O tom, jak na přírodu v Krkonoších dopadá pocit některých jedinců, že oni přece můžou cokoli, kolik lidí se vejde na Sněžku, jak je to s vlky a medvědy, jak se hory změní a proč i po 80 letech zůstává významným problémem Krkonoš vyhnání sudetských Němců.

Strážcům Krkonošského národního parku v době jelení říje pravidelně volají vyděšení návštěvníci hor s tím, že v lese jsou medvědi. „Pravděpodobnost, že by se medvěd v Krkonoších usadil, je ale velmi mizivá,“ říká ředitel Správy Krkonošského národního parku Robin Böhnisch. Z návratu vlka má naopak radost, z leckteré činnosti návštěvníků hor i – jak říká – novodobých zlatokopů má radost již o poznání menší.

Ve známých evropských turistických destinacích, namátkou španělské Tenerife nebo chorvatský Split, se místní lidé bouří proti takzvanému overturismu. Jak je to aktuálně s přebujelým turismem tady v Krkonoších?

V Krkonoších se to týká jen několika exponovaných lokalit, zatímco na jiných místech hor s obtížemi narazíte na člověka. Ale i to je overturismus, protože když se dostanete do takového velmi přetíženého místa, je to nekomfortní jak pro vás, tak pro přírodu a zážitek z výletu pak nestojí za to. Jsem rád, že si to uvědomuje i místní destinační agentura, tedy Svazek měst a obcí Krkonoše, který sídlí tady ve Vrchlabí a který na tom s námi úzce spolupracuje. Asi se nevyhneme tomu, že kdo přijede do Krkonoš, chce se vydat na Sněžku nebo k prameni Labe, nicméně usilovně pracujeme na tom, abychom rozptýlili návštěvnost po celé ploše hor. Máme tu různé technické i církevní památky, máme tipy na výlety na méně tradiční místa… Propagujeme je nejen proto, aby lidé měli zmíněný komfort ze svého výletu, ale aby se výhody, které cestovní ruch přináší do regionu, dostaly i do těch méně exponovaných míst.

Regulačně by fungovalo možná tak vstupné na úrovni 500, možná 700 korun na osobu a den, jak to třeba známe z chorvatských národních parků, ale to si lze u nás asi těžko představit.

Na vstupné časem dojde

Kolik lidí přijde nebo přijede lanovkou v nejvytíženější dny na Sněžku?

Je to kolem deseti tisíc lidí za den. Pramen Labe bude na podobných číslech. Je třeba dodat, že v obou případech, a u Sněžky to platí možná ještě víc, jde ve velké míře o návštěvníky z Polska, protože kousek od Sněžky mají v podstatě neregulovanou lanovku na Kopu a to činí dosažitelnost Sněžky – často i ve velmi nevhodném obutí a oblečení – z Polska velmi dobrou.

Ředitel Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Robin Böhnisch. Foto: se svolením KRNAP

Deset tisíc lidí denně, to je opravdu hodně. Byl to i důvod, proč se tam musel zavést jednosměrný provoz?

Ano, ale cesta, kterou máte na mysli, červeně značená výstupová cesta takzvaně po řetězech, je v Polsku, na polské straně. Ale třeba instalace sítí, které oddělují místa pro turisty a pro přírodu, je náš společný projekt. On by ani vysoký počet návštěvníků nemusel nutně znamenat zásadní problém pro přírodu, aspoň na některých místech, jenže to platí jen, když lidé dodržují pravidla. A na Sněžce pravidla příliš dodržována nebyla. Sítě tam jsou hlavně pro ochranu té velmi vzácné arkto-alpínské tundry na nejvyšším vrcholu. Rozhodnutí tam ty sítě umístit bylo před pár lety docela odvážné řešení, ale jsem s tím dnes spokojen a soudě podle většinové reakce lidí to i našlo pochopení.

Jak se v čase vyvíjí návštěvnost Krkonošského národního parku? Vím, že v roce 2017 jste měli první přesná měření s využitím dat mobilních operátorů a vyšlo vám to na více než jedenáct milionů takzvaných osobodní (počet lidí násobený počtem dní strávených na místě). Jak je to teď?

Dnes už je to zase víc. I když je tenhle typ průzkumu poměrně drahý, od té doby jsme si jej objednali ještě několikrát. Metodika je taková, že jeden z operátorů na základě svých vlastních čísel dopočítává podle podílu na trhu čísla ostatních operátorů, očistí ta čísla o SIM karty, které se pohybují stále spolu, to znamená, že je má stejný člověk třeba v tabletu a v mobilu, očistí to o simky, které zůstávají v Krkonoších dlouhodobě. A ta poslední čísla se pohybují kolem 13 milionů osobodní. To je násobek dní a pohybu té SIM karty v horách; individuálních návštěvníků je tedy, řekněme, třetina. Ale to opakované započítání má smysl v tom, že denně využíváte turistickou i obecní infrastrukturu a je tedy potřeba s vámi počítat každý den.

Jak se podle vaší zkušenosti v čase vyvíjí přístup návštěvníků a jejich chování v přírodě? Je tu velký rozmach elektrokol, čtyřkolek, v zimě freeriding… Byly tu i pokusy vyjet osobním autem turistickou stezkou úbočím Sněžky nad Obřím dolem.

Je zajímavé, jak se forma nevhodného chování v čase mění. Mizí třeba takové ty běžné odpadky v lese. V tom myslím funguje vzdělávání, výchova i aktivita samospráv. Vlastně bych chtěl být smířlivý, protože to procento nebo spíš promile lidí, kteří se chovají nevhodně, kteří páchají přestupky, není vysoké. Jenže v rámci toho absolutního čísla to znát je. Snažíme se s tím pracovat, máme vlastní oddělení vzdělávání a výchovy, děláme ohromné množství osvětových akcí, je jich zhruba sedm set za rok. Cíleně volíme pro edukaci i netradiční místa jako je třeba soukromá Stezka korunami stromů v Janských Lázních a myslím, že i to se podepisuje na menším množství přestupků. Pokud jsou problémy, plynou hlavně ze současného absurdního důrazu na individuální svobodu. To je třeba ten skialpinismus v klidových územích, což má pak dopad na přírodu i v létě. Nebo věc, která je sice legální, ale je pro přírodu rušivá – noční pochody s čelovkou. Na rozdíl od Polska zatím neumíme omezit pohyb v horách jen na denní hodiny.

Asi bychom se chtěli inspirovat polským modelem. To znamená nabídnout velmi širokou škálu možností, ať je to nákup na internetu nebo QR kódy na sloupcích v národním parku, výběr skrz ubytovatele či na lanovkách.

Vím, že to současná legislativa neumožňuje, ale pomohla by nějaká forma zpoplatnění vstupu nebo vjezdu na území národního parku? Poláci to tak ve své části Krkonoš mají, od loňského března i zvýšili ceny…

Vstupné z hlediska regulace nepomůže a myslím, že by k tomu ani nemělo sloužit. Regulačně by fungovalo možná tak vstupné na úrovni 500, možná 700 korun na osobu a den, jak to třeba známe z chorvatských národních parků, ale to si lze u nás asi těžko představit. Na druhé straně to, že vstupné do národních parků jednou přijde, je nasnadě už s ohledem na to, jak jsou správy národních parků dnes financovány. Zjednodušeně řečeno je to třetinou ze státního rozpočtu, třetinou z prodeje dřeva a třetinou z dotací – zejména evropských. Jak dotace, tak těžba dřeva v národních parcích časem postupně skončí. Jestli tedy chceme udržet kvalitu turistické infrastruktury, kvalitu služeb v horách obecně, tak si nedovedu představit, že by to do budoucna šlo bez zpoplatnění vstupu.

Zároveň jste bývalý poslanec, politik, takže si asi umíte představit, jaký „humbuk“ by to mohlo udělat, když by se toho, že „nám někdo chce zpoplatnit přírodu“, chopily některé politické strany…

Já už aktivní politik nejsem, ale ano – je to samozřejmě na politicích a na politickém rozhodnutí. Na druhou stranu bych si dovolil Poláky označit za v mnohém důraznější a emotivnější národ a tam vstupné do národních parků prošlo bez nějakých bouří. Když jsme před několika lety dělali výzkum veřejného mínění na krkonošských turistických stezkách, tak 90 % Poláků souhlasilo s tím, že by v českém Krkonošském národním parku klidně platili 30 korun na den. U českých turistů to bylo 50 %. Ze sociologického hlediska bylo zajímavé, že největší skupina sympatizantů vstupného z české strany byli lidé ve věku nad 60 let.

Máte to už nějak promyšlené ve smyslu, jak by to placení mohlo jednou vypadat? Jestli by byly nějaké budky na hlavních tazích, závory na vjezdech, aplikace…

Asi bychom se chtěli inspirovat polským modelem. To znamená nabídnout velmi širokou škálu možností, ať je to nákup na internetu nebo QR kódy na sloupcích v národním parku, výběr skrz ubytovatele či na lanovkách. Možností je i placení poplatku přímo u strážců parku. Když jsme ale mluvili o té regulaci: ve světě můžeme vidět dva přístupy. Jeden je to rozptýlení návštěvnosti do více míst, o což se snažíme i my. Druhý přístup je takzvaná kanalizace návštěvníků, kdy by v cenných územích vedly skutečně třeba jen dvě hlavní trasy, kde pak lidé chodí rameno k rameni a do těch nejcennějších míst můžou z nějaké vyhlídky jen nakouknout. To jsem zažil třeba v Národním parku Hortonské pláně na Srí Lance, kde to dosahuje extrému. Na začátku vám z batohu seberou plastové věci a pak jdete skutečně po dvou možných stezkách. Sice toho vidíte dost ale jako Evropan zvyklý na nějakou osobní svobodu a osobní prostor to není příjemná záležitost.

Tuhle variantu si tedy v Krkonoších absolutně nedokážu představit.

Já taky ne.

(…) a z jednoho majitele je najednou třicet majitelů, z jednoho člověka, který má zákonný nárok na vjezd do národního parku, je těch oprávněných vjezdů třicet. To je nepříjemná věc.

Dnes ty nejchráněnější klidové zóny zahrnují pětinu území KRNAP. Budete usilovat o jejich rozšíření?

Vytvořit klidové území národního parku není vůbec jednoduchá záležitost. Jde o velmi odborné rozhodnutí, které prochází odbornou oponenturou u našeho zřizovatele (Ministerstvo životního prostředí). My pak musíme obhájit, proč někam chceme pustit lidi pouze po značených cestách a ne kamkoliv. Pak to prochází veřejnou oponenturou skrze samosprávy a Radu národního parku. Musím ale říct, že jsme se při stanovení těch stávajících klidových území nesetkali s velkým odporem. Možná, že s dokončením dálnice ve východních Krkonoších do Žacléře, kdy předpokládáme velký nárůst návštěvnosti na Rýchorách, se vrátíme k úvahám o tom, že tam by mělo být klidovém území. Ale teď o tom neuvažujeme. Nyní jsou klidová území odborně nastavena dobře.

Příroda jako předmět konspirací

V úvodu jste zmínil, že zimní nevítané vstupy skialpinistů v klidových zónách mají konsekvence i do léta. V čem je to problém?

Jde zejména o lavinové dráhy, kde rostou jedny z těch nejvzácnějších krkonošských rostlin, které většinou nesnášejí konkurenci. Když se v lavinové dráze začne objevovat jiná vegetace, začnou tam nalétávat stromy, znamená to jejich konec. To znamená, že my tam čas od času potřebujeme lavinu o velké energii, opravdu rozsáhlou, která jednou za pár let tu dráhu pročistí, oláme stromy a obnoví životní prostor těm nejvzácnějším rostlinám. Když nám skialpinisti nelegálně vstupují třeba do Kotelních jam nebo do Obřího dolu, tak tam co týden uříznou nějakou bezvýznamnou lavinku. Během pár let se to projeví na ústupu těchto rostlin z tundry. Nemluvě o tom, že jde o místa, kde si někdy koncem února začínají hledat a stavět hnízdo sokoli. Což je zrovna ten moment, kdy tam skialpinisti chodí velmi rádi a opakované vyrušení samice znamená, že prostě mláďata nebudou.

Další velké téma spojené s popularitou Krkonoš je stavební boom. Když jste si vloni v listopadu zadali průzkum toho, jak lidé vnímají činnost KRNAP, vyšlo, že nejhorší známky vám dávají ti rezidenti, kteří jsou v Krkonoších deset a méně let. Vy jste to komentoval tak, že jste „pravděpodobně překážkou nového zlatokopectví, snahy vytěžit hory ve všech smyslech toho slova“. V čem to zlatokopectví podle vás spočívá?

Spočívá v tom, že my se staráme o velmi atraktivní kulisu pro žití a podnikání v horách. A v horách podnikají místní, v horách podnikají slušně se chovající nově příchozí, ale v Krkonoších podnikají i neslušně se chovající noví příchozí, kteří mají za to, že by i naše činnost měla být podporou jejich podnikání, aniž by oni museli respektovat nějaká pravidla života v horách. Nechápou evropský rozměr ochrany Krkonoš nebo ptačí oblasti Krkonoše. Konflikt je i v tom, že docházející limity některých evropsky chráněných stanovišť v Krkonoších, kde už je prostě zjevné, že v Krkonoších nelze prakticky stavět na zelené louce. A protiváhou je poměrně agresivní prosazování zájmů těchto lidí. Nedivím se, že u nich hodnocení parku nevychází příliš pozitivně.

Jsou to svého druhu investiční byty, kdy vznikají ghetta, která jsou většinu roku zhasnutá, lidé tam nežijí. Chvíli tam jezdí vlastníci, pak jejich přátelé, pak už nikdo.

Kdo vlastně může mluvit do té snahy developerů nebo individuálních investorů stavět třeba i na zelené louce v KRNAP? Respektive, jaký je poměr váhy vašeho slova versus váhy územního plánu konkrétní obce?

To je velmi složité. Správa KRNAP netahá vždy za nejdelší konec provazu. Důležité jsou územní plány, bohužel v horách je řada obcí, které je mají velmi staré a do jejich podoby Správa nemohla ještě zasahovat. Další věc je, že ty územní plány nemají regulační charakter. Takže se třeba typický socialistický objekt, ubytovna přestaví na apartmánové byty. S tím správa parku neudělá prakticky vůbec nic a z jednoho majitele je najednou třicet majitelů, z jednoho člověka, který má zákonný nárok na vjezd do národního parku, je těch oprávněných vjezdů třicet. To je nepříjemná věc. Totéž se týká přestavby bud a chalup a zvětšování jejich objemu. Kumulativně pak to zatížení přírody narůstá.

Ale vadí vám hlavně rozmach bydlení apartmánového typu?

Jsou to svého druhu investiční byty, kdy vznikají ghetta, která jsou většinu roku zhasnutá, lidé tam nežijí. Chvíli tam jezdí vlastníci, pak jejich přátelé, pak už nikdo. Je to investice, která ale zatěžuje i místní infrastrukturu a myslím, že v Krkonoších už není obec, která by dnes apartmánovou výstavbu vnímala jako nástroj svého rozvoje, jak to možná ještě před deseti patnácti lety vnímáno bylo.

Jistě znáte Společný dopis svazků samospráv národních parků a Křivoklátska z letošního dubna. Ocituji jeho část: „(…) území národních parků se stává privatizovaným skupinou úzkoprofilově zaměřených ochranářů a úředníků, bez odpovědnosti za důsledky svých přístupů na přírodu, krajinu a majetky, kteří často porušují ,svůj vlastní‘ zákon o ochraně přírody a krajiny, (…) přehlížejí hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel, regionální a místní poměry atd.“ To nezní jako úplně idylické soužití mezi vámi a samosprávami.

Některé pasáže toho dopisu jsou až fantasmagorické a hlavní linky důvodů, proč vznikl, vedou do Českého Švýcarska, na Křivoklátsko, dílem i na Šumavu. My jsme se jako ředitelé národních parků proti tomu dopisu důrazně ohradili. Vnímám jako velmi zajímavý fenomén, že se státní ochrana přírody stává jedním z nových cílů určitého nepřátelství. Řekněme, že hlavně od těch, kteří nějak nejsou spokojeni se světem kolem sebe nebo svým životem či podnikatelským záměrem. Patrné to bylo před pár lety na Slovensku, když se tam měnil zákon a státní lesy se staly součástí národních parků. Rozjela se tam proti tomu ohromná kampaň, k níž se rychle přidali různí konspirátoři, šiřitelé hoaxů i neonacisti. Nemůžu se zbavit pocitu, že u nás se tematika „zlé ochrany případy“ začíná taky zvedat. Byť v jemnější podobě.

Přeci jen ještě k tomu dopisu. Zástupci samospráv tam zvedají i téma bezpoplatkového lovu v národních parcích a mluví tam dokonce o korupčním prostředí. O co jde?

To úplně nevím. Protože v národních parcích z podstaty vůbec neexistuje poplatkový lov. Optimálně by měli management zvěře, respektive – jak se dřív říkalo – myslivost, provádět jen zaměstnanci správy parků. Zvěře je ale opravdu hodně a zejména společné lovy, naháňky a nátlačky, se dějí často za velmi nepříznivého počasí a správě národních parků se při tom velmi hodí hosté. Nevím, proč by mělo být problematické, že v národních parcích včetně Krkonošského někdo zvenčí při takových lovech odstřelil nějaký kus. Je to zcela legální, ale opět to slouží jako nástroj útoku na národní parky. Je v tom ale myslím zajímavý moment, který se týká Křivoklátska. Tam národní park zatím není a lovy tam mohou být a jsou za poplatek. Na Křivoklátsku žije několik tisíc kusů invazivního jelena siky, který je poplatkově loven. Nemůžu se zbavit dojmu, že je tam chován velmi účelově právě kvůli tomu. To by tam se vznikem národního parku skončilo. Dost možná, že ta prapodivná linka tohoto poněkud bulvárního tématu vede právě tímhle směrem.

Jak je to aktuálně v KRNAP s množstvím spárkaté zvěře, jeleny, divočáky, ale invazivními druhy jako je daněk nebo muflon?

V Krkonoších se nám daří zatím místní populace bránit. Krkonošský jelen evropský je jeden z geneticky nejčistších jelenů ve střední Evropě. Sika japonský se sem zatím nedostal. Z hlediska přirozené obnovy lesa je to jeden z nejnebezpečnějších živočichů, kde je regulace nezbytně nutná. Buď lovem, nebo tím, že se dostane výhradně zpátky do obor, což je ale v podstatě nadlidský úkol. Potřebná je ale i regulace té domácí původní zvěře. V Krkonoších to řešíme takzvanými přezimovacími obůrkami. To znamená, že jeleni se nám na zimu stahují do obor, jsou tam zavřeni a krmeni a vypouštějí se zase až na jaře. Mimochodem už jen několik let výskytu vlka v Krkonoších ukazuje, že velké šelmy v ekosystému velmi dobře fungují, takže je možné, že do budoucna i od těchhle přezimovacích obor budeme moci ustoupit.

Už je definitivní, že vlk se tady v Krkonoších usídlil nastálo?

Máme nová štěňata na východě Krkonoš. Je zřejmé, že vlk už se tu usadil.

Z vašeho hlediska nebo z hlediska ochrany přírody je to dobrá zpráva?

Jednoznačně. Je to vidět hned v prvních letech výskytu vlka v tom, jak se změní chování zvěře a dochází i k nějaké přirozené regulaci.

Hlášení výskytu medvěda je v Krkonoších relativně časté, protože při jelení říji je hlas jelena skutečně takový, že lidi volají na naši pohotovostní linku, že to bezpochyby musel být medvěd. Ale ta pravděpodobnost je velmi mizivá.

Jak se na to dívají místní hospodáři, chovatelé skotu, drobného dobytka? Bývají z toho mediální aféry, že někomu vlk něco zakousl.

My si našich hospodářů nesmírně vážíme. Nejen kvůli jejich práci, ale i kvůli velmi racionálnímu přístupu k návratu vlka. Škody se tu objevují, ale nejsou zatím rozsáhlé. S hospodáři komunikujeme, máme i mobilní aplikaci, kde při potvrzeném útoku vlka ihned rozesíláme zprávu, kde k tomu došlo, kde se ten vlk pohybuje. Když se to tu stalo úplně poprvé, měli jsme i pocit, že ten konkrétní hospodář je takřka fanoušek vlka, že si dobře uvědomuje, že hospodaří v národním parku. I pro nás je přítomnost vlků v Krkonoších poměrně nová skutečnost a stále se učíme, jak sledovat a zkoumat vlka, tak komunikovat s našimi partnery, s hospodáři. Vlk tu prostě desítky let nebyl a teď tu je. S tím je třeba pracovat.

Čas od času se objevila zpráva, že sem zavítal i nějaký medvěd, pravděpodobně z Polska při migraci. Je nějaká pravděpodobnost, že by se tady medvěd usadil?

Není. Medvěd potřebuje určitou plochu, kde může být v klidu. I ta cesta Polskem je velmi složitá, proto jsme i k těm zprávám z Polska trochu skeptičtí. Hlášení výskytu medvěda je ovšem v Krkonoších relativně časté, protože při jelení říji je hlas jelena skutečně takový, že lidi volají na naši pohotovostní linku, že to bezpochyby musel být medvěd. Ale ta pravděpodobnost je velmi mizivá.

Odsun Němců, problém dodnes

Podívejme se ještě na to, jak se podle vašich pozorování v Krkonoších projevují změny klimatu. Nedávno jste informovali třeba o tom, že hned v několika lokalitách Krkonoš jste našli zápřednici jedovatou – teplomilný druh pavouka. Je tohle jeden z důkazů změny?

Nelze to vyloučit. Faktem je, že před pár lety jsme tu objevili kudlanku nábožnou, která se dala najít nejblíž možná v Polabí za nejteplejších let. Velmi zřetelný je posun horní hranice lesa do tundry, je to více než 40 výškových centimetrů za rok. Zarůstá nám ta nejvzácnější lišejníková tundra, její plochy se zmenšují, ve větší míře se objevuje vřes na místech, kde nebyl a probíhá proces, kterému se říká celosvětově shrubifikace. Stejný problém má Skandinávie, Alpy a další evropské hory. V našich poměrech se chová velmi agresivně především borůvka. Evropskou přírodu jsme sice díky odsíření elektráren zbavili oxidu síry, nyní je ale hnojena dusíkem z rostoucí dopravy a z využívání plynu v elektrárnách. Dusík se v evropské přírodě z ovzduší dostává do půdy a mění strukturu vegetace v horách. To se odráží i na velkých přírůstcích smrků. Ty jsou sice obrovské, ale strom, zejména jeho špička nevydřevnatí a v zimě vlhký mrznoucí sníh je láme.

Pokud jde hlavně o smrky, zaujalo mne – opět z dokumentů KRNAP – že kůrovec není takové zlo, jak se občas prezentuje. „Usnadňuje návrat dřevin vhodných pro dané stanoviště, je klíčovým přirozeným činitelem obnovy lesa, podporuje jeho druhovou, věkovou a prostorovou heterogenitu, přináší do porostů více světla atd.“ Jak tedy vnímat kůrovce?

Kůrovci se někdy říká architekt lesa. Jak dlouho máme smrk, tak dlouho máme kůrovce. Když je les pěkně věkově i druhově rozrůzněný, když se tam objeví nějaký listnáč, jehož produkty metabolismu, jak se ukazuje, slouží jako repelenty vůči kůrovci, tak kůrovec opravdu není nepřítel. Když si dnes sednete v horské smrčině vedle smrkového zlomu, který je plný kůrovce, je až zázrak sledovat, jak se ten mladý brouk provrtá ven a do pár vteřin je u něj mravenec nebo jiný dravec, který se s ním vypořádá. Když se vám objeví příjemné teplé vlhké léto, tak se namnoží houba beauveria, která zahubí larvy pod kůrou. To je také případ, který se stal před několika lety na Šumavě, kdy ta kůrovcová gradace jakoby skončila z roku na rok. Kus práce tam odvedla sama příroda a my to líp neumíme.

Mezi Vrchlabím a Jilemnicí existuje nevyřčená hranice českých a německých Krkonoš. Na východě byl odsun razantní a příliv nových obyvatel takřka stoprocentní. Na západě, kde byly české enklávy, jsou dnes i pět set let staré české rody, funguje tam mnohem víc občanská společnost a pospolitost.

Kůrovec měl ale v minulosti dopad na hospodaření KRNAP – kvůli zvýšené těžbě se propadly ceny dřeva, Ministerstvo životního prostředí jako váš zřizovatel vám tehdy výrazně zvýšilo příspěvek na provoz. Když jsem se díval do vašich výkazů, v roce rok 2022 jste měli celkové náklady 448 milionů, výnosy 558 milionů. Znamená to, že jste ziskoví?

Tak se to říct nedá, protože jsou tam historické vnitřní dluhy, potřebujeme investovat do našich nemovitostí, do infrastruktury parku, máme fond na opravy. Rozhodně to není tak, že bychom si mohli úplně vyskakovat. Ale ani to není špatné. I proto, že my máme smrk, zatímco jinde už není, a jeho ceny jsou teď vysoké. I pro nás samozřejmě platí lesní zákon, těžba se u nás pohybuje kolem 120 tisíc kubíků dřeva. Většina z toho jsou kůrovcové těžby.

Pocházíte z rodiny se sudetoněmeckými kořeny, která v Československu zůstala. Jsou i po 80 letech pořád v Krkonoších patrné dopady vyhnání Němců?

Velmi zjednodušeně řečeno je vyhnání a takzvaný odsun dodnes největší problém Krkonoš. Zapomněli jsme řadu technik, jimiž místní boudaři pečovali o krajinu. Krkonoše jsou za několik stovek let nyní nejvíc zalesněné, protože stát neměl a nemá prostředky udržovat druhotné louky v tom rozměru, který tady byl v roce 1945. Když ale říkám největší problém Krkonoš, vidím ho zejména ve vztahu lidí k horám. Mezi Vrchlabím a Jilemnicí existuje neviditelná, nevyřčená hranice českých a německých Krkonoš. Na východě byl odsun razantní a příliv nových obyvatel takřka stoprocentní. Na západě, kde byly české enklávy, jsou dnes i pět set let staré české rody, funguje tam mnohem víc občanská společnost a pospolitost. A i vztah k nám, správcům přírody a té atraktivní kulise místního života, je daleko lepší a pozitivnější. Vyhnání Němců byla největší sociálně-ekonomická změna za několik staletí. Uvědomme si, že tu pořád pijeme vodu z vodáren a jezdíme tu po cestách, které zde vybudovali čeští Němci.

Byl jste dlouhé roky poslancem za ČSSD. Vím, že ve straně už nejste, ale politika vás už neláká, třeba opět aspoň na komunální úrovni?

Politiku sleduji v nejnutnější možné míře, vyhnout se jí nedá, řada politických rozhodnutí ovlivňuje každodenní život parku. Ale nejsem zrovna zakleknut v blocích, abych vyrazil do nějakého politického dobrodružství. Jedinečné je, že jsem se před sedmi lety prakticky ocitl v něčem, co jsem teoreticky připravoval jako politik. To je zkušenost jako hrom. Dneska vím, že bych něco lépe formuloval, některá pravidla nastavoval jinak. To by byl asi jediný moment, který by mě na politice zajímal. Provést korekce, které si objektivně vynucuje praxe a obecně podpořit obor, jehož zástupci dnes ve sněmovně a v Senátu chybí.