V nadcházejících volbách jde o mnohem více než jen o banální “mobilizaci” pravice proti levici nebo o boj všech proti Babišovi. Frontová linie je mnohem subtilnější, hlavním bojovým prostorem je – možná nečekaně – lidská mysl. Hlavním důsledkem je pak oslabení naší stávající svobody a demokracie.

O cíleném ovlivňování spotřebitelů, voličů nebo uživatelů bylo napsáno mnoho. Nový je ale trend, kdy v psychologickém působení spojují své síly lidé a počítačové algoritmy sociálních sítí. Vedle kampaní a pečlivě připravených sdělení vstupuje do hry technologie navržená tak, aby upoutala a udržela pozornost co nejdéle.

Řeč je o řízení toku informací šitých na míru uživateli, o podnětech vzbuzujících emoční reakci. Naše pozornost je vzácným statkem, proto musí být takové působení co nejefektivnější. Mluvíme proto o ekonomii pozornosti (tzv. attention economy), novém směru v reklamní branži i v sociálních médiích.

Z krátkých sdělení, která umí upoutat, si čtenář skládá mozaiku aktuálního dění a názorů na ně. Informační přetlak ale zároveň rozptyluje, nedává prostor se plně soustředit nebo získat si větší odstup od sdělení.

Účelové dezinformace (“fake news”) a propaganda principy sociálních sítí mistrně využívají. Hlavními zbraněmi jsou reflexivní řízení (reflexive control), strategie rozptýlení (strategic distraction), řízení vnímání (perception management), klam (v sovětském žargonu maskirovka) či Gerasimova doktrína hybridní války.

Podle ruského vzoru

Reflexní kontrola je koncept založený na maskirovce, starém sovětském pojetí, v němž jsou oponentovi předávány specificky připravené informace. Mají ho navést k tomu, aby dobrovolně uskutečnil  rozhodnutí předem určené iniciátorem akce.

Jde o trvalou kampaň, která předkládá soupeři vybrané informaci tak, aby protihráč rozhodoval, jak je od něho žádáno. Metody reflexní kontroly zahrnují šíření nepravdivých informací, únik částečných informací v příhodných okamžicích a odlišnou prezentaci sebe sama, než jaká odpovídá skutečnosti.

Proč by nás ale měly před volbami zajímat zrovna ruské principy vedení informační války? Jednoduše proto, že jsme se stali cíli. Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil: Největší geopolitickou chybou byl rozpad SSSR. A snahy o jeho opětovné vytvoření, resp. znovunastolení tzv. zóny ruského vlivu udělaly cíle z Ukrajiny, Pobaltí, ale i zranitelných západních zemí.

Nejčerstvějším případem je odhalení ruské dezinformační kampaně pomocí kontextové reklamy na Googlu a Facebooku, která měla ovlivnit americké prezidentské volby v loňském roce. Nebo rozdělování společnosti podle toho, zda je přípustné klečet při státní hymně, jako v případě tichého protestu hráčů amerického fotbalu proti rasovým nepokojům.

Hlavní používanou taktikou je podrývání důvěry v demokracii, v seriózní informace, rozdmýchávání nenávisti k menšinám, prosazování neutrality cílových zemí, což vidíme například ze strany tuzemské KSČM. Tohoto trendu si dlouhodobě všímá i česká Bezpečnostní informační služba.

Ve své výroční zprávě za rok 2014 mluví nejprve o cílené podpoře sil bojujících proti USA, NATO, EU, globalizaci, multikulturalismu, liberalismu a kapitalismu. O rok později pak o infiltraci českých médií, (dez)informačním zahlcení publika, relativizaci pravdy a objektivity, prosazení motta “všichni lžou”, podpoře mezinárodní izolace Ukrajiny atd.

Podle BIS vše směřuje k “destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska”.

Sázka na protiněmeckou rétoriku

Ruská strategie v ČR vyhledává společenské body zlomu podle citlivých témat dělících společnost na “my versus oni”. Podle německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung ruská propaganda v Česku sází na historická témata spojená se zločiny nacismu a celkově pak na protiněmeckou rétoriku.

To se projevilo např. u první přímé prezidentské volby, kde se ukázal zájem Ruska podpořit jemu nakloněného kandidáta Zemana. Tehdy roli jazýčku na vahách sehrála dezinformační kampaň proti Karlu Schwarzenbergovi, která o něm tvrdila, že chce vrátit Sudety Němcům. Do kampaně se vložil i bývalý prezidentský pár: Livia Klausová (dnes česká velvyslankyně na Slovensku) prohlásila, že nechce, aby se na Hradě mluvilo německy.

V podobném duchu kampaň pokračuje, především ze strany Klause a Zemana, resp. jeho mluvčího Ovčáčka, umělým rozdělováním společnosti na příznivce Zemana a ostatní, tzv. sluníčkáře, vítače migrantů, havlisty, pražskou kavárnu a ostatní, kdo údajně poškozují české zájmy.

Ačkoli mnohé z jejich výroků mohou působit komicky, v případě označování tzv. havlistů či příslušníků “pražské kavárny” nejde o nic menšího, než o rozdmýchávání třídního boje a nenávisti zakořeněné v komunistické i nacistické ideologii.

I v tomto případě vidíme princip postupného zužování hracího pole, ve kterém se dostává hlasu několika málo vybraným tvrzením, o kterých se mluví a která dále zužují prostor pro myšlení. Výsledkem takového procesu zjednodušování jsou binární argumenty ve stylu “poctiví pracující vs. pražská kavárna”, “ČR vs. EU”, “křesťanství vs. islám”, “my vs. uprchlíci” atd.

První fáze války

V trendu eroze principů svobody a demokracie je zde patrná snaha personalizovat politiku do jediné vůdčí osobnosti, která jediná vše napraví (Babiš, Trump, Okamura) a vytvářet umělého nepřítele v islámu a v muslimech.

A právě složitost problému migrace a integrace vybízí k účelové interpretaci a argumentaci (u dezinformačních webů se tak děje bleskově a to zejména v případech, kdy seriózní média publikují informace, které nejsou v ruském zájmu).

Není pak divu, že je SPD tak oblíbena u proruského serveru Sputnik: “Jediná strana, která není populistická, takže lidem neslibuje rychlé peníze, ale chce řešit ty opravdu základní a důležité věci, jako jsou obrana, národní nezávislost, fungování justice apod.”

Okamurovo uskupení totiž splňuje profil ideální proputinovské strany, “která bude pro vystoupení z EU i NATO, která bude usilovat o bezpečnost našeho státu, která se bude zabývat obnovou našeho hospodářství a která bude zcela jednoznačně usilovat o zrušení nesmyslných protiruských sankcí a bude chtít navázat na kdysi nadstandardní vztahy s Ruskem.”

Dalšími protežovanými stranami jsou KSČM, ODS, Svobodní, Realisté, SPD, SPO. Vedle Sputniku ale v ČR působí celá řada dalších prokremelských médií.

Pokud na aktuální dění vztáhneme výše uvedené principy Gerasimovy doktríny, nacházíme se v první fázi války, která se vyznačuje nevojenskými, asymetrickými prvky – zahrnuje informační, morální, psychologická, ideologická, diplomatická a ekonomická opatření, s cílem zabezpečit příznivou politickou, ekonomickou a vojenskou situaci pro další fázi války.

Tuto fázi zdokumentovali např. v Lotyšsku, kde taktika spočívala ve vyvolávání nespokojenosti obyvatelstva se státními institucemi, rozviřování otázky ruštiny jako oficiálního jazyka, otázky občanství, problematiky nízké sociální a ekonomické úrovně v pohraničních oblastech, atp.

Chce to zbraně, které nestřílejí

Západní liberální společnost v tomto ohledu stále hledá recept na obranu. Neochrání ji vojenské struktury jako je NATO, které bylo budováno pro případ otevřeného vojenského konfliktu. Nevojenské postupy si žádají nevojenské obranné mechanizmy.

Obrana tak nespočívá pouze ve vyvracení falešných argumentů, protože pokud jsou i protichůdné argumenty dostatečně dlouho opakovány, mozek je přijme za pravdivé. “Změť vzájemně si odporujících a částečně naprosto absurdních příběhů a tezí má vytvářet zmatek a podrývat důvěru v etablovaná média, politiku a instituce země,“ uvádí komentátor listu Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Redakce HlídacíPes.org připravila exkluzivní publikaci mapující byznys i politické záměry Andreje Babiše.

Obrana sice může použít v protiútoku stejné zbraně, ale její jádro tkví ve vzdělávání k mediální, občanské a historické gramotnosti. Velkou roli hrají i samotní novináři, ale v podstatě všichni, kdo sdílejí neověřené informace.

Fake news a budování ruského vlivu je zásadní téma letošních voleb, i když se ho daří skrývat sofistikovanou propagandou. Pokud by tzv. národovecké či vlastenecké strany a politici skutečně sledovaly české národní zájmy, pak jedním z nich je se jednoznačně postavit proti cizím zásahům do fungování naší společnosti a zpochybňování jejího ryze evropského kulturního, ekonomického i politického zakotvení.

Prvním krokem po volbách by tak měla být snaha řešit reálné, nikoli virtuální problémy, a spojovat na principu “nejvyššího společného jmenovatele.” Pro ty, kdo to vědí, bude důležitý každý hlas.

Jan Brejcha je podnikatel a konzultant v oblasti inovací a designu zaměřeného na uživatele. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor informační vědy. Zajímá se o společenské důsledky využití moderních technologií.