Když byla v roce 2017 zavražděna maltská investigativní novinářka Daphne Galiziaová, bylo proti ní v té době podáno skoro padesát žalob, které jí dlouhodobě ztrpčovaly život a komplikovaly práci. Ne nadarmo se evropské směrnici, která má novináře a obránce lidských práv chránit proti takzvaným strategickým či spíše šikanózním žalobám, přezdívá zákon Daphne. Platit má i v Česku. K tomu, aby opatření skutečně dávalo smysl, by jej ale zákonodárci měli doplnit a dopracovat.

Evropská směrnice nazývaná „Anti SLAPP“ je zamýšlena jako „ochrana před strategickými soudními řízeními proti účasti veřejnosti“. „Jde o to, aby osoby a organizace, které se nějakým způsobem angažují ve veřejném životě a vyjadřují se k tématům veřejného zájmu, nebyly šikanovány tím, že budou zavaleny množstvím účelových žalob a nároků, proti kterým se budou muset bránit a nebudou se moct věnovat své práci,“ vysvětluje Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Co jsou to ty strategické žaloby, respektive, co je na nich strategického?

SLAPP je vlastně zajímavý akronym, když uvážíme, že slap znamená anglicky dát někomu pohlavek… Nicméně jde o zkratku Strategic Lawsuits Against Public Participation, v češtině ochrana před strategickými soudními řízeními proti účasti veřejnosti. Zní to možná komplikovaně, ale podstatné je, že zde jde v podstatě o obranu svobody slova a demokracie, o fungování demokratické společnosti jako takové.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba 

Jde o to, aby osoby a organizace, které se nějakým způsobem angažují ve veřejném životě, například novináři, nebyli šikanováni tím, že budou zavaleni množstvím žalob a nároků, proti kterým se budou muset bránit a nebudou se moct věnovat své práci. Jak víme, soudní řízení mohou trvat roky, musíte tomu věnovat svůj čas, který nemůžete věnovat vydělávání peněz nebo rodině, musíte platit právníky a soudní poplatky a vyžaduje to tedy i velké finanční investice. A to je pro jednotlivce, zvlášť pokud bojují proti někomu, kdo je mnohem větší a bohatší, veliká zátěž.

Takže je to způsob, jak zkusit zajistit před zákonem aspoň trochu rovnost zbraní?

Přesně tak, zejména v situacích, kdy je tam jasný zájem společnosti na tom, aby probíhala volná diskuse, aby existovala svoboda tisku, svoboda slova a vyjadřování, což – a o tom by asi nemělo být pochyb – pomáhá zajišťovat fungování demokracie.

Účelem strategických žalob není ani tak vyhrát spor, ale spíše finančně, případně i psychicky vyčerpat žalovaného a odradit ostatní od kritické činnosti, nějaké investigativy a podobně. Dá se říct i z vaší právní praxe, jaké metody se používají: předžalobní výzvy, civilní žaloby nebo strašení i nějakým trestním postihem?

Asi se nedá říct, co je nejúčinnější. Neexistuje jedno schéma, vždy záleží na tom, kdo je na té druhé straně. V každém sporu si musíte protistranu nějak přečíst a přizpůsobit tomu svoje chování. Je ale nutné zmínit, že u anti-SLAPP směrnice nejde o to, že by to mělo bránit lidem se soudit. To je jejich právo, můžou se domáhat toho, abyste zanechal nějaké činnosti. Jsme v tom obvykle v rovině občanského práva, ne práva trestního nebo veřejného, ale lze podat i žalobu, v Česku máme v trestním zákoníku i trestný čin pomluvy.

Mimochodem ta směrnice ani není prapůvodně výmysl Evropské komise. Pojem SLAPP vznikl ve Spojených státech už někdy v osmdesátých letech, kdy to jako fenomén popsali dva univerzitní profesoři a postupně se to začalo řešit v dalších zemích po celém světě, od Austrálie po Evropu. V rámci EU se to téma otevřelo až relativně nedávno. Nejprve byla doporučení Evropského parlamentu, v roce 2022 pak Evropská komise vydala nezávazné doporučení, jak by měly státy postupovat v boji proti šikanózním žalobám a nakonec k tomu byla vloni schválena směrnice. Ta má implementační období dva roky, tudíž do našeho práva má být převedena začátkem května příštího roku. Zatím se toho u nás ale v tomto směru moc neudělalo, není to ani v seznamu legislativních prací vlády pro rok 2025. Čili vzhledem k volbám a trvání legislativních procesů bych to už teď viděl tak, že se ten termín u nás nestihne.

Dokážete přesto odhadnout, v jaké podobě by se to do českého právního řádu mělo propsat? Jestli to bude speciální zákon, nebo se to přilepí k nějakému zákonu, respektive kam by tenhle typ zákona asi tak patřil?

Určitě to bude součást civilního procesního práva. Teoreticky by se to tedy mohlo řešit třeba novelou občanského soudního řádu, ale vzhledem k tomu, že je to relativně specifická problematika, čekal bych, že ministerstvo spravedlnosti zvolí cestu samostatného zákona. Ono je to vždycky tak, že když novelizujete nějaký velký zákon, tak spolu s tím otevřete klubko červů, kdy se vám pak může snadno přihodit, že se začne měnit mnoho dalších paragrafů.

V Česku donedávna právnické osoby neměly možnost domáhat se ochrany dobrého jména. Původně ano, později zase ne. A relativně nedávno Ústavní soud tento druh žalob znovu umožnil. To je přesně ten princip žalob, o kterých směrnice Anti-SLAPP mluví?

Úplně přesně to ten princip není. Podstatou šikanózních žalob je totiž to, že nejsou vedeny za účelem skutečného uplatnění práva, nýbrž účel je skrytý. Jak říká směrnice, jde o zabránění účasti veřejnosti na věcech veřejného zájmu. Takže jde o to identifikovat ty žaloby, u kterých skutečným cílem není to, co tvrdí – třeba že jim jde o náhradu škody – ale ve skutečnosti je cílem to, aby dotyčného odradili od nějaké jiné aktivity.

A jak se to zjistí?

Ta směrnice tomu dává nějaké identifikační metody, které vyplývají ze zkušeností. Může to být třeba nepřiměřená, nadměrná a neodůvodněná povaha žalobního nároku. Příkladem je známý případ ze Spojených států, kde Donald Trump, ještě než se stal prezidentem, žaloval autora knihy TrumpNation o šest miliard dolarů. Už jenom ta částka sama o sobě je odstrašující, byť je zcela zřejmé, že škoda v takové výši těžko mohla komukoliv vzniknout.

Indicií je i to, že žalobce vede takových řízení celou řadu, že takto zažaloval třeba už dvacet novinářů nebo jednoho člověka desetkrát po sobě. Případně je to vršení nároků, zastrašování, obtěžování, vyhrožování protistraně, výroky typu já vás zničím a podobně. Patří sem i taktika záměrného protahování procesu, kdy se neustále omlouváte z jednání… Většina normálních lidí není zvyklá na soudy, takže to otravování života se tím jen prohlubuje.

Debatu nad nezbytností přijetí unijních anti-SLAPP opatření rozvířil případ maltské Daphne Galiziaové. Ta byla v roce 2017 zavražděna bombou nastraženou v jejím autě v souvislosti se její investigativní prací a v době své smrti čelila 47 šikanózním soudním řízením… Také se tomu návrhu někdy přezdívá směrnice Daphne. Má tedy bránit praktikám strategických žalob. Jaké k tomu ale má nástroje?

Jedna z možností je, že žalovaná strana bude moct požádat soud, aby vyzval žalobce ke složení finanční kauce. Ta by měla krýt náhradu škody v situaci, kdy se zjistí, že to skutečně byla šikanózní žaloba a byly by to i peníze na náhradu nákladů řízení. U potvrzené šikanózní žaloby má žalobce nést veškeré náklady řízení, včetně plné úhrady právního zastoupení žalovaného. Tento princip obecně už v českém právu je, ale není to tak automatické a už vůbec ne v plné výši nákladů na právní zastoupení.

Další možností je zamítnutí žaloby už v rané fázi. Čili, aby se vše rychle vyřídilo. To ale může být ožehavá věc, protože když zamítnete žalobu, která je opodstatněná, tak někomu jeho právo seberete. Takže by to mělo být jen v případech, kdy bude nad slunce jasné, že ta žaloba je opravdu šikanózní. Přiznejme si, že některé žaloby proti novinářům mohou být opodstatněné a pak je naopak dobře, když přijde trest.

A pak je tu i možnost, že na straně žalovaného budou moct v soudním řízení vystupovat i jiné organizace, kupříkladu Unie vydavatelů. Představme si regionálního novináře, který se zabývá problematickými praktikami místních firem, podnikatelů nebo institucí, ale který je buď sám nebo členem malé redakce a sérií žalob se dá snadno odradit, protože nemá zastání, nemá na soud finance, a tak svého kritického psaní raději nechá. Na stranu takového nešťastného novináře by se nově mohla postavit zavedená instituce nebo nějaká velká redakce. Už dneska ho samozřejmě může podporovat, dát mu peníze, zaplatit mu právníka, ale tady jde o to, že by se mohla stát přímo účastníkem řízení. Třeba by se do takové kauzy mohla zapojit i organizace z nějaké jiné země Evropské unie, která by ho podpořila, i když na tom přímý právní zájem nemá.

Říkáte „z nějaké jiné země EU“. To je zásadní, protože ta směrnice je napsaná tak, že se má vztahovat výhradně na záležitosti s přeshraničním dopadem. Znamená to, když by českého novináře žalovala nějaká firma z Německa, tak se na to směrnice vztahuje, ale když českého novináře bude žalovat česká firma, tak ne?

Přesně tak. Je to do jisté míry logické v tom, že Evropská unie sice hodně věcí upravuje na panevropské úrovni, ale některým věcem, jako jsou třeba daně nebo záležitosti občanského práva, se úplně nevěnuje a nechává to na členských státech. Tady tedy na přeshraniční úrovni upravuje to, co žádný členský stát sám udělat nemůže – poskytuje možnou obranu při šikanózních žalobách přes hranice evropských států, ale zároveň tím vůbec nebráním tomu, aby se to v rámci implementace v jednotlivých zemích vztáhlo i na ty domácí. A je to i žádoucí a důležité, protože pokud to opatření zůstane jen u těch přeshraničních žalob, bude to bezzubé. Nevím, že by se třeba čeští investigativní novináři z Karlových Varů věnovali například sledování potenciálních nekalých praktik v politice v Bayreuthu… Rozšíření i na vnitrostátní šikanózní žaloby je nakonec i v doporučení ze strany Evropské komise a podpořila to letos na jaře i česká Rada vlády pro lidská práva. Určitě by to dávalo smysl, pokud se to samozřejmě do českého zákona dobře napíše.