„Tátu zastřelili, někdo ho musel udat.“ Na hranicích lidé umírali už od počátků železné opony
Pozdě večer 11. dubna 1948 vyrazila z Františkových Lázní skupina asi dvaceti lidí. Chtěli se tajně dostat z komunistického Československa do Bavorska. Převést je měl válečný veterán ze západní fronty Jan Anděl, s nímž šla do exilu i těhotná manželka Pavla, syn Jan a dcera Blažena. Na silnici čekali na uprchlíky příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Zadrželi je – a Jana Anděla při potyčce zabili. Vzpomínky jeho dcery jsou součástí Příběhů 20. století.
„Tátu zastřelili. Někdo ho musel udat, protože už na nás čekali. Nebylo to ještě ani na hranicích, zbývaly tak dva kilometry. A přesto dobře věděli, kudy půjdeme,“ vzpomíná Blažena Baborová, za svobodna Andělová – tehdy jí bylo třináct let.
Ze Slovenska přes Dunkerque do Plzně
Blažena Andělová se narodila 7. února 1935 nedaleko slovenské Nitry. Válku prožila s matkou Pavlou Andělovou (a později i s mladším bratrem Janem) v dosti chudých poměrech.
Nejdřív všichni obývali domek v obci Ivanka, později se přestěhovali do vesničky Párovské Háje – k tetě, která se již starala o Blaženina malého bratra. V Párovských Hájích začala Blažena chodit do jednotřídky v místní škole, a vzpomíná, že měla „nejhezčí dětství“ – do vsi prý těžká doba příliš nedoléhala.
Jinak na tom byl její otec Jan Anděl, původním povoláním obuvník u Bati. Roku 1939 odešel přes Polsko za hranice, aby se zapojil do bojů proti nacismu. Rodina o něm do května 1945 neměla téměř žádné zprávy.
Podle archivní dokumentace, kterou pro Paměť národa a Ústav pro studium totalitních režimů zpracovala Eva Palivodová, vstoupil Jan Anděl ve Francii do cizinecké legie. Absolvoval výcvik v Sidi Bel Abbès a stal se legionářem v alžírském městě Saída.
Když vypukla válka, přeřadili ho k československým jednotkám – nejdříve k 1. pěšímu pluku v Agde, poté k 3. pěšímu pluku, nakonec sloužil u 1. dělostřeleckého pluku. Po kapitulaci Francie odjel na lodi Viceroy of India do Velké Británie, kde byl zařazen do dělostřeleckého oddílu. V červnu 1944 byl převelen k motostřeleckému praporu, s nímž se zapojil do bojů u obleženého Dunkerque. Do vlasti se vrátil v květnu 1945, získal několik vyznamenání, mimo jiné za chrabrost.
Pomníček „statečným esenbákům“
Po válce už Jan Anděl nechtěl žít na Slovensku a usadil se v západočeských Františkových Lázních, kam za ním v listopadu přijela manželka s dcerou a o něco později i syn. Po vyhnání tamních Němců vedli manželé Andělovi ve městě hotel Biedermeier, ve kterém se se stal Jan Anděl národním správcem.
V domě žili američtí vojáci, po jejich odchodu sloužil jako sezónní ubytovna pro lázeňské hosty. Hotel byl menší, nabízel jen asi sedm pokojů, hosty přitahovala restaurace s terasou a rozsáhlá zahrada, kde se slunili na lehátkách. Večer se na terase pořádaly taneční zábavy. Andělovi obývali malý byt v prvním patře.
MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org
ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?
Někdejší voják Jan Anděl se dobře vyznal v krajině západočeského pohraničí. Přesně nevíme, jak se s ní seznámil, ale už před komunistickým pučem převedl přes hranice služebnou, která měla být jako Němka odsunuta do sovětské zóny okupovaného Německa, ale chtěla se dostat na území pod americkou správou.
„S převratem v únoru 1948 se táta nemohl smířit. Byla jsem malá holka, ale viděla jsem, že jako západní odbojář nemůže přijmout, že se v Československu dostali komunisté k moci,“ vzpomíná Blažena Andělová-Baborová.
Nejdřív Jan Anděl pomohl v emigraci svým přátelům a známým – účastníkům domácího i zahraničního odboje, kteří se v nových poměrech cítili ohroženi. Několik jich přijelo do hotelu Biedermeier, kde se ubytovali a odkud je pak Anděl 25. března 1948 odvedl do Bavorska.
Šli z Františkových Lázní kolem obce Libá, cestou je však u dvora Sorkov zadrželi dva strážmistři SNB Josef Hadáček a Jan Vídeňský. Tehdy je Jan Anděl přemohl, odzbrojil a cestu „přes čáru“ úspěšně dokončil. Jednoho esenbáka zranil – a u silnice z Lužné do Libé stojí dodnes pomníček, opěvující hrdinství dvou strážmistrů v boji s agenty cizích rozvědek…
Jde se na ryby…
Vzápětí se Jan Anděl rozhodl, že s těhotnou manželkou a dvěma dětmi také odejde na Západ. Odchod naplánoval na 11. dubna 1948 – a shromáždil velkou skupinu uprchlíků, která čítala asi 21 lidí. Byli v ní například Andělovi přátelé ze zahraničního odboje Ludevít Veselý a Jan Veselý, dále někdejší partyzáni ze Slovenska a další přátelé s rodinami. Jan Anděl zvolil, nejspíš poněkud lehkomyslně, podobnou trasu jako při předchozím přechodu.
Uprchlíci se setkali u Labutího jezírka ve Františkových Lázních a společně postupovali kolem koupaliště Jadran a dále lesní cestou mezi rybníky. Když vyšli z lesa, měli přejít silnici a kolem vesnice Libá projít do Německa. Na silnici na ně však čekali příslušníci SNB, kteří je zadrželi. Blažena Andělová-Baborová vzpomíná:
„Byli jsme velká skupina, včetně asi šesti dětí. Rodiče nám nevysvětlovali, kam jdeme – vzpomínám si, že jedné malé holce řekli, že se jde na ryby, a ona potom prohlašovala, že na ryby už víckrát nechce… Musel nás udat někdo, kdo věděl, kudy táta půjde. Esenbáci se najednou objevili, rozsvítili a křikli: ,Stát!‘ Řekla bych, že táta musel jednoho z nich poznat, že převáděl, když měl ten dotyčný službu, a že to s ním měl domluvené i tentokrát,“ vypráví.
„Podle výslechových spisů se otec obrátil a řekl mu: ,Ty…!‘– prostě ošklivé slovo, já je opakovat nebudu. A snad se na něj vrhl, ale nic mu neudělal, protože i ve spise je uvedeno, že táta měl pistoli, ale nebylo z ní vystřeleno. Nevím, proč esenbák vystřelil, ale táta to dostal rovnou do srdce a jednu ránu do kotníku, byl na místě mrtvý. Zdá se mi, že tátu ten pohraničník zastřelil, aby se zbavil svědka – člověka, kterému předtím pomáhal,“ myslí si Barborová.
Podle archivních dokumentů se událost odehrála tak, že se Jan Anděl stal obětí náhody, selhání jednoho ze strážmistrů – nikoli toho, s nímž se dostal do potyčky. Ve Zprávě o zatčení stojí, že „Anděl (se) za pomoci dvou mužů vrhl se slovy: ,Ty k…o,‘ na strážmistra Řezáče, při čemž pravděpodobně držel pistoli. Strážmistr Řezáč, který v pravé ruce držel samopal, snažil se levou volnou rukou odraziti Anděla. Když spatřil strážmistr Lébr, že strážmistru Řezáčovi hrozí nebezpečí odzbrojení, vypálil směrem na útočící muže dávku ze samopalu. Po tomto výstřelu Anděl ihned klesl k zemi a s ním současně i strážmistr Řezáč.“
Potrestání uprchlíků
Zápis i líčení Blaženy Baborové naznačují, že pokud s převaděčem Andělem někdo spolupracoval a nyní ho zradil, byl to spíš strážmistr František Řezáč – střílel však druhý ze zasahujících esenbáků Jiří Lébr, který svou zmatenou střelbou zabil Anděla a vážně zranil i svého kolegu. Policejní záznam rovněž uvádí, že uprchlíky udal dělník z Františkových Lázní Ivan Georgiev. Ať už se událost stala jakkoli, Jan Anděl byl mrtev na místě.
Ostatní zadržené uprchlíky odvezli příslušníci SNB do vyšetřovací vazby v Chebu, děti se dostaly na pár dní do budovy jeslí a mateřské školky.
Janova manželka Pavla Andělová skončila ve vazbě. Pro její dceru Blaženu si za pár dní přijela kamarádka Ema Hladíková s rodiči. Syna Jana se ujala teta ze Slovenska, u které zůstal po celé dětství – do Čech se vrátil až po vyučení. Pavlu Andělovou policie propustila asi po dvou měsících, záhy porodila holčičku a také ona se ubytovala u rodiny knihařů Hladíků ve Františkových Lázních.
Ostatní zadržení byli za pokus o přechod hranic odsouzeni k trestům kolem jednoho roku vězení. Zanedlouho zatkla Státní bezpečnost pro změnu Hladíkovy, přátele Andělových, patrně také za převádění lidí přes hranice…
Blažena Andělová-Baborová se vyučila hodinářkou. V roce 1957 se vdala a krátce po sobě se jí pak narodily dvě dcery. Našla si zaměstnání v lázeňském zařízení ve Františkových Lázních, vystudovala večerní ekonomickou školu a pracovala jako účetní jednoho z lázeňských středisek, odkud v únoru 1990 odešla do důchodu. Pavla Andělová zemřela po těžké nemoci v roce 1969 ve věku osmapadesáti let.
Případem zastřeleného Jana Anděla se po pádu komunistického režimu zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 2003 bylo vyšetřování ukončeno a případ odložen ad acta.
Autoři textu Adam Drda a Eva Palivodová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
10 komentářů
Vzdycky me zajimalo, co lidi vede k tomu, aby nekoho udali. Zavist? Nenavist? Nebo neco jineho?
Kdyby neexistovali takový lidé jako komunista a dnešní vládce Babiš s řadou dalších , tak by se na státní hranici neumíralo. Jako zbabělý národ jsme si nechali vnutit politiku cizí mocnosti a dopláceli na to nesmiřitelní lidé. Bohužel, dnes nám podobní lidé zase vládnou . A je nebezpečí, že na dacany zase budou doplácet nesmiřitelní lidé. Jen co si ty dacany zase ochočí Rusko. Dříve umírali naši lidé, dnes se po naši zemi zatím projíždějí na motorkách děti našich okupantůˇ, protož jsme jim otevřeli hranici.
od počátku roku 1937 umírali čeští spoluobčané v pohraničí rukou henlajnovských hitlerovských fašistických vrahů…..a to až do roku 1945 (a dále pak banderovští vrazi do roku 1947 vraždili čechy na moravsko slovenském pomezí) ….no a po roce 1948 ti co chtěli za kopečky na západ do míst mezi henlajny fašouny a banderovce likvidovala bolševická armáda, aby z nich západ nevychoval verwolfy a neposílal zpět vraždit do Čech…..
taková byla tehdy poválečná situace
A já blbec si myslel,že komunisté hlídaj hranice,aby k nám nemohli západní imperialisté a oni stříleli ty,co chtěli ven?A ještě k tomu naše občany!Byl někdo za toto potrestán? Zbytečná otázka,když nám vládnou dál!
Jestli ono by nebylo dobré, kdyby někdo laskavě zprovoznil webovou mapovou aplikaci https://mapa.zelezna-opona.cz/. Je nefunkční a je to ostuda.
Díky za tento článek. Kdo nezná historii, ten ji opakuje. Žádám Post Bellum, ať se víc snaží s Pamětí národa dostat do škol a školních učebnic dějepisu. Děláme to přece pro sebe a pro naše děti.
Tragikomické je, že lidé, kteří mávnou rukou nad masovými vraždami páchanými Revolučními gardami na německých civilistech v r. 1945, tisícovkami obětí komunistických lágrů anebo stovkami civilistů povražděných pohraničníky, se až hystericky rozhořčují nad „vrahy Mašínovými, vraždícími bezbranné příslušníky SNB, milicionáře a funkcionáře KSČ“, představitele zrůdného režimu, jehož krédem byla likvidace třídních nepřátel!!
Zrůdným prizmatem stalinistů (zpochybňujících i miliony obětí GULAGu a masakry „sovětských esesáků“ z NKVD) a mladých komsomolců s portrétem vraha Che Guevary na tričku je i s. Ondráček (který nejen, že byl v Listopadu 89 komunistickou „mlátičkou“, ale především je na svou minulost patřičně hrdý, o čemž svědčí jeho dosavadní působení ve stejné, komunistické, bandě) ubohou obětí štvanice, stejně jako je NATO nástrojem imperialismu (ačkoliv své impérium rozšiřuje posledních 75 let výlučně Rusko).
Vzhledem k tomu, že nejméně 80% populace (starší dnes 55 let) s komunistickým režimem (založeným na zlodějině, podvodu a lži) přímo či nepřímo kolaborovalo (pokud již se na něm přímo aktivně nepodílelo), stejně jako za Protektorátu, není divu, že i zde nachází skuteční odbojáři, bojovníci proti komunistickému teroru, bratři Mašínové tolik nepřátel. Vždyť se tehdy mohli stát obětí antikomunistické gerilly klidně i rodiče těchto komentátorů (bývalí kolaboranti a poskoci komunistického režimu)…. a že komunistický fízl Bureš tolik obhájců a obdivovatelů. Kolik z vás (potažmo Vašich rodičů) se stejně razantně postavilo v té době na podporu obětí komunistického teroru anebo odsoudilo řádění májových partyzánů za vraždy neozbrojených nacistů a německých civilistů? Tehdy jste (vy, potažmo Vaši rodičové) podepisovali výzvy k oběšení vlastizrádců a nyní máte nebetyčnou drzost odsuzovat Mašíny, kteří odbouchli pár poskoků zločineckého režimu.
Mám pochybnosti, lze-li ještě vůbec považovat ČR za právní stát, jestliže — navzdory platnému zákonu § 260 / O podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka („Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“) a Zákonu č. 198/1993 Sb. („O protiprávnosti komunistického režimu“), označujícímu komunistickou ideologii za zločinnou
— dovolují-li si Gottwaldovi a Husákovi pohrobci veřejně a beztrestně obhajovat onen zločinný režim a jeho ideologii, navíc ještě z pozice politických representantů republiky, vysmívajíc se do očí obětem komunismu !?
S blbostí a zlomyslností rudých trollů je třeba dennodenně bojovat, jinak nás převálcují. Jelikož stalinismus je de facto satanským kultem, je imunní vůči zdravému rozumu, logice i faktům a tudíž přežívá nadále. Stalinisty/satanisty samozřejmě nepřesvědčí nic. Jde jen o to osvětou před jejich působením chránit aspoň lidi naivní a pomýlené.
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadisty Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
Třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.383584595014960.92110.100000902690635&type=3&l=a47f9c228b
a
REAGOVAT NENÍ TŘEBA, odpovídat již nebudu, jelikož své názory a odpovědi na předpokládané argumenty jsem dávno vyjádřil na blogu
POCHOD PODLÝCH „REVOLUCIONÁŘŮ“:
http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html
Jsem dojetím celý bez sebe.Každá doba má své hrdiny a padouchy.Ta dnešní dělá z darebáků mírumilovné holubičky,ale člověk se s tím musí naučit žít.Pamatuji dobu,kdy jsme nadávali na „věčné časy se SSSR“,ale to,jak dnes lezeme do „zádele“ USA a jejích poskokům v Bruselu,se s tím ani zdaleka nedá srovnat.Je to až na zvracení.Já a spousta mých známých si teprve dnes začínáme vážit doby před r.1989.
Pane Bláho.
Kdyby jste před rokem 1989 šel svobodně (bez výjezdní doložky a devizového příslibu) přes státní hranice na západ, tak Vás zastřelí.
A dnes? Když půjdete svobodně (bez pasu) přes státní hranice na západ, tak ani nebudete vědět že tam jste.
Více myslete na své děti a vnuky!
Spozdravem Dušan
Samozřejmě, že se to nená srovnat. Kdo byl dřív proti „věčným časů se SSSR“ byl disident, který měl problémy ve škole nebo v práci. Dnes si může každý vykřikovat o „lezení do zádele“ kolik chce a vůbec nic mu nehrozí.