Marie a František Chalupovi
Paměť národa,

Pomáhala „českému Rambovi“, čekal ji kriminál. Strach z výslechů zmizel až po snu s papežem

Napsal/a Post Bellum 29. září 2018

Marii Chalupovou zatkla Státní bezpečnost v polovině roku 1949. Zrovna ukládala ke spánku děti v mateřské školce. Policisté jí oznámili, že za chvilku bude zpátky. Vrátila se za osm a půl roku. Její vzpomínky patří do Příběhů 20. století.

Ve vězení prožila obrovská muka, když jí vyšetřovatelé například lámali prsty přes tužky. Z vyšetřovny v Bartolomějské jí vyvedli zakrvácenou. Ošetřovali jí spoluvězeňkyně prostitutky a zlodějky na hromadné cele.

Věřící katolička Marie Chalupová u výslechu vzdorovala a vysvětluje to svojí vírou. Duchovní pomoc si podle svých slov vyprosila v modlitbách. Vypráví, že když jí táhli na výslech, modlila se v duchu k Panně Marii, aby nikoho neudala, aby jí odejmula řeč.

U výslechu, během kterého jí čtyři muži mlátili, mlčela, nekřičela ani bolestí. Chtěla prý vypovídat, ale nemohla ze sebe vydat ani slovo. Marie Chalupová zemřela ve dvaadevadesáti letech na Štědrý den roku 2017.

Esenbák, co viděl v komunistech zločince

Narodila se roku 1925 jako čtvrtá z šesti dětí hospodáře Dibelky. Hned po roce 1948 jim asi 30hektarové polnosti, louky a dobytek znárodnili místní komunisté a ze skvěle fungujícího a prosperujícího statku vzniklo JZD.

Jejich koně zabili na maso, protože – jak tvrdili – od čeho mají traktory: „To byla strašná rána pro mého bratra Josefa, který se o ně od dětství staral a miloval je,“ vypráví Marie Chalupová, která se na statku starala o krávy a pracovala na polích, ale snila o vysoké škole, o životě v Praze. V jednadvaceti se bez vědomí rodičů vypravila do hlavního města a přihlásila se na sociálně zdravotní školu. Doma pak oznámila, že bude učitelkou.


LÍBÍ SE VÁM, CO DĚLÁ HLÍDACÍ PES? POMOZTE NÁM V TOM POKRAČOVAT

 TŘEBA PRAVIDELNÝM PŘÍSPĚVKEM 100 KČ ZA MĚSÍC NEBO I VYŠŠÍM – DĚKUJEME VÁM!


Po odmaturování dostala tzv. pracovní umístěnku do mateřské školky v Pískové Lhotě na Chrudimsku, kde nastoupila jako učitelka. Zamilovala se do strážmistra SNB Josefa Chalupy, který tu sloužil. Po čase se zasnoubili. Imponoval jí i tím, jak se stavěl k novému politickému zřízení. O komunistech mluvil jako o zločincích, proti kterým je nutné bojovat.

Poprvé ho StB zatkla krátce po roce 1948, ale pro nedostatek důkazů ho propustili. Chalupa záhy přešel západní hranice, ve sběrném táboře se vstoupil do služeb americké CIC a vrátil se do Československa jako agent chodec, který měl za úkol zakládat odbojové skupiny.

Český Rambo

Dne 25. června 1949 StB Josefa Chalupu znovu zatkla a u soudu dostal trest smrti. S tímto ortelem přežíval v cele smrti devět měsíců. Nakonec se mu podařilo u Nejvyššího soudu trest zvrátit na doživotní žalář. Zavřeli ho do nejobávanější věznice komunistického Československa do Leopoldova, odkud utekl, znovu přešel hranice a dostal se až do USA, kde se natrvalo usadil.

Marii Dibelkovou později Chalupovou, estébáci zatkli nikoliv kvůli Josefovi, ale za to, že pomáhala Štěpánu Gavendovi, kterého čeští historikové s nadsázkou nazývají český Rambo. Potkala ho náhodou, když navštívila svou kamarádku v Praze, paní Kriegelsteinovou, u které Gavenda právě přebýval.

Gavenda patřil mezi pravděpodobně nejhledanější agenty ze Západu té doby. Potřeboval falešné doklady. Marie mu do nich obstarala razítka přes svoji známou, která pracovala na národním výboru.

Štěpán Gavenda, vyučený zámečník, za 2. sv. války bojoval v partyzánském oddíle v lesích na Moravě. Už v dubnu 1948 měl první střet s policií, uvádějí historikové Ivo Pejčoch a Prokop Tomek v knize Agenti chodci na popravišti. Gavenda převáděl přes hranice několik neodsunutých Němců. Policie ho zatkla a uvěznila. Gavenda se nepozorovaně dostal ze služebny a vyrazil do věznice, kde drželi jeho německého přítele s manželkou.

Celu si otevřel pomocí starého nože a drátu, který našel na zemi, a všichni utekli do Německa. Gavenda se vrátil jako agent chodec. Za jeden rok spolu s přítelem Milošem Zemánkem převedli přes hranice 65 lidí a v Československu založili několik odbojových skupin. A právě v té době se seznámil s Marií Chalupovou.

Setkání v Leopoldově

Na začátku srpna 1949 Gavendu a Marii zradil další kurýr Oldřich Mihola. Policie Gavendu zatkla na pražském Wilsonově nádraží. Marii ve školce v Pískové Lhotě.

Gavendu odvlekli do tzv. „domečku“ – obávané mučírny u pražské Lorety. Tam ho chtěl sadista a velitel věznice František Pergl svázaného a bezbranného ztlouci obuškem. Gavenda i se spoutanýma rukama popadl židli a naopak zbil Pergla, popisují v knize přední historici v oboru.

Gavendu v roce 1950 odsoudili k trestu smrti, po měsících na cele smrti soud trest zmírnil na doživotí. A tak Gavenda skončil v Leopoldově. Shodou náhod se na cele potkal právě s Josefem Chalupou, oním esenbákem zamilovaným do Marie. Tito dva a další čtyři vězni utekli.

Když šli vyklízet staré sklepy pod Leopoldovem, objevili zazděné okno. Vybourali ho a otevřela se jim cesta na svobodu. Na útěku ještě odzbrojili hajného, který je chtěl zastavit. Gavenda i Chalupa se dostali do západního Německa. Chalupa na Západě zůstal, Gavenda se vrátil opět jako agent chodec.

Dokázal například zmapovat ženijní zátarasy na hranicích, získal seznam příslušníků StB na Kyjovsku i jména místních komunistických funkcionářů. V listopadu 1952 narazil v lese poblíž hranic na hlídku pohraničníků, podařilo se mu utéci. Ale kdesi ve východním Německu ho obklíčili ruští vojáci, kteří měli kvůli němu pohotovost. Ty sice dokázal držet v šachu pistolí, když se ale dal na útěk, uklouzl a vojáci se na něj sesypali.

„Na svoji obhajobu nemám, nemám, co bych řekl. Dělal jsem to cílevědomě a s jasným vědomím, co nejvíce škodit dnešnímu lidově demokratickému zřízení,“ hrdě prohlásil před soudem. Dne 28. června 1954 byl Štěpán Gavenda popraven.

Strachu ji zbavil papež

Bití, různé bolestivé techniky, křik, to všechno bylo běžnou součástí estébáckých výslechů v 50. letech. „Když vám například někdo provlíkne tužky mezi prsty a pak je silně stiskne, tak to nevydržíte. Počuráte se bolestí,“ popisuje jeden ze způsobů, jak jí nutili k udávání. Když Marie ztlučená ležela na cele a zaslechla za dveřmi cely klíč, celá se rozklepala.

V místnosti plné prostitutek bylo tak málo slamníků, že se o ně musely ženy dělit. Jednou přišla z výslechu tak zmlácená, že jí ostatní uvolnily celý slamník, aby se jí podařilo alespoň na chvíli usnout:

„Měla jsem sen, na který v životě nezapomenu. Zdálo se mi, že jsem v kostele, bylo šero, seděla jsem v první lavici, mši svatou sloužil papež a přisluhovali mu kněží. Papež se otočil, šel ke mně a řekl: ‚Přijmi Ducha svatého.‘ Odcházela jsem pak z kostela, který stál na vršku a měl nádherně osvětlená okna. Od té doby jsem se pak už nebála,“ popisuje Marie Chalupová duchovní zážitek a dodává:

„Nikdy jsem nikoho nepráskla a nikoho kvůli mně nezavřeli. Naopak jednoho díky mně od soudu propustili.“

Den před soudem jí advokát přečetl obžalobu s návrhem na trest smrti provazem. To už ji po šesti měsících v Bartolomějské převezli do soudní vazby v pankrácké věznici, kde další měsíce čekala na soud: „Na vycházkách na dvoře jsme na sebe volaly: ‚Kolik máš?‘ ‚Jenom trest smrti!‘ Nevěřila jsem tomu, že bych ho mohla dostat. Bylo to šílené.“

Náhradní ženich na celý život

V procesu se sedmnácti obžalovanými dostalo jedenáct z nich návrh na trest smrti. Všechny byly nakonec změněny na doživotí. Marie Chalupová dostala nejnižší – „pouhých“ patnáct let žaláře a jednou měsíčně tvrdé lůžko a půst: „To znamenalo, že jsem musela ležet jen na holé zemi beze všeho a nedostala jsem jíst,“ vypráví Marie Chalupová, která si odseděla osm a půl roku.

Marie Chalupová vypráví, že měla ve vězení dva sny, které se splnily. V jednom se jí zdálo o propuštění spoluvězeňkyně, ve druhém o propuštění jí samotné, a to po smrti prezidenta Zápotockého. Měla si přitom odsedět ještě šest a půl roku. Ten sen se vyplnil.

Propustili ji nečekaně deset dní po smrti Zápotockého, 23. listopadu 1957. Za propuštění se přimluvil trafikant z Liboměřic, který se znal s Dibelkovými. Za války přežil koncentrační tábor, kde se seznámil s komunistou, který v roce 1957 zasedal v komisi rozhodující o předčasném propuštění.

Když se Marie dozvěděla, že se jejímu snoubenci Josefu Chalupovi podařilo utéci z leopoldovské věznice a dostal se na Západ, toužila za ním. Bratr Josefa Václav Chalupa přechod organizoval, ale přípravy kdosi vyzradil. Marii hrozilo, že půjde opět za mříže: „Bylo to opravdu vážné. Že mě znovu zavřou, bylo téměř jisté,“ vzpomíná Marie Chalupová. Záchrana však přišla z nečekané strany.

„Třetí Josefův bratr, František Chalupa, který si kvůli Josefovi už pár let taky odseděl, za mnou přišel, že si mě vezme, aby mi pomohl a StB už mi dala pokoj. Že až se situace kolem mě uklidní, můžu se s ním rozvést.“  Marie na sňatek po několika dnech rozmýšlení kývla. K soudu už tedy přišla jako vdaná a podezření, že měla v úmyslu emigrovat, bylo zpochybněno.

Marie Chalupová se do Františka zamilovala, založili spolu rodinu a zůstali spolu až do jeho smrti. Byl to nehodnější člověk, jakého jsem znala, ohromný muž,“ říkala o svém manželovi krátce před smrtí Marie Chalupová.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Petra Verzichová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Čtěte též

Reklama

2 komentáře

  1. bolek.vala napsal:

    Poučte se , cenzoři !
    Nóta vlády SSSR, předaná polskému velvyslanci v Moskvě ráno 17. září 1939
    17. září 1939
    Pane velvyslanče,
    polsko-německá válka odhalila vnitřní rozvrácenost polského státu. V průběhu deseti dnů válečných operací ztratilo Polsko veškeré své průmyslové oblasti a kulturní centra. Varšava, jako hlavní město Polska, již dále neexistuje. Polská vláda se rozpadla a neprojevuje příznaky životaschopnosti. To znamená, že polský stát a jeho vláda prakticky přestaly existovat. V této souvislosti přestaly platit dohody, uzavřené mezi SSSR a Polskem. Ponecháno samo sobě a bez vlády se Polsko stalo vhodným prostorem pro různé nepředvídatelné a překvapivé situace, které by mohly představovat hrozbu pro SSSR. Z tohoto důvodu, přes svoji dosavadní neutralitu, nemůže sovětská vláda nadále neutrálně pohlížet na tyto skutečnosti.
    Sovětská vláda také nemůže nečinně přihlížet, jak rodilí Ukrajinci a Bělorusové, žijící na území Polska, ponecháni napospas osudu, zůstali bez ochrany.
    Z tohoto důvodu vydala sovětská vláda nařízení Hlavnímu velení Rudé armády, aby to vydalo vojskům rozkaz překročit hranice a vzít pod svou ochranu životy a majetek obyvatelstva Západní Ukrajiny a Západního Běloruska.
    Současně je sovětská vláda připravena přijmout veškerá opatření k tomu, aby osvobodila polský národ od nešťastné války, do které byl tento vržen jejími nerozumnými vedoucími představiteli a dát polskému národu možnost žít v míru.
    Přijměte, pane velvyslanče, naše ujištění o naší naprosté úctě.
    Národní komisař pro zahraniční záležitosti SSSR V. Molotov.
    Zvláštnímu a zplnomocněnému velvyslanci Polska panu Grzybowskemu.
    Polské velvyslanectví.
    Moskva.

  2. skeptik napsal:

    Poučil jsem se. Velmi mi tato nóta připomíná argumentaci A. Hitlera, který zabíral československé pohraničí, aby ochránil sudetské Němce před zlými Čechy. Podobnost čistě náhodná?

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies