KOMENTÁŘ. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc navrhuje, aby policie povinně uváděla u cizinců, kteří spáchají trestný čin, jejich státní příslušnost. Exministryně spravedlnosti Eva Decroix to považuje z diskriminační. Spor o zveřejňování státní příslušnosti pachatelů je střetem dvou odlišných představ o fungování demokratické společnosti.

Na jedné straně stojí požadavek maximální otevřenosti veřejných informací, na druhé straně snaha zabránit tomu, aby se jednotlivé trestné činy stávaly zdrojem kolektivní viny a společenských předsudků.

Argument pro zveřejňování vychází z klasického liberálního pojetí svobody informací. Stát ani média by podle tohoto názoru neměly rozhodovat, které pravdivé informace smí veřejnost znát a které nikoliv.

Jakmile se začne některý údaj systematicky zamlčovat, vzniká podezření, že cílem není ochrana jednotlivce, ale ochrana určité politické agendy. Paradoxně pak může dojít k opačnému efektu, že veřejnost začne institucím méně důvěřovat a bude předpokládat, že se zatajují i další informace.

Pokud stát sleduje kriminalitu podle státní příslušnosti nebo migračního statusu, musí být možné o těchto datech veřejně diskutovat. Kriminalita není rozložena rovnoměrně mezi všechny skupiny obyvatel.

Když český občan spáchá vraždu

V mnoha západních zemích se zejména po migrační krizi roku 2015 objevila kritika, že část médií informovala o některých trestných činech způsobem, který záměrně minimalizoval informace o původu pachatelů. Když se následně tyto informace objevily na sociálních sítích nebo v alternativních médiích, vedlo to k přesvědčení části veřejnosti, že tradiční média nejsou nestranná.

Pokud stát sleduje kriminalitu podle státní příslušnosti nebo migračního statusu, musí být možné o těchto datech veřejně diskutovat. Kriminalita není rozložena rovnoměrně mezi všechny skupiny obyvatel.

To neznamená, že některá skupina je „horší“, ale může to ukazovat na sociální, ekonomické nebo integrační problémy. Zamlčování údajů může komplikovat formulaci veřejných politik, protože znemožňuje pojmenovat problém.

Na druhé straně existuje velmi silný argument proti. Trestní právo moderních demokracií stojí na individualizaci viny. Odpovědnost nese konkrétní člověk, nikoli jeho národ, etnická skupina, náboženství nebo rodina.

Pokud se v médiích pravidelně zdůrazňuje národnost pachatelů, vzniká psychologický efekt zobecnění. Lidé mají tendenci pamatovat si zejména případy, které potvrzují jejich předchozí přesvědčení.

Jeden mediálně známý případ pak může v očích veřejnosti reprezentovat statisíce lidí, kteří s trestnou činností nemají nic společného.

Trestní právo moderních demokracií stojí na individualizaci viny. Odpovědnost nese konkrétní člověk, nikoli jeho národ, etnická skupina, náboženství nebo rodina.

Tento problém je dobře znám ze sociální psychologie. Člověk si mnohem snáze zapamatuje informaci „cizinec spáchal trestný čin“ než tisíce případů, kdy žádný cizinec trestný čin nespáchal. Výsledkem může být zkreslené vnímání reality. Veřejnost pak může výrazně přeceňovat podíl určitých skupin na kriminalitě, i když statistiky ukazují něco jiného.

Další problém spočívá v tom, že národnost sama o sobě často nic nevysvětluje. Pokud český občan spáchá vraždu, nikdo seriózně netvrdí, že příčinou byla jeho česká národnost. Pokud však stejný čin spáchá občan jiné země, bývá někdy národnost prezentována jako vysvětlení.

Logická hodnota takové informace je přitom velmi sporná. Skutečné příčiny kriminality bývají zpravidla spojeny s věkem, pohlavím, sociálním prostředím, vzděláním, závislostmi nebo osobnostními charakteristikami, nikoli s pasem.

Chceme moderní právní stát

Při hlubším pohledu je zřejmé, že obě strany sporu mají část pravdy. Úplné zamlčování informací může podkopávat důvěru ve stát a média. Automatické zdůrazňování národnosti u každého trestného činu zase může vytvářet falešný dojem kolektivní odpovědnosti.

Proto se v řadě zemí postupně prosazuje funkční kritérium relevance. Neptá se, zda je pachatel cizinec, ale zda tato skutečnost pomáhá porozumět případu.

Skutečným problémem je, jak zabránit tomu, aby se z pravdivé informace stal nástroj kolektivního odsuzování, a současně aby se z ochrany před předsudky nestala záminka k selektivnímu zatajování faktů.

Je-li například předmětem případu organizovaná mezinárodní kriminalita, převaděčství migrantů, zahraniční zpravodajská činnost nebo přeshraniční podvod, státní příslušnost může být významnou okolností.

U běžné krádeže jízdního kola nebo hospodské rvačky bývá její vypovídací hodnota minimální. Takový přístup se snaží spojit princip transparentnosti s principem individuální odpovědnosti.

Ve skutečnosti tedy nejde o otázku, zda veřejnost smí znát státní příslušnost pachatele. Skutečným problémem je, jak zabránit tomu, aby se z pravdivé informace stal nástroj kolektivního odsuzování, a současně aby se z ochrany před předsudky nestala záminka k selektivnímu zatajování faktů.

Demokratická společnost však musí zvládnout obojí, tedy unést pravdivé informace a zároveň odmítnout kolektivní vinu.

Svoboda nebývá ohrožena pouze lží. Často bývá ohrožena i přesvědčením, že některé pravdy je lépe neříkat. Jakmile se totiž veřejná moc začne stavět do role správce informací a rozhodovat, které skutečnosti občané smí znát a které nikoli, vzniká problém větší než samotná otázka státní příslušnosti pachatelů.

Demokratická společnost nemůže fungovat na principu selektivní pravdy. Musí být schopna zveřejnit i nepříjemná fakta a současně trvat na tom, že odpovědnost nese vždy konkrétní člověk, nikoli skupina, do níž se narodil.

Jen tehdy lze spojit svobodu informací s principem individuální viny, na němž stojí moderní právní stát.