Mocenské střety ve vznikající československé diplomacii v mnohém připomínají současnou českou politiku. Ukazuje to i souboj tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše s jeho vážným konkurentem Bedřichem Štěpánkem. Zatímco Beneš se prosadil v roli „korunního prince“ T. G. Masaryka, proti Štěpánkovi coby vyslanci ČSR v USA se vedla dvouletá diskreditační kampaň. Úředníci z řad bývalých legionářů tím přitom zpochybňovali rozhodnutí Masaryka, svého vrchního velitele.

Zajímavý je zejména fakt, že vedoucí představitelé ministerstva zahraničních věcí akceptovali, v podstatě tak říkajíc bez mrknutí oka, stížnosti vznášené Štěpánkovými podřízenými úředníky, které na základě jejich vlastních žádostí odvolávali bez náznaku jakýchkoli konzultací s vyslancem obratem zpět do Prahy.

Ministerstvo přitom pilně shromažďovalo materiály, dokumentující údajná i skutečná pochybení šéfa washingtonské legace, aniž by jej na ně ve snaze předejít jejich opakování jakkoli upozornilo.

Benešovi legionáři

Zakládala se obvinění vznesená proti Štěpánkovi skutečně na pravdě? Jak se k věci stavěl prezident Masaryk, který po celý rok 1919 se Štěpánkem úzce spolupracoval? Kam se poděla Štěpánkova pověst neohroženého bojovníka za vznik samostatného československého státu? Proč nyní mlčeli všichni Štěpánkovi příznivci z let 1919 a 1920, kteří mu pomáhali nejen budovat ministerstvo zahraničních věcí, ale i realizovat myšlenku vzniku Masarykova národního fondu?

Text je redakčně krácenou ukázkou z knihy „BEDŘICH ŠTĚPÁNEK Nepohodlný muž československé diplomacie“. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele. Již vyšlo: Díl 1: Z monarchie ponorkou, díl 2: Poděkovat neschopným, díl 3: Benešovi přitakávači.

Vždyť v době administrativního šetření uplynuly od konce první světové války teprve necelé čtyři roky a od dalších Štěpánkových podniků ještě kratší doba. Byla snad jejich paměť tak krátká, že se již necítili být vázáni ani morální povinností, aby se celý dehonestující proces pokusili zastavit?

Obvinění vznášená proti Štěpánkovi se ve své podstatě opírala pouze o svědectví jednotlivých osob. Tvrzení o něčí špatné povaze se dokládají maximálně problematicky. Jejich autoři se proto často odvolávali na svou pravdomluvnost, „osobní inteligenci a duševní integritu“, případně argumentovali svou legionářskou minulostí. Stejně obtížně, snad dokonce ještě obtížněji, se však vznesená obvinění vyvracela.

Celá aféra se tak stávala především otázkou důvěry, osobního přesvědčení a snad i víry či přání každého z účastníků sporu. První dva úředníci, kteří vznesli proti Štěpánkovi svou stížnost, se rekrutovali z řad vojáků, bojujících v československých legiích v Rusku.

S ohledem na skutečnost, že se Edvard Beneš dle svých vlastních slov z dubna 1919 snažil obsadit ministerstvo zahraničních věcí „vojáky/důstojníky“ z řad legionářů, nabízí se jako jedno z možných vysvětlení vzniku celé „záležitosti washingtonské“ jistá legionářská solidarita.

Ostatně již v době svého působení v Paříži v roce 1919 byl Beneš obklopen legionáři. Sympatie pro takový postup by se daly do jisté míry pochopit. Záležitost však zašla příliš daleko na to, aby podobné vysvětlení bylo akceptovatelné. A to i v případě, že bychom vzali v potaz i jistý pocit nadřazenosti, dávaný někdy najevo ze strany příslušníků zahraničního odboje.

Může voják kritizovat prezidenta?

Takový postup by byl možný v diktátorsky nebo autoritativně řízeném státu. Ne však v republice s fungující parlamentní demokracií a nezávislým tiskem. Mezi stěžovateli se navíc neobjevovali pouze bývalí legionáři, ale postupně i mladí úředníci, vybraní přímo Štěpánkem, a dokonce i bývalý rakousko-uherský konzul Karel Halla, který byl za své věrné služby podunajské monarchii oceněn Řádem Železné koruny III. třídy a důstojnickým křížem Řádu Františka Josefa.

Navíc i zmíněná legionářská solidarita měla nepochybně své meze, jak ukázal např. již zmíněný případ vyslance v Římě Vlastimila Kybala, jehož ostrá slova na adresu legačního personálu neměla za následek obdobné řízení, jaké bylo zavedeno proti Bedřichu Štěpánkovi. Přestože se vyslanec ve „Věčném městě“ ve vztahu k ministerstvu zahraničních věcí dostal do určitých problémů, měl jeho případ zcela odlišný průběh od „záležitosti washingtonské“ a Kybal dokázal svou koncepci způsobu úřadování prosadit.

Je jisté, že se Křížek a řada jeho kolegů s vyslancem lidsky nesnesli. Stále však zůstává nezodpovězena otázka, z čeho pramenila sebedůvěra, s níž si pracovníci washingtonské legace po několika týdnech společné práce dovolovali takto ostře kritizovat svého nadřízeného.

Úředníci, rekrutující se z řad bývalých legionářů, tím ostatně kritizovali i rozhodnutí svého nejvyššího vojenského velitele, prezidenta Masaryka, který Štěpánka na washingtonskou legaci vyslal jako osobu, dle svého mínění, pro výkon svěřeného úřadu plně kompetentní. Nabízí se jediná možná odpověď – věděli (nebo alespoň o tom byli přesvědčeni), že si svá příkrá slova mohou dovolit. Z čeho své přesvědčení mohli čerpat, nevíme.

Zdá se však, že zdroje mohly být pouze dva: 1) přesvědčení, že jejich tvrzení nejsou v rozporu s míněním převážné většiny ostatních legačních zaměstnanců; 2) předchozí písemně nezaznamenaná jednání s představiteli pražského ministerstva zahraničních věcí. První teze vychází z předpokladu společných prožitků všech zúčastněných, které Štěpánek svým verbálním i nonverbálním způsobem jednání mohl přesvědčit o nutnosti vystoupit jednotně proti jeho osobě.

Ve druhém případě nelze vyloučit ani případnou aktivitu nových ministerských úředníků, dosazených Edvardem Benešem, vedených snahou získat tímto způsobem sympatie svého nadřízeného. Jistou roli by snad mohla sehrát i Štěpánkova minulost, spjatá s rakousko-uherskou konzulární službou, která novému personálu ministerstva, jenž se v mnoha případech rekrutoval z řad legionářů, tedy z osob nezapletených do sítě loajalit ke staré monarchii, mohla být příslovečným „trnem v oku“.

Cui bono?

Na místě pak je položit si známou otázku: Cui bono? Komu mohl Štěpánkův odjezd do USA a jeho následné znemožnění v roli vyslance prospět? Kdo se v Československu na přelomu let 1920 a 1921 mohl s ohledem na Štěpánkovo společenské postavení o něco takového pokusit s reálnou nadějí na úspěch?

Martin Nechvátal, který se v roce 1997 zabýval washingtonskou aférou na stránkách časopisu Dějiny a současnost, přišel s myšlenkou, že ministr zahraničních věcí Edvard Beneš chtěl Štěpánka „vzdálit z Prahy, kde role Benešova neformálního zástupce přešla do rukou Jana Masaryka“. Jsem přesvědčen, že se nemýlil.

Prezidentův syn jako „člověk dokonale dobrého srdce a naprosto pravdivý“, se „slabou vůlí“ a neschopností pracovat, způsobenou rozptylováním se „nesčetnými službičkami, jež neuměl odmítnout svým přátelům a známým“, byl pro ministra zahraničních věcí nepochybně vítanějším spolupracovníkem nežli ambiciózní, rozhodný a rázný Bedřich Štěpánek.

Charismatický Jan Masaryk, nadaný schopností komunikovat s lidmi, se pravděpodobně role Benešova nejmenovaného zástupce skutečně ujal. Zdá se tomu alespoň nasvědčovat již dříve citované sdělení československého konzula v Chicagu Jaroslava Smetánky, který na konci května 1921 během svého krátkého pobytu v Praze nabyl dojmu, že Jan Masaryk „se zdá být nejvlivnější osobou v ministerstvu“.

Hledání odpovědi na otázku, tázající se na jména osob, disponujících dostatečným společenským a politickým vlivem, který by jim umožňoval pokusit se o Štěpánkovo odstranění ze scény, nás nutí pustit se na nejisté pole spekulací. Domnívám se, že po odpovědi je třeba pátrat s pomocí analýzy celkového vnitropolitického vývoje v Československu.

Konfliktní sestava

Přesto, že Štěpánek patřil k významným představitelům domácího protirakouského odboje a po vzniku republiky k nejbližším spolupracovníkům prezidenta Masaryka i ministra zahraničních věcí Beneše, je třeba konstatovat, že se ne ve všem s jejich stanovisky shodoval.

Masaryk s Benešem měli rovněž k dispozici dostatečný mocenský potenciál a snad i důvody pro Štěpánkovo odstranění nebo alespoň odsunutí z hlavní politické scény. Pozornost si zaslouží zejména jejich rozdílný názor na zahraničněpolitickou orientaci nového státu. Zatímco Masaryk s Benešem viděli budoucnost jednoznačně v úzké kooperaci s Francií, doporučoval Štěpánek spíše spolupráci s anglosaským světem, tedy s Velkou Británií a Spojenými státy americkými.

Opomenout však nesmíme ani již zmíněný personál ministerstva zahraničních věcí. Jsem přesvědčen, že variantu, předpokládající jejich aktivity směřující ke Štěpánkově diskreditaci, ať již motivované snahou zavděčit se ministrovi, nebo se pomstít svému někdejšímu nadřízenému za případná skutečná či domnělá ponížení, nelze rovněž vyloučit. Povahové založení Beneše a Štěpánka nedávalo do budoucna příliš velkou naději na jejich spolupráci. Právě naopak.

Oba, jako velmi silné osobnosti, byli připraveni spíše své názory prosazovat, nežli korigovat a uzavírat vzájemné kompromisy. Jejich další společné působení na ministerstvu zahraničních věcí by tak s největší pravděpodobností vedlo k řadě více nebo méně vážných konfliktů. S ohledem na výjimečné postavení Edvarda Beneše, jemuž se v Československu těšil díky svým zásluhám ze zahraničního protirakouského odboje a především díky neomezené podpoře, poskytované mu dlouhodobě prezidentem Masarykem, můžeme předpokládat, že nebylo žádoucí ponechávat oba muže příliš dlouho pohromadě.

Co kdyby Masaryk nepřežil?

Pověření Štěpánka významnou zahraniční misí tak bylo patrně nejvhodnějším způsobem pro vyřešení dané situace. Korespondovaly by s tím i zmiňované pokusy umístit jej na vyslanectví v Paříži či ve Varšavě. Případný úmysl odstranit vyslance definitivně z československé diplomacie považuji za nepravděpodobný, nicméně oslabení jeho pozice jak v zahraniční službě, tak obecně v rámci československé politiky mohlo být nahlíženo jako žádoucí.

Leden 1921 přinesl na československé politické scéně výrazné vzrušení. Příčinou bylo těžké, až život ohrožující onemocnění prezidenta Masaryka. Veřejnost byla s touto skutečností seznámena 15. ledna v souvislosti s omluvou jeho absence na všelegionářském sjezdu, zahájeném téhož dne v Praze.

Řečeno s Ferdinandem Peroutkou, konec roku 1920 a začátek roku 1921 „byl naplněn zlým chaosem“. Stát sice existoval, ale byl ještě natolik nedostatečně „vnitřně a psychologicky vybudován, že v těchto měsících téměř nikdo neví, kudy kam“.

Pozdější ministr financí, maffista Bohdan Bečka, ještě v srpnu 1921 uvedl: „Ve sněmovně jest život příšerný, nejen kvůli atmosféře vnější, ale více vnitřní, jak rád bych byl z toho venku! Na všech stranách bezradnost, namnoze neschopnost a nepevnost. Mám dojem, že pevná, poctivá, na výši jsoucí osoba v tomto chaosu a prostřednosti poměrně lehce mohla by sjednat pořádek, neboť byla by vysvoboditelkou pro velikou potácející se většinu.“

V případě Masarykovy smrti by se prezidentem stal s největší pravděpodobností Edvard Beneš jako dosud nikterak nezpochybněný „korunní princ“, který by tak však byl nucen opustit křeslo ministra zahraničních věcí. Odpověď na otázku, kdo by jej v takovém případě nahradil, neznáme. Jsem však přesvědčen, že v letech 1919 –1921 je třeba mezi případné kandidáty na takto uvolněné místo počítat i Bedřicha Štěpánka.

Téměř s určitostí lze rovněž očekávat, že by se Beneš z pozice prezidenta republiky snažil i nadále zahraniční politiku usměrňovat a řídit. To by vyžadovalo pro výkon ministerské funkce člověka maximálně podřízeného a zcela respektujícího Benešovy názory a plány