KOMENTÁŘ. Rusko využívá sítě zahraničních agentů stále intenzivněji a bezohledněji. Bytí za putinovské éry je tak ještě smutnější než sovětské tajnosti za Brežněva. Podělím se o osobní zkušenost, jak se mě pokusila naverbovat ruská FSB, a to hned dvakrát. Služba pro FSB má totiž mnohé výhody, třeba z průměrného omezence se může díky najatým řečníkům a starajícím se čekistům klidně stát i profesor na Harvardu. Má ale také nevýhody, kariérista pak rychle upadá do neviditelného otroctví, přichází o kvalitu života, o zdraví…

Lubjanka. Tak se hovorově říká velitelství ruské Federální bezpečnostní služby (FSB) a přidružené věznici na náměstí Lubjanka v moskevské čtvrti Meščanskij. Tak tato Lubjanka je plná humanitně zaměřených pracovníků, které využívá ve své informační válce proti pokroku.

Masmédia pravidelně přinášejí příběhy o tom, jak se k nějakému vědci nebo novináři dostali tihle „zloději lidských duší“. Kolik dalších lidí o tom ale mlčí?

To, že Vjačeslav Morozov, bývalý profesor univerzity v Tartu, byl nedávno pravomocně odsouzen coby agent ruských tajných služeb, je zásluha estonských soudů, i když ne všechny země za takové věci zavírají do vězení.

Morozov to samozřejmě nedělal zadarmo, finanční odměnu bezpečnostní služby obvykle prezentují jako grant, stipendium, plnění za nějakou neexistující práci, někdy jako půjčku nebo dokonce jako dar od přítele.

V právním státě musí prokuratura soudu nezvratně dokázat, že šlo o Jidášovy stříbrňáky, a ne třeba o dary od podivínských filantropů na „ozelenění Měsíce“. A navíc prokázat, že obviněný věděl a chápal, s kým spolupracuje, a ne že se radí s kamarádem nebo zástupcem výzkumného centra s dobrými úmysly.

Nyní vyvraťme jeden z nejpopulárnějších mýtů – o štědrém to úřadu: naprostá většina jeho tajných agentů pro něj nepracuje za peníze, ale ze strachu, na základě vydírání. Při takové motivací je u soudu ještě obtížnější prokázat úmysl tajného agenta, který je ve většině případů ve skutečnosti pachatelem i obětí zároveň.

Spíše dotek pírka

O tom, jak FSB verbuje, si může každý přečíst v příslušné příručce. Samozřejmě to není celá pravda, ale ani já, badatel v oboru bezpečnostních služeb js,em v tomto textu žádné rozpory ani nesrovnalosti nenašel.

Podělím se o osobní zkušenost, jak to bylo v mém případě. Naverbovat se mne pokusili dvakrát, v obou případech velmi jemně, bez náznaku vyhrožování.

Vysvětluji si to tím, že první případ se odehrál v Moskvě v roce 2008, tedy ještě v období raného putinismu, kdy režim teprve roztáčel kolotoč osočování. Druhý pokus byl již v době zralého putinismu, v roce 2017, již za mého pobytu v zahraničí, a dokonce v schengenském prostoru. Z uvedených důvodů pro mne kontakty s Dzeržinského oddělením připomínaly spíše dotek pírka než brutální nátlak, který moskevští čekisté prováděli od roku 2014 již zcela běžně.

V červenci 2008 jsem jel po dlouhém služebním pobytu v Kyjevě do Moskvy kvůli tisku knihy o stalinských silových a bezpečnostních službách a využil jsem té příležitosti k návštěvě veterána KGB Georgie Zacharoviče Sannikova.

Ten několik let předtím vyslovil přání setkat se se mnou poté, co jsem několikrát citoval z jeho knihy vzpomínek Velký hon ve své monografii „Mezi Hitlerem a Stalinem. Ukrajinští povstalci“ a několikrát jsem citace doprovodil kritickými poznámkami na adresu pamětníka.

Jako mnoho starých lidí si rád povídal, a tak rozhovory s ním obvykle trvaly déle, než bylo plánováno. Zároveň měl zdvořilou a poměrně vstřícnou povahu (za což ho zřejmě příroda odměnila dlouhověkostí: 1929-2022) a i ve službách státních úřadů si pokud možno zachovával určitou lidskost.

Sannikovovy vzpomínky považuji za poměrně objektivní. Na rozdíl třeba od Sudoplatovových pamětí, které jsou prodchnuty motivem „málo jsme je stříleli“, v nich vedle sebe existují dvě subjektivní pravdy – sovětských čekistů a ukrajinských nacionalistů.

Soudě podle mnoha okolností, sepsal tyto Sannikovovy vzpomínky ve skutečnosti známý lubjanský psavec Theodor Gladkov (1932–2012) – i když podle Sannikovova vyprávění a s jeho závěrečnou redakcí, díky čemuž dílo má hodnotu autentického historického pramene.

Pro a proti za 200 dolarů

Všechny tyto okolnosti je potřeba vzít v úvahu, abychom si vysvětlili, proč si úřady pro mé kontaktování vybraly Georgije Zacharoviče – člověka, kterého osobně znám, který je do jisté míry pro „objekt“ potřebný (jako důležitý svědek) a zároveň vyvolává spíše pozitivní emoce než odmítání.

Během dlouhého rozhovoru v jeho bytě, který se nachází co by kamenem dohodil od moskevského Bílého domu, nám jeho mladá a krásná žena přinesla čaj a já se nad voňavým nápojem věnoval svému oblíbenému tématu, kterým se zabývám už čtvrt století: proklínám Putina a jeho souputníky.

Georgij Zacharovič mě v tu chvíli gestem ruky přerušil a otevřeně řekl: „Aha! Jdu tě naverbovat pro dobrou věc.“ Trochu jsem se usmál a on neomylně vybral z hromádky papírů na stole nedbale přeložený list a podal mi ho.

Jsem si jist, že kdybych vypotil článek za dvě stě dolarů, po první zkušenosti by mi nabídli pokračování spolupráce na trvalé bázi, pak – psát pod pseudonymem, pak – přikládat e-maily s postřehy a analýzami, které nejsou určeny ke zveřejnění, a tak by se ze mě stal placený agent.

Šlo o výtisk e-mailu, kterým redakce mně neznámého webu informovala veterána speciálních služeb, že hledá autory; se zdůrazněním, že zveřejňuje různé názory – pro a proti. Toto mi Sannikov potvrdil s tím, že pokud tam zveřejním své názory, dostanu za článek dvě stě dolarů. Což v té době nebyl na moskevské poměry špatný honorář.

Po návratu z návštěvy jsem s velkou zvědavostí uvedenou webovou stránku navštívil a podivil se názvu: „Jedna vlast“. Šlo o Ukrajinu a Rusko. Po několika kliknutích jsem našel autory stránek, načež jsem pět minut nemohl smíchy popadnout dech: „Nadace strategické kultury“. Mohli to nazvat třeba „Fond taktického baletu“ nebo „Fond operačního malířství“. Obě stránky existují dodnes.

Zdvořile jsem Sannikovovi oznámil, že nejsem připraven pracovat pro subjekt s takovým názvem – moji ukrajinští kolegové by to nepochopili, i když v roce 2008 nebyl obsah portálu „Jedna vlast“ tak primitivní jako nyní.

Jsem si jist, že kdybych vypotil článek za dvě stě dolarů, po první zkušenosti by mi nabídli pokračování spolupráce na trvalé bázi, pak – psát pod pseudonymem, pak – přikládat e-maily s postřehy a analýzami, které nejsou určeny ke zveřejnění, a tak by se ze mě ve skutečnosti stal placený agent.

Poté by mi bylo řečeno, že peníze ve fondu Strategické kultury došly, ale že musím pokračovat ve spolupráci, a kdybych se pokusil odmítnout, všichni kolegové by se dozvěděli, kdo mne za mou práci platil: „Jen drápkem-li uvázl, chycen je ptáček celý“.

Měla bys myslet na své rodiče…

Když jsem se svými běloruskými a ukrajinskými kolegy mluvil v nultých a desátých letech tohoto století, řekli mi, že je také naverbovali jejich domácí „rytíři řádu štítu a meče“.

Shrnu-li vyprávění Ukrajinců – za éry prezidenta Kučmy se úřady často snažily přimět pracovníky činné v oboru humanitních věd ke spolupráci a používaly psychologický nátlak, ale mírný, bez vydírání. Těm, kteří odmítli, nebylo nijak vyhrožováno.

Ale mou běloruskou známou Veroniku zkoušelo získat KGB starým primitivním způsobem. Jeden agent si na ni počkal na ulici přímo před jejím domem v Německu a na schůzce ji začal strašit slovy: „Měla bys myslet na své rodiče.“ Ti žili v Minsku, na což ona odpověděla: „Ano, vždycky na ně myslím“. A planý rozhovor tím ukončila.

V roce 2017 se i mě pokoušeli ulovit přímo na území EU. Tato druhá nabídka ke spolupráci padla ve Vídni, na konferenci „Násilný odpor. Od Baltu po střední a východní Evropu 1944–1956“.

Dodnes nevím, zda některé otázky a komentáře z publika po mém vystoupení byly provokací ze strany orgánů, nebo zda jen využili upřímné výroky místních reakcionářů, aby mi naznačili, že já a moje vzdálená vlast máme společné nepřátele, kterým je třeba čelit společným úsilím.

Můj projev byl tehdy věnován ukrajinskému nacionalismu od jeho počátků až po současnost a kriticky jsem v něm hovořil o Rakousko-Uhersku. Jaké bylo mé překvapení, když se během diskuse dva vážení rakouští profesoři, muž a žena, zastávali nikoli císaře Františka Josefa, ale nacistů, o jejichž zvěrstvech jsem se zmínil jen okrajově.

Oba i během neformálního dialogu stále příhřívali svou nahnědlou polívčičku a paní profesorka používala argumenty typu „otcové bojovali“ – její otec jí přece řekl, že ničil vesnice ze strachu před partyzány. Připomínám, že v Rakousku byli součástí vládnoucí koalice pravicoví extrémisté, s nimiž se nikdo v Německu tehdy ani dnes nepaktuje.

Vím, že nemálo začínajících vědců, novinářů nebo pracovníků v humanitních vědách středního věku není třeba ani nijak zvlášť kompromitovat, ale zcela vědomě na to přisluhovačství přistoupí.

V přestávce mezi jednáními ke mně přistoupila přísná, ale atraktivní pracovnice ruského konzulátu a po výměně obecných frází na mě udělala velké oči a komentovala politicky nekorektní výrok zmíněné rakouské důchodkyně. Poté mírně ztišila hlas a spikleneckým tónem řekla: „Zítra sem přijede Ljoša z našeho konzulátu, promluvíte si s ním o tomto tématu.“

Dodnes si vyčítám, že jsem nedokázal potlačit svůj reflex a odpověděl jsem: „Ozerská družstevní společnost nebude navždy pít krev ruského lidu.“ Diplomatka se zachmuřila a Ljoša druhý den nepřišel.

Chyba – měl jsem se dohodnout na schůzce s tímto chrabrým mladíkem, varovat před ním spolehlivé kolegy účastnící se konference, udělat ze setkání cirkusové představení jako s cvičenou opičkou a teprve pak jej zdvořile poslat zpátky do Putinova zvěřince.

Myslím, že by mi Ljoša řekl, že by mi mohl zprostředkovat účast na další takové konferenci, třeba ve Francii (jejíž akademický svět mě už dvě desetiletí úspěšně umlčuje), a za tím účelem by bylo dobré trochu více rozvést ve svém referátu body, které oba rakouské postarší profesory dráždily.

A také bychom mohli probrat mé kolegy, kteří se akce v Paříži zúčastní, kvůli čemuž bychom se měli sejít někde v kavárně, řekněme o den později. A na tomto čajovém dýchánku by mi byla nabídnuta pomoc při mém profesním rozvoji v zahraničí – protože jeho vlast, jak vidíte, toho ví velice mnoho o politických a osobních preferencích západních profesorů, nadacích, grantových programech a ví, kde, u koho a o co se ucházet, místo abych se v tom šťoural náhodně jako slepé kotě.

Peníze, sláva a moc

Jsem si naprosto jist, že kdybych v roce 2008 nebo o devět let později souhlasil s tím, že budu spolupachatelem, dosáhl bych ne jednoho, ale všech tří hlavních cílů, o které kariéristé s různou silou usilují: peníze (v podobě grantů nebo učitelských platů), slávu (díky podpisu pod mými texty, které Lubjanka vymyslela nebo upravila) a moc (nad studenty a studentkami), která zase někdy dává těm, kdo o ni stojí, určité možnosti mimo profesní sféru.

Verbováním budoucích agentů vlivu čekisté někdy platí tím stejným vlivem, tj. jejich zájmy se v některých případech shodují s aspiracemi služebníka. A spravedliví lidé, kteří chtějí žít v pravdě jako já, jsou donuceni přežívat za pomoci crowdfundingu.

Přesto jsem za ta léta nikdy neměl chuť zajít na ruský konzulát a připomenout agentům pod diplomatickým krytím nabídky, které mi orgány jejich prostřednictvím dříve učinily. Vím, že nemálo začínajících vědců, ale i novinářů nebo pracovníků v humanitních vědách středního věku není třeba ani nijak zvlášť kompromitovat; zcela vědomě na to přisluhovačství přistoupí.

Dvojí život, odporná tajemství, práce pro ty, které nenávidíte a kterými pohrdáte, strach z odhalení, nepřetržité lhaní jako železná zásada, spoluúčast na nejpodlejších intrikách a hádkách.

Protože se domnívají – a často zcela oprávněně – že v oboru v humanitních věd je západní pracovní trh tak přeplněný, že se žádná kariéra neobejde bez podpory dlouhé ruky Kremlu a jeho sítě trollů na univerzitách, ve výzkumných centrech, masmédiích, institucích a nadacích, která se neustále rozšiřuje do zahraničí jako rakovina.

A z průměrného omezence, řekněme ze Záporoží, se může díky najatým řečníkům a starajícím se čekistům klidně stát i profesor na Harvardu. Občané cizích zemí jsou navíc v tomto smyslu méně obezřetní než Rusové, protože se často mylně domnívají, že mohou kdykoli přerušit kontakt se zlem: „Jak mi mohou vyhrožovat, když mám francouzský pas?!.“

Ne, kariérista rychle upadá do neviditelného otroctví, přichází o kvalitu života a pak i zdraví. Bytí za putinovské éry je ještě smutnější než za Brežněva. Vždyť tehdy bylo možné svou spoluúčast ospravedlnit ideologickými bludy, ale jakou světlou budoucnost nebo sladké přeludy může nabídnout obyčejný zloděj usídlený v Kremlu?

Kromě toho FSB v posledním čtvrtstoletí systematicky zintenzivňuje konfrontaci se Západem, a proto „vlast“ využívá sítě zahraničních agentů stále intenzivněji a bezohledněji – hůře než kdysi nevolníky nebo otroky na galejích.

Dvojí život, odporná tajemství, práce pro ty, které nenávidíte a kterými pohrdáte, strach z odhalení, nepřetržité lhaní jako železná zásada, spoluúčast na nejpodlejších intrikách a hádkách – bezpodmínečný stres, který si neomylně vybírá slabá místa v organismu a poškozuje je po léta či desetiletí.

Mnozí tak trpělivě čekají, až skončí v nemocnici a někteří skončí na hřbitově dříve, než uplyne jejich dříve vyměřený čas, většina z nich má zpřetrhané nebo poškozené ty nejcennější lidské vztahy – rodinné či přátelské – a to i proto, že jejich „kurátoři“ se nejraději zaměřují na agentovy osobní vazby.

Navzdory útrapám nemám v plánu měnit svou osobní zásadu – raději budu chudý, ale živý. I proto jsem si jistý, že se dočkám Putinova pádu a konce všech nesmyslů, které šíří ti vlkodlaci s diplomy. A věřím, že mé knihy se pak vrátí na pulty ruských knihkupectví.

Autor je spisovatel a historik, kandidát věd a doktorand na katedře dějin východní Evropy Humboldtovy univerzity. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální
stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská
unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.