Facebook: ČRo - Radiožurnál, zdroj

Zavoralův postup v kauze Kroupa byl minimálně nekorektní, tvrdí mediální expertka o situaci v Českém rozhlase

Napsal/a Martin Klose 4. března 2018

ROZHOVOR. Česká legislativa je při posuzování mediální vyváženosti idealistická, říká pro HlídacíPes.org doktorka mediálních studií Univerzity Palackého Renáta Sedláková. Ukázal to podle ní i spor generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala s investigativním novinářem ČRo Jankem Kroupou.

Je podle vás dobře, že se kauza Kroupa vs. Zavoral dostala do éteru a že nezůstala jen vnitřním konfliktem v rámci ČRo (Zavoral Kroupu kritizoval, že neodvedl kvalitní práci na reportážích týkajících se holdingu Agrofert, pozn. red.)?

Přiznám se, že takhle jsem o tom nepřemýšlela. Já se na tu kauzu dívám z hlediska svého profesního zájmu. Vůbec nemám představu, kolik běžných posluchačů ji zaznamenalo a jakou jí věnovali pozornost. Na druhou stranu mám pocit, že v zásadě hodně rychle vyšuměla.

Když to budu brát, že ta kauza vypukla 21. ledna večer, tak možná po třech týdnech bylo ticho po pěšině. A mně osobně právě není jasné, jestli to byl profesní spor zaměstnance a zaměstnavatele. Já v tom vidím trochu jinou rovinu v pozadí, která mě děsí, a v tomhle ohledu je dobře, že jsme se o tom dozvěděli.

Zdroj: FB Renáty Sedlákové

Generální ředitel René Zavoral měl k dispozici tři analýzy, ovšem pracoval pouze s jednou z nich, navíc jen s její jednou částí. Stačí to při takovém sporu?

Je dobrým zvykem i při tvorbě bakalářské práce, na té nejnižší úrovni odbornosti, mít dva posudky. Navíc pokud jsou třeba v grantovém řízení ty posudky výrazně odlišné, tak se často vyžaduje ještě třetí. To, že těch analýz bylo více, je dobře.

Postup ředitele byl tedy správný, nebo chybný?

Byl minimálně nekorektní. Na druhou stranu trochu tuším, proč by to dělal. Když se podíváte na ty druhé dvě zprávy, tak mu nedávají argumentační potenciál. Analýza Karla Hvížďaly řeší úkoly média veřejné služby a shrnuje jen to, že to mělo být odvysíláno.

Což na druhou stranu lze vnímat jako silnou podporu týmu pana Kroupy. Analýza Newtonu je velmi výrazně kvantifikující, což znamená, že pro postih těch významových náznaků úplně dostatečná. Byť Newton pracuje s takovými ukazateli, které mají zjistit vyváženost, používá tam různé kategorie.

Mně ale přijde jakékoli měření objektivity poměrně nespolehlivé a vždy ovlivněné osobou výzkumníka. I ve chvíli, kdy těch výzkumníků máte tým nebo to posuzuje větší skupina lidí. V podstatě ty dvě zprávy, které Zavoral nepoužil, mu nedaly způsob, jak tu Kroupovu práci zhodnotit. Proto si vzal tu třetí, která je trochu jednostranná v tom smyslu, že si právě všímá těch nedostatků.

Tady to mohl udělat jinak, tady mohl změnit slovosled, tady mohl vzít třetího právníka a tak podobně. V podstatě pak vzal všechny tyhle přešlapy a hodil je Kroupovi na hlavu a to podle mě byl přešlap. Zavoral nebyl připravený na to, že to půjde ven. Asi si myslel, že to zůstane interní věcí.

Novináři v legislativní pasti

Ty analýzy celkově působí jako formátované na hodnocení zpravodajské práce. Nevymyká se ale investigativní žurnalistika standardním žurnalistickým normám ohledně vyváženosti?

Asi by bylo možné ji posuzovat jinak ve chvíli, kdy by to byl samostatný investigativní blok nebo pořad, nárazový vstup do vysílání. Ale ve chvíli, kdy tu práci zařadíte do standardního zpravodajského bloku, tak z mého pohledu máte tu nevýhodu, že musíte dostát platné legislativě. Je otázka, jestli u těch výstupů můžeme z některých těch kritérií slevit.

Vlastimil Nečas, autor analýzy z FSV UK, v rozhovoru uvedl, že problém tkví také v samotném nastavení systému. Legislativa má určité mezery a Rada Českého rozhlasu nemá jasně definovaná pravidla nestrannosti. Jak to je podle vás?

Podle mě je to obecnější problém české legislativy, která je vůči tomu, jak má to vysílání vypadat, velice volná. Ona pracuje s idealisticky normativními pojmy, které se v praxi strašně špatně naplňují. A nedá se na to použít Jean-Paul Sartre a jeho „pět minut pro Hitlera, pět minut pro Židy“. Takhle ta vyváženost nevypadá. A některé spory jsou natolik složité a je v nich tolik stran, že dát prostor všem se vám prostě podařit nemůže.

Někdo vám tu odpověď dát odmítne, někdo se rozvykládá, někdo je lepší informativní zdroj než jiný. V tomhle ohledu je ta pozice novinářů strašně nevděčná, protože dostát té legislativě jde často na úkor kvality, protože to prostě nemohli udělat lépe, když se s nimi odmítli bavit.

Myslíte, že by se ta legislativa měla spíše uvolnit, nebo spíše upřesnit?

To je těžká otázka. Já jsem v tomhle směru docela liberální a dokážu si představit spoustu případů, kdy by ta legislativa mohla být volnější. Typicky třeba publicistika, u které já očekávám, že tam bude názor autora nebo někoho jiného. Tam mi ten důraz na vyváženost a nestrannost přijde postavený na hlavu.

Na druhou stranu nejsem vůbec příznivec toho, co se často schovává za svobodu slova nebo svobodu tisku, to bezbřehé vyjadřování se jak chci. Protiví se mi jakýkoli hate speech, ať už na internetu, nebo ve veřejném prostoru. A kdokoli, kdo něco vypustí ven, na jakékoli platformě, by měl být připraven nést za to zodpovědnost. Protože když vám v hospodě řeknu něco, co se vám nebude líbit, tak mi taky dáte přes hubu.

Čtěte též

Reklama
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies