Daniel Kroupa: Češi do zbraně? Jak se vyzbrojit proti terorismu

Napsal/a Daniel Kroupa 14. ledna 2017
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ Veřejnost vyděšená teroristickými útoky osamělých vlků má sklon k panickým reakcím. Nejen bezprostředně, ve chvíli nebezpečí, kdy se každý snaží zachránit sám – což je pochopitelné – ale i později, když požaduje, aby policie proti takovým akcím zakročila včas.

To je už méně pochopitelné, protože musí být každému zřejmé, že útokům neznámých jednotlivců, kteří dosud nedali žádným způsoben najevo své radikální smýšlení, předem zakročit nelze.

A tak se konečně vynořuje nápad, že je třeba, aby lidé využili svého práva na sebeobranu, vyzbrojili se a proti teroristům zakročovali sami tam, kde se objeví.

Jako dobrý příklad se uvádí stát Izrael, kde obyčejní občané dokážou zastavit agresora dříve, než může napáchat větší škody. V takovém prostředí teror, jehož účelem je, aby strachem destabilizoval společnost, ztrácí smysl.

Nikdy není na škodu poučit se u zkušenějších a doufejme, že se najdou zdatní žurnalisté, kteří nám toto poučení zprostředkují i pokud se týče výcviku a přípravy. Zatím však nezbývá než o těchto věcech uvažovat vlastní hlavou.

Zabahněná tůň

Není žádnou novinkou (upozorňoval na to již Hegel), že se státy v dlouhém období míru podobají zabahněným tůním.

Lidé se stále více domnívají, utvrzují je v tom ovšem liberální politické teorie, že státní instituce jsou pouhým zdrojem rozmanitých veřejných služeb, a že stát je tu stále více proto, aby sloužil soukromým potřebám a vrtochům občanů.

Nejenže tito lidé nerozlišují podstatné a nepodstatné funkce státu, ale na ty podstatné docela zapomínají.

Podstatnými funkcemi státu je třeba rozumět takové, bez nichž by stát nebyl státem. Tak například bez sociálních dávek by možná byl stát poněkud nevlídným prostředím, ale státem by zůstal.

Pokud však stát není schopen zajistit bezpečnost občanů vůči vnějšímu či vnitřnímu ohrožení, státem být přestává. A o to jde.

Trvá-li tedy mírový stav například po dvě generace, občané mají sklon se domnívat, že armáda je zbytečná a že peníze lze utratit užitečnějším způsobem než vynaložit je na obranu. A co je nejhorší, vytrácí se povědomí, že obrana státu není záležitostí „těch nahoře“, ale prvořadou občanskou povinností.

Výchova k občanským cnostem

Klasická politická teorie říká, že stát vzniká pro zachování života, tedy pro bezpečnost, ale trvá pro udržení dobrého života.

Tím, co ovšem z děl tvůrců této teorie, zejména Platóna a Aristotela, do učebnic a do obecného povědomí příliš neproniklo, je to, co tito myslitelé považovali za nejdůležitější: že totiž k podstatným náležitostem státu patří výchova k občanským ctnostem, které člověka vedou, aby si dokázal počínat jako svobodná bytost.

Co tedy znamená počínat si svobodně? Je to snad, že může člověk dělat to, co se mu momentálně zlíbí? Vůbec ne! Svobodný je ten, kdo nad sebou nemá pána, protože ho nepotřebuje – umí se totiž ovládat sám. Nepodléhá tomu, co se mu momentálně chce, svým žádostem a vášním, ale ovládá je podle toho, co poznal rozumem jako správné.

Svoboda v osobním životě znamená jednat podle mravních pravidel, která člověk poznal jako správná, a v polis jednat podle společně přijatých zákonů.

Staří Řekové považovali sami sebe, na rozdíl od barbarů, za svobodné lidi, protože nad sebou neměli a nepotřebovali žádného pána; jejich „pánem“ byl zákon a toho se báli více, než se barbaři báli svých králů.

Vládnout má zákon, ne člověk, píše Aristoteles, protože zákon je výrazem rozumu, zatímco člověka často ovládají žádosti a vášně. I polis zajisté potřebuje vládu, ale nesmí to být ani vláda panská ani otcovská, které jsou založeny na příkazech, ale vláda politická, která vládne tím, že dokáže občany přesvědčit argumenty.

Život, o který stojí bojovat

Možná, že by neškodilo poučit se od starých myslitelů a pochopit, že i dnes skutečně svobodný člověk není tedy žádný svévolník.

Neměli bychom si plést rozvážné jednání svobodného člověka s bezuzdným chováním neomalence, do jakého vyroste rozmazlený fakan zvyklý z domova všechno si vybrečet a vyřvat. Není divu, že pak i jako dospělý reaguje hystericky na každé omezení.

Svoboda je osobní hodnotou, k níž se musí člověk, s pomocí druhých, těžce propracovávat velkou část života. A je hodnotou společenskou a politickou, která se dlouhodobě udrží jenom ve společenství svobodných občanů, kteří si jsou své svobody dobře vědomi.

Dobrý život, o kterém mluvili klasici, je životem svobodného člověka ve svobodné polis – a právě to je ten život, o který stojí za to bojovat na život a na smrt.

V moderních státech se toto povědomí postupně vytrácelo a udrželo se pouze v zemích, které byly založeny na étosu klasické politické teorie, jako Spojené státy americké, anebo které o svou svobodu musely stále bojovat jako stát Izrael.

Vyzvánění reality

Česká republika po zhroucení sovětského bloku získala požehnání svobody příliš snadno a nové generace neprocházely systematickou výchovou ke svobodnému životu ani v soukromém životě ani v rámci institucí demokratického státu.

Svobodu, lidská práva, vládu zákona, demokratický právní stát, tedy hodnoty, na nichž naše moderní státní existence spočívá, vnímají mladí lidé, pokud mohu soudit podle studentů, s nimiž o tom vedu diskuse, jako bezobsažná abstrakta a představa, že by pro jejich obranu měli jít bojovat, pokládají většinou za absurdní.

Domnívají se, že zrušením povinné vojenské služby byla zrušena i branná povinnost. Netuší, že abstraktní, ba od skutečnosti odtržená, je naopak jejich idylická představa o životě, čerpaná z televizních seriálů a z ideologických snů bludných doktrín, s nimiž se seznamují.

Teroristické útoky a demonstrativní vzestup mocenských ambicí diktátorských a autoritářských režimů jsou z tohoto hlediska vyzváněním reality. Čím později se tito lidé probudí ze svých snových světů, tím bude jejich střetnutí se skutečností tvrdší.

Smlouva, kterou nelze vypovědět

Řečeno znovu a natvrdo: podle zákona 585/2004 Sb., je v § 1. (1) stanovena branná povinnost státního občana České republiky plnit úkoly ozbrojených sil České republiky a ta „zahrnuje povinnost občana podrobit se odvodnímu řízení, vykonávat vojenskou činnou službu a plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem“.

Jinými slovy náš stát v případě potřeby může povolat své občany a donutit je, aby zabíjeli druhé lidi a sami se nechali zabít. Ve jménu čeho? Nu, a to je právě ta klíčová otázka, protože odpověď na ni odemyká porozumění tomu, co je to stát.

Ve skutečnosti ten soubor institucí, o němž se tak mnozí domnívají, že slouží jenom našemu blahobytu a osobnímu prospěchu, funguje jenom proto, že za něj my občané ručíme svými životy.

Právě v tom se ukazuje, že stát není jenom společenskou smlouvou, kterou můžeme vypovědět kdykoli, kdy se nám naše závazky plnit nehodí. Stát ale přece nemůže být založen jenom na soukromém prospěchu, protože jen blázen by se pro nějaký individuální prospěch zavazoval položit život.

Zdroje hodnot

Ukazuje se, že pouze liberální zdůvodnění existence státu společenskou smlouvou je nedostatečné právě ve chvílích jeho ohrožení. V takové situaci narážíme na hodnoty, pro které máme obětovat všechno, co se nám v životě dosud jevilo jako prospěšné a užitečné.

Řeč o hodnotách je zajisté vždy poněkud zavádějící, protože mluvíme o něčem, co není žádnou věcí způsobem, jakoby to věcí bylo. Vytváříme tak dojem, že hodnoty máme vyložené před sebou jako housky na krámě a můžeme si mezi nimi vybírat.

Metafora o svobodě jako o volném trhu hodnot či idejí je nesmyslná právě proto, že před idejemi ani před hodnotami nikdy nestojíme jako před nějakými předměty: ideje myslíme a hodnoty žijeme – jedinou otázkou proto je, zda jsou pravdivé či pravé. Zda jsou tedy hodny našeho úsilí či utrpení, či dokonce života.

Od dob starověkých Řeků je hodnotou, pro níž stojí za to trpět a žít, svoboda, od dob starověkých Římanů je to mír a právo, z židovské tradice máme důstojnost každého jednotlivce jako nositele božího obrazu, z křesťanství boží lásku jako smysl lidské existence, z osvícenství máme lidská práva, z americké revoluce máme ústavní vládu zákona, tedy podřízení státní moci zákonu, dělbu a rovnováhu moci jako pojistku jejího zneužití a také vládu lidu lidem pro lid – demokratickou volbu vládnoucích.

Výchova k demokracii

Hodnoty, které utvářely naše porozumění světu a náš způsob života, jsou ovšem mnohem bohatší. Hodnoty nevidíme, tak jako nevidíme brýle na nose, ale vidíme jimi a podle toho jednáme. A neviditelné jsou také proto, že jsou v evropské kulturní tradici namnoze samozřejmé; proto je také zapomínáme.

Na těchto základech spočívá naše ústava a to, co můžeme nazvat ústavními hodnotami, tedy principy, z nichž vychází ústavní pořádek naší země.

Je substanciální povinností státu zajistit jejich reprodukci v dalších generacích. Výchova k demokracii nemá být proto nějaký nadbytečný předmět v učivu základní školy, ale předmět nejdůležitější na základní, střední i vysoké škole. A dodejme, že v tomto ohledu náš stát selhává.

To je hlavním důvodem proč mladým lidem (a nejen jim), chybí jasné vědomí odpovědnosti vůči státu, včetně vědomí branné povinnosti. K tomu, aby si následující generace osvojila ústavní hodnoty, musí směřovat cílevědomá výchova, na níž na vyšším stupni naváže vzdělání, které poskytne rozumové argumenty pro jejich zdůvodnění.

Ústavní patriotismus

Ústavní patriotismus, k němuž tato výchova a vzdělání vede, je formou vlastenectví zralého národa, který nejenže dosáhl politické samostatnosti, ale i schopnosti ji dlouhodobě vykonávat a udržet. Pouze takový národ má i vysoký stupeň imunity vůči nepřátelské propagandě.

Zralé občanství tedy s sebou nese na prvním místě odhodlání a připravenost bránit vlast vůči každému, kdo ohrožuje její bezpečnost, samostatnost a její ústavní pořádek.

Znamená to také, že stát není pro občana jenom placenou službou, která mu má zajistit pohodlný a bezstarostný život, ale formou, jíž může svou vůli bránit společné hodnoty uskutečnit. Toto platí nejen o službě v armádě či v jejích aktivních zálohách, ale při ohrožení vnitřní bezpečnosti i pro spolupráci s policií.

Politický národ, jehož členové jsou si v dostatečném počtu vědomi svých branných povinností vůči státu i vůči ústavním hodnotám a mají vůli je naplňovat, bude ve své bezpečnostní strategii spoléhat především sám na sebe.

Vybuduje si armádu natolik silnou, že i mocnější potenciální útočníky odradí riziko příliš vysokých ztrát. Obrané pakty proto mají být doplňkem vlastní vůle se bránit, nikoli náhražkou jejího nedostatku.

Jak vyzbrojit obyvatelstvo

Platí to i vůči ohrožení uvnitř státu, jaké představuje například terorismus. Zvláště nebezpečnou formou terorismu je ta, která sází na zmíněné „osamělé vlky“, protože ani dobře fungující policie nedokáže zcela zabránit jeho útokům. V takovém případě je zajisté nejlepším prostředkem proti němu ozbrojené a vycvičené obyvatelstvo.

Toho však nelze dosáhnout pouhým rozšířením množství zbraní v populaci a povolením zabíjet. Nemá-li se taková obrana stát nebezpečnější než útok, musí stát přistoupit k cílevědomému výběru lidí v první řadě loajálních vůči ústavním hodnotám státu, psychicky i fyzicky disponovaným a poskytnout jim pravidelný výcvik a soustavné vedení.

V zemi, kde si terorista může být jist, že bude zastřelen dříve, než stačí způsobit větší škody, ztrácejí takové útoky smysl. Na druhou stranu, ozbrojení civilisté bez patřičné přípravy, pomatení totalitními ideologiemi, či prostě zpovykaní hysterií v bulvárních mediích a bez odborného vedení, mohou napáchat větší pohromy než teroristé.

Tu největší zkázu však dlouhodobě způsobuje neschopnost politické reprezentace správně identifikovat problém, připravit řešení a konat. Silná prohlášení na začátku a nečinnost na konci nepomůže.

Jak se bránit teroru

V poslední době jsme svědky pozitivního úsilí naší armády začlenit do aktivních záloh více občanů a prosadit změny zákonů tak, aby bylo možné připravit se na mimořádnou situaci, v níž by bylo třeba uvést do pohotovosti všechny síly, které máme.

S velkou podporou politické reprezentace se však toto úsilí, bohužel, nesetkalo. Po dlouhé době nečinnosti se konečně probudilo Ministerstvo vnitra a zahájilo diskusi o možném začlenění držitelů zbraní do obrany vůči teroristickým útokům.

I tento krok přijali politici se smíšenými pocity a je jenom malá naděje, že dospěje k praktickým důsledkům. I přesto stojí za to, aby odborníci obou silových ministerstev v rozpracovávání těchto projektů pokračovali.

Ve chvíli další vlny teroristických útoků, která může přijít nečekaně, vyděšená veřejnost donutí politiky konat a ti si ve své tupé bezradnosti ještě rádi jejich materiály osvojí.

Reforma vnější a vnitřní obranyschopnosti našeho státu je důležitá, ale mnohem důležitější je reforma vzdělávání k demokratickému občanství, s níž se na ministerstvu školství ještě ani nezačalo.

Pouze občané, kteří jsou si vědomi významu hodnot, které tvoří základy jejich života, v sobě naleznou vůli je i ubránit.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)