prostředí. Stejně tak zničili životy statisíců lidí.

Ti nejvyšší podporovali ještě 70. letech i genocidní plány vyvraždění až sedmdesáti procent Čechoslováků v případě útočné jaderné války Varšavského paktu proti západní Evropě.

Řada z nich, včetně vrahů, vlastizrádců a válečných zločinců, vydržela na vlivných postech až hluboko do 80 let. Nikdo z nich nebyl za spáchané zločiny potrestán.

Z tohoto pohledu je celá nedávná debata o tom, které období komunistického režimu je možné nazvat diktaturou a pro které je údajně třeba hledat mírnější výraz, hluboce neinformovaná a nemravná. Vrah jistě nepřestává být vrahem ve chvíli, kdy přestal vraždit.

Nejhorším zločinem však bylo, že se komunistům podařilo přivlastnit si a reinterpretovat dějiny, poškodit ještě nehotovou národní identitu a vyrvat z ní vědomí kontinuity.

Nejprve terorem a zastrašováním, později korumpováním poslušných poškodili na dlouhou dobu český národní rozvoj, víru ve společenství a občanské hodnoty slušnosti, v pravidla a spravedlnost.

Tito lidé měli být potrestáni a jejich konání mělo být označeno za zločinné a nemravné. Komunistická strana Československa a všechny její následnické subjekty podobného jména měly být zakázány se stejným odůvodněním jako NSDAP v Německu v roce 1945.

Zbývá otázka mravní. Neboť všichni komunisté byli zvýhodněni a všichni věděli o nerovnosti ne-komunistů, a věděli, anebo mohli vědět, o nespravedlnostech a zločinech, konaných i jejich jménem. Je obtížné předstírat, že se nic nestalo. Teprve označení viny otevírá možnost usmíření a nápravy.

Generace vyrůstající po roce 1945 a dominující v dnešní formálně demokratické politice je tím do velké míry stále pokřivená, ve smyslu ne-rovná.

Podobně slepí a vůči Moskvě loajální následovníci KSČ zůstávají stále stejně antidemokratickým hnutím parazitujícím na parlamentní demokracii. Dá se očekávat, že v jakékoliv budoucí krizi se vždy spojí s nečeským řešením a mocí.

Otázkou je, zda nekomunistický zbytek společnosti bude mít v nadcházejících zkouškách dost času. Času, který dovolí vyrůst generacím zodpovědných občanů i politiků, kterým se konečně podaří uvést do života vizi moderního českého národa, jako „pevné, nepřetržené a nepřetržité souvislosti mezi minulostí, přítomností a budoucností“, tak jak národ definoval už Hubert Gordon Schauer v roce 1886.

Zatím to stále ještě neplatí. V poválečném Československu a v dnešním Česku obzvláště je nestrávená a nereflektovaná historie, bohužel, přítomností.


Textu volně předcházel tento článek Jana Urbana: Osvobození od nacismu jako začátek komunistické okupace

O autorovi

Autorem článku je Jan Urban

Komentáře

Komentářů (23)
  1. petrph napsal - dne 24.7.2015

    Historicky lze tuto analýzu přijmout -i když jistě by se dalo s mnohým diskutovat.
    Ovšem, asi je chybný závěr že by právě to že “Generace vyrůstající po roce 1945 a dominující v dnešní formálně demokratické politice je tím do velké míry stále pokřivená, ve smyslu ne-rovná.” bylo stále ještě vinou toho komunismu.
    To už je totiž vina současného režimu, že po celých 25 let (slovy dvacet pět let) si nedokázal uzákonit a vynutit nepokřivené a vykonavatelné zákony “padni komu padni”.To už je vina tohoto režimu že už od začátku podřídil demokratické principy a právo nově formulovanému “peníze nesmrdí”.. To už je vina tohoto režimu že si nevytvořil dostatečně silné nezávislé instituce které by mohly vládním politikům vzdorovat. To už je vina nových politických stran, které preferují totalitní (nikoliv jen komunistický) princip “poslouchejme své vůdce” namísto pluralitní demokratické diskuze ve své základně.
    To už je mimochodem vina současného režimu, že stejně kde se mu to hodí využívá proti svým občanům účelové prostředky a formální výklady zákonů namísto toho aby si jejich svobody a nepřekročitelných občanských práv cenil nade vše.
    Opravdu-nic z toho se už po 25 letech nedá omlouvat a svádět “na komunisti”…
    Ovšem, a co je nutné vidět ještě více-a to i v kontextu s procesy v dalších státech po celém světě. Možná že stejně jako ten historický “zločinný komunismus” je i “naprosto právní demokracie” historicky dávno překonaná politická forma a svět už hraje podle naprosto jiných pravidel…

    • Jan Urban napsal - dne 24.7.2015

      Děkuji za myšlenkově bohatou reakci. Věc by, samozřejmě, stála za podrobnější rozbor. Máte pravdu, že naše specifické motivace koincidují s celosvětovými civilizačními problémy demokracie – velká část z nich v obou případech vyplývá ze změny přijímání a zpracování informací, jako jsou zploštění a radikalizace názorů, otázka nadřazení vizualizace nad obsah v televizi, vynucená změna prezentace politiky, atd.
      Náš postkomunistický problém je nový v tom, že se zapojujeme do obecné problematické přítomnosti demokracie bez fungujících základních demokratických institucí – nezávislé soudnictví, politické strany, atd. Proto je vliv minulosti a přežívání v komunistické bezhodnotovosti velmi silným – a zde jsem přesvědčen, že v našem případě rozhodujícím – faktorem. Všechny Vámi zmíněné nedostatky a podvody jsou, jistě, dílem polistopadových elit. Ale ty někde a v něčem vyrůstali. ODS a ČSSD po dvacet let podvědomě kopírovali výstavbu, strukturu a móresy KSČ – vertikální a kmotrovská záležitost, vzájemné ručení regionálních mafií – ale žádná politická práce, kromě ideologických a kdykoliv proměnitelných floskulí. Ještě jednou děkuji za podnět.

    • český maloměšťák napsal - dne 26.7.2015

      To je marné.
      S předpojatými lidmi je marná diskuze – jednou dle nich jsou nakaženi duchem údajného komunismu občané (krom této samozvané glosující kvazielity)ještě 25 let po údajné revoluci, jindy už dvacet let po porážce fašismu jsou Němci skvělými demokraty a tvůrci hospodářského zázraku a Německo je denacifikováno.
      Tito amaterští sociologové a kvazihistorici možná mají ambice něco vysvětlovat, ale dopadně to povíceru vždy jen žertovně a samozřejmě (díky bohu !!!) s marginálním účinkem na širší veřejnost.
      Nereflektují naprosto fatální změny, ke kterým mezitím došlo, které působí na každodenní životy lidí již zcela novými formami a obsahy nátlaku než působil ” komunismus”. Straší, že budeme ubiti shnilou větví ” komunismu”, přičemž se peleší s novými utopisty , se sociálními inženýry globalizace a deetatizace, tedy s škůdci civilizace jako takové, jako společenského celku.

  2. Vítek napsal - dne 24.7.2015

    Pěkně zpracovaný článek. Díky. V.N.

  3. J.Němec napsal - dne 24.7.2015

    To co píše pan Urban je smutná pravda, která se měla vyučovat ve školách a skládat se z toho maturita. Jenže většina společnosti byla nějak spjata se zločinným komunismem a následky máme dodnes. Dokonce bych si i dnes dovedl představit Moravu v rukou Moskvy a jistě se na tom pracuje.

    ODS odvedla obrovský kus práce v polistopadovém vývoji a paří jí obdiv. Kdo ODS přestal volit dělá chybu. ODS nic nekopírovala, jen ji tvoří lidé prošlí nějakým nelehkým vývojem. Starosta nebo jiný politik zvolený za ODS je záruka kvality a poctivosti .

    • petrph napsal - dne 25.7.2015

      Víte, já bych to nedělal. Naše nové školství přece staví na principech, že školáci se nemají učit halda faktů, ale umět přemýšlet a sami si dovozovat vztahy.
      Což samozřejmě neznamená že by neměli být informování o nebezpečí totalitního komunismu.(Nebo tedy přesněji totality která může přijít odkudkoliv).
      Jenže toto nebezpečí vyjádřil i náš parlament poměrně lapidárně a poměrně nesmlouvavě -tento komunismus byl “totalitní a zločinný”. Ale jestli snad tahle mládež nepochopí nebezpečí a nelegitimitu už tohoto označení ,tak potom nutit je učit se nazpaměť kvanta nadiktovaných výkladů historických události už je poměrně neefektivní.
      On totiž pan Urban to vyjádřil poměrně správně-to současné nebezpečí nehrozí ani z historické existence toho komunistického totalitního systému a jeho zločinů, ale dokonce ani ze současné existence menšinové a izolované komunistické strany.Ale právě že ze současné existence takzvaně demokratických politiků a politických stran kteří sami, když se jim to hodí ve svůj prospěch demokratické principy a právní normy porušují. On sám tvrdí že toto je relikt jejich komunistické výchovy a nezměnitelného způsobu myšlení.Ale právě proto by už by se měl obecný výklad a výchova dětí obrátit směrem k nezaměnitelným principům demokracie,práva,občanských svobod i zodpovědností.Bez toho se situace nezmění nikdy-a další generace politiků budou “tiše si krást” a vymlouvat se na komunisty..

      • teufel3424 napsal - dne 26.7.2015

        Ovšem na druhé straně tentýž parlament schválil heslo “Beneš se zasloužil o stát”, a čím pro Boha, tím, že pohnojil, na co sáhl?

    • český maloměšťák napsal - dne 26.7.2015

      Jako ironie moc dobré.
      Mohl jste to ale opepřit např. tím, že byste jmenoval ty , pro které udělala ODS největší kus práce. Krom těch, co již si za např. korupci nějaký trest odeseděli, ty již netřeba jmenovat.

  4. Jiří napsal - dne 24.7.2015

    Moc hezky sepsané. Každý slušný člověk, neignorující historickou pravdu, musí pouze souhlasit. Pro mnohé i dnes bolestné téma. Škoda, že na školách, kde by se mělo toto vyučovat , se o dějinách a skutcích komunistické strany, této špíny lidské společnosti, žáci a studenti neučí. Snad proto, že je to parlamentní strana deklarující demokratičnost? Dovedete si představit demokratické fašisty?

    • český maloměšťák napsal - dne 26.7.2015

      Jen malá poznámka, k faktům, ale i snůšce domněnek naplácaných sem bez ladu a skladu.
      Pokud budou lidé jako je pan Urban stále považovat bonapartistický režim stalinistického typu (byrokratický centrální kapitalismus) za komunismus, budou nesutále jen k smíchu, ať už budou na trh myšlenek dodávat fakta, či smyšlenky.

      Mimochodem John Gray kdysi napsal, že výsledkem působení volného trhu je reproletarizace velké části průmyslové dělnické třídy a deburžoaizace zbytků bývalé střední třídy.
      Vypadá to tak, že volným trhům se podaří to, co socialismus nikdy nedokázal – euthanasie měšťáckého života.

  5. Jindřich Mitter, Šumperk napsal - dne 25.7.2015

    Pan Urban píše skvěle. Díky. Jen nerozumím tomu, proč se autoři komentářů schovávají za nicky . To se bojí , nejsou schopni stát za svým názorem veřejně a plným jménem ? Asi to bude dědictví totality.

  6. Jindřich Mitter, Šumperk napsal - dne 25.7.2015

    Aha, můj komentář čeká na schválení administrátorem. Tak jo, dřív se tomu říkalo cenzura. Tak vidím, že nemá smysl cokoliv komentovat ani číst komentáře. Je to přebrané a schválené.

    • Robert Břešťan napsal - dne 25.7.2015

      Ano. Přispívá to ke kultivaci debaty. Pokud se vám to nelíbí, je to jediné, co s tím můžete dělat. A ne – tomu se dřív neříkalo cenzura.

      • český maloměšťák napsal - dne 26.7.2015

        Zajímavý eufemismus – ” kultivace debaty”.
        Ovšem, proč ne – ale pokud kriteria jsou jednoznačná a ne např. ideologicky podbarvená. Potažmo daná obavami ze strachu z vyhazovu.

      • Jindřich Mitter, Šumperk napsal - dne 26.7.2015

        Není to jediné, co mohu dělat. Mohu nenavštěvovat váš server a diskuse. Zájem čtenářů je to, co vás živí.

        • Robert Břešťan napsal - dne 27.7.2015

          To samozřejmě můžete. Nicméně ne, reklama nás neživí a z moderované diskuse ustupovat rozhodně nebudeme.

  7. Zdeněk Hromas napsal - dne 26.7.2015

    Do stejné řeky.

    Nikdy jsem nebyl v politické straně (68 let) a vím, že mnoho voličů volí dodnes v různých volbách komunisty. Nicméně pokora před historickými skutečnostmi by se neměla z našeho povědomí vytrácet.

    Zaplať pán Bůh, existují ověřitelná fakta, která mapují vládu KSČ od roku 1948 do roku 1989. Je pochopitelné, že sem tam lidé ztrácejí, pod tíhou současných, poněkud chaotických poměrů, paměť, že část populace si už ani nemůže, vzhledem k věku, pamatovat režim, po právu nazývaný TOTALITNÍM.

    Dovolte proto několik málo informací na osvěžení paměti, které nemusí být všem až tak příjemné, nicméně vycházejí ze zákona č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu:

    „Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.“

    1. Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali,

    (a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,

    (b) systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů,

    (c) porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon,

    (d) používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména:

    – popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací,
    – při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody, včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám,
    – zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva,
    – znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání,
    – zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět,
    – povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu,

    e) pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli,

    f) spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk.

    2. Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spolu odpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

    Nechci se rozepisovat o tom, co slibují komunisté voličům, ale několik postřehů si přece jen neodpustím a to ze sjezdu KSČM 19.5.2012 v Liberci.

    V úvodním vystoupení předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip na VIII. sjezdu KSČM v Liberci“, mj. prohlásil:

    „Východiskem, neboli nápravou stávajícího stavu globálního ekonomického systému, je jedině radikální změna samotného systému nebo minimálně její výrazná regulace. Z toho plyne i závěr, který sdílím, že lidstvo v nejbližší budoucnosti čekají nejhlubší společenské změny.“

    „Dá se očekávat, že v horizontu deseti let se mezi USA a Čínou uskuteční hlavní zápas o globální prvenství. My v KSČM nepochybujeme o tom, kdo bude vítězem tohoto zápasu nejen o ekonomické vedení, ale i o charakter sociálně-ekonomického modelu a politického systému pro první dekády 21. století. Bude to Čínská lidová republika, se svojí moderní, o plán se opírající ekonomikou a sociálně spravedlivějším řízením společnosti a rozdělováním hmotných statků, která již dnes, jako významný člen uskupení BRICS dává najevo své aspirace na silného hráče nových mezinárodních vztahů.“

    Vím, vytrženo z kontextu, ale jsem zvědav, kolik se najde voličů, kteří jsou ochotni zamířit podruhé do stejné řeky. Mám totiž za to, že utopistické pohádky jsou přece jen určeny dětem, čímž nechci naznačit, že nemohou být občas i pod rozlišovací schopnosti dospělých. Podotýkám, že v podstatě levice je mi politicky bližší a proto věřím, že hlasy pro komunisty v jakýchkoliv volbách jsou hlasy, které mají varovat tzv. „etablované vládní politické strany“.

    • Jan Urban napsal - dne 27.7.2015

      Vážený pane Hromasi,

      děkuji za důležité doplnění dalšího potřebného kontextu. Od roku 1993, kdy parlament přijal Vámi citovaný zákon č.198/1993 Sb. pokročilo historické bádání o kus dopředu. Dnes už z toho, co zbylo v archívech, můžeme prokázat, že vedení KSČ se do republiky koncem války vrátilo jako protistátní teroristická skupina, nepodřizující se Ústavě, podléhající cizímu velení a mající za cíl rozvrátit demokratický řád země. To ještě v roce 1993 úplně známé nebylo, a proto převažovala fascinace Únorem 1948 jako domnělým bodem zlomu. Bylo by poctivé, kdyby se parlament k zákonu vrátil, a dataci odpovídajícím způsobem upravil do roku 1944. A pak by snad našel odvahu i k zákazu komunistických organizací. Ještě jednou děkuji.

      • petrph napsal - dne 28.7.2015

        Víte, možná že kdyby se to historicko-politické bádání dělalo pořádně, zjistilo by se že KSČ dělala po válce přesně to co dělají všechny naše vlády (koalice několika stran pod vedení jedné velké) od listopadu 1989. Totiž že dosazují vlastní lidi do vedení všech státních institucí aby je tím dostaly pod svojí kontrolu. Samozřejmě chtělo by to mnohem hlubší bádání, aby se dalo určit, jak v této “naprosto samozřejmé činnosti na kterou má vláda právo protože vyhrála volby” (jak nam unisono říkají všichni dnešní politici”) nastane ten zvrat který vede k totalitnímu státu.
        Mimochodem, jednu příčinu ž známe, Ustavní soud zanikl již dávno předtím jako víceméně formální a nefungující orgán

        • Zdeněk Hromas napsal - dne 28.7.2015

          Jistě si z totality pamatujete výraz plíživá kontrarevoluce. Tím byly míněny zřejmě pomalé a nenápadné kroky, více méně intelektuální, různých disidentů, kteří usilovali o destrukci a změnu systému, na který měli absolutní monopol komunisti. Oni tehdy takové pokusy potlačovali mocí a silou. Tak mne napadlo, když už zaplať pán Bůh neexistuje diktát jediné politické strany ani její ozbrojené a tajné složky, jak se lze účinně bránit plíživé devastaci systému demokratického. Když říkám plíživé, tak mám na mysli pomalé a nenápadné kroky dynamických manažerů a politiků, kteří pod rouškou trhu a demokracie mění systém opět na více méně totalitní.

          Totalitní ve smyslu řízené demokracie, což je forma vlády podobná, jako klasické totalitní režimy. Rozdíl je jen v tom, že se podle amerického politologa Sheldona S. Wolina využívá jiných prostředků: vnějšího zdání svobody a spíše politické neangažovanosti mas, než jejich mobilizaci. Tato forma vlády spoléhá při šíření propagandy, která upevňuje oficiální verze událostí, spíše na „soukromá media”, než na vládní agentury, nevyžaduje užití nátlaku, policejních metod, ani ideologií nacistických, fašistických či stalinistických diktatur. Nebezpečí spočívá v tom, že řízená demokracie nastává sotva postřehnutelně a na první pohled v nepřerušené kontinuitě s dosavadní politikou.

          Nejsem si proto jist, zda-li Charta základních lidských práv je dostatečným nástrojem k udržení opravdu demokratického systému. Genialita sytému převráceného totalitarismu „spočívá totiž v uchopení moci, které není patrné, není třeba zřizovat koncentrační tábory, vnucovat ideologickou uniformitu ani násilně potlačovat disidenty, dokud zůstávají bez politického vlivu. Symptomem změny systému je i degradace významu a vlivu „svrchovaného lidu”, který se stává pasivním subjektem. Dalším velice účinným postupem „řízené demokracie” je znudit voliče do té míry, že se přestanou o politiku zajímat. Také jsou snahy aby občané soustředili svůj zájem na okrajové, nedůležité či důvěrné aspekty lidského života, a odvrátili svou pozornost od rozšířené korupce a zrady důvěry veřejnosti. Jednou z metod, je bombardování voličstva politickou propagandou, vyhýbající se relevantním tématům, aby výsledek byl více méně nudný. Mnohdy je potřeba rozdělit občany, zastřít třídní rozdíly a odvrátit pozornost voličů od sociálních a ekonomických zájmů většiny populace

          Ano, je to složité, ale pokud si do mozaiky života občanské společnosti vložíte konkrétní události a konkrétní lidi, možná dojdete k podobným závěrům.

  8. J.Němec napsal - dne 29.7.2015

    Pane Urban jistě máte pravdu a díky za vaše články. Ale kde brát lidi na prosazování morálky? V našem státu byl největší pořádek za Hitlera a lidé se dokázali mít dobře s nasliněným prestem v každém režimu. Příklad novinář Komárek atd. Těm slušným se omlouvám.

  9. Hendrych napsal - dne 6.8.2015

    Skvěle napsáno….škoda, že lidé typu p.Urbana nejsou vidět v politice. Když jsem začal číst pasáž o 4.divizi ….musím opravit, byl to 4.pěší pluk dislokovaný v Petržalce, tak jsem začal tušit co jsem se nakonec dozvěděl. Masakr na tzv. Švédských šancích u Přerova byla doslova obludnost, která snad nemà obdoby. Z 256 zavražděných bylo 124 žen a 72 dětí. Když si tu situaci dám do souvislosti s likvidačními akcemi nacistů v Protektorátu, tak to byli v podstatě lidumilové….Na Valašsku koncem války působila protipartyzánská jednotka SS EINHEIT JOSEF která má na svědomí vypálení někoka osad a usdlostí, kde ovšem skutečně byla doložena podpora partyzánů. Více o tom je kniha a navazující film SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN….Téměř polovinu této jednotky SS tvořili bývalí příslušníci Hlinkovy Gardy. Velitelem jednotky byl SS Ober…..fuhrer Dr.Walter Pawlofski rodák z Horního Benešova, který úspěšně uprchl do Německa. Jeho výkonným zástupcem, který vedl výslechy v češtině byl Werner Tutter, absolvent pražské německè techniky a předválečný aktivní člen SdP, již tehdy policejními orgány označen za osobu státně nespolehlivou. Tento člověk byl po válce dopaden a souzen. Odseděl si 6 let na Mírově za něco úplně jiného než spáchal, po propuštěni odešel do Německa, kde působil jako agent čs.komunistické rozvědky. Omlouvám se, že jsem odbočil od tématu, ale pokusil jsem se rozvinout určitou část textu p.Urbana.

  10. Hendrych napsal - dne 6.8.2015

    Odsun Němců….mám jasný názor. Totální devastace 1/3 území tohoto státu v praxi nejen ekonomickx, ale morálně především. Kdysi jsem měl web http://www.libavsko.cz. Dál už no comment. Devastace především morální nastala okamžitě po roce 1939. Jen je tam ten velký otazník ….proč to nastalo téměř ihned ??? Pan Urban to nějak říkà, aneb vše je o lidech. A těch tzv. lidí je tady a zřejmě vždy byla menšina. To je ten důvod proč jsme měli Masaryka a Havla a nikdo jim v praxi nenaslouchal….V podstatě je to zřejmě tak, že Rakousko – Uhersko se mělo reformovat …..