Eva Žárská s manželem a syny, 60. léta

Solidarita uprostřed odsunu. Národnost nehrála roli, u stejného stolu seděli Češi, Židé i Němci

Napsal/a Post Bellum 30. června 2018
FacebookTwitterPocketE-mail

Dalo se po 2. světové válce obnovit soužití Čechů, Židů a Němců, vyhnout se odsunu a odplatě oko za oko? Tuhle otázku vyvolávají vzpomínky Evy Lukášové a Ilse Eichnerové z cyklu Příběhy 20. století. V době, kdy mnozí čeští Němci čekali na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc, přijali Lukášovi nejen jednu židovskou, ale dočasně i jinou německou dívku.

Krátce po osvobození Československa od nacismu přivedli rodiče tehdy desetileté Evě Lukášové novou „starší sestru“. Jmenovala se Ilse Eichnerová, byla to dcera jejich židovských přátel a jako jediná z rodiny přežila holocaust.

Evina matka dívku po válce hledala, našla – a pak ji Lukášovi vzali k sobě s prostým a laskavým konstatováním, že když už mají několik potomků, může bez obtíží přibýt další.

Kluci z Hitlerjugend za to nemohli

Eva Lukášová se dnes jmenuje Žárská. Narodila se 1. července 1935 ve Vsetíně jako třetí dcera v rodině stavitele Františka Lukáše a jeho ženy Lydie. Měla kupu sourozenců a hezké dětství, na rodinnou vilu a venkovskou usedlost zvanou Korábka vzpomíná jako na oázy klidu.

„Na začátku okupace jsem byla malá holčička, a nám dětem se žilo dobře. I když je pravda, že jsme si přeci jen uvědomovaly, že něco není v pořádku. Všude bylo plno vojáků, ale těch jsem se moc nebála, to spíš dětí z Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a v bílých podkolenkách, dívali se na nás s nenávistí. Vymývali jim mozky, ti kluci za to nemohli, ale měla jsem z nich strach.“

Lukášovi přežili okupaci bez úhony, ovšem se značným štěstím. František Lukáš totiž – podle Evina vyprávění – patřil do vsetínské odbojové skupiny kolem politika a vynálezce Josefa Sousedíka a podílel se na vybudování úkrytu pro partyzány, tajného bunkru v Juříčkově mlýně.

Před koncem války vyzradil místo konfident gestapa, Němci v dubnu 1945 postříleli celou rodinu majitele i několik dalších lidí, dům zapálili, na stavitele však nepřišli.

Útěk z koncentráku

Přátelé Lukášových – Eichnerovi – na tom byli hůř. Ilse přišla na svět v prosinci 1929 ve Vsetíně, i ona žila v rodinné vile a k Lukášovým si jako holčička chodívala hrát. Jejího otce Maxe Eichnera zatklo gestapo krátce po okupaci, byl vězněn v Brně, posléze nakrátko propuštěn, roku 1942 zařazen do transportu a zahynul kdesi v Polsku.

Ilse s maminkou Charlotte musely už předtím jako Židovky opustit domov, u Lukášových si schovaly pár věcí z osobního majetku. Charlotte Eichnerová byla zanedlouho rovněž zatčena a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se za ne zcela jasných okolností a těžce nemocná dostala zpátky do Prahy, kde v únoru 1942 zemřela v nemocnici.

O malou Ilse se nejdřív starala teta, potom ji úřady poslaly do pražského židovského sirotčince v Belgické ulici. Vedla si tehdy deník, který o mnoho desítek let později vyšel knižně pod názvem Očima dítěte.

„Můj deník končí krátce předtím, než mě deportovali. Bylo to neobyčejné štěstí a hluboká víra v Boha, které mně pomohly překonat později i Osvětim-Birkenau a pracovní tábor Kurzbach ve Slezsku. Uprchla jsem z pochodu smrti, který vedli do Gross Rosen, a se dvěma ženami jsme se schovaly ve sklepě statku, já mezi kupy brambor a pytlů,“ vzpomíná Ilse Eichnerová.

Místo pro všechny

„Když pak přijela Rudá armáda, pobyla jsem v osvobozené zóně tři měsíce a mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce. Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy. V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Odjela jsem pak do svého rodného města Vsetína, kde jsem bydlela u jedné křesťanské rodiny, bývalých přátel mé matky i mých. Jmenovali se Lukášovi.“

A Eva Žárská-Lukášová doplňuje: „Ilse se tedy ocitla u nás a byla přijata jako členka rodiny. Mně bylo deset let, Ilse a mé nejstarší sestře šestnáct, to už byly slečny, takové se s desetiletou dívkou moc nebaví. Ale mě její osud velmi zaujal. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů mezi nás zapadla, stala se součástí velké party dětí, které se na Korábku sjížděly.“

Lukášovi byli podle všeho skutečně otevřená rodina bez nenávistí a předsudků – a jejich příběh naznačuje, že kdyby se tehdejší poválečná společnost vyvíjela přirozeně, mohlo být snad postupně obnoveno i soužití Němců, Čechů a Židů. V té době čekali mnozí čeští Němci na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc.

U Lukášových na Korábce se tak ocitla mimo jiné i německá dívka Elsa, skoro stejně stará jako Ilse Eichnerová. „Že je Němka, to jsem si pořádně neuvědomovala a ostatní taky ne. Národnost nehrála roli, žili jsme všichni pohromadě, společně jsme jedli, každý pracoval, jak mohl. I na tu německou dívku ovzduší u nás zapůsobilo, a i když pak byla v Německu, psala nám, zůstali jsme v kontaktu,“ vypráví Eva Žárská-Lukášová.

Život v komunismu

Ilse po čase odjela do USA, kde měla strýce, který se vystěhoval do Ameriky ještě před okupací Československa. Později se vdala za vojáka, který osvobozoval koncentrační tábor v Dachau, měla děti, k holocaustu se dlouho nebyla schopna vracet a o své zkušenosti nemohla mluvit, změnilo se to až ve stáří.

Eva Žárská říká: „Bylo nám tenkrát líto, že odjíždí, ale za prvé ten strýc byl její jediný blízký příbuzný a za druhé jsem si později říkala, že měla štěstí. Unikla tomu nepříjemnému období, kdy nám vládli komunisté.“

Rodinu stavitele Františka Lukáše čekala šikana a vleklé potíže s novým režimem: Ještě v roce 1947 obdržel medaili za zásluhy o výstavbu, avšak po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jeho firma znárodněna. Státní bezpečnost se ho navíc pokusila obvinit, že z auta rozhazuje protistátní letáky.

Lukášovi žili skromně a na společenském okraji, otec se však nakonec přeci jen udržel v oboru – ačkoli měl závadný kádrový profil, vykonával odborný stavební dozor; zemřel v roce 1981. Eva Žárská-Lukášová nesměla z politických důvodů studovat, pracovala jako hygienička. S manželem Radomírem Žárským má tři syny.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)