Až několik tisíc Němců má v Česku šanci na rehabilitaci a případně i odškodné za újmu způsobenou komunistickými pohraničníky. Odhaduje to bývalá ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Dosud české soudy rehabilitovaly přes dvacet německých obětí s podobným osudem. Některým bylo přiznáno také odškodné. „Je to jeden průlom za druhým. Píšeme tak trochu právní dějiny,“ tvrdí Winkelmannová.

Klíčovým případem, který po třiceti letech od pádu komunismu může soudy v Česku, ale i Německu rozhýbat, je podle ní smrt Hartmuta Tautze, kterého v polovině 80. let nechali pohraničníci u Bratislavy napospas útočícím psům a neposkytli mu první pomoc. Tautz na následky zranění zemřel.

Platforma podala kvůli zabíjení na hranicích během komunismu dvě trestní oznámení – jedno v Česku a druhé v Německu.

„Probíhají oficiální žádosti o právní pomoc, čili české instituce jako Archiv bezpečnostních složek a další by teď měly jít německým vyšetřovatelům maximálně na ruku,“ věří Winkelmannová.

Dlouhé ticho v Česku

Neela Winkelmannová (foto: osobní archiv NW)

Dvě trestní oznámení podaná Platformou evropské paměti a svědomí nejsou prvními pokusy stíhat pachatele zločinů na hranicích komunistické ČSSR. Co jim předcházelo?

V květnu 2008 podal slovenský Ústav paměti národa trestní oznámení ve 42 případech Slováků zabitých v době komunismu na hranicích Slovenska s Rakouskem. Bylo formulováno jako trestní oznámení na zločiny proti lidskosti a adresováno bylo generálnímu prokurátorovi Slovenské republiky. Bylo opravdu solidně připravené, mělo tisíc stránek příloh.

O 14 dní později podali trestní oznámení v téže věci v Česku tvůrci pořadu Příběhy železné opony – mezi nimi písničkář Jaroslav Hutka a novinář a spisovatel Luděk Navara, s tím, že tady šlo o 246 obětí hranice mezi Českou republikou, Rakouskem a Spolkovou republikou Německo, resp. Bavorskem.

Od roku 2008 do roku 2016 se s tím v České republice nedělo prakticky nic. Na Slovensku to šlo rychleji, trestní oznámení skončilo u policie, která v roce 2009 rozhodla, že všechno je promlčené, nic se nestalo a věc byla zamítnuta.

V Česku bylo výrazně déle ticho, trestní oznámení doputovalo na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ten pak po osmi letech, v roce 2016, oznamovatelům poslal něco přes jednu stránku textu, kde bylo napsáno, že – když to zjednoduším – sice nebylo správné položit na hranice miny, ale zodpovědní jsou mrtví, a že při zavedení elektrického proudu o velmi vysokém napětí do železné opony šlo o nějaké technické věci, které jsou promlčené.

Vaše platforma podala první trestní oznámení v Německu právě v roce 2016. Proč právě tehdy, byl ten rok důležitý třeba kvůli promlčení některých případů?

Ne, byla to souhra okolností. My jsme reagovali na to, že česká justice po dobu 27 let od pádu železné opony téměř nehla prstem pro lidi zabité na hranicích. Pravomocně odsouzeni byli za tu dobu pouze čtyři pohraničníci, z toho tři vojáci základní služby a jeden nižší důstojník. V roce 2016 jsme s politováním zkonstatovali, že speciální policejní úřad, který byl založen právě pro tento účel, po osmi letech od podání trestního oznámení vytvořil jednostránkový papír, ve kterém zcela ignoroval smrt 246 osob. Oni se vůbec nezabývali skutkovou podstatou zabíjení lidí.

Našemu trestnímu oznámení předcházely asi tři roky práce. A tak jsme mohli měsíc poté, co ÚDV doručil oznamovatelům zmiňovaný dopis, podat v Německu dobře vyrešeršované a velmi kvalitně připravené trestní oznámení na 67 představitelů komunistického režimu za zabíjení na hranicích ČSSR, zdokumentované na modelových případech pěti zabitých občanů Německa.

Trestní oznámení jste podali k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Karlsruhe, odtamtud celá věc putovala k místně příslušným úřadům do Bavorska, konkrétně do Weidenu. V jaké fázi je případ teď?

Nebylo původně jasné, kdo to má šetřit. Ve čtyřech z těch pěti případů šlo o zabití na území České republiky. Nejvyšší spolkový soud to ve velmi krátké době projednal a asi do osmi měsíců bylo rozhodnuto, že to bude šetřit Bavorsko a státní zastupitelství ve Weidenu. Policejním vyšetřováním byl pověřen bavorský zemský kriminální úřad specializovaný na mezinárodní trestnou činnost. Tam vznikl tým vyšetřovatelů, kteří se tím naplno zabývají.

No a kam se zatím dostali – jsou to tři roky od trestního oznámení…

Nemůžeme toho moc říci. Německé úřady si musejí vyžádat řadu dokumentů od České republiky. Probíhají oficiální žádosti o právní pomoc, čili české instituce jako Archiv bezpečnostních složek a další by teď měly jít německým vyšetřovatelům maximálně na ruku.

Štrougal i Jakeš vědí, že jsou vyšetřováni

To trestní oznámení mířilo proti řadě vysokých komunistických představitelů. Z těch žijících můžeme jmenovat třeba Miloše Jakeše nebo Lubomíra Štrougala. Další z nich, komunistický slovenský expremiér Peter Colotka, nedávno zemřel…

Myslím si, že přes padesát z těch, na které jsme trestní oznámení podali, bude ještě určitě naživu. Pánové Lubomír Štrougal i Miloš Jakeš vědí, že jsou vyšetřováni v Německu, protože věc prošla českými médii a na stanovisko se jich dotazovali i například reportéři České televize. Zesnulý Peter Colotka to věděl také. Možná jsou napjati, co bude dál.

V době, kdy jste trestní oznámení v Německu podávali, se už ale na Slovensku prošetřoval jiný případ, který později skončil průlomovým rozsudkem o rehabilitaci zastřeleného uprchlíka – případ Hartmuta Tautze, původně z NDR. Koordinovali jste nějak podání trestního oznámení v Německu právě s vývojem Tautzova případu na Slovensku?

To vše je naše práce, která vychází z jednoho bodu. V roce 2014 jsme s Platformou evropské paměti a svědomí spustili projekt „Justice 2.0“, jehož cílem je posunout spravedlnost za komunistické zločiny na mezinárodní úroveň, protože v celém bývalém východním bloku se s výjimkou Německa, částečně Polska a nověji i Rumunska téměř nestíhají ani ty nejtěžší zločiny komunismu. V tomto projektu jsme si dali za cíl identifikovat zločiny, které jsou nepromlčitelné a z nich vybrat případy, kde jsou naživu pachatelé, svědci a možná i oběti. Jako první jsme se zaměřili na zabíjení na hranicích na příkladu bývalého Československa. Z těch zhruba 280 případů zabitých civilistů je jeden obzvlášť křiklavý, a to právě případ Hartmuta Tautze.

Myslím, že jeho utrpení a celé jeho rodiny je tak silné a dojemné, že máme šanci, že by mohlo celým problémem po třiceti letech konečně pohnout. Věřím, že Hartmut Tautz nám otevře dveře k souzení pachatelů zabíjení na hranicích. Tam nemůže žádný komunistický pohrobek nebo demagog tvrdit, že ten chlapec si to jakýmkoli způsobem zasloužil. Nebyl politicky aktivní, nebyl ozbrojen, byl to padesátikilový droboučký maturant, který utíkal na Západ, protože se chtěl stát klarinetistou. Oni ho nechali roztrhat tzv. samostatně útočícími psy a neposkytli mu první pomoc. Hartmut nemusel umřít, byla to úplně zbytečná, tragická smrt. Kámen by ustrnul.

Hartmut Tautz je i jedním z těch pěti případů, které jste poslali v trestním oznámení do Německa…

Je to případ, o kterém si myslíme, že německá justice by jej mohla uznat bez větších problémů. Vybírali jsme modelové příběhy, které jsou z našeho pohledu pokud možno „neprůstřelné“, kdy šlo jasně o nevinné lidi, o bezpráví, které je jasné každému. Takové mají schopnost dělat právní průlomy. Takže Hartmut Tautz byl od začátku naše želízko v ohni, že s jeho pomocí zaprvé zvýšíme veřejné povědomí o nevyřešeném problému zabíjení na hranicích za komunismu ve východním bloku, zadruhé, že pohneme německou justicí a zatřetí možná i tou českou.

Začali jsme tím, že jsme s českou uměleckou skupinou Pode Bal v květnu 2015 instalovali plastiku znázorňující zabití Harmuta Tautze před Evropským parlamentem v Bruselu, jako poutač k naší konferenci, na které jsme zveřejnili první výsledky projektu „Justice 2.0.“. Pak jsme v srpnu 2016 Harmutovi ke 30. výročí úmrtí nechali udělat pomník za Bratislavou-Petržalkou, v místě, kde ho chytili a zranili pohraničníci.

Naživu je možná několik tisíc poškozených

Na jakém právním základě spočívají přesně nároky německých obětí pohraničníků v ČSSR na rehabilitaci i na následné odškodné?

Právník doktor Lubomír Müller, který s Platformou spolupracuje, přišel na to, že bychom mohli Hartmuta posmrtně rehabilitovat, než se prošetří to trestní oznámení. Doktor Müller je úspěšný advokát, který dosahuje jednoho soudního vítězství za druhým. Nechává odstraňovat zbytkové křivdy napáchané na lidech minulým režimem a poté žádá o odškodnění těchto obětí. Jedná se třeba o Svědky Jehovovy, o tzv. „rozkulačené“ sedláky a podobně. Takovýchto rozsudků ve prospěch obětí má na svém kontě zhruba osm set.

On v našich případech přesně aplikuje zákon, který říká, že lidé, proti kterým bylo za minulého režimu vedeno trestní řízení, i když nebyli odsouzeni, mohou požádat o rehabilitaci.

Na soudním jednání o Hartmutu Tautzovi v Bratislavě v březnu 2017 jsme byli. Soudce vyhlásil rozhodnutí a vše skončilo během asi sedmi minut. A to byl průlom, protože to bylo poprvé, co nějaký soud v bývalé východní Evropě prohlásil, že uprchlík zabitý na hranicích je posmrtně rehabilitovaný.

Bylo jen jedno stání?

Většinou to takhle končí, protože státní zastupitelství se neodvolalo. Další průlom bylo odškodné, o které JUDr. Müller pro pozůstalé po Hartmutovi požádal. Byla jim přiznána částka zhruba sto tisíc korun, resp. asi 3300 eur.

Což je částka, která odpovídá době těsně po pádu komunismu, kdy byl zákon schválen…

Je to směšná částka za život člověka, nicméně je to zase vůbec poprvé ve východním bloku, co se něco takového stalo. Takže to byl druhý průlom.

A to druhé trestní oznámení, podané v roce 2017 v Česku?

Tam jsme vybrali dalších 28 případů lidí různých národností zabitých na hranicích, abychom neovlivnili vyšetřování v Německu, a to trestní oznámení na zločiny proti lidskosti jsme podali Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně v září 2017. Bylo to sedm šanonů…

Letos to budou dva roky. Víte, co se v té kauze děje teď?

Víme jen to, že to přes městské státní zastupitelství v Praze přeputovalo opět na Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. To nás trochu vyděsilo, protože jak jsem zmiňovala v úvodu, ÚDV už to dřív měl osm let a neudělal nic. Teď ale doufáme, že i kvůli komunikaci s německou stranou se bude ÚDV chovat jinak než v letech 2008-2016. Nic dalšího nového není, jen to, že německá strana s ÚDV komunikuje a snaží se o spolupráci kvůli trestnímu oznámení podanému v Německu.

V posledních měsících se objevují zprávy o dalších rozhodnutích českých soudů, které rehabilitují lidi s podobným osudem jako byl Hartmut Tautz. K polovině května jich bylo rehabilitováno i odškodněno šest, v 17 případech byla uzavřená rehabilitace a řešilo se odškodné a další kauzy čekaly na začátek řízení. Tyhle právní kroky taky koordinovala vaše platforma?

Náš právník, doktor Müller, po Tautzově rehabilitaci řekl, že přece musí být možné rehabilitovat i lidi, které chytili na československých hranicích a vrátili je živé do NDR. A tak jsme v listopadu 2017 vydali výzvu v Německu, ať se nám takoví lidé hlásí. Ti, kteří byli chyceni a předáni Stasi ve východním Německu, seděli ve vězení napřed u nás a poté v NDR, kde byli odsouzeni většinou na dva roky. Takže to je nová větev projektu „Justice 2.0.“ Víme, že těch lidí byly tisíce, podle některých údajů jde dokonce až o 18 tisíc východních Němců, kteří byli chyceni na hranicích a vráceni. Několik tisíc jich může ještě žít.

Krátce po vyhlášení výzvy jsme už měli několik desítek případů, které měly hlavu a patu, a JUDr. Müller začal podávat žádosti o rehabilitace k českým soudům a žádosti o následné odškodnění. České soudy tak začaly poprvé v historii rehabilitovat chycené a vrácené uprchlíky. Průlomové bylo pak rozhodnutí o odškodnění z ledna, kdy bylo přiznáno asi pět tisíc eur člověku, který byl na hranicích postřelen, měl chromou nohu, invalidní důchod a nemohl pořádně pracovat. Byly přiřknuty i nějaké nízké obnosy několika set korun za krátkodobé zadržení, ale tohle byla průlomová částka. Je to jeden průlom za druhým. Píšeme tak trochu právní dějiny.