Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Facebook: Národní divadlo Brno, zdroj

Zdeněk Plachý. Osobní vzpomínka na originálního režiséra, který už bohužel nebude provokovat

Brněnský režisér, hudební skladatel, moderátor a autor pořadů v brněnském klubu Skleněná louka Zdeněk Plachý zemřel ve spánku v 56 letech. Jeho uměleckou dráhu ovlivnilo i spojení se zpěvákem Danielem Landou. „Od té doby jsem to měl u české kritiky spočítané,“ říkal Plachý. Osobní vzpomínku na něj napsal spolupracovník HlídacíPes.org Kristián Chalupa.

Na jedné ze svých úspěšných premiér nás kdysi před lety seznámil ředitel Městského divadla v Brně Stanislav Moša. Prakticky od té doby jsem z iniciativy Plachého realizoval na Malé scéně Mahenova divadla více než dva roky vlastní pořad s názvem „S Kristiánem na téma“.

Bylo to v době, kdy byl Plachý uměleckým šéfem Mahenovy činohry, kterou vedl v letech 2007 až 2012. Svými svéráznými názory dokázal provokovat své okolí; byl to člověk, který se v žádném případě nedal přehlédnout a byl také obratným diskutérem.

„Jsem hudební skladatel, kterého z JAMU v roce 1988 vyhodili za absolventskou skladbu, v níž byl na padesáti stranách opancéřované partitury znak pěticípé hvězdy. Tu skladbu pak natočili na CD Slováci v devadesátých letech – hraje ji sto padesát dechových nástrojů a myslím, že je skutečně magická,“ těmito slovy se před časem představil sám Plachý.

Nejšílenější z režisérů

„Z těch řekněme dvaceti režií ve všech možných národních i podnárodních divadlech jsem režíroval z 90 procent vlastní texty nebo texty, v nichž jsem spoluautorem. Ve všech třech Národních divadlech v ČR (Praha, Ostrava, Brno) jsem režíroval vlastní texty. To je, myslím, poměrně zvláštní rys, protože každé vlastní představení, které režíruješ jako světovou premiéru, je vždy o něco větším rizikem, než když děláš jinými již prověřenou klasiku,“ bilancoval Plachý.

Za jeden ze svých nejzajímavějších projektů označil Stmívání v lomu, které režíroval v exteriérech Moravského krasu. Místem děje byl kamenolom u poutního místa Křtiny, kde lom vypadá jako antický amfiteátr ponořený pod krajinu.

Z evropských režisérů uznával Zdeněk Plachý nejvíce Andreje Tarkovského. Ten byl podle jeho slov nejhlubší. Z asijských pak u něj vedl Akira Kurosawa, coby ten nejpoetičtější. Americký režisér David Cronenberg je, jak říkal Plachý, zase nejšílenější.

Landa? To neznám…

„Pochop – já jsem vyrůstal na Janáčkovi, Stravinském, Cageovi. A jednou – to už mi bylo přes čtyřicet let – tak sedíme se spisovatelem Jiřím Šimáčkem v italské kavárně na Zámečnické v Brně, kde píšeme svoje hry a jen tak kecáme o tom, která kapela u nás je schopná vyprodat haly nad deset tisíc diváků a Šíma mi říká – no tak, jsou to zhruba dvě – Lucie a Dan Landa. Já jsem ani nevěděl, kdo to Landa je. Tuto hudbu jsem moc nesledoval a v nějaké písničce, co jsem znal, jsem si Dana pletl s Fanánkem,“ vysvětloval mi jednou Zdeněk Plachý.

Později dodal: „Tak jsem si poslechl pár Danových písní a zjistil jsem, že se mi dost líbí. Vystudoval jsem a znám hlavně vážnou hudbu, nicméně v těch Danových písních je často cosi dráždivého, jak z hlediska hudebního, tak z hlediska textů – poezie. Pak jsme se s Danem Landou seznámili a dohodli jsme se, že něco spolu napíšeme. To jsem ještě nebyl šéfem činohry brněnského Národního divadla.“

Jednou prý s Danielem Landou v noci seděli na zahradě na chalupě v Habrůvce u Křtin a meditovali nad tím, jak se bude jmenovat jejich společná hra a o čem bude. Na návsi právě probíhala hodová zábava. „Kapela hrála každou chvíli nějakou Landovu píseň. Byl to zvláštní pocit,“ vzpomínal Plachý.

Ovace ve stoje

K umělecké spolupráci s Danielem Landou říkal: „Pak jsme napsali pro Mahenku Tajemství Zlatého Draka, představení, které zhlédlo tak čtyřicet tisíc diváků. Myslím, že to byla zajímavá inscenace.“ Diváci prý vestoje tleskali zpravidla tak dvacet minut.

„Kritika a umělecké kruhy, které mne do té doby považovaly za předního experimentálního umělce, byly samozřejmě z naší spolupráce s Danem Landou zmateny a naštvány. Od té doby se o mně začalo mluvit velmi zle v médiích a svezla se mi po zádech kdejaká umělecká i mediální nula,“ bilancoval Plachý.

„Od té doby jsem to měl u české kritiky spočítané. Ať jsem udělal cokoliv, všichni pořád mluvili jenom o Landovi. Upozorňuji, že Daniel je poměrně křehký, velmi citlivý člověk. Poznal jsem ho velmi blízce a musím taky zdůraznit, že není ani fašista, ani nacista,“ rezolutně prohlásil během jednoho našeho setkání.

Sám Zdeněk Plachý nebyl vyloženě křehký, ale velmi citlivý určitě ano. V řadě věcí, týkajících se politiky, jsme se většinou shodli, v případě umění asi také, i když zde již byly trochu větší diference.

Zdeňku, v každém případě mi naše debaty u nás doma nebo na tvé chalupě v Habrůvce u Křtin budou velmi chybět. Určitě budu také postrádat tvé pořady ve Skleněné louce, díky nimž jsem se mj. seznámil a mohl si povykládat s kardinálem Miloslavem Vlkem, biskupem Václavem Malým či s psychiatrem Cyrilem Höschlem. Těžko se budu smiřovat s tím, že s tvým odchodem tyto jedinečné akce končí…

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno