Josef Čoček (2012)
Post Bellum,

Tvrdil, že je na nemocenské, ale cvičil na agenta chodce. Prožil deset let v nejhorších věznicích

V prosinci roku 1953 kdosi zaklepal na dveře ostravské ubytovny, kde žil údržbář, vyučený stolař a ajznboňák Alois Čoček. Otevřel a s radostí a údivem přivítal své dva mladší bratry Jana a Josefa, které neviděl skoro deset let. Alois měl za sebou čtyři roky uranového lágru. Právě ho propustili na podmínku. Vzpomínky bratrů Čočkových patří do Příběhů 20. století.

Z této jedné bratrské návštěvy se stalo v očích komunistické tajné policie spiknutí. Za to, že své bratry neudal, mu soud vyměřil 12 let vězení. Jeho bratr Jan putoval na lágr na šest let a nejmladší Josef jako vůdce odbojové skupiny na Mírov a Leopoldov na doživotí.

Alois Čoček. Foto: Post Bellum

Bratři Alois, Jan a Josef Čočkovi vyrůstali v obci Střítež nad Ludinou pod Nízkým Jeseníkem. Alois přišel na svět v roce 1925, Josef byl o sedm let mladší. Rodinu živilo malé, asi pětihektarové hospodářství.

Vše se v rodině změnilo, když zemřela jejich maminka: „Blížila se bouřka. Sedlák, co nám svážel seno, spěchal. Maminka mu podávala kládu. Začalo pršet, a jemu vyklouzla z ruky a mamince spadla na hlavu. Dostala zánět mozkových blan. Tenkrát nebyla antibiotika, a tak následkem tohoto úrazu zemřela,“ vypráví Josef Čoček.

Otec se znovu oženil. Jenomže bratři s macechou nevycházeli: „Všichni nevlastní bratři měli přednost. Táta byl pod pantoflem. No tak jak mně bylo 14 roků, tak mě vykopli z baráku a od té doby už jsem tam nebydlel,“ říká Josef, který odešel do Ostravy do učení na mechanika a opraváře důlních strojů. Z domova odešel i nejstarší Alois. Vyučil se stolařem, pracoval jako dělník v cihelně v Hranicích a pak na nádraží jako posunovač. Bratři se vzájemně ztratili, nevídali se.

Pár facek a osm let vězení

Po komunistickém puči v únoru 1948 nastoupil Alois Čoček na vojnu ke kuchařům. A tady se rozhodl, že v komunismu žít nebude. Za svobodou, za lepším a bohatším životem, se vypravil přes střežené západní hranice.

Bylo mu čtyřiadvacet: „Jezdíval jsem přes Domažlice do Německa, takže jsem to tam celkem znal. Myslel jsem si, že to bude dobré. Bohužel to nevyšlo.“

Kousek před čárou v noci u malé vesnice Babylon nedaleko Domažlic na něj dva pohraničníci zařvali: „Ruce vzhůru!“ Alois neriskoval a vzdal se. Strávil měsíce na samotce. U výslechu dostal prý sem tam nějakou facku, ale protože neměl co skrývat, šel přes hranice sám bez pomoci, vyšetřovatelé případ rychle uzavřeli.

Před soudem jakožto dělník, toho času ve vojenské službě, který zradil socialistický lid a chtěl vyzradit vojenská tajemství nepříteli, dostal osm let vězení. Prošel plzeňskými Bory a uranovými lágry Bratrství, Rovnost a Ležnice. Po čtyřech letech, sedmi měsících a devatenácti dnech byl 3. listopadu 1953 podmínečně propuštěn. Nastoupil k Dopravním stavbám u VOKD Ostrava, ubytoval se v Cihelní ulici, kde ho v prosinci 1953 navštívili jeho bratři Jan a Josef.

Já si pro tebe pošlu…

I Josef Čoček se pokusil přejít hranice. Dohodl se v roce 1950 se dvěma staršími přáteli, že utečou do Německa. Vyrazili stejným směrem jako rok předtím Alois.

Josef Čoček. Foto: Post Bellum

Do Trhanova u Domažlic dojeli autobusem, odtud chtěli v noci přes pohoří Český les na hranice: „Jeden kamarád kouřil a neměl zápalky, a tak šel tam v tom Trhanově na pilu pro sirky. A než tam došel, zastavila ho pohraniční stráž, tak už nás tam sebrali a zatkli,“ vypráví Josef Čoček, kterého odvezli do vězení u krajského soudu v Plzni.

Tady se seznámil s vězněm Jaroslavem Horusickým. Tento houževnatý mukl odsouzený na doživotí za spolupráci s americkou zpravodajskou službou, mu vyprávěl příhody a vedl ho, aby si uvědomil, co je tento režim zač: „Od něj jsem se dozvěděl, co je komunismus za neřádstvo, a proč je proti tomu potřeba bojovat,“ říká Josef, kterého jako mladistvého odsoudili jen na tři měsíce.

Horusický se mu svěřil, že má naplánovaný útěk: „Utekl. Ale beze mne, protože mě přestěhovali do věznice pro mladistvé. Když jsme se loučili, říkal: Nepokoušej se o další přechod hranic. Já si pro tebe pošlu.“

Agentský výcvik na nemocenské

Josefa Čočka po třech měsících pustili, vrátil se ke své práci v ostravských dolech, kde ho v roce 1951 kontaktoval muž napojený na Jaroslava Horusického. S převaděčem bez problémů přešel hranice do Rakouska, kde se sešli s Horusickým.

Společně odjeli do Salcburku, kde vyhledali podplukovníka Charlese Kateka a generála Sergeje Ingra, dva vojáky organizující zpravodajskou skupinu. Josef Čoček souhlasil s výcvikem, chtěl se stát tzv. kurýrem, agentem-chodcem: „Cvičili jsme přežití a pohyb v nepřátelském území. Třeba nás zavezli 50 kilometrů od Lince, tam nás vyhodili a dostaňte se zpátky. Bylo to tvrdé, vyhodili nás v sovětské zóně a my jsme se museli dostat do té americké,“ vypráví.

Během několikatýdenního výcviku se jeden z jeho skupiny utopil. Josef se po výcviku vrátil do Československa, nastoupil zpátky do práce v Ostravě. Nepřítomnost kryl omluvenkou pro nemoc, kterou získal od primáře Ježka z městské nemocnice na Fifejdách, který byl také napojen na odboj.

Úkolem agenta Josefa Čočka bylo plnit instrukce, které si vyzvedával z mrtvých schránek. Převáděl lidi přes hranice, sbíral informace o průmyslu, vojenských objektech, o jáchymovských uranových dolech. Potřeboval pomoc. Obrátil se proto na lidi, kterým důvěřoval – na bratry a bratrance a strýce. Bratr Jan pro něj získával informace z vojenského letiště v Přerově. V prosinci 1953 v Ostravě na ubytovně společně navštívili právě propuštěného nejstaršího bratra Aloise, kterému se svěřili.

Jdeme a sbohem

Alois Čoček pro Paměť národa vyprávěl stroze, zadrhával se: „Jak já jsem k tomu přišel? Přišli za mnou bratři a už se to vezlo. Za chvíli pro mě přišli a jdeme a sbohem. Nic jsem s tím neměl.“ Zatkli ho v srpnu 1954.

Prý ho ani příliš netrápili, neměl co tajit, detaily o činnosti Josefa neznal. V prosinci 1954 ho za to, že bratry neudal, soud poslal na 12 let do vězení. Vysoký trest odůvodnili jeho podmínkou. Spolu s ním s menšími tresty šli do vězení jeho příbuzní, které Josef také kontaktoval: strýc Jan Mikulík a bratranec Bohuslav Mikulík.

Kdo odbojovou skupinu udal, to nevíme. Pravděpodobně si estébáci dali dohromady několik indicií. A jednou z nich mohlo být i hlášení Jana Čočka, o kterém se zmiňuje ve vyprávění Josef. Na kádrovém oddělení jeho bratr Jan uvedl, že bratr Josef byl v Rakousku.

Josef Čoček s bratrem Janem. Foto: Post Bellum

Josefa Čočka zatkla přímo na hranicích četa vojáků, kteří po něm metali granáty: „Jak jsem utíkal, tak jsem zakopl a praštil sebou o zem a to mě zachránilo. Kdybych utíkal dál, tak jsem se dostal do toho epicentra výbuchu. Zasáhlo mě asi pět střepin,“ vyprávěl Josef, který málem přišel o oko, jedna střepina mu roztrhla obočí.

Josefa během vyšetřování málem utloukli, přišel o osm zubů. Odehrávalo se to na vícero místech. Ve Valdicích ho v cele nechali osm hodin po kolena ve vodě. Kdesi v Praze v nějakém sklepení ho zavřeli na 14 dní do temnice, pak ho převezli do olomoucké věznice. Tady ho budili, musel celé noci chodit, kopali ho do rozkroku, nutili dělat dřepy a kliky.

Po několika dnech nespaní ho zničeného přiváděli se zavázanýma očima na výslechy. Když se blížili ke kovovým vězeňským vratům k tzv. katru, bachař nechal oslepeného vězně praštit se do hlavy. Ve vyšetřovně ho tloukli do bezvědomí. Po půl roce v listopadu 1954 se konal soud v Olomouci. Týdny před tím ležel v nemocnici, aby soudní stání vydržel a neomdlel.

Josefa Čočka odsoudili na doživotí. Putoval do věznice Mírov, kde málem umřel na zápal plic: „Na Mírově jsem měl na cele nějakého Frantu Škobise. Při výsleších mu rozdrtili varlata. On se z toho zbláznil.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale někde schrastil sirky a zapálil na cele slamník a tančil kolem a zpíval: ´Na břehu Rýna hranice vzplála.´ Tak tam vletěli bachaři, uhasili to. A ten jeden zmetek řekl: ´Abys mu nezáviděl!´ A chrstl na mě kýbl studené vody. Tak to jsem dostal zápal plic,“ vypráví Josef Čoček, který prožil deset let v nejtěžších věznicích té doby. Nejdelší čas strávil v Leopoldově. Propustili ho až v roce 1964. Celý život se pak živil jako dělník v Armabetonu. Oženil se a narodili se mu dva synové.

Neumíme se o sebe starat

Alois Čoček s dvanáctiletým trestem nastoupil na lágr Bytíz u Příbrami. Podle jeho slov se s tím rychle srovnal: „Neměl jsem nikoho, nikdo mě nečekal. Byl jsem mladý. Šel jsem mezi slušné lidi, mezi mukly do dolů. To byla dobrá parta. Práce mi nevadila,“ vypráví Alois, který po propuštění nastoupil zpět do Dopravních staveb Ostrava. Oženil se a vychoval dvě dcery.

Vyprávění bratrů Aloise a Josefa Čočkových zaznamenali redaktoři obecně prospěšné společnosti Post Bellum před sedmi lety. Padla i otázka, „jak by se lidé měli chovat, aby si uchovali svobodu?“.

„Zodpovědně,“ odpověděl Alois. „Tady v Ostravě vidíte, že komunisti jsou pořád slyšet. Lidé si – včetně mě – zvykli, že se jim říkalo, co mají nebo nemají dělat. Teď se musíme starat sami a mnoho lidí to neumí.“

Poselství jeho bratra Josefa, který zemřel loni v létě, bylo stručné a věnované mladým: „Těm mladým bych vzkázal jen jedno, že mohou být na své předky hrdí!“

Oba bratři jsou již po smrti. Josef zemřel v létě 2019, Alois v roce 2016.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

2 komentáře

  1. Dotaz napsal:

    A to jsou po smrti všichni, kteří se na týrání lidí podíleli ?

Přidávání komentářů není povoleno