Veronika Kovtunová. Foto: se souhlasem VK

„Tuto noc jsem se smířila s tím, že zemřu.“ Deníkové zápisky z útěku před ruskou invazí

Napsal/a Lucie Sýkorová 15. května 2022
FacebookXPocketE-mail

Ukrajinka Veronika Kovtunová si začátkem března zapsala do deníku: „S holkama jsme se bavily o tom, že jediné, co je teď na smrti děsivé, je to, že nemusí být okamžitá, ale pomalá… Pomalu umírat pod sutinami nebo v ohni.“ Nakonec se jí podařilo z Ukrajiny před ruskou invazí utéct a momentálně žije v Německu. HlídacíPes.org má její deníkové záznamy z útěku k dispozici, přinášíme je v českém překladu a v plném znění.

Deník Veroniky K., 21 let, začátek března 2022 (tomuto datu odpovídá i deníkový popis vojenské situace na Ukrajině, pozn. red.)

Stojím ve vlaku a všechno si zapisuju. Chci si zapsat všechno, co si pamatuju, aby mi to nestrašilo v hlavě.

Ráno opět začaly nálety na obytné budovy v Irpini. Dnes obzvlášť těžké a obzvlášť těsné. Několik zničených domů, na jeden z nich spadla letecká bomba, jsou tam mrtví civilisté. Náš dům je nepoškozený, ale není jisté, že to tak zůstane. Je to příliš hlasité, velmi děsivé. Je nám jasné, že v blízké budoucnosti ruské jednotky pravděpodobně zaútočí na Irpiň s novou silou, sousední Buča již byla téměř zcela zničena.

Jídlo jsme si rozdělili do tří batohů, aby každá zvládla cestu sama, kdyby se něco stalo. Přežije ten nejsilnější, hahaha 🙂 Nutíme se něco jíst. Je velmi těžké jíst, poprvé po několika dnech je mi opět velmi nevolno, asi proto, že mám strach.

Neuvažovali jsme o odjezdu, protože o skutečné situaci na silnicích nevíme téměř nic. Všichni naši známí, kteří něco vědí, nás žádali, abychom zůstali doma, protože prý jsou silnice nebezpečné a na auta dokonce střílely tanky… Ale dnes to bylo tak strašné, že na toto nebezpečí už nemyslíme. Celé dopoledne hledáme s Lérou a Nasťou cestu, jak se dostat pryč. Rodiče Léry se rozhodli zůstat. Znovu se ozývají silné výbuchy. Balíme, i když ještě ani nevíme, jestli budeme moci odjet.

Ve čtyři už bude pozdě…

Veronika Kovtunová. Foto: se souhlasem VK.

Psychicky se na vše připravuji. Tuto noc jsem se smířila s tím, že zemřu, smrt mě už neděsí. S holkama jsme se bavily o tom, že jediné, co je teď na smrti děsivé, je to, že nemusí být okamžitá, ale pomalá. Myslím, že je to velmi děsivé… pomalu umírat pod sutinami nebo v ohni.  Na kus papíru si píšeme důležité informace, které by se nám mohly hodit, kdyby se nám něco stalo s telefonem a věcmi. Vkládám si list do kapsy džínů a Léřina maminka mi ho zašije. V tu chvíli se s ní hodně smějeme, přestože si uvědomujeme, že jsme ve skutečné válce.

Jídlo jsme si rozdělili do tří batohů, aby každá zvládla cestu sama, kdyby se něco stalo. Přežije ten nejsilnější, hahaha 🙂 Nutíme se něco jíst. Je velmi těžké jíst, poprvé po několika dnech je mi opět velmi nevolno, asi proto, že mám strach. Opět hledáme způsoby, jak se dostat pryč. Znovu slyším výbuchy. Zapisujeme se na evakuační seznam, před námi je zapsáno přes 200 lidí. Uvědomujeme si, že zítra ani pozítří nebudeme moci odjet. Doslova všichni naši známí na Ukrajině se snaží zjistit, jak je možné dostat se ven. S holkama ani nepřemýšlíme, kam půjdeme, nemáme žádný plán… Jen se chceme pokusit dostat ven, než bude pozdě.

Jdeme s holkama ven, procházíme se, venku trochu sněží. Ze směru od Kyjeva slyšíme velmi silné výbuchy. Běžíme, jdeme, slyšíme výbuch, znovu běžíme.

Našli jsme dva muže, kteří jsou ochotni nás vyzvednout a odvézt na nádraží v Kyjevě. Tito dva muži jsou dva moji osobní (bez nadsázky) hrdinové Ukrajiny: Andrej a X. Jsou ochotni riskovat život (!), přijet do nejnebezpečnější části Kyjevské oblasti (!), aby vyzvedli dívky, které neznají (!), a odvezli je na nádraží. Mluvím s Andrejem po telefonu a beru si od něj slib, že nepodvádí a opravdu přijede. Tito muži jsou naší jedinou šancí. Andrej říká, že možná dorazí až kolem čtvrté hodiny odpoledne Ještě je ráno. Obávám se, že ve čtyři hodiny odpoledne už bude pozdě. Musíme využít šanci v době, kdy jsou hlavní údery provedeny a dokud je pravděpodobné, že bude několik hodin klid.

Znovu volá Andrej a řešíme, jak by se pro nás mohli dostat dřív. Už jsme na to přišli. Zvláštnost našeho nového plánu – most z Irpině je vyhozen do povětří, je dlouhý a je velmi nebezpečné objíždět to po jiných silnicích. Takže se s holkama musíme pokusit přejít most směrem na Kyjev po troskách. Je to děsivé, není vůbec jasné, jak bezpečné je chodit na ten most. Už pár dní jsme nevytáhly paty z domu. Naposledy jsme vyšly ven, abychom se nadýchaly vzduchu, a podařilo se nám dostat se kousek od domu, když vyběhl nějaký muž a začal na nás křičet, že se chystá střílení, abychom utíkaly domů. Už jsme byly tak unavené ze strachu, že jsme byly rozhodně připravené zkusit odejít.

Dostáváme se na druhý břeh, jdeme ke kontrolnímu stanovišti, projdeme jím. Vtom nám Andrej volá, že na kontrolních stanovištích nepouštějí a nemohou pro nás přijet. Hrůza. Zůstaly jsme samy na tak nebezpečném místě. Hrůza. Hrůza. Hrůza.

Z okna vidím pár lidí s batohy, kteří jdou po silnici směrem k mostu. Loučíme se s Léřinou rodinou. Bylo to opravdu těžké. Teprve teď si přiznávám, že jsme se loučili, jako by to bylo navždy. Požádaly jsme je, aby nás nevyprovázeli, protože pokud začne ostřelování, pokusíme se utéct dopředu, ale bude pro ně velmi obtížné dostat se zpět. Jdeme s holkama ven, procházíme se, venku trochu sněží. Ze směru od Kyjeva slyšíme velmi silné výbuchy. Běžíme, jdeme, slyšíme výbuch, znovu běžíme. Vidíme auto, jsme tak vyděšené, že se rozhodneme auto zastavit a požádat o odvoz blíž k mostu. Řidič vypadá normálně, nastupujeme do jeho auta. Najednou s překvapením zjišťuji, že řidič má zapnuté ruské rádio a mluví rusky. Přestože na Ukrajině od války platí nepsané pravidlo – s cizinci mluvit pouze ukrajinsky, abyste měli jistotu, že není ruský diverzant. Pár minut trvá věčnost. Řidič s námi přijíždí blíž k mostu a zastavuje. Omlouvá se, že nás nemůže svézt blíž, protože musí jet jinudy. Poděkujeme mu, vystoupíme a jdeme k mostu.

Můj drahý Kyjeve, co ti to udělali

Veronika Kovtunová. Foto: se souhlasem VK

Ve směru, kterým jdeme, slyšíme kanonádu podivných výbuchů a výstřelů. Jsem vyděšená k smrti. Držím se zpátky, nechávám si slzy a hysterii na později. Přistupujeme k našim vojákům, jsou to takoví mladí kluci, všichni hezcí, usměvaví, zdvořilí. Říkají, že všechno bude v pořádku. Věřím jim. Scházíme dolů pod zničený most, po kterém jsme před pár týdny jely. Všechno kolem je zničené a vypadá to jako nejděsivější válečný film nebo film o apokalypse, jaký kdy byl natočen… Chceme přejít přes trosky na druhou stranu. Na druhou stranu však byla právě přivezena humanitární pomoc. Se všemi lidmi vytvoříme řetěz a předáváme těžké bedny od břehu ke břehu. Zdálo se, že to trvá věčnost, ale rády jsme pomohly, byla to pomoc pro nemocnici.

V těch chvílích pod mostem jsem myslela na zvuk výbuchů, které byly tak blízko, že nás každou chvíli mohl zasáhnout granát. Ale v tu chvíli mě už strach opustil. Smířila jsem se s tím, že nemám nad ničím kontrolu. Přelézaly jsme řeku přes potrubí, které bylo ponořené ve vodě. Nepamatuji si, jak jsem to dokázala, a nevím, jak je možné, že jsem nespadla. Dostáváme se na druhý břeh, jdeme ke kontrolnímu stanovišti, projdeme jím. Vtom nám Andrej volá, že na kontrolních stanovištích nepouštějí a nemohou pro nás přijet. Hrůza. Zůstaly jsme samy na tak nebezpečném místě. Hrůza. Hrůza. Hrůza. Ani nepanikaříme, jsme jen v šoku.

Když jedeme, vidím Kyjev, je tak prázdný. Můj milovaný Kyjev. Nechci odejít. Okna v bytových domech jsou rozbitá. Na silnici jsou nekonečné zátarasy z hromad stavebního odpadu s protitankovými ježky, všude hoří pneumatiky a tanky. Kyjeve, co ti to udělali, můj drahý.

O pár minut později mi volá Andrej znovu a říká mi, že přemýšlejí o jiném způsobu odjezdu. Muž, který nám v tu chvíli přichází naproti, se na nic neptá a jen nám říká, že můžeme jet s jeho dcerou v autě s BB značkami, že jsou tam tři místa. Přicházíme na parkoviště, hledáme takové auto, ale nikde není. Procházíme se, mluvíme s vojáky, snažíme se něco vymyslet. Nevědí, jak nám pomoci. Všimla jsem si, že všechna okna v domech kolem nás byla výbuchem vyhozena do povětří. Všichni vojáci ale měli dobrou náladu a neměli strach. Výbuchy, zase výbuchy, nesnáším je.

Přemýšlíme o tom, že půjdeme do Kyjeva pěšky. Najednou volá Andrej a říká, že tu budou za chvíli. Máme prý počkat 15 minut. Opět výbuchy. Dostávám pořádný strach, schovávám se za malou hromádku kamení a nahrávám rodičům zvukovou zprávu, že je vše v pořádku. Mám takový strach, že mi ukápne i slza. Teď ale rozhodně nemůžeš plakat. Chvílemi kolem nás projíždějí auta a ten zvuk je děsivý. Nasťa navrhuje, abychom se modlili. V Boha nevěřím, ale poprvé v životě se upřímně modlím.

Muži přijíždějí. Bože, jak rád je vidím! Když jedeme, vidím Kyjev, je tak prázdný. Můj milovaný Kyjev. Nechci odejít. Na silnicích jezdí tolik rozbitých a drahých aut – nyní neexistují žádná pravidla silničního provozu. Některé známé ulice nepoznávám. Okna v bytových domech jsou rozbitá. Na silnici jsou nekonečné zátarasy z hromad stavebního odpadu s protitankovými ježky, všude hoří pneumatiky a tanky. Kyjeve, co ti to udělali, můj drahý.

Najednou si všimnu, že na vedlejší prázdné nástupiště naproti nám přijíždí vlak Kyjev-Lvov. Vidím, jak lidé z jiných nástupišť padají, přesně padají, jeden na druhého a rovnou na koleje, aby přeběhli na toto nástupiště. Vše se odehrává ve zpomaleném záběru.

Andrej a X. hodně vtipkují. Jejich klid a vyrovnanost nám pomáhají nezbláznit se. Přijíždíme na nádraží. Děkujeme Andrejovi a X. Odmítají si vzít peníze, které jsme jim nabídly, a říkají, že jedou zachránit, koho mohou. Jdeme na nástupiště, jsou tam tisíce lidí, na internetu najdeme všechny vlaky, ale není možné zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí. Tabule s jízdními řády nefunguje. Všude kolem je chaos. Lidé na tomto nástupišti říkají, že tu čekají na vlak do Lvova.

V batohu šampon, džíny, léky. Jinak nic

Najednou si všimnu, že na vedlejší prázdné nástupiště naproti nám přijíždí vlak Kyjev-Lvov. Velmi rychle běžíme podchodem na vedlejší nástupiště. Vidím, jak lidé z jiných nástupišť padají, přesně padají, jeden na druhého a rovnou na koleje, aby přeběhli na toto nástupiště. Vše se odehrává ve zpomaleném záběru. Nastupujeme do vlaku vteřinu předtím, než stovky lidí přeskočí koleje a vstoupí na naše nástupiště. Dále do vlaku nastupují stovky lidí, nedá se dýchat a ženy konejší plačící děti. Ve 14:00 vyrážíme. Vlak 745 do stanice Lvov. Jede s námi přátelský pes, pětiměsíční Tosya, spousta milých lidí a plyšový čáp.

Stojím a vzpomínám na svůj nový byt, kde jsme s rodiči před měsícem dokončili opravy. Květina, kterou jsem tolik ošetřovala, a která vykvetla pár dní před válkou, v něm zůstala. Chci být tam, v bytě v Kyjevě, ležet na podlaze, na své oblíbené laminátové podlaze, kterou jsem si tak dlouho vybírala.

Měly jsme štěstí, že jsme se dostaly na místo, kde jsme si mohly sednout na podlahu jeden po druhém, lidé v kupé to nemohou udělat. První tři hodiny uběhly, ani nevím jak, jen jsem zírala do zdi. Všichni se smějeme, že Tosya měla těžké dětství. Každý hlasitý zvuk z ulice vyděsí všechny lidi ve voze. Za oknem vidíme krásný les a slyšíme letecký poplach, hrozbu náletu. Děti si hrají s tablety, rodiče většinou zírají do prázdna. Řidič vlaku říká, že do Lvova přijedeme ve 23 hodin. Jednou za hodinu vypijeme jeden doušek vody. Ve vlaku je horko, a také máme na sobě všechno oblečení, které máme sebou.

Veronika je vystudovaná marketérka a o válce na Ukrajině píše i na svých sociálních sítích

Stojím a vzpomínám na svůj nový byt, kde jsme s rodiči před měsícem dokončili opravy. Květina, kterou jsem tolik ošetřovala, a která vykvetla pár dní před válkou, v něm zůstala. Chci být tam, v bytě v Kyjevě, ležet na podlaze, na své oblíbené laminátové podlaze, kterou jsem si tak dlouho vybírala. Občas se mi zatmí před očima, ale celkově je stav dobrý. Tosye není dobře, pozvracela svou paní.

Zatímco jsme na cestě, hledáme někoho, u koho bychom ve Lvově přenocovaly. Ukázalo se, že máme tolik přátel po celé Ukrajině! Chci teplý černý čaj s cukrem. Před válkou jsem takový čaj neměla ráda a nepila jsem ho, ale za války byl čaj s cukrem dlouho tím jediným, po čem mi nebylo špatně. Mám s sebou jeden batoh, který je téměř prázdný. Je tam trochu jídla, trochu šamponu, krém na obličej, léky a džíny. Batoh jsem si sbalila hned první den války, když mě probudily výbuchy, a rozhodně jsem si nemyslela, že s ním dojdu dál než do Irpině. Je fajn, že mám s sebou aspoň nějaké věci, kamarádka musela včera na nádraží odložit všechno, aby se vešla do vagonu.

Nesnáším je!!!

Jsem zvědavá, kdy se vrátím do Kyjeva… Nikdo ve vlaku nebrečí ani nehysterčí, všichni jsou nadšení z možnosti úniku. Stáhla jsem si a přečetla zprávy, jak klidně a jinak se vnímají, když nejste uprostřed všech těch bojů, uprostřed těch pekelných výbuchů… Uvědomila jsem si, že mám u sebe jen 250 dolarů.

Peklo. Tohle je peklo. Nemůžu uvěřit, že se nám podařilo utéct. Právě jsme se dozvěděli, že nedaleko nádraží v Kyjevě spadla raketa. Nesnáším je!!!

19:30, jsme na cestě na západ Ukrajiny, poprvé po několika dnech se cítím bezpečně. Dostala jsem chuť k jídlu, snědla jsem nějaké sušenky. Všichni lidé si navzájem nabízejí jídlo a vodu, ale všichni zdvořile odmítají. Zjistily jsme, že se něco stalo na silnici v Irpini, kudy jsme s holkama šly, jsou tam zranění lidé a žádají o pomoc. Jaké máme štěstí. Jsem šťastná. Jak hrozné je být šťastný po přečtení takové zprávy.

Chci maminčino jídlo, mazlit se se všemi příbuznými a se svým psem Joni. Děti si stěžují, že seděly ve sklepě, nebyla tam televize ani pohádky. Ptají se rodičů, kam jedou, a ti říkají, že neví. Do skupiny dobrovolníků Irpiň přišla zpráva, že žádají o pomoc při evakuaci holčičky, která potřebuje naléhavou operaci, a jejíž maminka a bratr byli dnes ráno zabiti leteckou bombou. Peklo. Tohle je peklo. Nemůžu uvěřit, že se nám podařilo utéct. Právě jsme se dozvěděli, že nedaleko nádraží v Kyjevě spadla raketa. Nesnáším je!!! 00:50, přijeli jsme do Lvova.

Dveře vlaku se otevírají a vítá nás pohádkové sněžení! Snažíme se zavolat taxi, abychom mohly jet na noc do domu Léřina bývalého přítele Amira. Naše telefony jsou téměř mrtvé. Nabíjíme je ve stanu Červeného kříže. Bereme taxi a přijíždíme k Amirovi. Sirény se rozezní a my se dozvídáme, že ve Lvově je nálet. Smějeme se s Lérou, která říká, že by bylo velmi smutné jet do Lvova a tady zemřít. Policie nás zastavuje, protože je zákaz vycházení a po městě je zakázáno se pohybovat. Policista se ptá, odkud jsme a kam jedeme. Nejdřív mlčí a pak říká, že netuší, jak se nám podařilo utéct. Také se ptá, ke komu jdeme. Léra říká, že k jejímu bývalému příteli. Policista se směje, jsme vpuštěni.

Přijely jsme a šly rovnou do sklepa, protože právě probíhal nálet. Léra a já jsme se smály, protože jsme v posledních dnech nešly do krytu, ani když jsme měly výbuchy přímo za oknem. Mimochodem, ve Lvově zatím nedošlo k žádným raketovým útokům ani bombám, ale poplach je tak hlasitý a děsivý, že se všichni velmi bojí. Zvláštní je, že v Irpini nikdy nezazněl letecký poplach. Je to poprvé, co ho slyšíme, ačkoli nás tu na rozdíl od Irpině nebombardují. Amir a jeho přítelkyně Anya mají přátele, kteří utekli z Kyjeva, když začala válka. Seděli jsme ve tmě a povídali si až do rána, i když jsem už několik dní skoro nespala. Pak jsem se konečně šla osprchovat a usnula jsem.

Kde se to posr***? Chyby Václava Havla
Petr Pithart
Petr Pithart / předseda české vlády 1990–1992
„Od chvíle, kdy Havel přijal kandidaturu na prezidenta, se domácí politice věnoval jen okrajově a udělal v ní řadu chyb nebo opomenutí, o kterých se nevědělo, nechtělo vědět, nemluvilo nebo jen málo.“Petr Pithart
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Tragédie „české cesty“
Petr Pithart
Petr Pithart / předseda české vlády 1990–1992
„Klausova kuponovka byla ,česká cesta‘, bez cizáků, tedy hlavně Germánů, kterým prý Pithartova vláda jde za pár marek na ruku. A kde dnes nacházíme ty, co nás ostouzeli? Na krajní evropské nacionalistické pravici. Klausovi aplaudují sjezdy nahnědlé Alternativy pro Německo...“Petr Pithart
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Havlovi agenti
Jan Urban
Jan Urban / lídr Občanského fóra pro volby 1990
„Na klíčová místa ministrů vnitra a obrany v první Čalfově vládě se v prosinci 1989 dostali agenti vojenské kontrarozvědky Richard Sacher (krycí jméno Filip) a Miroslav Vacek (krycí jméno Srub). Se souhlasem prezidenta Havla, ale za zády Občanského fóra...“Jan Urban
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Havlovi hvězdopravci
Jan Urban
Jan Urban / lídr Občanského fóra pro volby 1990
„Havel prezident byl někdo úplně jiný. Nový Havel měl názor dřív, než kohokoliv vyslechl. Dokonce vydal příkaz: ,Nepouštějte ke mně nikoho se špatnými zprávami.‘ Obklopil se přitakávači a podivnými existencemi, mezi nimiž nechyběli agenti StB nebo hvězdopravci.“Jan Urban
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Nová smlouva s KGB
Jan Urban
Jan Urban / lídr Občanského fóra pro volby 1990
„Koncem února 1990 se na cestě na první státní návštěvu SSSR ministru vnitra Sacherovi v uličce mezi sedadly vysypaly z desek papíry. Když jsem je začal sbírat, najednou jsem měl v ruce připravený text nové tajné dohody s KGB. Hájil se tím, že prezident o tom ví. Havel se odmítl o věci bavit.“Jan Urban
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Soudcokracie
Aleš Rozehnal
Aleš Rozehnal / právník
„Snaha ,zachraňovat státu peníze‘ je buď projevem servility moci soudní k moci výkonné, nebo zřejmě nevědomou známkou jevu, který označujeme jako,soudcokracie‘. Tato tendence je o to nebezpečnější, že soudní moc je státní mocí nejmocnější a nejdůležitější.“Aleš Rozehnal
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Policejně gangsterský stát
Aleš Rozehnal
Aleš Rozehnal / právník
„Četnost případů a úroveň krytí nezákonností ze strany vysokých státních orgánů naznačuje, že se Česko posunulo do úrovně, kterou bychom mohli označit jako policejně gangsterský stát. V něm stát neovládají zločinci, ale je to právě stát, který kontroluje zločineckou infrastrukturu. Ta pak funguje ku prospěchu vyvolených úředních osob a osob pod jejich ochranou.“Aleš Rozehnal
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Rozkradené restituce
Jan Kalvoda
Jan Kalvoda / expolitik a právník
„Lex Schwarzenberg není zdaleka jediným příkladem, kdy český stát za dlouhodobé pomoci tuzemské justice systematicky obíral vlastní občany o jejich majetek. Odpudivou kapitolu polistopadových dějin představují i zemědělské restituce.“Jan Kalvoda
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Republika oligarchů
Ondřej Neumann
Ondřej Neumann / zakladatel HlídacíPes.org
„35 let od listopadu 1989 máme zoligarchizovanou, podinvestovanou ekonomiku, plnou neschopných politiků ve vládě i opozici, kteří nejsou schopni pochopit, jak vypadá ekonomika 21. století. Ti, kteří zde zbohatli, už většinou investují mimo Českou republiku.“Ondřej Neumann
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Privatizace pro vyvolené
Ondřej Neumann
Ondřej Neumann / zakladatel HlídacíPes.org
„Při privatizaci nakonec převážila vize známá z hasičského bálu ve filmu Miloše Formana Hoří, má panenko. Tedy zhasnout, určitý čas počkat a po rozsvícení sálu nechat každému, co si stihl ,zprivatizovat‘. Bohužel, o tom, že se zhasne a nastane ten správný čas, byli informováni jen vyvolení.“Ondřej Neumann
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Zombie českého práva
Tereza Engelová
Tereza Engelová / reportérka HlídacíPes.org
„Lex Schwarzenberg je zombie českého práva. Kauza v sobě spojuje vršící se bezpráví obou totalit minulého století a navazující bezpráví doby polistopadové...“Tereza Engelová
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Dotační feťáci
Robert Břešťan
Robert Břešťan / šéfredaktor HlídacíPes.org
„Peníze od evropských daňových poplatníků byly v mnohém promarněnou příležitostí. Lidé, firmy a vlastně celá tuzemská ekonomika si na ně navíc vytvořili velmi nezdravý návyk. Česko plíživě přešlo z tržní ekonomiky do ekonomiky silně závislé na dotacích.“Robert Břešťan
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Užiteční idioti Kremlu
Vojtěch Berger
Vojtěch Berger / reportér HlídacíPes.org
„Kauza ,radar v Brdech‘ ukázala Rusku, jak v bývalých středoevropských satelitech může znovu získat vliv. Nasvítila společenské rozložení i ,užitečné idioty‘, kteří se Kremlu můžou hodit v pozdější hybridní válce.“Vojtěch Berger
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Kde se to posr***? Stavitelé „mostů“
Vojtěch Berger
Vojtěch Berger / reportér HlídacíPes.org
„Rusko přitahovalo české prezidenty Klause i Zemana. Sen o Česku jako o mostu mezi Východem a Západem se ale zbortil nejpozději s odhalením ruské účasti v kauze Vrbětice.“Vojtěch Berger
Ukázka z nové knihy HlídacíPes.org„České průšvihy 1989–2024“

Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Kniha České průšvihy 1989–2024
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)