Carole Paris před odjezdem, listopad 1982
Post Bellum,

Vlakem přes železnou oponu. Útěk s make-upem a na cizí pas jako z dobrodružného filmu

Napsal/a Post Bellum 21. září 2019

V roce 1982 požádal uprchlík z Československa Jindřich Tomeš o politický azyl ve Francii. Byl signatářem Charty 77 a do „kapitalistického“ zahraničí se dostal tajně, s cizím francouzským pasem, poté, co uprchl od soudu a měsíce se skrýval. Zachránila ho Francouzka Carole Paris, která projevila odvahu a důmysl, hodné postav z románů Johna Le Carré.

Jindřich Tomeš (nar. 1959) patřil k severočeskému undergroundu. Ze školy ho v roce 1977 vyhodili kvůli dlouhým vlasům, ve stejné době (v osmnácti letech) podepsal Chartu, tudíž byl od té chvíle sledován a předváděn k výslechům. Jeho útěk z Československa zachytily Příběhy 20. století.

„Sprosťáci“ na svatbě

V jedenadvaceti byl Tomeš poprvé z politických důvodů uvězněn. Jeho tehdejší obvinění a odsouzení (za „výtržnictví“) stojí za to připomenout podrobněji: byla to naprostá fraška – a Státní bezpečnost se neobtěžovala dávat si s „konstrukcí vykonstruovaného procesu“ proti severočeským androšům větší práci.

Jindřich Tomeš, barvení vlasů před odjezdem (Foto: Post Bellum)

V březnu 1980 měl na předměstí Ústí nad Labem svatbu Tomešův kamarád. Na soukromou oslavu si pronajal sál v hospodě, kam se sjely další máničky. Legitimovali je členové Pomocné stráže VB (spořádaní občané s páskami na rukávech), uniformovaní esenbáci nedorazili, nicméně policie zasáhla o dva měsíce později.

Jindřicha Tomeše, který na svatbě zpíval vlastní skladby, a dalšího písničkáře Charlie Soukupa udal jejich známý, konfident StB: zpívali prý neslušné protistátní texty. Oba byli zatčeni (Tomeš v květnu) a vzati do vazby.

Soud s Karlem „Charlie“ Soukupem a Jindřichem Tomešem se konal 4. a 5. listopadu 1980 v Ústí nad Labem. Podle Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných č. 261 vystihovala podobu soudu následující úvodní výměna názorů. Soukup soudu sdělil: „Domnívám se, že /literární/ texty nemohou být posuzovány soudem.“ Na to soudce odpověděl: „Když to dojde tak daleko, že se dostanete až sem, tak ano.“

V již citovaném sdělení VONS č. 261 se také píše, že svědkové, kteří měli před soudem dosvědčit vulgaritu a protistátní zaměření Tomešových a Soukupových písní, odvolávali své výpovědi. Jeden z nich řekl, že na zpěvu obou pánů mohlo svatebčanům vadit pouze to, že zpívali rusky. Soudce se ohradil: ale do vyšetřovacího protokolu jste říkal něco jiného. Svěděk odvětil: „…že uráželi národní hospodářství… Ale to diktoval při výslechu major.“ Další prohlásil, že vyšetřovatelé si do protokolu „psali, co chtěli“.

Nebylo to ovšem nic platné: Soukup dostal deset měsíců vězení za výtržnictví, Tomeš rok. Stejně pak rozhodl i odvolací soud. Několik lidí podepsalo dopis na jejich obhajobu, zaslaný krajskému prokurátorovi, řada disidentů vyhlásila protestní řetězovou hladovku. Marně – Tomeš si zbytek trestu odpracoval v kriminále v Bělušicích na Mostecku.

Útěk do ilegality

Z vězení vyšel v roce 1981 a když byl na svobodě asi dva měsíce, Státní bezpečnost ho začala znovu stíhat. Tentokrát na svobodě, nemusel tedy do vazby, před soud se pak dostal za údajné křivé svědectví. Přesněji za to, že neudal známého z Ústí, který si pěstoval v květináči marihuanu. Na otázku SNB, zda může takovou věc dosvědčit, Tomeš odpověděl: „Nic o tom nevím“.

Když šel k soudu, viděl kamarádku, kterou zrovna odváděli v poutech a eskortovali do věznice. Rozhodl se, že znovu už za mříže nechce, absolvoval jen část jednání a v příhodné chvíli utekl. Skrýval se pak po bytech svých známých a Federální kriminální ústředna po něm vyhlásila celostátní pátrání.

 

 

Jindřich Tomeš prý plánoval, že bude proti režimu působit v ilegalitě, že například založí tajnou tiskárnu pro samizdat. Nakonec měl ale tolik starostí sám se sebou, že mu na nějaký odboj nezbýval čas ani síly. Odjel do Prahy, kde se mohl ztratit snáz než třeba v Ústí, ale i v hlavním městě se musel pořád přemisťovat, aby neohrozil přátele.

Zároveň musel chodit co nejméně ven, protože příslušníci SNB tehdy běžně kontrolovali občanské průkazy a Tomeš měl falešné, respektive cizí doklady. Nakonec ho k sobě vzala disidentka Alena Bytomská-Kumprechtová, která ho náhodou poznala v hospodě, kam si přišel pro cigarety. A právě u ní poznal Tomeš v únoru 1982 francouzskou studentku, která mu později pomohla na Západ.

Na cizí pas do Paříže

Carole Paris (nar. 1960) vystudovala germanistiku a rusistiku. Měla výjimečný jazykový talent, naučila se také výborně česky a začala jezdit za československými disidenty (poprvé přicestovala jako kurýrka vydavatele exilového časopisu Svědectví Pavla Tigrida).

S Jindřichem Tomešem se sblížila a protože jeho situace vypadala bezvýchodně, začala vymýšlet, jak by se mu dalo pomoci.

V srpnu 1982 trávila několik týdnů na Moravě na letní škole českého jazyka. Měla se s Tomešem setkat v Brně, ale schůzku překazila policejní šťára, při níž se Tomešovi podařilo poslední chvíli zmizet. Carole však zjistila, že tajná policie sleduje i ji: „Tehdy jsem Jindrovi nabídla, že mu pomůžu ven. Nejdřív váhal, ale pak souhlasil, protože si sám uvědomil, že už to není k vydržení. Že ho asi zavřou a s ním všechny, kdo se o něj starali.“

Carole Paris vymyslela plán útěku. Aby se do ČSSR vůbec dostala, oklamala francouzské úřady a obstarala pro sebe pas na jméno své přítelkyně. Změnila účes, oblečení, líčení i brýle: „Se svou novou vizáží jsem jela na návštěvu k rodičům. Otevřel mi otec a zdvořile se zeptal, koho hledám a co chci. To vypadalo slibně.“

Potom se domluvila s kamarádem Emmanuelem, který byl Tomešovi vzdáleně podobný, na následujícím: přicestují ve stejnou dobu z Francie do ČSSR a Emmanuel jí v Praze předá své doklady; Carole pod cizím jménem a Jindřich Tomeš s Emmanuelovým pasem (převlečený, ostříhaný a nalíčený), odjedou vlakem do Paříže; Emmanuel poté ohlásí, že pas ztratil, a protože o něm v ČSSR nikdo nic neví a s Tomešem ani s Carole ho nic nespojuje, bude se moci bez obtíží vrátit domů s náhradními doklady.

Zapal si a bude to dobrý…

Při první cestě se Emmanuel zalekl, protože viděl, jak je Československo „profízlované“ a jak vypadá železná opona. Nakonec však souhlasil s ještě jedním pokusem. Když měla Carole jeho pas, setkala se s Jindřichem Tomešem na holešovickém nádraží v Praze: „Pozdravila jsem ho a ptala se, jak se má, ale divně se na mě díval, co prý chci. Říkám mu: ,To jsem přeci já, Carole.‘ Ani on mě nepoznal.“ Také Tomeše čekala proměna: aby se aspoň trochu podobal Emmanuelovi, obarvili mu přátelé vlasy a nalepili falešné obočí.

Carole Paris v roce 2015 (Foto: Post Bellum)

Když s Carole nastoupili na vlak do Paříže, uvědomovali si, že riziko je poměrně velké. Tomeš se vydával za Francouze, ale neuměl francouzsky ani slovo, Carole cestovala s podvodně získanými doklady, pašovala přes hranice celostátně hledaného člověka, navíc netušila, zda a jak usilovně ji StB jako cizinku sleduje:

„Jindra byl trochu nervózní, potil se a obočí se mu začalo odlepovat. Poradila jsem mu: ,Zapal si cigaretu a bude to dobrý.‘ Pak přišla celní kontrola se psy. Znejistěl, nevěděl, zda je to normální, nebo zda už po něm jdou. Následovala pasová kontrola, ale všechno proběhlo úplně hladce. Já jsem na hranicích tvrdila, že Jindra nemluví jinak než francouzsky, všechno jsem mu ,jako‘ překládala, on mlčel. Přejeli jsme hranice do Německa, z Frankfurtu jsme pak telefonovali kamarádce, že jsme dojeli – a bylo to vyřízené.“

Drobný zádrhel nastal až na německo-francouzské hranici, kde si všímavý francouzský celník všiml, že Tomešův pas není podepsaný a Tomeš mu nerozuměl. To už ale bylo ve svobodném světě. Jindřich Tomeš požádal ve Francii o politický azyl a na Západě žije dodnes – v Alsasku. Carole Paris se později vdala za spisovatele Jaroslava Formánka.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

6 komentářů

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Co to je za fake news – „ze školy ho v roce 1977 vyhodili kvůli dlouhým vlasům“? Oba moji synové nosili v týchž létech na střední škole dlouhé vlasy (lze doložit maturitními fotografiemi) a nebyli sami. Proč nám tluče Post bellum hřebíky do hlavy? Ti tehdejší dlouhovlasí ještě žijí a vědí jak to bylo.

    • skeptik napsal:

      Záleží Oskare jak na které škole. Byly školy, kde se nad dlouhými vlasy přimhouřili oči a byly školy, kde dlouhé vlasy vadily. A nejhorší byla v tomto ohledu právě léta sedmdesátá.

    • Truestory napsal:

      To je holá pravda. Kdo nosil dlouhé vlasy , nebo jeansy, či nevhodná potištěná trička, letěl.

  2. Venda napsal:

    O jednoho lempla v téhle zemi méně! Chudáci jeho rodiče, pěkný synek – místo školy, provokatér (narozdíl od dnešní doby se vyžadoval slušný vzhled bez excesů) každého na koho narazil. Smysl jeho života, provokovat, flákat se a ta marihuana do styku jeho bytí jen zapadá. Nic víc nic míň – v dnešní době by po něm (takových jsou tisíce) ani pes neštěk. Nic z toho co popisujete nemusel podstoupit, když ho tak slečna litovala, stačilo na Francouzské ambasádě uzavřít sňatek a jako francouzský občan by z Čech zmizel, oni ve světě lítají pečený holubi do huby, ha,ha,ha všude na něj čekají. 🙏🙏🙏

  3. martin napsal:

    vidim, ze vendo a oskaroj se po tom komunistickym zadratovanym koncentraku styska.
    me rozhodne ne a uzyvam si toho, ze kdykoliv muzu jet kamkoliv, nemusim mit vyjezdni doložku, devizovy prislib ani doporuceni nejakyho komunistickyho idiota na pracovisti nebo ve skole

  4. Truestory napsal:

    Machr! Já jsem taky utekl z bolševického zadrátovaného koncentráku dramaticky. Jako voják základní služby. Nikoliv pohraničník, ale , dělostřelec.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama