Německé jednotky bránící obléhané město Breslau. Působil v nich i Adolf Kůrka
Post Bellum,

„Těm synkům bylo devatenáct.“ Mládí ve wehrmachtu a zbytečné zabíjení v prohrané válce

Napsal/a Post Bellum 7. září 2019

Když před 80 lety vypukla druhá světová válka po německém útoku na Polsko 1. září 1939, ocitli se obyvatelé Hlučínska v nezáviděníhodné situaci. Pohraniční oblast na severu Moravy připadla po mnichovské dohodě k Třetí říši a její obyvatelé se stali říšskými občany. Bojeschopné muže čekal povolávací rozkaz do německé armády.

Dostal ho i Adolf Kůrka ze Štěpánkovic na Hlučínsku. Na západní frontě byl raněn střepinou. Před jistou smrtí se zachránil, když předstíral mrtvého. Na konci války ho zajali sovětští vojáci.

V zajateckém lágru málem zemřel hlady. Jako jeden z mála byl ochotný o své nelehké roli v německé armádě vyprávět pro Paměť národa. Jeho vzpomínky přinesly Příběhy 20. století.

V sedmnácti ve wehrmachtu

Adolf Kůrka při nástupu do wehrmachtu (Foto: Post Bellum)

„V září 1939 šli Němci do Polska a bylo zle. Největší ztráty měl na Hlučínsku ročník 1919, těm synkům bylo devatenáct, ve válce byli od samého začátku,“ popsal Adolf Kůrka začátek války.

Narodil se 17. prosince 1926 ve Štěpánkovicích (německy Schepankowitz) na Hlučínsku. Tak jako většina místních obyvatel se i jeho rodina hlásila k národnostní skupině Moravců. Po připojení Hlučínska k Německu se jeho obyvatelé stali automaticky občany Třetí říše, kteří museli po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády.

Povolávací rozkaz přišel nejdříve bratru Adolfa Kůrky Emilovi, kterého do wehrmachtu povolali přímo z kněžského semináře ve Vidnavě. Padl při tažení do Sovětského svazu v létě roku 1941 na Ukrajině.

Adolf Kůrka musel narukovat v den svých sedmnáctých narozenin 17. prosince 1943. Když si poprvé oblékl uniformu wehrmachtu u německé posádky v Schweidnitzu v Dolním Slezku (dnes polské město Świdnica), vypadal jako chlapec.

Sen o krásných Francouzkách

Na Štědrý den skládal nacistickou přísahu: „Před Bohem skládám posvátnou přísahu, že zachovám bezpodmínečnou poslušnost Adolfu Hitlerovi, Vůdci německé říše a německého lidu a nejvyššímu veliteli ozbrojených sil. Jako statečný voják budu připraven za tuto přísahu v každém okamžiku nasadit život.“

Hned po ní mu velitelé oznámili radostnou zprávu: Nejede na východní frontu, ale do Francie. Mezi vojáky se nemluvilo o ničem jiném než o krásných Francouzkách.

 

 

„Tak to mě zklamalo. Po ulicích chodily tak ošklivé ženy, žádná neměla šaty, všechny v kalhotách. U nás bývaly hezčí. Ve Francii měli jiné silnice, jiný asfalt, na kterém se úplně jinak a lépe jezdilo na kolech,“ popisoval Kůrka.

Jednou jsme měli noční cvičení. Pozoroval jsem hvězdy. Vzpomínal jsem na domov, protože přesně takové souhvězdí jsem vídal u nás ve Štěpánkovicích,“ vzpomínal na městečko La Rochelle v západní Francii na břehu Biskajského zálivu. Do té doby oceán nikdy neviděl, ani si ho neuměl představit.

Milenka z odboje

Po výcviku v překrásné krajině západní Francie oznámili na nástupu, že jednotka se přemístí na východní frontu. Velitel přitom vyvolal Kůrkovo jméno: „Proč já! Co po mně chtějí? To byla radost, když mi oznámili, že zůstávám! Zjistili, že jsem krejčím a přeřadili mě do štábní dílny.“

Nastoupil k postaršímu krejčímu a dvěma ševcům a obšíval německé uniformy. Hlavně potrhané kalhoty. Ponožky a trenýrky, svetry a rukavice opravovaly najaté francouzské ženy, po kterých mladičký Adolf stydlivě pokukoval.

Starší švec si toho všimnul a řekl, pojď se mnou, vezmu tě někam po práci, kde se ti to bude líbit: „Já, synek z vesnice, netušil, kam mě vede. Přišli jsme na periferii La Rochelle, kde žila jedna z těch žen z dílny se svojí dcerou. Kuchyně a ložnice byla oddělená plentou. A to byl bordel!“

Vojenská knížka Adolfa Kůrky (Foto: Post Bellum)

Od této chvíle začal periferii navštěvovat i sám a pravidelně. Do pohledné Francouzky se zamiloval a jejich vztah brzo přerostl ze zákaznického k partnerskému: „Říkala, že musím padnout do amerického zajetí, nechat se uvěznit v lágru v La Rochelle a ona si mě vyžádá a pak se vezmeme. Přes léto budeme žít na břehu oceánu a v zimě pojedeme do Prahy. Takové dětské naivní sny,“ vzpomíná Kůrka, který se jí svěřil, že se bojí.

Ona mu zase vyprávěla, že je členkou jakési odbojové organizace a že ho zachrání. Jejich poslední milostné objetí přerušila siréna: „Na ten zvuk nezapomenu. Znamenalo to poplach pro všechny vojáky na vycházkách. Oblékl jsem si kalhoty. Ona na mě volala: ,Non, Non! Zůstaň!‘ Ale já utíkal do kasáren, kde už byli všichni sbalení,“ popisuje Kůrka 6. červen 1944, kdy se spojenci vylodili v Normandii.

„Neboť Němci byli hovada“

Adolf Kůrka odjel s ostatními vojáky k ústí řeky La Loire do městečka Saint Nazaire k družstvu cyklistů u 16. pěší divize (16. Volks-Grenadier-Division).

Spojenci zatím prolomili v Normandii německé zátarasy a rychle postupovali do vnitrozemí: „Už tam hořely domy. To jsem si říkal: ,Kurnik, včil, půjde do tuhého.‘ Vyfasovali jsme kola a na nich jsme ustupovali. Ve Francii bylo tenkrát nebe černé od letadel, tak jsme jezdili jenom v noci. A za noc jsme na kole ujeli i 150 kilometrů.“

Dojeli až k horskému pásmu Vogézy stojícímu poblíž německých hranic. Adolf jezdil na kole vždy společně se svým přítelem Karlem Wagnerem. Jednou si při přesunu vzpomněl, že na jednom zámeckém dvoře zapomněl pušku.

„Za to byl trest smrti, neboť Němci byli hovada. Tak jsem tam Karla nechal a vrátil jsem se dva kilometry zpátky. Přišel jsem do toho zámeckého dvora a můj kvér tam byl pořád opřený. Přehodil jsem ho přes hlavu a odjel. Přijíždím k další obci a na cestě leží kolo. Na předním kole byla osmička a zadní se ještě točilo. Pod předním kolem leží Karel s natrženým krkem. Měl poraněnou tepnu. Tekla z něj taková růžová pěnivá krev. Byl mrtvý,“ vzpomíná Adolf Kůrka, kterého zasáhla střepina do ramene.

Měl štěstí, jeho sousedovi v kulometném hnízdě ta samá střela utrhla nohu. Adolf Kůrka byl převezen do vojenského lazaretu, kde čekal na operaci. Ještě se ani pořádně nedoléčil a opět ho poslali na frontu.

Proti maršálu Koněvovi

Byl leden 1945, když se Adolf Kůrka se svou novou jednotkou 17. pěší divizi (17. Infanterie-Division) ocitl v kasárnách ve městě Glogau (dnes polské město Głogów).

Krátce po příjezdu zažil v místních kasárnách popravu tří německých vojáků s tím, že třetí popravený se nemohl postavit na nohy, a tak ho místo zastřelení před zraky nastoupených vojáků pověsili. „Vidíte, jaký ti Němci byli hovada! Ta válka byla prohraná.“

Postupující sovětskou armádu zastavila německá urputná obrana města Breslau (po válce Wroclaw), které Adolf Hitler nařídil hájit za každou cenu. Německá armáda město proměnila ve vojenskou pevnost, civilní obyvatelstvo muselo v krutých lednových mrazech město opustit. Na konci ledna posílila německou posádku i jednotka Adolfa Kůrky.

Krátce poté začalo obléhání Breslau vojsky 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva. Trvalo dva a půl měsíce, od 13. února do 6. května 1945, a Adolfu Kůrkovi se podařilo z obklíčeného města dostat.

Cesta vedla přes bažiny, kde Adolf Kůrka ztratil v bahně jednu botu. Situace se ještě zhoršila, když v blízkosti zaslechli vojáky mluvící rusky. Němečtí uprchlíci se rozhodli předstírat, že jsou mrtví.

„Ležel jsem v příkopě a začal jsem se modlit: ,Pane Bože, jsem takový mladý, ještě jsem si nic neužil a mám umřít?‘ Vzpomněl jsem si, jak jsem si jednou prohlížel mrtvýho Rusa, který měl od komisaře odbornou ránu do týla. Bál jsem se rány do týla, tak jsem si tu helmu tak nasadil a přál jsem si čtyři pět kulek do hřbetu, a to mě též usmrtí. Jak se blížil ten hluk, tak já jsem od strachu ani nedýchal. Tak jsem tam ležel, ty bosý nohy v příkopě ve vlhku. Kroky dvou se zastavily a já jsem rozuměl v té řeči čtyřikrát slovo ‚německý‘. Od strachu jsem ani nedýchal, aby nepoznali, že se ten hrudník roztahuje. Ten houf šel pryč a zastavily se jen kroky dvou, kteří si řekli, že jsme mrtví.“

Po odchodu sovětských vojáků narazili na část své jednotky, která u sebe měla mapu a kompas, a tak následně během noci dorazili na generální štáb. Sešla se tam jen polovina z přibližně sedmdesáti vojáků, kteří se pokusili dostat z obklíčeného Breslau.

Sovětské zajetí

Od té doby jeho jednotka jen ustupovala. Přes Sněžku se dostala do Čech a pokračovala dále na jihozápad. Mezi utrmácenými pěšáky se nacházelo i velení, které jednotku nenápadně opustilo v civilních šatech někde u Mladé Boleslavi.

Vojáci se snažili dostat k německým hranicím na území ovládané západními spojenci. Tím ale porušili podmínky kapitulace. V rámci rozsáhlé sovětské akce, která měla zamezit postupu německých vojáků do amerického zajetí, na kolonu útočily sovětské letouny.

Adolf Kůrka vzpomínal na útok, který přežil v Mělníku u soutoku Labe a Vltavy. „Sotva jsme přejeli most, tak jsem seskočil z korby a tam byla taková písková zem, a jak jsem seskočil, tak jsem jel po tom písku. Potom jsem měl ještě dlouho strupy.“

Podařilo se mu dojít až ke Krušným horám, kde se setkal s Brunem Spirou z Petřkovic na Hlučínsku. Od něj se dozvěděl, že Američané vracejí všechny vojáky pocházející z východu a ať jde raději s ním domů. Krátce nato byli oba 13. května 1945 zajati sovětskými vojáky.

Nastoupili na pochod do zajateckého tábora v Saganu (dnes Żagań v jihovýchodním Polsku).

„Denně jsme šli třicet kilometrů a večer jsme dostali nějakou supu, vařenou vodu,“ popsal.

Jako osmnáctiletý mladík přitom zažil, jak jeden ze sovětských vojáků znásilnil ženu z transportu. „Mezi námi šly v koloně čtyři ženy. Jednoho večera jsme z hlavní silnice odbočili na polní cestu. Měl jsem strach, že to bude náš konec, že nás tu všechny postřílí.“

Průvod však šel dál, jednu z žen ale vytáhl ven sovětský voják. „Hodil ji na zem a už se na ni sápal. A ta dívka se bránila. Rukama, nohama, hlavou. Rus vytáhl pistoli, jeden šus kolem toho ucha, jeden šus kolem toho ucha. Ta ženská ležela ganz v klidu. Rusák se odpravil a odešel. Ženská vstala a znovu se zařadila.“

Jméno Adolf jako problém

Putování zajatců skončilo v lágru v Saganu, který za války vybudovali Němci. Označili ho jako Stalag Laft III a věznili v něm spojenecké vojáky, často letce RAF. V červnu 1945 ho Sověti přeplnili více než 10 tisíci německých zajatců.

Nebylo dost jídla, denně umíraly desítky lidí: „Byl tam strašný hlad. Vpředu se mně zuby kolébaly. Po těle se mi udělaly šedohnědé fleky, nevím proč,“ vypráví Adolf Kůrka, kterého propustili po pěti měsících po výzvě z Postupimské konference. Mocnosti v ní apelovaly na věznitele, aby bylo se zajatci zacházeno lidsky.

Domů se dostal jen díky tomu, že zatajil své celé jméno a řekl, že je z Opavy. „Já jsem neřekl Adolf a že jsem z Hlučínska, lebo jsem měl strach.“

V září 1945 se Adolf s Jindřichem Konečným, který také pocházel ze Štěpánkovic a se kterým se potkali v lágru, vydali na 400 kilometrů dlouhý pochod domů. Procházeli vydrancovanými a liduprázdnými vesnicemi, odkud uteklo nebo bylo vyhnáno německé obyvatelstvo.

Došli až do Nisy, odkud chtěli pokračovat vlakem: „Jak tam ležíme se spoustou lidí na nádraží, tak nás probudil křik a nářek. Rusové na konci řady těch spících lidí zabíjeli německého vojáka. Tak jsme utekli a schovali se.“

Nakonec se jim přece jen podařilo nasednout na jeden z vlaků a dojet do Ratibořic, odkud pak pěšky došli domů.

Po válce Kůrka dva roky pracoval jako krejčí v Opavě. V říjnu 1948 nastoupil na vojnu k PTP, v báňských oddílech v uhelných dolech strávil 20 měsíců.

Když se vrátil, dostal přidělené místo v železárnách. Po několika letech odešel do továrny na lisování hmot. Dnes žije se svou ženou Annou v rodných Štěpánkovicích.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

17 komentářů

  1. Betty von Bahnhof napsal:

    Smutné osudy nešťastných lidí, kteří měli životy před sebou. Proto je zarážející a urážející, když dnešní mladá generace, zejména pod vlivem odnárodnělé, bez špetky vlastenectví, praktikované výchovy, ve jménu vše uni, ani neví, jak a kolik toho lidé vytrpěli, protože nikdo nedokázal zastavit šíleného malíře pokojů, psychopata. Teprve Stalin, SSSR a jeho Rudá armáda, za nezměrných obětí to dokázala, na konci války pomohly i USA a další země, které napřed spáchaly velkou zradu. Zlu se má čelit hned na začátku, později už je to velmi obtížné. Vejlupkové, kteří nedozráli funkcí starostů, na svých postech nemají co dělat, je to ostuda, že musíme řešit sochu maršála, který v II. sv. válce přinesl svobodu do Osvětimi a do Prahy, po dlouhých a urputných bojů. Hrdina, o kterém se nediskutuje! Pacholci by si to měli uvědomit a nebo by je měla společnost usměrnit, když to neudělali rodiče. Němá socha a pod ní kytičky z vděčnosti na věky věkův, to je to nejmenší, co může morální člověk udělat.

    • Problém je v tom, že sovětští generálové a maršálové byli, až na naprosté výjimky (mezi které Konev nepatří) jen tupí řezníci, jejichž jedinou strategií a taktikou bylo posílat na nepřítele vojáky tak dlouho, až mu dojdou náboje. Proto taky poměr ztrát Německo : SSSR odpovídá válce prohrané tím SSSR, a to ještě prohrané velice nešťastně.
      A ještě hůř než k vojákům se sovětské vedení chovalo k vlastním civilním obyvatelům (viz např. obléhání Leningradu, kdy automobily, vozící do Leningradu munici a další vojenský materiál, jezdily zpět prázdné, ačkoli mohly klidně odvážet ženy a děti). Člověk bral sovětské válečné romány, a memoáry v době školní jako agitační hnus, nicméně s odstupem času se to dá brát tak, že tam sověti přiznávali dost otřesné věci. Bezděky, protože si tu otřesnost neuvědomovali.
      Něco jiného byli ti prostí „rjadovyje“, ale i nižší velitelské kádry, kteří na tomhle nenesli žádnou vinu a jen šli se svou kůží na trh. Proto bych náhradu maršálova pomníku pomníkem řadových rudoarmějců v zásadě přijal.
      Ostatně jsem toho názoru, že sovětské vedení chytalo Praze osud Varšavy. Proto taky „museli“ na Prahu vyrazit vojáci až z Berlína, byť to měly mnohé jednotky daleko blíž. Ti prostí vojáci a nižší velitelské kádry udělali svému velení čáru přes rozpočet, když zvládli dostat se do Prahy včas, ještě před jejím totálním zničením, které plánovali Němci.

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Marně jsem hledal na Mapy (Seznam.cz) ty Ratibořice, kam dojel v článku jmenovaný vlakem z Polska. Ale našel jsem La Rochelle, dokonce jsem si vzpomněl, ze jsem tam před léty byl a za mírný peníz absolvoval, i s manželkou, plavbu kolem z TV známé pevnosti Boyard.

  3. Evropan napsal:

    Takových příběhů českých Němců byly tisíce, ale málo jich skončilo šťastně. Zřejmě čeští Němci byli v německé armádě jako lidé podezřelí z načichnutí Masarykovou demokracií posíláni do nejnebezpečnějších míst. V tehdejším Německém Benešově byli 30.4.1945 (den Hitlerovy smrti) na náměstí, pro výstrahu, popraveni dva 16letí sudetští hoší, kteří odmítli narukovat.
    Proti nacionalizmu, rasizmu a komunizmu je třeba v každé době tvrdě se bránit, jinak se ujmou moci populisté.

    • Jan Rolenc napsal:

      Prajzáci nejsou a nebyli Němci. Mluvili česky (nebo chcete-li moravským nářečím ). V Ratiboři dokonce před 1 sv. válkou vycházely pro tuto skupinu obyvatel česky psané noviny (Katolické noviny pro lid moravský v pruském Slezsku). Němčinu ovládali, protože Hlučínsko bylo téměř dvě století součástí Pruska (1742 – 1920), ale za Němce se tito lidé nepovažovali. Po roce 1938 ovšem Hitler bral Hlučínsko jako součást „Staré říše“, takže muži z Hlučínska museli rukovat dokonce dříve než občané německé národnosti z připojených Sudet.

      Jiná situace byla na Těšínsku. Tam byly rodiny nuceny přijmout tzv. volkslistu, která z nich udělala „německé občany III. kategorie“. Podle příkazu říšského bezpečnostního úřadu z 13.5.1942 měly být osoby, které odmítly podat přihlášku k zápisu do německé volkslisty, odeslány do koncentračních táborů. Jinými slovy: služba ve wehrmachtu nebo koncentrák. Račte si vybrat.

      • Prajzak napsal:

        Prajzáci, byli a jsou němci. Pocházím takté z Hlučínska a nemecke obcanstvi samozrejme mam jako cela ma rodina. Můj Opa – Děda byl ročník 1919 narukoval v roce 1939, byl jak na zapadni tak i na vychodni fornte dvakrat zranen vyznamenan Sturmabzeichen, abzeichen za zraneni a byl to poddustojnik. Zajat brity 1945.

        • Evropan napsal:

          Že se Hlučínsko po r.45 ubránilo odsunu je pro mne záhadou. Jinde odsunovali i Němce, kteří uměli mluvit jen česky.

    • ČERT napsal:

      Tady je taky zajímavé, že vlastně nešlo o standardní české (třeba sudetské) Němce, ale o Slezany (národnostní skupina Moravců), takže, kdybychom to měli hodně zjednodušit, spíš asi o Čechy než o Němce. Tak ona celá ta oblast Slezska, a vlastně to můžeme vztáhnout i k té ve vyprávění zmiňované Breslau/Wroclawi/Vratislavi, má takovou komplikovanou česko-německo-polskou minulost…

  4. antonín napsal:

    Se mnou pracovalo více takzvaných prajzáků Konkrétně Walter Kána bojoval v tankové divizi Das Reich A po válce nebyl pronáledován, tak nevěřte každým lžím,až do konce života litoval toho co dělal

  5. Anonym napsal:

    Ano,“chudáci“němečtí vojáci ty museli trpět,však kdo seje vítr sklidí vichřici.Z agresora se stává obět a z oběti agresor jak se to dnes praktikuje.

  6. Zahradník napsal:

    Chudáčci němečtí vojáčci! Jak trpěli pod těma ruskyma hnusama! A oni přitom byli tak hodní a chtěli světu jen přinést krásný Nový světový pořádek!

  7. mirek napsal:

    „!Krásný titulek, zničené mládí, v prohrané válce, oni si ale mysleli, že vyhrají
    a budou se mít dobře dostanou statky ve východních územích, , a díky kvalitní propagandě šli do války ve valné většině s nadšením, Dokonce i německé menšiny z 
    Evropy, se dobrovolně stěhovaly z balkánu do Německa, Táta mi vyprávěl, jak
    v totálním nasazení u Pirny se setkal s Něcem, který opustil hospodářství v dnešním Rumunsku, a na výzvu vlasti se v roce 1939 přestěhoval do Německa,
    posléze mu tam nějaký mladý soukmenovec znasilnil jeho hezkou dceru, a když
    mu v roce cca42 padl syn, tak už prohlédl, a dovolil si postěžovat jak naletěl totálně nasazenému Čechovi, „vlastních“ se bál. Autor článku toho moc neví, a nebo slouží, …….

  8. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Obecně bylo mnoho mladých německých vojáků bylo ve Wehrmachtu proti své vůli. Amnozí, zejména Rakušáci na to dolpatili. Vnuk sestry, mé nevlastní babičky, Franz Nimrichter, Vídeňák, narukoval po anšlusu do wehrmachtu a hned brzo po obsazení ČSR se občas zastavoval u ní Brně. Vozil depeše na motocyklu jako spojka a mně se velmi líbil jeho motocykl BMW s kardanovou hřídelí. Po nějakém čase se přestal stavovat a babička myslela, že byl odeslán na frontu, do té doby, než ji sestra napsala, že byl pro spolupráci s rakouským odbojem popraven. Stalo se to v roce 1942 na podzim. A babička byla několikrát vyšetřována, ale i to brzy přestalo, bylo jí už skoro 80 let.
    Neměli to hoši rakouští ve Wehrmachtu lehké a mnohem hůře na tom byli Češi, co zůstali v Sudetech a dvojjazyční brněnští Němci s českými jmény, pokud to nebyli zrovna kolaboranti.

  9. karel napsal:

    U mého dědy bydlel zajaty Rus,který fáral na dole v nedalekých Petřkovicich,ten se pak oběsil když se blížila fronta,věděl že by ho to stejně čekalo u vlast nich, Stalin zajeti nepromíjel. Zbyla mi po něm dřevěná krabička s ornamenty ze slamy kterou dědovi udělal na památku. Dnešní mladi se nechavaji stejně ohlupovat jako ti před 80 lety, lide jsou nepoučitelni,blbost vitězi.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama