V Berďansku poblíž Mariupolu zažila 23letá Sofia Podkolzina začátek války, pak okupanti prohlásili její rodinu za nepřátele Ruska, kteří musí být zničeni. Sofia teď žije v Chmelnickém na západě Ukrajiny a brzy se chce vrátit do Kyjeva, kde studuje historii. „Rusko se snaží obnovit odkaz SSSR. Podle mě Rusové nikdy nepochopili, že je to špatně, zatímco všechny země bývalého východního bloku již udělaly tu zkušenost,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Kde vás zastihl začátek války?

Pocházím z Berďansku, ale posledních šet let jsem žila v Kyjevě, kde jsem studovala vysokou školu. 23. února jsem se rozhodla jet domů k rodičům, bála jsem se, co bude. Všichni jsme tak nějak tušili, že se něco stane. Můj otec nastoupil v podstatě hned druhý den do armády. Měli jsme informace o tom, jak Rusové napadli Mariupol, ale pořád jsme doufali, že v Berďansku to nebude tak zlé. Navíc v té době jsme vůbec nedokázali odhadnout, jak se to bude vyvíjet, a které oblasti Ukrajiny budou vůbec bezpečnější. Všude byl chaos, lidé prchali a nevěděli ani kam, silnice byly ucpané. My jsme chtěli ještě počkat.

Myslím si, že ruští vojáci si sami uvědomili, jak je začal celý svět nenávidět za to, co udělali v Buči, Irpini, nebo třeba Mariupolu.

Takže jsem zažila v Berďansku první dny okupace, viděla jsem mírové demonstrace místních lidí, kteří se nejprve snažili přesvědčit ruské vojáky, aby z města odjeli. Byla jsem tím vlastně i překvapená, věděla jsem, že Berďansk byl před válkou z velké části proruský. Ale teď, když lidé viděli ruskou agresi, rychle si zřejmě uvědomili, že tohle nechtějí. 6. března ruští vojáci vyhodili do povětří vysílací věž, takže ve městě dva dny nebylo mobilní a internetové připojení. Poté 7. března vyhodili do vzduchu plynovod Mariupol-Berďansk, takže jsme zůstali bez plynu a topení. 10. března se zmocnili místní rozhlasové stanice a začali vysílat falešné zprávy z Ruska.

Kdy jste tedy Berďansk opustili?

Můj starší bratr s jeho rodinou se hned druhý den po začátku války odstěhoval do Chmelnického a nabídli nám, abychom přijeli za nimi. To jsme pak nakonec asi po měsíci udělali. Museli jsme odejít, pro naši rodinu nebylo bezpečné zůstat. Někdo z našich proruských sousedů řekl o naší rodině ruským vojákům a ti se pak o nás začali zajímat. Můj otec je proukrajinský aktivista, je podnikatel a chvíli se angažoval i v lokální politice, kandidoval na primátora. Bratr vlastní v Berďansku velkou firmu na výrobu mouky, takže naše rodina je ve městě docela známá. Ruští vojáci se vyptávali i na mě a na moji nevlastní matku a prohlásili, že jsme všichni nepřátelé ruského lidu a proto musíme být zničeni.

Rusové ale údajně v Berďansku nepostupovali tak brutálně jako jinde. Víte proč?

Je to jen můj názor, ale myslím si, že ruští vojáci si sami uvědomili, jak je začal celý svět nenávidět za to, co udělali v Buči, Irpini, nebo třeba Mariupolu. Myslím si, že se toho sami zalekli. Ale i tak víme o případech, kdy byli lidé uneseni a mučeni, především ukrajinští aktivisté nebo ti, kdo bojovali na východě země v letech 2015-2017. Jeden můj známý, který je obchodníkem v Berďansku, byl jedním z koordinátorů pokojných občanských protestů na začátku války.

Ukradli ukrajinské obilí, část prý prodali, část nechali namlít v bratrových mlýnech a poslali na Krym a do Doněcké a Luhanské oblasti.

Rusové se ho nejprve snažili přesvědčit, aby spolupracoval s nimi a nepodílel se na protestech. On jim řekl, že s nimi spolupracovat nebude, a že protesty neorganizuje, jen koordinuje, protože lidé vychází do ulic sami. Rusové ho nejprve nechali jít, ale pak údajně zjistili, že byl v armádě po roce 2015, a zajali ho znovu. Vím od mého bratra, který s ním byl poté v kontaktu, že ho Rusové mučili a nakonec ho zmlátili tak, že nemohl několik dní chodit. Nakonec potom raději z města odešel. Takže ano, Rusové mají v Berďansku jinou taktiku než v Buči a Irpini. Snaží se lidi přesvědčit, aby s nimi spolupracovali, a ty, u nichž se jim to nepodaří, z města v podstatě vyštvou.

Přežívání, ne život

Jste v kontaktu s někým, kdo ve městě zůstal?

Ano, zůstalo tam několik mých přátek i příbuzných. Někteří lidé ale neodešli i přesto, že nejsou proruští. Například jedna z mých kamarádek, která je nyní čerstvě maminkou, mi říkala, že by odešla ráda, ale neví vůbec, kam by šla a jak by to ve své momentální situaci měla udělat. Říká, že nepotřebuje žádné „osvobození od nacismu“, že potřebuje jenom, aby věci byly jako dřív. Mnoho lidí se tam teď spíš nějak snaží přežít, než že to byl opravdu život.

Jak vypadá teď běžný život v Berďansku?

Přátelé mi říkali, že jsou nyní nuceni začít používat rubly. Řada obchodů už uvádí i ceny v rublech. Problém je, že ve městě nejsou peníze a chybí i některé základní zboží. Místní byznys byl v podstatě ukraden, obchodníci byli uneseni nebo přinuceni spolupracovat s Rusy. Například můj bratr když odcházel z Berďansku, přenechal kontrolu nad podnikem dvěma kolegům. Od nich má informace, že Rusové jeho mlýny de facto ovládli.

Zvenku to vypadá jinak, poté, co jsme město opustili, jsme pochopili, že to bude trvat spíš ještě měsíce, ne-li třeba celý rok.

Ukradli ukrajinské obilí, část prý prodali, část nechali namlít v bratrových mlýnech a poslali na Krym a do Doněcké a Luhanské oblasti. Celkově obchod ve městě teď nefunguje. Berďansk je turistické město a touto dobou už za normálních okolností běží turistická sezóna, město bývá plné lidí. O tom teď samozřejmě nemůže být vůbec řeč. Takže lidé nemají práci a příjem a to je samozřejmě problém. Ve všem panuje velká nejistota, některé obchody neakceptují platby kartou, protože neví, co bude, ale hotovost ve městě chybí. U bankomatů a v bankách jsou proto často fronty, někdy i na deset hodin.

Jak v tomto prostředí fungují média?

Ti, co odmítli spolupracovat s Rusy, už nemají své weby, informace mohou sdílet pouze v kanálech na Telegramu. Tím si nevydělají peníze, přesto to někteří dělají dobrovolnicky. Vím ale vlastně jen o jednom telegramovém kanálu, který provozují novináři z Berďansku. Ještě tam působí několik patryzánských skupin, které také sdílí informace z místa, ale nejsou to média. Rozhlas už vysílá jen ruskou propagandu. A víme také o případech lokálních novinářů, které Rusové vydírali a vyhrožovali jim, že pokud nebudou spolupracovat, znají jejich rodinu a mohou si představit, co se stane. Pokud vím, velká většina novinářů z Berďansku odešla.

Věří někteří z těch, co zůstávají v Berďansku, že Ukrajina zvítězí a získá zpět i toto město?

Nemáme jinou možnost, než věřit, že Ukrajina zvítězí, a dělat pro to vše, co je v našich silách. Ano, naši přátelé a příbuzní, kteří zůstávají v Berďansku, opravdu věří, že Ukrajina brzy vyhraje a vše bude zase v pořádku. Měli jsme stejný pocit, než jsme odešli. Ale zvenku to vypadá jinak, poté, co jsme město opustili, jsme pochopili, že to bude trvat spíš ještě měsíce, ne-li třeba celý rok. Snažili jsme se teď přesvědčit známé, kteří zůstávají v Berďansku, aby se evakuovali z města pryč. Pokud přijde naše ukrajinská armáda do Berďansku, budou boje ve městě. A zkušenosti z jiných měst jako Mariupol, Popasna, Severodoněck a dalších ukazují, že při těchto bojích tvoří 90% obětí civilisté. Mělo by tam proto zůstat co nejméně civilních obyvatel. Ale na druhou stranu chápu, že pokud někdo opravdu nemá možnost odejít, potřebuje mít alespoň tu naději, že válka a okupace brzy skončí.

SSSR nemohl fungovat

Co jste v Kyjevě studovala?

Studuji historii, ukončila jsem bakalářské studium a pokračuji nyní v magisterském. Tématem mojí bakalářské práce byly Židé v Palestině v 30. a 40. letech. Velmi mě zajímal způsob, jakým chtěli Židé vybudovat vlastní stát, a jak (ne)spolupracovali s Brity a Araby. Chtěla jsem navázat výzkumem období vzniku samostatné Ukrajiny a dalších zemí východní Evropy po pádu Sovětského svazu, a také mě zajímal ekonomický černý trh v SSSR v éře Brežněva. Tomu se chci věnovat teď v magisterské práci, už jsem k tomu zpracovala několik studií.

K jakým závěrům jste ve studiích došla?

Je jasné, že sovětská komunistická společnost nemohla fungovat, existovaly nějaké oficiální deklarace a vedle toho byla realita. Lidé byli nuceni žít v těchto dvou světech současně. Bohužel něco podobného zažívá zrovna nyní opět část Ukrajiny, včetně Berďansku. Navíc i ta historie velkého Ruska, jak se začala prezentovat za éry Sovětského svazu, je postavena na historii Ukrajiny.

Teď už je to z našeho pohledu spíš postupná sebevražda ruské armády.

Základem jejich výkladu historie je starověká Rus, ale co byla starověká Rus? To byla Kyjevská Rus s hlavním městem Kyjev. Proto je pro Rusko dnes tak důležité ovládat Ukrajinu. Toto je bohužel něco, co si stále mnoho Západoevropanů a Američanů neuvědomuje. Ale ani mnoho lidí z proruských rodin na Ukrajině. Starší generace byla vychována propagandou o velkém ruském bratrovi a velké ruské kultuře a historii a mnoho lidí dodnes vlastně ani neví, že realita je a byla jiná.

Jsou na ukrajinských univerzitách z vašeho pohledu kvalitní profesoři v oborech jako jsou moderní dějiny nebo politologie, kteří jsou schopni podávat výklad bez vlivu ruské propagandy?

Bohužel mnoho ukrajinských univerzit má stále problém to rozlišit. Já jsem měla ale opravdu štěstí. Akademie, na které studuji, byla obnovena v roce 1996, původně to bývala církevní univerzita se 400letou historií, ale v období Sovětského svazu to byla vojenská akademie. Moji učitelé už jsou buď absolventi této obnovené školy, nebo studovali na evropských univerzitách. Takže já jsem se s propagandou ve výkladu nesetkala. Navíc máme velmi silné studentské struktury a pokud bychom se setkali ve výuce s nějakým nonsensem či propagandou, šli bychom za vedením školy a argumentovali bychom, že s takovými učiteli nevybudujeme silnou svobodnou Ukrajinu a požadovali bychom, aby v tomto nějak zasáhli.

Myslíte si, že se budete moci vrátit brzy do Kyjeva a pokračovat ve studiu?

Doufám v to. Byla jsem v Kyjevě asi před dvěma týdny a zjistila jsem, že apartmán, ve kterém jsem bydlela, je v pořádku, a že už jsou i někteří studenti jsou zpět, například Poláci a Italové. Většina kaváren a dalších malých podniků už také obnovila provoz, lidé se snaží žít své normální životy. Na některých místech jsou samozřejmě vidět škody, na mostech jsou stále check-pointy, ale jinak město není nijak plošně zničené. Doufám, že se vrátím do Kyjeva na přelomu června a července. Vrací se tam teď hodně lidí, a celkově teď na Ukrajinu přichází zpět údajně dvakrát více lidí, než jich ze země odchází.

Dá se tedy říct, že už se v Kyjevě cítí většina lidí bezpečně?

Je to složité, na jednu stranu ano, na druhou stranu jsme si všichni tak nějak zvykli na riziko náletů a napadení. Máme teď výstražnou aplikaci, na které vidíme bombové poplachy po celé Ukrajině. Například tady v Chmelnickém jsme měli alarm dnes kolem čtvrté ráno. Vzbudila jsem se a podívala jsem se na aplikaci, kde všude je vyhlášen poplach, tyto oblasti jsou vyznačené červeně. Už vím, že když je vyhlášen alarm v několika určitých oblastech, je lepší to brát vážně a například jít i do krytu, nebo na jiné bezpečné místo. Ale když je poplach na téměř celém území Ukrajiny, už to bereme jako relativně běžný stav ve válce.

Víme, že Rusko nemá už ani tolik munice jako na začátku. A náš systém protivzdušné ochrany teď také funguje opravdu dobře, zejména v hlavním městě. Takže když aplikace hlásila dnes ráno poplach po celé Ukrajině, už jsem věděla, že bude útok zřejmě někde v centrální oblasti země. A pak se ukázalo, že byl nálet v Krivém Rogu v Dniperském regionu. Chápu, že pro toho, kdo v tom nežije, to zní asi děsivě. Ale člověk si zvykne opravdu na všechno a my se teď cítíme mnohem bezpečněji než na začátku války. Samozřejmě víme, že Rusko stále kompletně ničí některé obce a města, srovnává je se zemí. To je strašné. Ale na druhou stranu vidíme, že už nemá dostatek sil, aby postupovalo dále a některá území i ztrácí. Teď už je to z našeho pohledu spíš postupná sebevražda ruské armády.