Pixabay, zdroj

Udavačství jako ženský zločin. Marii Ecksteinovou poslal na smrt dopis uvědomělé občanky

Napsal/a Robert Břešťan 20. srpna 2018

V centru Prahy, poblíž mostu Legií v Mělnické ulici číslo 4, dnes již nic nenasvědčuje tomu, že zde ještě v září 1941 v relativním bezpečí žila Marie Ecksteinová. Nevypadala jako Židovka a rozhodla se svůj původ skrývat. Žlutou hvězdu nenosila a s blonďatými vlasy vypadala spíše jako árijka, jak se ostatně píše v udavačském dopise, který na konci září 1941 dorazil na pražskou policii i na gestapo. Podepsána – pravděpodobně – D. Zimová.

Marie Ecksteinová ©holocaust.cz

HlídacíPes.org příklady udavačských dopisů z doby protektorátu zveřejnil ve svém květnovém textu. Příběh Marie Ecksteinové se z nich vymykal. Redakce se proto pokusila osud ženy, která zahynula o půl roku později v koncentračním táboře Sobibor, zrekonstruovat.

Marie Ecksteinová, pocházela z Města Touškov nedaleko Plzně, narodila se 4. 8. 1896 jako Marie Lustigová.

V roce 1941, ve svých 45 letech, byla velké postavy, měla oválný obličej, šedé oči, světlé vlasy, poškozené zuby, mluvila česky a částečně německy. Takto ji alespoň popisuje policejní protokol z jejího zadržení.

Kdo byla paní Zimová?

Ten také zmiňuje, že u sebe v tu chvíli měla 153 korun, dámskou kabelku, zrcátko, pudřenku, brýle, kapesní nůž, baterku a hřeben. Oblečená byla v den svého zadržení do černých šatů, měla černý klobouk a černé boty. V té době totiž ještě pravděpodobně držela smutek. Její manžel zemřel v květnu 1941; s manželkou žádné děti neměli.

Uprostřed války, v protektorátu a se skrývaným židovským původem Marie Ecksteinová velkou perspektivu neměla. Přesto se snažila žít co nejvíce normálně.

A právě to mohlo vadit jedné z žen, které ji znaly. Možná šlo o někoho ze sousedství, z obchodu v okolí, třeba i známou z práce… Těžko po více než sedmi desetiletích hádat, kdo byla ona paní Zimová (?), jak se na udavačský dopis podepsala.

ZDROJ: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. E 258/3, kart. 1906.

Bez zajímavosti není, že udavačství bývá historiky označováno jako ženský zločin. V souvislosti s děním v době protektorátu o něm takto mluvil například již zesnulý historik Mečislav Borák.

U poválečných lidových soudů v Ostravě byly ženy z udavačství obviněny třikrát častěji než muži. K podobnému závěru došli i další autoři, kteří se mimořádnými poválečnými soudy v různých oblastech Československa zabývali.

Téma zajímavě rozebírá i bakalářské práce Zuzany Hrubešové z Technické univerzity Liberec: Retribuce a udavačství. Případ Mimořádného lidového soudu Litoměřice 1945 – 1948. „Zatímco jen 23 % všech odsouzených mužů bylo odsouzeno za udavačství, žen bylo 79 %,“ píše o lidových soudech na Litoměřicku.

Pro další osud Marie Ecksteinové však není nijak podstatné, zda ji udal muž či žena.

Proč nenosím žlutou hvězdu

Motivaci na sebe pisatelka prozradila sama. Autorka protektorátní policii sděluje, že považuje za svou povinnost upozornit na to, že „paní Ecksteinová jest čistokrevná Židovka“.

„Poněvadž na to nevypadá, jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje. Nedodržuje ani jedno židovské nařízení. Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a biografů (…) a vůbec nenosí židovský odznak.“


HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!


Pisatelka přidala i varovný dodatek pro případ, že by snad protektorátní policie nekonala: „Současně podávám hlášení gestapu.“

Události pak nabraly rychlý spád. Protokol o zadržení má datum 4. října 1941, 8.30 ráno.

Ecksteinová se při výslechu snažila vysvětlovat, že hvězdu nenosí proto, že zkrátka není židovského původu.

„Žlutou židovskou hvězdu nenosím, protože mi Emilie Lustigová na smrtelném loži 5. července 1939 sdělila, že jsem nemanželskou dcerou Marie Vrátníkové, provdané Řehákové, bytem v Chrudimi. Nemám pro to ale žádné důkazy, protože jsem se o to nestarala – pečovala jsem o svého nemocného manžela, který zemřel 1. května 1941. Nevím, kdo je můj skutečný otec, a je-li to Árijec nebo Žid. Večer kolem osmé bývám už každý den doma. Nakupovat chodím jen v časech určených pro Židy, kavárny a kina kvůli truchlení nenavštěvuji. Z Prahy jsem nikam necestovala,“ zapsal německy do protokolu slova Marie Ecksteinová vyšetřující policista.

Dokumenty pocházejí z fondu Policejního ředitelství v Národním archivu. „Nacisti podobných příběhů slyšeli nepochybně plno a nebrali na to ohled,“ komentuje to bývalý předseda Židovské obce a vydavatel Židovských listů Tomáš Jelínek.

Registrací na Židovské náboženské obci v Praze prošla až po svém zadržení, na podzim 1941, dostala číslo 6087. Podle Jany Šplíchalové, kurátorky archivu Oddělení pro dějiny šoa Židovského muzea v Praze, právě vysoké registrační číslo potvrzuje domněnku, že Ecksteinová záměrně skrývala židovskou identitu.

Poté se na ni už ale vztahovala všechna administrativní opatření a vyhlášky omezující práva židovských obyvatel protektorátu, například omezené dávky potravinových lístků, které si musela vyzvednout v kanceláři Židovské náboženské obce,“ shrnuje Šplíchalová.

Sedm měsíců po svém zadržení a výslechu byla Marie Ecksteinová zařazena do transportu At č. 163 do Terezína. Vlak odjel 7. května 1942.

Udávání jako vyřizování účtů

Třetího dne po příjezdu do Terezína, 9. května 1942, nastoupila do dalšího vlaku. Vypraven byl z železniční zastávky v Bohušovicích, měl označení Ax a směřoval na okupované polské území. Podobně jako ostatní transporty z května a června 1942 po zhruba třídenní strastiplné cestě vlak zastavil na odbavovací rampě v Lublinu.

Zde byla vybrána skupina mužů určená pro práce v koncentračním táboře v Majdanku, další vězňové byli posláni do táborů nucených prací. Staří, nemocní a matky s malými dětmi byli posíláni k likvidaci do vyhlazovacích táborů.

Pokud Marie Ecksteinová vůbec přežila cestu v dobytčácích bez jídla a vody, zahynula později v koncentračním táboře Sobibor, kam transport směřoval. Z tisícovky lidí, které transport evidoval, nepřežil nikdo. 

Otázku, jaký byl konkrétní osud Marie Ecksteinové, je s ohledem na absenci jakýchkoli materiálů či dokladů nemožné zodpovědět,“ konstatuje Jana Šplíchalová.

Přesné datum jejího úmrtí či zavraždění zaznamenáno není. Datum a místo úmrtí u většiny obětí deportovaných na východ není známé, proto se používá jako náhrada poslední informace o dotyčném, což je datum odjezdu transportu na východ a cíl, kam transport směřoval,“ vysvětluje Šplíchalová.

Nelze s jistotou tvrdit, že nebýt udavačského dopisu sepsaného úhledným rukopisem 28. září 1941, Marie Ecksteinová by válku přežila. Spojitost s udáním a dalším osudem pětačtyřicetileté ženy je však zcela zjevná.

„Neexistuje a ani nemohla existovat žádná metodika sledování udavačských dopisů v jednotlivých zemích. Možná by se něco dalo vyvozovat z množství dopisů k počtu obyvatel, ale ani to by nemělo průkaznou hodnotu, protože je otázka, kolik takových dopisů se dochovalo. Obecně to spíše svědčí o tom, že v každé společnosti jsou lidé, kteří využijí příležitost k tomu, aby si osobně pomohli, aby vyjádřili svou nenávist vůči někomu jinému, pomstili se, nebo dali najevo podlézavost,“ říká ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát.

„Udání mohla vést k smrti, jak ukazuje i tento případ, ale pak je tu ještě aktivní účast na násilí a vraždění. Třeba v Pobaltí, v Rumunsku či Maďarsku se domácí obyvatelé pod nacistickou kuratelou podíleli na vraždění svých židovských spoluobčanů, to tady nebylo,“ dodává Pavlát.

Čtěte též

Reklama

12 komentářů

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Predpokladam, ze pani Zimova byla po zatceni radosti bez sebe, hned se ji lepe dychalo a mela ze sebe skvely pocit az do konce zivota.

    • Hana Hrmadkova napsal:

      Kdo se nastehoval do bytu pi Ecksteinove? Pribuzni od udavacky ci udavacka sama?
      Muj otec v r.1941 byl udan J.Pacakem z Lipnika n/B Gestapo meho otce a dalsich 13 odvleklo. Hrozil trest smrti vsem, muj otec montoval soucastku do radia jak sobe, tak 13 lidem aby mohli poslouchat Hlasi Londyn. Nebyli popraveni, sedeli 1 rok v Olomouckem vezeni. Pacak udal meho otce, protoze mu muj otec nechtel dat velkou castku penez. Pacak byl notoricky alkoholik. Kdyz prisli Rusove bezel jim Pacak v ustrety a udal meho otce znovu. Mama shanela svedky, aby otce nezastrelili. J.Pacak jako mnoho udavacu zemrel ve velkych bolestech na rakovinu.

    • petrph napsal:

      No to víte, každý příběh by se měl dovyprávět do konce, jinak chybí pointa. Jak je totiž i zmíněno v odstavci začínajícím „..Téma zajímavě rozebírá i bakalářské práce .. Retribuce a udavačství.“ , tak po válce se konaly lidové soudy. Takže paní Zimová (pokud se jí tehdy podařilo dle toho dopisu dohledat) skončila pravděpodobně v  letech 1946-7 sama na šibenici. Takže zase tak skvělý pocit zase potom neměla..

  2. petrph napsal:

    To je sice kruté, leč připravme se ještě na horší věci, totiž až se historici prokutají v archívech k březnu 1939 a zjistí kolik přitěžujících informací o našich občanech předaly gestapu samotné naše státní, úřední a policejní orgány z vlastní evidence a vlastní iniciativy.

  3. Nemec napsal:

    Možná, že paní Zeminová udávala z dobré výry ve spravedlnost jako vysoký policista Komárek , který nepravdivě nařkl policejního prezidenta Tuhého z brutálního úniku informací, a soud ho proto osvobodil. Akorát je neštěstí, že paní Ecksteinová skončila v koncentráku oproti Tuhému, který asi skončí na Slovensku a Komárek bude pracovat pro trestně stíhaného člověka nebo znovu u policie. A dnes je ticho po pěšině i v ČSSD. Prostě jiná doba, jiné soudy, jiná spravedlnost.

    • skeptik napsal:

      Pane Nemče, výři si létají, chytají různou havěť, kterou se živí, ale mám obavy, že nějaká naše spravedlnost je vůbec nezajímá.

  4. TomasK napsal:

    Češi byli vždy pilní pomocníci bezpečnosti. Odměna 150000 za dopadení Jana Smudka v roce 1940 nedávala spoustě lidí spát, a tak denně byly služebny gestapa a policie zasypávány zaručenými informacemi o spatření hledaného Smudka, i když ten už byl dávno ve Francii.

    • petrph napsal:

      zase nemusíte všechno hned přepočítávat na peníze . Za neoznámení informací o hledané osobě /pokud je člověk měl/ hrozily rovněž vysoké tresty. Takže lidé takto často udávali ze strachu aby zase někdo neudal je.
      A pokud se týká hledaného Smudka, ten by se dal označit slušně řečeno za pistolníka, že byl celý český odboj rád, když se ho podařilo „vyexpedovat“ do emigrace,…

      • TomasK napsal:

        Oddechli si někteří komunisté v roce 1948, když Smudek podruhé emigroval

  5. dana. petrmichlová napsal:

    Dana.P.
    Můj otec byl vězněn v pankrácké věznici. Nikdo ho udal, že chce emigrovat. Tak ho komunisti mučili a úplně zlomili. Po zbytek svého života prožil na zahradě a s nikým se nestýkal. Nemůžu pochopit, že se taková zvěrstva děla. Já sama jsem nemohla studovat.

  6. Karel Znamenáček napsal:

    technická: správně je Město Touškov.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama