Pedro Rogondino on Foter.com, zdroj

Odškodnění obětí nacismu nekončí ani v Česku. Přímé platby vystřídaly programy pro seniory

Napsal/a Vojtěch Berger 28. února 2019

V přepočtu asi deset miliard korun poslalo celkem Německo českým obětem nacismu. Prostředky byly rozděleny v uplynulých dvaceti letech jako odškodné, z německých fondů se však dodnes financují sociální programy pro přeživší. „Odškodnění je potřeba vnímat jako něco, kde finanční stránka věci není to jediné a nejdůležitější,“ říká ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Tomáš Jelínek.

Tomáš Jelínek

Plošné odškodňovací platby skončily už před víc než dekádou a v Česku se dotkly několika desítek tisíc lidí, včetně zhruba 86 tisíc osob odškodněných za nucené nasazení či práci v koncentračním táboře. Dodnes zhruba tisícovka přeživších v tuzemsku dostává doživotní rentu.

Odškodnění obětí nacismu přesto stále není uzavřenou kapitolou. Česko-německý fond budoucnosti naposledy dostal na tento účel v přepočtu zhruba 8,35 milionu korun z jedné německé pozůstalosti.

Původně bylo rozdělování peněz v rámci odškodného pro Fond jednou z klíčových agend. Otázku financí pro oběti nacismu výjimečně řeší dodnes a stará se i o to, aby se na zvěrstva 2. světové války nezapomnělo.

Především ale Fond budoucnosti podporuje česko-německé projekty v zájmu dobrého sousedství a vztahů obou zemí.

„Chceme vytvořit interaktivní mapu aktuálních projektů mezi Čechy a Němci a aplikaci na principu geocachingu, která by lidem umožnila navštívit nejatraktivnější místa z historie a současnosti česko-německých vztahů,“ vyjmenovává některé z letošních plánů šéf fondu Tomáš Jelínek.

Poslední tisícovka přeživších

Zatím nejnovějším příspěvkem, který Fond budoucnosti využije na odškodnění obětí nacistického bezpráví z Česka a Slovenska, je 334 tisíc eur (8,35 milionu korun) z jedné německé pozůstalosti. O co přesně jde?

Byl to dar, který byl součástí dědictví. Celé to začalo tím, že jsme dostali dopis z jednoho berlínského soudu, že pan Wolfgang Storch odkázal část svého majetku organizaci, která se jmenuje „Deutsch-tschechische Stiftung für NS-Opfer“ (Německo-česká nadace pro oběti nacismu, pozn. red.). Nebylo to tam tedy uvedeno správně.

Byl tím myšlený Česko-německý fond budoucnosti?

Podle nás ano. Soud však naši argumentaci neuznal. Ozval se nám pak ale vykonavatel té poslední vůle a zjišťoval, jestli se budeme bránit právní cestou, pokud rozhodnutí nabude právní moci. Dotyčný měl majetek ve výši zhruba jednoho a půl milionu eur, polovinu odkázal rodině a druhou polovinu rozdělil dvěma institucím, které pracují s oběťmi nacismu, včetně té zmiňované česko-německé nadace. A v Česku není žádná jiná organizace, která by k ní názvem a posláním měla blíž než my.

Zvažovali jste žalobu?

To bylo pro nás až to nejzazší řešení. Náš podíl měl připadnout té druhé organizaci, Maxmilian-Kolbe-Werk. To je zavedená charitativní instituce blízká katolické charitě v Německu zaměřená hlavně na Polsko a tamní oběti nacismu. Z našeho pohledu byla ta závěť myšlená tak, že půlku peněz dostanou polské oběti nacismu a půlku ty české, respektive i slovenské. Ale my jsme nechtěli, aby se organizace, které obě pomáhají obětem nacismu a táhnou vlastně za jeden provaz, setkávaly u soudu.

Dohodli jsme se, že my nepodnikneme žádné právní kroky, když oni poskytnou polovinu peněz obětem nacismu u nás a na Slovensku. Celý ten proces se navíc zkomplikoval napadením platnosti závěti ze strany nevlastních děti pana Storcha. Od prvního dopisu po dohodu tak trval zhruba tři roky.


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


Jak často se stává, že se Fond budoucnosti dostane k prostředkům na odškodnění obětí nacismu podobnou cestou?

Tohle byla výjimka. Státní programy z veřejných prostředků v Německu nebo tamních firem směrem k českým obětem jsou dávno uzavřené. Jediné, co běží, jsou platby přes německý „odškodňovací zákon“ a přes Jewish Claims Conference, tedy dohody o trvalých doživotních rentách (odškoďnovací zákon přijalo tehdejší Západní Německo v roce 1956, podobně dlouho funguje i JCC, která distribuuje německé platby obětem holokaustu ve světě, dosud rozdělila asi 70 miliard dolarů zhruba 800 tisícům lidí, pozn. red.).

Naopak to, co dělal Fond budoucnosti, bylo vždy jednorázové, byť třeba na deset let, ale bylo jasné, že se dohodla nějaká částka, která se vyplatí a tím to končí. Tyhle státní programy z německých peněz skončily v letech 2007-2008.

Kolika lidí v Česku a na Slovensku se momentálně týká vyplácení zmiňovaných doživotních rent?

Přesnými čísly nedisponujeme, protože platby nejdou přes nás, ale přes Českou správu sociálního zabezpečení a Jewish Claims Conference. Ale ve spolupráci s organizací Živá paměť, která je také v kontaktu s organizacemi zastupujícími oběti nacismu i se sociální zprávou, vycházíme zhruba z počtu tisíc žijících osob. Jsou to jak přeživší koncentračních táborů, kteří byli vězněni z tzv. rasových důvodů, tak političtí vězni. Ta definice pronásledovaných zahrnuje i ukrývané osoby, tedy i tehdejší děti.

Nezapomínat na slovenské oběti

Jak to bylo s odškodnováním obětí nacismu na Slovensku, které na rozdíl od Česka nemá s Německem uzavřenou srovnatelnou deklaraci?

Příjemci plateb jsou tam hlavně přeživší holokaustu, kterým posílá peníze Jewish Claims Conference. Při odškodňování obětí nucené práce ale Fond budoucnosti na Slovensku přebíral důležitou roli, byla tam řada definičních sporů o to, do jaké kategorie spadal který slovenský lágr a podobně. Částečně se to týkalo i občanů České republiky. A my jsme se při rešerších, výzkumu a prosazování lepších podmínek pro oběti nacismu starali o to, aby ani na ty slovenské nikdo nezapomněl.

Dokud platby na odškodné ještě přes Fond budoucnosti šly – kolik prostředků celkem jste rozdělili a kolika příjemcům?

Byly to dva programy. Nejdřív odškodnění, které stálo u kořenů a zrodu Fondu, protože v tomhle kontextu je Fond budoucnosti ještě součástí německé poválečné politiky „Wiedergutmachung“ („odčinění“, „náprava“ druhé světové války, pozn. red.). Při vzniku Fondu bylo dosaženo dohody, že „převážná většina jeho prostředků bude využita ku prospěchu obětí nacismu,“ přičemž to nakonec znamenalo, že z celkových 165 milionů tehdejších marek pro Fond bude 90 milionů pro oběti nacismu.

Těch devadesát milionů marek bylo určených jak pro české, tak pro slovenské oběti nacismu?

Ty byly jenom pro Českou republiku. Slovenské židovské oběti byly zohledněny díky programům Claims Conference. S německými a židovskými oběťmi nacismu se Německo samo vyrovnávalo už od začátku 50. let. V letech šedesátých přibyly oběti ze západní Evropy, v sedmdesátých se přidala Jugoslávie a částečně Polsko, v devadesátých letech Ukrajina, Bělorusko, Rusko. Česko bylo poslední, které nemělo tuhle dohodu.

Nebylo ale ihned jasné, pro jaké oběti nacismu přesně a jakým způsobem bude oněch 90 milionů marek rozděleno. Úvahy sahaly od investic do sanatorií až po přímé platby žijícím obětem. Nakonec se vše realizovalo podle společné vůle organizací zastupujících přímo oběti nacismu. Platby se rozdělily do deseti ročních splátek a šly lidem, kteří prošli koncentračními tábory, nebo se ukrývali. To bylo v roce 1998 zhruba sedm tisíc lidí, nejhůř pronásledovaných obětí nacismu.

Ještě jste zmiňoval druhý program odškodnění…

Ve chvíli, kdy Česko s Německem uzavřely Česko-německou deklaraci s tím, že už nebudou otevírat otázky minulosti, rozjely se masové žaloby proti firmám v USA kvůli nucené práci, včetně vězňů koncentračních táborů. Česká republika k tomu byla přizvána, přestože to právě kvůli deklaraci nemohla sama otevírat. Existoval tu ale již Fond a česká diplomacie odvedla tehdy dobrou práci.

Ta jednání vedla k tomu, že celkově pro celý svět bylo vyčleněno deset miliard marek, z toho Česko dostalo 420 milionů marek. Další prostředky přišly z obdobného rakouského fondu. Takže nakonec Fond budoucnosti rozdělil ještě v přepočtu asi osm miliard korun k těm původním 90 milionům marek. Týkalo se to 86 tisíc obětí otrocké a nucené práce.

Zmiňovali jsme skupinu zhruba jednoho tisíce žijících obětí nacismu v Česku – příjemců doživotní renty. Co se stane, až tady nebudou? Zmizí téma odškodnění z vaší agendy?

Ne, to nejde. Odškodnění je potřeba vnímat jako něco, kde ta finanční stránka věci není to jediné a nejdůležitější. Je to zadostiučinění, nese to symbolický vzkaz. A zároveň běží programy, kde nejde o přímé platby, ale o sociální péči. Není to přímo úkolem Fondu, ale je partnerskou organizací těch projektů. Jde o to pomáhat i jinými způsoby tomu, aby se ta věc nepovažovala za uzavřenou a aby sociální programy pro oběti nacismu byly dál financované. Nejdůležitější ale do budoucna je, aby se na nacistické bezpráví a jeho oběti nezapomínalo, především na to, jak snadno může být někdo považován za člověka druhé kategorie.

Jaké sociální programy pro přeživší dnes ještě stále Německo financuje?

Z deseti miliard marek, o kterých jsem mluvil (finance poskytnuté německým státem a německými firmami na odškodnění za nucenou práci, pozn. red.), se zhruba devět miliard rozdělilo na platby a miliarda zůstala jako nadační kapitál německé Nadaci EVZ, v jejíž správní radě nazývané kuratorium má ČR, respektive Fond své zástupce.

Tato nadace podporuje projekty v oblasti paměťové kultury, lidských práv a péče o oběti nacismu. Aby nedocházelo k sociálnímu vyloučení seniorů, obětí nacismu, pro které je důležité nejen to, aby se o ně někdo postaral po zdravotní stránce, ale aby se mohli i setkávat, diskutovat nebo navštěvovat kulturní zařízení. A tohle se stále financuje z těch německých peněz.

Od odškodňování obětí nacismu se těžiště činnosti Fondu budoucnosti už dávno přesunulo k podpoře česko-německých projektů. Jaké jsou ty hlavní třeba pro letošní rok?

Letos je naším hlavním tématem podpora projektů zaměřených na soudržnost našich společností. Dělící linie často nevedou tolik mezi Čechy a Němci, ale spíše uvnitř společnosti, a tato polarizace se pak může negativně projevit i na našich vztazích s Němci. Dále pak chystáme v Plzni v květnu rozšíření tamního evropského dne sousedů, bude to atraktivní akce pro veřejnost. Naším plánem nebo spíše zatím snem je pak i vytvořit interaktivní mapu aktuálních projektů mezi Čechy a Němci a vytvoření aplikace na principu geocachingu, která by lidem umožnila navštívit nejatraktivnější místa z historie a současnosti česko-německých vztahů.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

5 komentářů

  1. Kinclová napsal:

    Otec byl nuceně nasazený. Zemřel v roce 1982, tudíž jsme my, pozůstalí neměli nárok na odškodnění. Vnímáme to jako nespravedlnost.

    • Tomáš Jelínek napsal:

      Vážená paní Kinclová,
      ano, skutečnost, že Německo s odškodněním tak dlouho otálelo, byla často a právem kritizována. Na druhou stranu bylo zřejmé, že pokud by mělo dojít k odškodnění všech obětí nacismu, tj. v případě již nežijících tak jejich potomků, tak by k žádnému odškodnění nedošlo, a to ani těch, kteří se toho dožili. A to bylo myslím rozhodující.
      Se srdečným pozdravem
      Tomáš Jelínek

  2. Helena Mandelová napsal:

    V roce 1940, kdy mého otce, člena Obrany národa, zatkli, mi byly 4 roky a když ho v roce 1943 v Berlíně popravili, bylo mi sedm. Myslím, že sirotkům po popravených může být nejvýše 74- 75 let (pokud se narodili do roku 1945), vdovy se už zmíněného Fondu nedožily (moje matka zemřela v r. 1984, bylo jí 81).
    Když jsem svou žádost sepsala, dostala jsem od pana Jelínka odpověď, že válečných sirotků se náhrady z Fondu netýkají.
    Takže strádání za války a u příslušníků západního odboje i po válce (nejmenší důchody) pracovníky Fondu nezajímá. Přeživších účastníků 2. odboje (narozených cca do roku 1930, tedy ve věku kol. 89 let) je hrstka.
    Pro koho jsou ty současné programy připravovány? Jak se o možné pomoci dozvědí? Já osobně jsem se o příplatku k důchodu dozvěděla pouhou náhodou.
    Asi jde opravdu jen o ten symbolický vzkaz a činnost pro organizátory zmíněných sociálních projektů.
    Zdá se mi to podivné.
    Helena Mandelová

  3. Tomáš Jelínek napsal:

    Vážená paní Mandelová,
    odškodnění vdov a sirotků po českých odbojářích bylo v rámci německých odškodňovacích programů jednou z nejkomplikovanějších otázek. Celá logika německého odškodňovacího zákonodárství je bohužel postavena na premise, že odškodnění mohou dostat pouze osoby, které byly buď přímo vězněny nebo které musely vykonávat nucenou práci. Na rozdíl od českého zákonodárství není na rodinné příslušníky popravených nahlíženo jako na oběti. Mně samotnému nepřijde tento přístup správný a vždy jsme se i jako Fond snažili o to najít způsob, jak útrapy vdov a sirotků co nejvíce zohlednit. Podařilo se nám například prosadit, aby povinnost pravidelného hlášení se na gestapu, která se na rodinné příslušníky odbojářů často vztahovala, byla nahlížena jako omezování osobní svobody, za což bylo možné symbolické odškodnění poskytnout. Vím, že z pohledu někoho, komu nacistický režim vzal v sedmi letech otce, to nemůže být uspokojivá odpověď, ale v daném rámci myslím více dosáhnout nešlo.
    Pokud jde o chystanou platbu z daru, který Fond obdržel, tak ta není na německé zákonodárství nijak vázána a je v kompetenci Fondu vymezit okruh jejích příjemců. A my počítáme s tím, že děti popravených odbojářů s osvědčením podle zákona 255/1946 budou mezi adresáty této platby zahrnuty. Ohledně dalšího postupu se obraťte nejlépe přímo na organizaci Živá paměť.
    Srdečně zdravím
    Tomáš Jelínek

  4. petrph napsal:

    Pardon, zase nechci sahat někomu do svědomí – leč pro onen zmiňovaný Fond budoucnosti (dojednaný v deklaraci v roce 1997) má platit primárně až to co je napsáno zde v posledním odstavci – tedy společné česko-německé akce. Neměl tedy od začátku vůbec sloužit pro přímé odškodňování českých obětí nacismu. Protože – v téže deklaraci je současně napsáno „..Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.!“ – což by se tedy mělo týkat právě i uzavření odškodnění.

    Takže, pokud se snad z tohoto fondu vyplácí dodatečné odškodnění, tak to sice těm lidem přeju – jenže se to nedá nazvat jinak než populistické řešení. A to pokud to i Německo ví, a souhlasí s tím. Protože tím se torpéduje legitimita celé té deklarace, a tam se dohadovaly mnohem důležitější věci, týkající se naší společné (po) válečné historie. To by taky Němci mohli za pár let říct, vy tu deklaraci nedodržujete, tak my taky ne, takže navalte zpátky Sudety, které nám patří podle Mnichovské dohody z roku 1938…

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama