Eva Žárská s manželem a syny, 60. léta
Post Bellum,

Solidarita uprostřed odsunu. Národnost nehrála roli, u stejného stolu seděli Češi, Židé i Němci

Napsal/a Post Bellum 30. června 2018

Dalo se po 2. světové válce obnovit soužití Čechů, Židů a Němců, vyhnout se odsunu a odplatě oko za oko? Tuhle otázku vyvolávají vzpomínky Evy Lukášové a Ilse Eichnerové z cyklu Příběhy 20. století. V době, kdy mnozí čeští Němci čekali na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc, přijali Lukášovi nejen jednu židovskou, ale dočasně i jinou německou dívku.

Krátce po osvobození Československa od nacismu přivedli rodiče tehdy desetileté Evě Lukášové novou „starší sestru“. Jmenovala se Ilse Eichnerová, byla to dcera jejich židovských přátel a jako jediná z rodiny přežila holocaust.

Evina matka dívku po válce hledala, našla – a pak ji Lukášovi vzali k sobě s prostým a laskavým konstatováním, že když už mají několik potomků, může bez obtíží přibýt další.

Kluci z Hitlerjugend za to nemohli

Eva Lukášová se dnes jmenuje Žárská. Narodila se 1. července 1935 ve Vsetíně jako třetí dcera v rodině stavitele Františka Lukáše a jeho ženy Lydie. Měla kupu sourozenců a hezké dětství, na rodinnou vilu a venkovskou usedlost zvanou Korábka vzpomíná jako na oázy klidu.

„Na začátku okupace jsem byla malá holčička, a nám dětem se žilo dobře. I když je pravda, že jsme si přeci jen uvědomovaly, že něco není v pořádku. Všude bylo plno vojáků, ale těch jsem se moc nebála, to spíš dětí z Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a v bílých podkolenkách, dívali se na nás s nenávistí. Vymývali jim mozky, ti kluci za to nemohli, ale měla jsem z nich strach.“

Lukášovi přežili okupaci bez úhony, ovšem se značným štěstím. František Lukáš totiž – podle Evina vyprávění – patřil do vsetínské odbojové skupiny kolem politika a vynálezce Josefa Sousedíka a podílel se na vybudování úkrytu pro partyzány, tajného bunkru v Juříčkově mlýně.

Před koncem války vyzradil místo konfident gestapa, Němci v dubnu 1945 postříleli celou rodinu majitele i několik dalších lidí, dům zapálili, na stavitele však nepřišli.

Útěk z koncentráku

Přátelé Lukášových – Eichnerovi – na tom byli hůř. Ilse přišla na svět v prosinci 1929 ve Vsetíně, i ona žila v rodinné vile a k Lukášovým si jako holčička chodívala hrát. Jejího otce Maxe Eichnera zatklo gestapo krátce po okupaci, byl vězněn v Brně, posléze nakrátko propuštěn, roku 1942 zařazen do transportu a zahynul kdesi v Polsku.

Ilse s maminkou Charlotte musely už předtím jako Židovky opustit domov, u Lukášových si schovaly pár věcí z osobního majetku. Charlotte Eichnerová byla zanedlouho rovněž zatčena a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se za ne zcela jasných okolností a těžce nemocná dostala zpátky do Prahy, kde v únoru 1942 zemřela v nemocnici.

O malou Ilse se nejdřív starala teta, potom ji úřady poslaly do pražského židovského sirotčince v Belgické ulici. Vedla si tehdy deník, který o mnoho desítek let později vyšel knižně pod názvem Očima dítěte.

„Můj deník končí krátce předtím, než mě deportovali. Bylo to neobyčejné štěstí a hluboká víra v Boha, které mně pomohly překonat později i Osvětim-Birkenau a pracovní tábor Kurzbach ve Slezsku. Uprchla jsem z pochodu smrti, který vedli do Gross Rosen, a se dvěma ženami jsme se schovaly ve sklepě statku, já mezi kupy brambor a pytlů,“ vzpomíná Ilse Eichnerová.

Místo pro všechny

„Když pak přijela Rudá armáda, pobyla jsem v osvobozené zóně tři měsíce a mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce. Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy. V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Odjela jsem pak do svého rodného města Vsetína, kde jsem bydlela u jedné křesťanské rodiny, bývalých přátel mé matky i mých. Jmenovali se Lukášovi.“

A Eva Žárská-Lukášová doplňuje: „Ilse se tedy ocitla u nás a byla přijata jako členka rodiny. Mně bylo deset let, Ilse a mé nejstarší sestře šestnáct, to už byly slečny, takové se s desetiletou dívkou moc nebaví. Ale mě její osud velmi zaujal. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů mezi nás zapadla, stala se součástí velké party dětí, které se na Korábku sjížděly.“

Lukášovi byli podle všeho skutečně otevřená rodina bez nenávistí a předsudků – a jejich příběh naznačuje, že kdyby se tehdejší poválečná společnost vyvíjela přirozeně, mohlo být snad postupně obnoveno i soužití Němců, Čechů a Židů. V té době čekali mnozí čeští Němci na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc.

U Lukášových na Korábce se tak ocitla mimo jiné i německá dívka Elsa, skoro stejně stará jako Ilse Eichnerová. „Že je Němka, to jsem si pořádně neuvědomovala a ostatní taky ne. Národnost nehrála roli, žili jsme všichni pohromadě, společně jsme jedli, každý pracoval, jak mohl. I na tu německou dívku ovzduší u nás zapůsobilo, a i když pak byla v Německu, psala nám, zůstali jsme v kontaktu,“ vypráví Eva Žárská-Lukášová.

Život v komunismu

Ilse po čase odjela do USA, kde měla strýce, který se vystěhoval do Ameriky ještě před okupací Československa. Později se vdala za vojáka, který osvobozoval koncentrační tábor v Dachau, měla děti, k holocaustu se dlouho nebyla schopna vracet a o své zkušenosti nemohla mluvit, změnilo se to až ve stáří.

Eva Žárská říká: „Bylo nám tenkrát líto, že odjíždí, ale za prvé ten strýc byl její jediný blízký příbuzný a za druhé jsem si později říkala, že měla štěstí. Unikla tomu nepříjemnému období, kdy nám vládli komunisté.“

Rodinu stavitele Františka Lukáše čekala šikana a vleklé potíže s novým režimem: Ještě v roce 1947 obdržel medaili za zásluhy o výstavbu, avšak po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jeho firma znárodněna. Státní bezpečnost se ho navíc pokusila obvinit, že z auta rozhazuje protistátní letáky.

Lukášovi žili skromně a na společenském okraji, otec se však nakonec přeci jen udržel v oboru – ačkoli měl závadný kádrový profil, vykonával odborný stavební dozor; zemřel v roce 1981. Eva Žárská-Lukášová nesměla z politických důvodů studovat, pracovala jako hygienička. S manželem Radomírem Žárským má tři syny.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Čtěte též

Reklama

8 komentářů

  1. bolek.vala napsal:

    Studovat nemohla , ale jako hygienička pracovat mohla ?

  2. Petr Kaminsky napsal:

    Zruste Lex Benes. Ten clovek se nijak nezaslouzil stat. Naopak se zaslouzil o rozvrat (povalecne dekrety) a uslapal cesticku komunistum k moci.

  3. jan rich napsal:

    Nezaměňujte soucit rodiny Lukášových k nezletilým dívkám Ilse a Else,které ve své nevinnosti nezkřivily Čechům ani několik vlasů na hlavě se vztahem k Němcům,kteří u nás od r.1938 do r.1945 pomáhali udávat a ničit českou populaci.Odsun se vztahoval na Němce,kteří si fašistickým režimem zadali.Znám naopak Němce,kteří si nezadali a zůstali u nás.Znám ale taky Němce,kteří si nezadali a přesto chtěli být odsunuti.Asi vytušili,jaké poměry přítomnost Rudé armády v ČSR do budoucna vyvolá.Proto nepokřivujte Benešovy dekrety.Odsunuti byli ti,kteří v r.1938 toužili po začlenění do Velkoněmecké říše.Po válce se tedy toho odsunem dočkali.A zabavení majetku bylo jen malou satisfakcí za to,co nám provedli.Beneš byl velký státník spolu s Masarykem a Štefánikem(já bych raději zůstal v náručí Rakouska-Uherska).Jeho poválečné dekrety to dokazují.Vaz mu zlomila až změna režimu v režii KSČ a SSSR.Nemůžeme měnit pravdu jen proto,že jsme na SRN ekonomicky závislí.

    • Petr napsal:

      Nevíme co by bylo, kdyby nebylo Sarajevo

    • jirka napsal:

      Plně s Vámi souhlasím, neupravovat dějiny a nezamlčovat pravdu.

  4. jan rich napsal:

    Vím,co by bylo,nebýt „sarajevského“ atentátu.Byli bychom dále součástí Rakouska-Uherska,kde nám bylo po mnoha staletích nejlépe.Byli jsme nejprůmyslovější,vzdělaní,zemědělsky soběstační,kulturní a pokrokoví.Prostředí Rakouska-Uherska nám svědčilo.Bylo by nám fajn,jen nevím jak by s námi zatočil Hitler.Asi stejně jako při samostatné ČSR.To mě vrací zpátky na zem.

    • nováček@post.cz napsal:

      Kdyby nebylo sarajevského atentátu, nebylo by zřejmě ani Adolfa Hitlera, co by Vůdce Třetí Říše. I když, ono by se našlo něco jiného. Možná.

    • ČERT napsal:

      Dovolil bych si poznamenat k té škodlivosti sarajevského atentátu ještě to, že zrovna arcivévoda Franz Ferdinand d´Este byl člověk, od kterého se čekalo, že by jako panovník MOŽNÁ mohl něco udělat pro postavení českých zemí v rámci Rakouska-Uherska (třeba nějaká autonomie nebo něco, čeho dosáhlo Uhersko). Protože navzdory všemu tomu pokroku, o kterém píšete, a čeho bylo dosaženo prostřednictvím takových jevů jako národní obrození, průmyslová revoluce, ale i politicko-společenská liberalizace v té habsburské monarchii (od roku 1867 Rakousku-Uhersku), pořád tady přežíval ten dávný stín Bílé Hory – vždyť i v roce 1918 se přece prohlašovalo, že „skončilo 300 let poroby“.
      A k tomu významu samotného atentátu v Sarajevu… Takhle, kdyby to zůstalo jen na pozadí mezinárodního problému, na kterém se to odehrálo, tj. Rakousko-Uhersko versus Srbsko, tak by mohlo dojít třeba k nějakému lokálnímu konfliktu, který by tehdejší náš, český status quo nejspíš ani neovlivnil. Jenže je jasné jak to bylo… Vypukla válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem, a během několika málo dní bylo v souvislosti s tím ve válce zároveň Německo s Ruskem a Francií. To jen dokládá, že ten atentát byl jen takovou rozbuškou v tom „dusnu“, které se ve vztazích mezi evropskými velmocenskými bloky utvářelo už předtím, vlastně třeba až celá desetiletí… Takže jsme zase jen u nějakého KDYBY… Možná by se naskytla později nějaká taková „rozbuška“ jiná… (???)
      A s tím Hitlerem, to už tady bylo řečeno přede mnou…

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies