,

„Spousta lidí umí nadávat, ale jen málokdo něco strpět.“ Rozhovor s ženou oznamovatele korupce

Napsal/a Ondřej Neumann 31. července 2018

„Začala jsem se bát po prvním telefonátu od policie: ‚Tak co, seš spokojenej? Seš hrdina, viď? Takže budeš za dvě hodiny u Billy, půjdeš k výslechu.‘ Když mi to manžel řekl, polilo mě horko. Asi poprvé v té věci jsem řekla své: ‚No to v žádným případě! Odvezou tě někam k Postoloprtům, tam ti daj kulku do hlavy a konec‘,“ popisuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org Eva Steinerová Kočinová, co také přináší život po boku whistleblowera (oznamovatele korupce). 

Leo Steiner jako ředitel Odboru řízení programu ROP Severozápad v polovině roku 2012 veřejně vystoupil s tím, že program disponující 19 miliardami korun je dopředu vymyšlený a zorganizovaný tunel na evropské dotace.

Začal kolotoč policejního vyšetřování, mediálního zájmu i msty ze strany politiků Ústeckého kraje. Ale i ocenění za občansky odpovědný postoj – Nadační fond proti korupci Leo Steinerovi udělil Cenu za odvahu pro rok 2014.

O korupci, policii a nejkrušnější chvilce

Jak jste se dozvěděla, co se váš muž chystá udělat?

Cestou ze Slovenska. Muž mluvil o různých věcech a pak přišel s tím, že by se mě chtěl zeptat. Nebo spíš – že by se mnou chtěl o něčem mluvit. A pověděl mi, jak se rozhodl zveřejnit věci, které se dějí u něj v práci, které se týkají dotací a řízení a fungování úřadu ROP Severozápad. Spadla mi brada.

Byla to pro vás úplná novinka? Doma o tom nikdy nemluvil?

Nemluvil.

Ani nenaznačoval?

On je v tom zvláštní. Mnoho věcí doma neříká, a tak jsem se to naučila brát. Byla jsem tím samozřejmě překvapená. Ale zároveň jsem věděla, že to nemůže udělat jinak. Že si to nemůže nechat pro sebe. Ani by mě nenapadlo. A to je taková smyčka, protože bylo jasné, že říct, nebo řešit se to musí. A zároveň mi bylo jasné, že to asi bude svým způsobem rizikové. Potom se ukázalo, že to je ještě navíc nebezpečné, když opravdu vyšlo najevo úplně všechno…

Takže strach o manžela?

Měla jsem obavy, že si to nenechají líbit. Proč by si ti, kterých se to týkalo, měli nechat něco líbit? A navíc jsem si říkala: „Určitě to nemusí být hned, ale někdy to prostě přijde…“ Nevěřila jsem, že to zůstane bez reakce. Naštěstí – snad – to šlo všechno rovinou právní. Ano, bála jsem se, že mu někdo ublíží. Už i kvůli tomu, že od známých, kteří vidí do policejní práce, jsem zaslechla pár takových poznámek, jako jestli se o něj nebojím. Nebo že mu někdo ustřelí cosi a tak. Takže bylo jasný, že to není úplná legrace.


MAPA ČESKÉ JUSTICE nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost


A reakce okolí?

Spousta lidí kolem si myslela, že to dělá „aby se ukázal“. Plus takové řeči, jakože vlastně i škodí. Bylo pár lidí – na mé gusto docela až málo, a nebyli to vesměs místní – kteří se ozvali a řekli: „Hele on je dobrej, držíme mu palce“. Nebo: „To je super, že vůbec je někdo schopný to takhle říct a jít do toho. A nemít z toho žádný prospěch.“ Ale víc bylo těch, co mlčeli. Téměř bych řekla taktně. Protože mě znali a tak radši mlčeli, ale možná si za rohem řekli, že fakt je „divný“. A proč to dělá? A co z toho asi má?

Jaká chvíle byla nejkrušnější?

Velmi nemile mě zasáhlo první setkání s policií. Když o poměrech na ROPu poprvé veřejně promluvil, říkala jsem mu: „Tebe když někdo někam odveze, já ani nebudu vědět kam, kdo to byl… Zavře se za tebou voda a já nebudu nic vědět.“ Takže jsem chtěla od první chvíle alespoň vědět, kam jede, alespoň do kterého města. Abych měla nějakou minimální představu, kde je.

A do toho přišel první kontakt s policií. Já už dneska nevím jméno toho člověka, ani odkud byl, protože těch policejních útvarů bylo několik. Těch, které se na něj obracely. Ten první mu volal: „Tak co, seš spokojenej? Seš hrdina, viď? Takže budeš za dvě hodiny u Billy, půjdeš k výslechu.“ Když mi to muž řekl, polilo mě horko. Asi poprvé v té věci jsem řekla své: „No to v žádným případě! Odvezou tě někam k Postoloprtům, tam ti daj kulku do hlavy a konec.“

Co jste udělala?

Volala známému na policii, jestli Leo musí k výslechu, nebo jestli ho může jako svědek odmítnout. Nikam nejel. Naštěstí tahle šílená zkušenost s policií byla jediná.

Takže na ten výslech manžel odmítl jet?

On se nekonal. Oni prostě potom volali, že nebude. Protože podle mě – ale to si jenom dovozuji – se začala všechna kola mlít a vlastně se nevědělo, co s tou situací. Na mě to působilo, když to řeknu laicky, že vlastně nevěděli, co s ním. Další setkání Lea s policií byla v podstatě na tajné, nebo přinejmenším neoficiální bázi. To znamená, že většinou se jejich setkání odehrávala v nějakých restauracích. Věděl sice s kým, ale že by to bylo oficiálně, že by byl předvolaný někam na policejní útvar, tak to z počátku nebylo.

Bála jste se?

Ano, bála jsem se. A bála jsem se docela dlouho. Nechci to dramatizovat, fakt ne, protože s tím člověk prostě musí žít. Za žádného hrdinu jsem ho nepovažovala. A věděla jsem, že mu nemůžu – ani by mě neposlechl – říct: „Zbláznil ses? V žádným případě nebudeš veřejně nic říkat…“ To neexistovalo. Bylo jasný, že to takhle bude.

Neskončit v „krabici do Singapuru“

Setkali jste se s nějakými výhrůžkami?

Já osobně ne.

A manžel?

No tak on asi jo… Jenomže on mi všechno doma nevypráví.

Něco jste vytušit musela…

Víte, já mu říkám idealista. A to neznamená, že by byl naivní. On má prostě ideu a je schopný za ni bojovat. A je čestný. Tentkrát v kauze ROPu to neudělal tak, že by si našel novináře, aby bylo haló v médiích. Nebo že by šel na ministerstvo to na ně takzvaně napráskat. Proto se mě dotýkalo, že ho nazývají práskačem. Udělal to tak, aby u toho byli ti, co se jich to týkalo, a zároveň to nemohli zazdít. Protože kdyby šel jen za svým šéfem, tak co mu asi řekne… To by ho opravdu možná zavřeli do krabice a poslali někam do Singapuru. Já nevím.

Jeho způsob řešení se mi líbil. Ale zároveň to s sebou neslo, že potom pokračoval ve svých diskuzích s krajem. Jezdil na zastupitelstva, tam s nimi diskutoval o odpovědnosti a dalším postupu kraje. Chtěl, aby se vymáhaly způsobené škody. No, vlastně diskutoval… Oni s ním moc diskutovat nechtěli a jak mohli, slova mu brali od úst. Asi i proto se nedal. Žádný chlap s trochou sebeúcty by si takové jednání nenechal líbit.

To už se o věc zajímala média…

Média, zejména televize, se o věc zajímala záhy po Leově vystoupení na Monitorovacím výboru ROPu. A k mému podivu se média o tuto kauzu zajímají dosud. Čas od času. Myslím si, že je to dobře. Není to jistě moje objevná myšlenka, ale média mají opravdu velkou moc a doufám, hlavně možnosti podpory. Podle mě, když lidi nebudou slyšet a nebudou se o těchto věcech nikde dozvídat, budou stále žít v tom, že „nojo, ti nahoře, to jsou prostě ti, co můžou všechno, a my malí nemůžeme nic a nemá smysl nic dělat“. Takže když se o tom ví a dost se to řeší, tak si myslím, že to je fajn.

Jak probíhaly debaty na krajském zastupitelstvu?

Vždycky se do Lea někdo opřel. Ať už to byl Oldřich Bubeníček (současný hejtman Ústeckého kraje za KSČM, pozn. red.), nebo současný místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna. Věčně něco bylo.

O tom, kdy ji manžel skutečně naštval

Jak dlouho jste se bála?

Období latentního strachu trvalo dlouho. Období toho akutního několik týdnů. Pak jsem si začala říkat:“Tak kdyby něco mělo být, tak už by to asi bylo.“

A co děti? Zaznamenaly něco ve škole? Mluvila jste o tom, že manžela nazývali práskačem, udavačem a podobně. Do dětského prostředí se tyto věci často promítají.

Moje děti nejsou jeho děti. Mají jiné příjmení než Leo. Adéla byla v té době malá a v jejím školním prostředí se to asi výrazně neřešilo. Adamovi bylo nějakých čtrnáct let. Určitě se ho to muselo nějak dotknout, protože ty výrazy, který se Lea týkaly, nebyly úplně ojedinělé. Ale zase – že by to se mnou můj syn nějak hodně rozebíral, to taky ne. Takže nemůžu říct, zda to na něj mělo nějaký velký vliv.

Přišla chvíle, kdy jste se na manžela zlobila? Přepadla Vás marnost, třeba když přilétlo nějaké zlé slovo…

To ne. Jen mě trochu naštval, když řekl, že nebude kandidovat za PROkraj do krajských voleb. Ptala jsem se: „A jako proč?“ Byl v tom zase ten jeho idealismus: „Protože by lidi říkali, že jsem ROP využil ke své politické kariéře.“ Ale já si myslím, že když mají lidi někoho zvolit, tak ho musí znát a musí vědět, co za ním je. Protože jinak volí ty, kdo nejvíc a nejdéle křičí. Takže to mě tenkrát naštval. A řekla jsem: „Víš co, už ti nerozumím. Nevím, proč by to mělo vadit. Pokud se snažíš pro Kraj něco dělat a chceš to dělat dál, proč bys neměl kandidovat?“

Pak dostal ocenění od Nadačního fondu proti korupci. A odměnu 100 tisíc korun. Jaké byly reakce?

Přijde mi, že to nikdo neví. Nijak jsme se tím netajili, ale zároveň to nikde nehlásali. Navíc – hned napsal kamsi do blogu, že část té sumy věnuje někomu, kdo přijde s podobnou věcí. To jsem mu tenkrát řekla: „To seš dobrej!“ A ne, že by se mnou chtěl o takovém kroku diskutovat (smích).

Zakletý Ústecký kraj a proč si vážit Prahy

Stoupl manžel ve Vašich očích tím, co udělal?

Asi trochu jo, ale ne příliš. Já jsem ho znala pracovně poměrně dlouho. Jako šéfa a člověka, který se pohyboval v oblasti, kde měl pod sebou spoustu lidí a dělal taky hodně pro charitu. Znala jsem ho a vážila si toho, jak pracuje. Stoupl však tím, že se nebál. Protože to bylo rizikový. Zároveň si myslím, že by bylo v přímém rozporu s jeho svědomím, kdyby to udělal jinak. Určitě si ho za to vážím. Ale že bych si řekla „tyyyyjo, to je úplně někdo jinej“, tak to ne. Tak výrazný ten pocit nebyl. Protože ho znám. On by to udělal znova. To jsem přesvědčená.

A Vy byste mu to znova odkývala?

Jak už jsem dneska řekla – on by se mě stejně moc neptal. Ale určitě bych ho podpořila. Protože si myslím, že jsou základní věci, principy, kterých bychom se měli držet my všichni. Nebýt slepí a do sebe zahledění, ustrašení. I když je to někdy těžké. Snad není klišé říct, že odvaha a pravda mezi základní společenské principy patří. A obdivuji ty, kteří jsou schopni se takových principů držet a prosazovat je. Nejen ve svém osobním životě, ale také veřejně. Protože kdyby toho nebyli schopni alespoň někteří, tak nevím, kam společnost půjde. Spousta lidí je schopna nadávat, ale málokdo je schopný něco strpět. Nebo být aktivní. A o tom to je.

Na co by měli připravit blízcí oznamovatelů korupce? Co Vás nejvíc překvapilo, co jste nejvíc nedomyslela, podcenila, nedokázala si představit?

Že se o to tak intenzivně zajímají média. Což je hodně dobře. Naopak bych třeba čekala víc podpory a víc pozitivních reakcí z bližšího okolí. Přišly odněkud zdaleka, zejména prostřednictví blogu a Facebooku, ale rozhodně ne v místě. Naopak. Možná je to začarovaným Ústeckým krajem. Je to asi ode mě ne úplně pěkný, ale řeknu to na sebe. Já svému muži říkám: „Pro Ústecký kraj je tě škoda“. Protože si myslím, že je to schopný a pracovitý chlap. A v našem kraji se na něj spousta lidí dívá pomalu tak, že jim bere chleba. Což mi přijde úplně šílený.

Místo abychom byli rádi, že někdo má chuť a jde do rizika… A pro ně je to vlastizrádce. Na druhou stranu je pravda, že je stále dost i těch, s nimiž spolupracuje, snaží se je podporovat či kteří se na něj obracejí, je-li třeba. Těší mě to. Jsou to lidé, kterých si i já vážím. A držím jim palce v jejich snaze dělat politiku a tvořit, měnit a nenechat věci být.

A ten vzkaz partnerům?

Připravte se na to, že třeba vaše okolí nebude schopno až tolik docenit, že váš muž či žena dělá věci bez přímého a zištného vlastního prospěchu. Prostě proto, že je to tak správně. A že spousta lidí vůbec neví, co s sebou takové jednání nese a co vše v životě jeho samotného a jeho rodiny ovlivní. A také to, že se tak váš partner či blízký člověk stane věcí veřejnou. Takže to bych asi vzkázala. A taky samozřejmě, že budete mít doma někoho, koho si můžete zase o kousek víc vážit. Protože to je dost odvahy, ať si říká, kdo chce co chce.

U nás se veřejné ocenění blízkého člověka moc nenosí. Ale pokud mohu, na konec bych ráda řekla, že mě těší pražské prostředí, společnost, která je v jistém ohledu otevřenější a aktivnější. Ať už jde o jednotlivce nebo o média. Lidí jako je můj muž si všimnou a umožní, aby si jich všimli další a další. Stokrát řečenou třešinkou na dortu jsou například nadační večery Nadačního fondu proti korupci. Díky kterým se lidé, kteří za sebou ve společnosti zanechávají stopu, mohou vzájemně poznat a vidět, že vlastní kůži na trh nenesli sami.

Čtěte též

Reklama

12 komentářů

  1. Tondach napsal:

    Je opravdu zajímavé, že v tom ROP Severozápad jsou opravdu průšvihy hned od počátku, že vlastně dva ředitele tam zavřeli a že tam od počátku působily špičky ODS Šulc a exsenátor Novák…..

    • Pavel napsal:

      Ani jsem to celé nedočetl.. Stokrát omílané, na všechny způsoby, teď ještě v rouše beránčím.. Neblíží se volby, ve kterých pan Steiner kandiduje? To by celý článek zajímavě dokreslilo.

      • JindraR napsal:

        Reagujete přesně podle scénáře, který paní Steinerová popisuje. Co z toho má, Proč to dělá? Chystá se někam kandidovat? Jak typicky (severo)české.

      • Aloisie Trpkošová napsal:

        Tak on měl pravdu. Nekandiduje, na konci rozhovoru je o tom řeč. Důvod je, že čekal přesně tyhle reakce

  2. Petr Kaminsky napsal:

    Podle me cela ta konstrukce dotacnich programu byla od pocatku vymyslena jako tunel.

  3. Nemec napsal:

    Paní Kočinovou plně chápu, protože občanská odvaha se mezi lidmi moc nevyskytuje. Navíc ne každý má čas trénovat Kraw Maga nebo mlátit do boxovacího pytle jako bývalý městský policista Foldyna. O to je to těžší, když se potom dacan dostane do politiky a hájí zájmy supervelmoci, která nás okupovala. Paní Kočinová už má velkou odvahu, když se nebála obrátit na novináře, kteří dnes jediní prokazují odvahu místo draze placených politiků a miliardářem podplacených úředníků. Ale může si být jista, že v dnešním politickém hnusu nežije sama.

  4. sundialer napsal:

    Systém evropských dotací a jeho nastavení už by měl být konečně označen jako nevětší zlo, které nám členství v EU přnáší. Ta otázka nezní zda v EU byt nebo nebýt, Británie je jen velký odstrašující přiklad, je to otázka odvahy, i za cenu zrát, opustit cestu, která nikam nevede. Ne tady u nás, ale hlavně v Bruselu. Ale obávám se, že tohle bude nekonečná zákopová válka zainteresovaných lidí.

  5. Jan R napsal:

    Klobuk dole pred tym panom aj rodinou.
    Problem EU dotacnych zdrojov nie je predsa v tom, ze existuju.
    Problem je v tom, kto ich rozdeluje v clenskej krajine, komu a na aky ucel.
    Obvinovat z toho EU je odsuvanim problemu na vedlajsiu kolaj. Nase krajiny potrebuju zmenit vychovu uz na urovni rodiny – zakladne hodnoty. Inak sa toho odporneho dedicstva zo socialistickej ery nezbavime – kto nekrade, okrada vlastnu rodinu.
    Alebo si myslite, ze ak nebudeme v EU, tak sa bude kradnut menej?

  6. Jan R napsal:

    Klobuk dole. Toto by nemalo byt oznacovane ako vynimocny cin, ale ako bezny jav. Avsak nase dedicstvo zo socializmu – kto nekrade, okrada vlastnu rodinu – je tak silne zakorenene v DNA ludi zijucich v CZ a SK, ze sa tazko dezinfikuje.
    Nasa spolocnost oreziva krizu zakladnych hodnot. A je to vidiet na kazdom kroku. Nasledne ludia hladaju zlo v comkolvek. Zakladnym omylom pri vnimani EU fondov, ze sluzia ku korupcii a kradnutiu. Nie. To len clenske staty sa nedokazu zbavit parazitov, ktori si EU fondy zmenili na zdroj svojho obohatenia cez korupciu a kradeze. Alebo chcete povedat, ze ak vystupite z EU a stratite tak dosah na fondy, tak paraziti prestanu kradnut? Nice try.

  7. Pavel Liska napsal:

    Nic nového pod sluncem. Jen potvrzení, že dotace nici trh a mají devastující vliv na morálku a chovani lidí. Jako vše, co je jakoby zadarmo. To si na věci co jsou potřeba neumíme normálně vydělat sami ? To musíme skemrat o dotace ? A co za to asi bude ten co je dava chtit ? Za všechno se platí a nemyslím jen penězi. Osobně bych nikdy nic takového neudělal. Na to jsem příliš hrdý. Bohužel, takto to cítím asi sám, ale mám rád, když si nekrivim páteř. Překvapuje mne jen naivita pana whistblowera. Copak netušil kde pracuje a co se tam může dít ? Tím neříkám, že to nemá hlásit. Za to si jej vážim. To zase ano.

  8. Petr Beránek napsal:

    Velký respekt pro pana Steinera a jeho paní.
    Postavit se organizovanému zločinu (nic jiného ty dotační sítě nejsou) vyžaduje odvahu.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies