I po osmdesáti letech vzbuzuje tragický osud Johanna Husche hněv i hrůzu. A nepřekvapí, že dodnes tato dávná historie vraždy v režii revolučních gardistů a údajných místních partyzánů má svůj dopad na obyvatele východočeské obce Hroubovice u Chrudimi.

Johann Husch se narodil německé rodině v Maďarsku, po první světové válce se dostal do Československa, kde se oženil s Hedvikou Lamplovou z židovské rodiny z Hroubovic.

Po vzniku protektorátu začaly rodině kvůli židovskému původu manželky problémy, ale Johann se odmítl rozvést a svou manželku i děti tím chránil.

Nakonec se ale deportaci nevyhnula ani Hedvika, ani Johann. Ten v létě 1944 skončil v táboře nucených prací v Bystřici u Benešova, válku zde přečkal a hned poté se vydal zpět domů.

Jak v Příbězích 20.století popsal publicista Adam Drda, několik lidí z okolí ho prý již cestou varovalo, aby se nevracel, že je tam divoká garda s partyzány všeho druhu.

Johanna to od snahy vrátit se k dětem nijak neodradilo; zpět do Hroubovic přišel 9. května 1945. Ještě v noci k němu vtrhli příslušníci revolučního národního výboru a odvedli ho do improvizovaného vězení.

Vadilo, že je původem Němec a údajně i udavač. Jedním ze samozvaných „národních mstitelů“ byl Jaroslav Dolejší, první předseda Místního národního výboru v Hroubovicích a od roku 1945 člen KSČ.

„Až by tento kazimír zmizel, pak by byl pokoj, pak bychom byli pravým národem holubičích Slovanů, potom teprve bychom se mohli nerušeně oddávat činorodému humanismu.“

V noci z 10. na 11. května Husche odvlekli do sálu místní hospody U Křivků, kde mohutně popíjeli místní partyzáni a gardisté. „Tam otce mučili. Zapálili mu vlasy a pak ho týrali. A pak tatínka odtáhli před hospodu a tam ho zastřelili. No, zastřelili… Zatáhli ho do takzvaného protileteckého krytu, tam přišel k sobě, a tak ho místní občané dotloukali a pak ho zahrabali,“ líčil po letech syn zavražděného Richard Husch.

Hedvika Huschová se konce války dočkala v ghettu v Terezíně. Když po návratu zjistila, co se stalo, žádala spravedlnost, vyšetření případu, nalezení mrtvoly svého muže i vrácení majetku. Což se novým mocným nehodilo i proto, že se v jejich původním domě usídlil Místní národní výbor; a dodnes je zde obecní úřad.

V roce 1947 bylo na Hedviku dokonce podáno oznámení, že za okupace udávala. Proběhl soud, kde ale byla zproštěna všech obvinění. Po komunistickém převratu byla i s dětmi vystěhována do dvou železničních vagonů, kde pak neúplná rodina žila bez elektřiny a bez vody.

Hedvika Huschová stále psala stížnosti a žádosti; v roce 1951 bylo zahájeno vyšetřování a provedena exhumace. Nenašly se doklady, že by Johann Husch někoho udal, v Hroubovicích také po celou dobu okupace nebyl nikdo zatčen (s výjimkou deportovaných Židů), a to ani v období heydrichiády.

Adam Drda cituje z archivní zprávy z vyšetřování Krajského velitelství Národní bezpečnosti z ledna 1952: „Vznikl důvodný dojem, že tento postup (tj. vražda, pozn. red.) byl inspirován úmyslně lidmi, kteří byli sami zkompromitováni a tímto způsobem se chtěli zbavit nepohodlných svědků. Stykem s Němci zkompromitovaní lidé byli jak v partyzánské skupině, kterou vedl (Emil) Tomek, tak i v revolučním národním výboru. Velitel partyzánské skupiny v roce 1941 nabízel své služby gestapu a jen pro svoje mládí nebyl přijat. Přesto se však za člena gestapa vydával a provedl několik nezákonných prohlídek. Při jedné byl přistižen a odsouzen na dva roky do vězení.“

Svědectví z periferie republiky

O poválečných událostech, zločinech i vraždách zejména v okrajových regionech bezprostředně po konci války začal důsledně psát novinář týdeníku Dnešek (pokračovateli někdejší Přítomnosti) Michal Mareš.

Zkušenost měl v tomto směru i velmi osobní: jeho otce při rabování v Praze zabili členové Revolučních gard.

Když se pak v dubnu 1947 vydal na Slovensko popsat mimo jiné popravu někdejšího prezidenta Slovenského státu Jozefa Tisa, věnoval část svého textu právě i těm, co na konci války rychle převlékli kabáty:

„Mnoho exponovaných gardistů HG (Hlinkovy gardy, pozn. red.) zachovalo se na způsob vlasovců. Když Němci byli již poraženi, couvli k Čechům a tam leckde dobře bojovali na barikádách. Tak ušli nejen vyúčtování, ale dostalo se jim namnoze i pochvalných uznáni. Mezi takto uniklými a nakonec přece jen lapenými, byl například velitel pohotovostních oddílů Hlinkových gard Fabry, který si nyní odpykává 8 let těžkého žaláře. Jiný, který se chtěl krýti maskou revolucionáře a dokonce se účastnil jako skupinový velitel v bojích na pražských barikádách, byl plukovník Šmiglovský, jehož stihl již osud Tisův. Ale kolika jiným se takto podařilo uniknouti a zapojiti se do osidlovacího procesu v Čechách?“

Marešovi se za jeho důsledné popisování poválečného násilí ze strany Čechů, snahy kolaborantů tvářit se jako „partyzáni poslední vteřiny“, vyřizování si soukromých účtů či neochoty vracet dříve arizovaný majetek, dostávalo množství urážek, výhrůžek i obvinění, že je snad sám Němec.

Už před únorem 1948 komunisté pracovali na diskreditaci mnoha skutečných odbojářů. Často za aktivní účasti těch, kteří z doby války sami nemohli mít čisté svědomí.

„Až by tento kazimír zmizel, pak by byl pokoj, pak bychom byli pravým národem holubičích Slovanů, potom teprve bychom se mohli nerušeně oddávat ,činorodému humanismu‘,“ psal na jeho obhajobu novinář Ferdinand Peroutka s dodatkem, jak se takový činorodý humanismus projevuje:

„Mlčet, když se děje něco nehumánního. Nebo dokonce brát bijícího v ochranu proti bitému. Poněvadž ze světa zvolna mizí stud, zovou se i takoví lidé humanisty.“

Reportážní texty Michala Mareše z let 1946–1948 později vyšly i knižně pod názvem Přicházím z periferie republiky. Detailně popisoval poválečné rabování, gestapácké metody novodobých národních správců i chování komunistů v československém pohraničí. Nepřekvapí, že už koncem roku 1948 byl komunisty ve vykonstruovaném procesu odsouzen na sedm let do vězení.

I zmíněný Ferdinand Peroutka psal o „výplodech sadismu a krutosti halených do pláště národní očisty“, udavačích, kteří „soukromé pohnutky vydávali za hněv národa“, týrání lidí zatčených v květnu 1945 na soukromá udání a pak byli jako nevinní propuštěni.

Dne 5. června 1947 pak v časopise Dnešek pod titulkem Proč? vysvětloval čtenářům, proč Dnešek „vyhrabává staré události, proč píše o tom, co se dělo r. 1945 v internačním táboře v Kolíně nebo r. 1946 v České Kamenici“ s tím, zda by „nebylo lépe nechat tyto smutné věci spát?“

A odpovídá: „Protože nechceme, abychom vypadali před světem jak lháři; protože nechceme, aby boj českého národa proti nacismu vypadal jako komedie, jak by jistě vyhlížel, kdybychom po porážce nacismu si osvojovali jeho kruté a hnusné metody“.

Kdo je tady kolaborant

Kruté a hnusné metody si rychle osvojili komunisté a posléze vyšetřovatelé StB. Už před únorem 1948 pracovali na diskreditaci mnoha skutečných odbojářů. Často za aktivní účasti těch, kteří z doby války sami nemohli mít čisté svědomí.

Komunisté se mimo jiné snažili očerňovat představitele Národní socialistické strany, kterou vnímali jako hlavní konkurenci pro volby v roce 1946. Za cíl si vybrali i generálního tajemníka národních socialistů Vladimíra Krajinu.

„Tak se stalo, že řada bývalých konfidentů zůstala buď málo nebo vůbec nepotrestána za svou udavačskou činnost v okupaci.“

I když šlo prokazatelně o předního českého nekomunistického odbojáře, komunisté se jej pokusili i prostřednictvím zfalšovaného svědectví K. H. Franka vykreslit jako zrádce a kolaboranta – avšak před rokem 1948 ještě neúspěšně. Po únoru 1948 se Krajinovi podařilo uprchnout; komunisté jej v nepřítomnosti odsoudili k 25 letům vězení.

Příkladem je i propagandistické tažení proti Pravomilu Raichlovi. Ten po příchodu nacistů utekl přes Slovensko do Ruska, kde byl nejprve vězněn v gulagu a pak na východní frontě prošel celou anabázi Svobodovy armády až zpět do Československa.

Na základě drsných zkušeností se Sovětským svazem i politruky a komunisty v armádě, včetně později neblaze proslulého Bedřicha Reicina, si zformoval jasný odpor ke komunismu i hrozící sovětizaci poválečného Československa.

Přestože byl nezpochybnitelný válečný hrdina, v komunistickém tisku byl vykreslován jako vlastizrádce, který se spojuje s německými revanšisty (po únoru 1948 byl Raichl odsouzen na doživotí, ale z věznice Leopoldov se mu podařilo uprchnout a přejít přes hranice – tentokrát již na západ).

Obvinění z kolaborace se v době třetí republiky účelově používala i v případech podniků, na něž byla po válce uvalena národní správa a které komunisty ovládané odbory a závodní rady odmítaly vydat původním majitelům.

Jak popsal ve sborníku Archivu bezpečnostních složek historik Dalibor Státník, skuteční kolaboranti z řad Čechů se po válce „snažili dosáhnout výhod, především předčasného propuštění, a proto, jak záhy konstatovaly samy kontrolní orgány ministerstva vnitra, vypovídali podle přání vyšetřovatelů“.

Ve službách komunistické StB, rozvědky i kontrarozvědky, se po roce 1948 ocitli i někteří agenti nacistických bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu.

„Skutečných partyzánů, kteří nasazovali vlastní krk, bylo tak 30 %, ti ostatní jen drancovali, loupili, znásilňovali ženy a dívky a opíjeli se.“ 

Řada bývalých konfidentů i příslušníků bývalých nacistických zpravodajských služeb byla po válce odsouzena k nízkým trestům. A jak cituje historik Státník ze zápisu mjr. Jana Kadlece ze 4. odboru II. správy MV, i osoby s vysokými i absolutními tresty byly propuštěny na svobodu jen proto, že „přijali nabízenou spolupráci s orgány MV“.

Kadlec psal i to, že se až na malé výjimky tito lidé v agenturní práci neosvědčili: „Tak se stalo, že řada bývalých konfidentů zůstala buď málo nebo vůbec nepotrestána za svou udavačskou činnost v okupaci. U řady bývalých konfidentů jsme dokonce zjišťovali při vyšetřování nové skutečnosti z jejich okupační činnosti, o kterých nikdy nevypovídali nebo se na ně záměrně tehdy nikdo neptal.“

Tam, kde tě nikdo nezná

Příběhy kolaborantů, udavačů či jiných přisluhovačů z dob protektorátu, kteří se na poslední chvíli snažili přebarvit na revolucionáře a zbavit se těch, kdo na ně „něco věděli“, se staly i předmětem mnoha beletristických či filmových děl.

Příkladem je třeba tato pasáž z proslulé, v mnohém velmi realistické, knihy Josefa Škvoreckého Zbabělci:

„Na zemi leželo několik nahých těl. Do jednoho, které se vůbec nehýbalo, bil zuřivě pan Tuček, obrkontrolór z Metálu, holí s turistickými známkami a nadával. To tělo leželo na břiše a mělo záda plné krve. Pan Tuček řval svině německá, tu máš a tak, činil se. Věděl jsem, že má proč, a mrazilo mě. Vedle drželi dva chlapi jiného nahého chlapa za ruce. Měl hlavu položenou na špalku na sekání dříví a třetí chlap mu zatloukal tesařský hřebík do čela.“

Z nedávné doby příběh udavače, který se honosil svou partyzánskou minulostí v Beskydech a stal se z něj významný komunistický funkcionář, zpracovala Scarlett Wilková v oceňované knize Když přišli psi.

Historik Ján Mlynárik zase citoval osobní vzpomínku (pořízenou v roce 1991) partyzána oddílu „Za vlast“ operujícího na severozápadním Slovensku a v oblasti Frýdku-Místku, Pavola Hrivíka: „Skutečných partyzánů, kteří nasazovali vlastní krk, bylo tak 30 %, ti ostatní jen drancovali, loupili, znásilňovali ženy a dívky a opíjeli se.“ 

Nikoli ojedinělá byla jistě i situace ve filmu scénáristy Jiřího Křižana Tichá bolest, kde děda Kadavý (ztvárněný Rudolfem Hrušinským) jde navštívit soudruha tajemníka:

„Kdysi jsem ti řekl, Čabaju, že si tě jedenkrát najdu, tož su tady. (…) Já nejsu mstivý člověk, ale jestli se budeš ty mstít i na mojom vnukovi (…) dozví sa celý svět, co jsi za sviňu. Neměl jsi se sem vracet, měl jsi zůstat tam, kde ses prohlásil komunistou a partyzánem. Tam, kde tě nikdo nezná.“