Jiřina Tvrdíková
Post Bellum,

Ženy ve válce: „Chtěla jsem umřít, tak jsem si lehla na sníh. Prý je to dobrá a lehká smrt.“

Napsal/a Post Bellum 26. října 2019

Něco přes tři tisíce žen vstoupilo v Sovětském svazu v letech 1943 – 1944 do československých jednotek. Podkarpatské Rusínky, volyňské Češky, dělnice z továren, vězeňkyně gulagů a další. V armádním sboru sloužily nejčastěji jako kuchařky, v prádelně, jako zdravotnice, spojařky. Právě jim se tentokrát věnují Příběhy 20. století.

Mnohé z žen se zbraní v ruce bojovaly v nejtěžších bojích v karpatsko-dukelské operaci. Po válce se stejně jako muži potýkaly nejen s fyzickými zraněními nejčastěji po zásahu střepinou, ale i s těžkými psychickými problémy, trpěly depresemi. Mnohé byly zraněné i tím, co zažily ještě před nástupem do armády.

„Pagadí, pagadí!“

Božena Ivanová v roce 1945

Božena Ivanová vyrůstala ve 30. letech v Sovětském svazu. Jejího tatínka, zámečníka, který uměl číst a psát, mluvil rusky a německy, považovali v SSSR za specialistu, vedl dělníky ve fabrice na výrobu parních lokomotiv.

Božena si vybavuje první ruské slovo, které si v šesti letech zapamatovala: „Bydleli jsme na sídlišti. Šla jsem s maminkou pro petrolej, protože se vařilo na petrolejkách. U plotu ležel člověk a druhý stál nad ním a stahoval mu z nohou holínky. Ten ležící mu říkal: ‚Pagadí, pagadí!‘ To bylo první ruské slovo, které jsem si zapamatovala. Když jsme šli zpátky, už byl ten muž mrtvý, a bez holínek. ‚Pagadí‘ znamená počkej. Umírající takto prosil toho, co ho okrádal. No, nepočkal,“ vypráví Božena Ivanová.

Její kamarádka, která vyrůstala na vesnici, jí vyprávěla, jak to bylo u nich za hladomoru na začátku 30. let, kdy jim komunisté znárodnili veškerou úrodu: „Říkala, že si museli vyměňovat z vesnice do vesnice mrtvoly, protože nikdo nechtěl jíst svého příbuzného nebo souseda.“

Nebylo živáčka…

Závod, v němž Boženin otec pracoval, za války evakuovali – část výroby přemístili do Omsku na Sibiři, část do Alma-Aty v dnešním Kazachstánu. Stěhovala se tedy i rodina.

1. října 1941 nasedli v Lugansku na vlak a cestovali měsíc do Omsku. Vlak vezl tovární železo, jak říkali Rusové, takže na železnici dával přednost důležitějším transportům – např. raněným vojákům nebo dětem.


Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

Křišťálová Lupa 2019


V železničním uzlu Puchovo je zastavili: „Řekli nám, že musíme počkat, že za námi je ešalon dětí, které evakuovali z jeslí a školek z Leningradu. V noci pustili ten jejich vlak před nás. Když jsme je k ránu dojeli, byl celý jejich vlak rozbombardovaný! 500 dětí a 200 lidí personálu, a nebylo živáčka,“ vzpomíná paní Ivanová.

„Museli jsme všechno odklidit, abychom mohli pokračovat dál. Nás bylo jen pár rodin s dětmi ve věku 14 let a více. Dostali jsme velké rukavice, které nám padaly z rukou, tak nám je přivázaly špagátkama, a museli jsme odklízet mrtvolky dětí. Byl to hrozný pohled. Nikdy na to nezapomenu,“ dodává.

Božena Ivanová se pak i s rodiči přihlásila v lednu 1944 k 1. Československému sboru v SSSR v Buzuluku, zařadili jí k 2. paradesantní brigádě jako spojařku.

Ze školy do gulagu

Jiřina Tvrdíková pochází z Podkarpatské Rusi, kterou obsadili na začátku války spojenci nacistického Německa, Maďaři. S pěti přáteli se rozhodla utéct do Sovětského svazu, protože ji vyhodili před maturitou ze zdravotnické školy. Uvěřila propagandě, že se v nové, spravedlivější beztřídní společnosti mají všichni dobře a že dostuduje medicínu.

Jiřina Tvrdíková (Foto: Post Bellum)

Skončila ale ve věznici a v pracovním táboru v gulagu: „Nějaké hovado, že to musím tak říct, rozhlašovalo: ´Utíkejte do Sovětského svazu! V Sovětském svazu vás nechají dostudovat a udělat maturitu. Budou s vámi zacházet jako s lidmi,‘“ vypráví Tvrdíková, kterou zadržela vojenská hlídka kdesi na hranicích se SSSR v krmelci, kde chtěla přenocovat.

Odvlekli ji do věznice Ivanovo, kde ji chtěl dozorce znásilnit: „Vzal mě za ruku a táhnul do sklepa. Chytla jsem se zábradlí. Byla jsem malá, ale mrštná a takovou jsem mu vlepila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, vztek jsem měla. Oni nás nalákali na školu, a teď mě chtějí znásilnit!? Vysmekla jsem se a utíkala k naší cele. Nakopl mě, že jsem udělal šipku do cely,“ popisuje Tvrdíková.

Za ilegální přechod hranic ji komisař NKVD jako špionku administrativně odsoudil ke třem letům vězení: „Zeptala jsem se: ‚Vy jste nás odsoudili bez nás? To jste se nás nemohli zeptat?‘ On povídal, že jsem držkatá a že bych mohla být špion. Já ani nevěděla, co je to špion. A on povídá: ‚Tak tam se to naučíš.‘“

Naděje z Buzuluku

V dobytčácích na Sibiř jelo kolem 60 žen: „Byly tam i matky s dětmi. Bachaři nabrali vodu ze žabince a my jsme to pili. Kolikrát mi to zůstalo v krku. Jídlo už nám nedávali, jenom slanou rybičku. Vypadala jako pulec, bylo to naložené v sudu v soli. Nastavili jsme ruku a on nám to lopatkou pleskl. To jsme jedli čtrnáct dní. Naše jídlo z domova prodali za vodku.“

Vězeňkyně transportovali na Uchtu, kde se rozkládal lágr pro skoro 20 tisíc lidí. Jiřina Tvrdíková pracovala na pile: „Vzala jsem prkno a upadla jsem. A bachař mě nakopl. Měla jsem tenkrát jen 35 kilogramů.“

Jídlo dostávali podle vykonané práce a normy: „Co jsem dostala v pondělí v poledne a večer, to jsem si dala pod polštář a nejedla jsem. Schovala jsem si to na úterní ráno. V úterý jsem dostala 300 gramů chleba na oběd, ráno totiž nedávali snídani,“ vypráví, jak se snažila najít způsob, jak přežít.

Po několika měsících to vzdala: „Chtěla jsem umřít. Tak jsem si lehla na sníh. Slyšela jsem, že zmrznutí je dobrá a lehká smrt. Tak jsem si lehla a čekala. Už jsem byla bílá zimou, a už jsem o sobě nevěděla. Pak přišla nějaká Ruska, vzala sníh a třela ho o mě, a zachránila mě,“ vypráví Tvrdíková, která s nadšením přivítala zprávu, že Stalin uzavřel dohodu s československými politiky o vzniku armádního sboru v Buzuluku.

Dukla utopená v krvi

Podle ní se mohli do vojska zapsat vězni gulagů, a to včetně žen: „Do Buzuluku jsem se dostala v roce 1942. Jak jsme byli hladoví, tak jsme dostali úplavici. Měli jsme jít na Sokolovo, ale mě odeslali do nemocnice,“ vypráví Tvrdíková, která sloužila jako zdravotnice.

Poprvé se Jiřina Tvrdíková dostala na frontu začátkem roku 1943 po osvobození Kyjeva. Pohybovala se přikrčená v zákopech:

„Někde chudák raněný křičel, tam jsem šla. Chodit jste nesměl, protože Němci vás pozorovali a stříleli minomety, světlice, že bylo v noci světla jako ve dne. Vždycky v noci byl útok. Já jsem nevěděla, co je to válka. My jsme si i polštářky vezli. Dukla byla utopená v krvi,“ vypráví Tvrdíková, která sehnutá kdesi na Dukle nad zraněným dostala kulku do páteře.

Tím pro ni válka skočila. Na frontě jí pomoci nedokázali, operovali ji až později v Praze.


Autoři textu Iva Marková a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

3 komentáře

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Je dobře, že tentokrát Post Bellum nepíše jen o hrůzách budování socialismu komunisty, ale i o hrůzách 2. světové války, které mají na svědomí Němci, nacisté.

    • skeptik napsal:

      Jaký je prosím rozdíl mezi hrůzami způsobenými nacisty a hrůzami působenými komunisty? Snad jen ten, že o těch hrůzách působených komunisty se dlouho muselo mlčet.

  2. Ivana Kohoutová napsal:

    Podplukovník Ivan F. a jeho žena přišli z Buzuluku se Svobodou, prošli Duklou, Ivan F. byl předtím vězněn v gulagu, jeho žena byla spojařka, v roce 1968 jako reakci na vpád armád varšavské smlouvy odešel z armády a dál se živil jako truhlář. Bohužel oba již nežijí, ale žije jejich dcera. Kontakt mohu zprostředkovat.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama