Válka na Ukrajině, kterou provází vypočítavá apokalyptická hysterie Putinových propagandistů, stejně jako hrozba Číny zmocnit se Tchaj-wanu, připomíná předchůdce současných diktatur v Moskvě a Pekingu. Koncem 40. a začátkem 50. let minulého století pevně doufali, že společně zotročí lidstvo.

Klíčovou dohodou na cestě k ovládnutí planety byla sovětsko-čínská smlouva o přátelství, spojenectví a vzájemné pomoci ze 14. února 1950. Na rozdíl od paktu Molotov-Ribbentrop si to již v široké veřejnosti málokdo pamatuje, ačkoliv je nám tato událost časově o desetiletí blíže.

Její důsledky, které se stejně jako v případě spiknutí Stalin-Hitler objevily již ve stejném kalendářním roce, se navíc staly neméně krvavými – alespoň krátkodobě.

Pokud jde o zamýšlené cíle, síla tohoto dokumentu možná měla i převýšit celkový význam dvou dohod, které otevřely cestu druhé světové válce v Evropě a Tichomoří – již zmíněného paktu kníratých tyranů a k tomu podobný pakt Molotov-Matsuoka z roku 1941.

Autor tohoto textu je spisovatel a historik, kandidát věd a doktorand na katedře dějin východní Evropy Humboldtovy univerzity. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Oni se bojí atomové bomby…

Podpora SSSR komunistům v Číně v letech 1945–1948 byla omezená – Kreml nechtěl vyvolat odvetná opatření USA, která by mohla vést nejen k brzkému vítězství Čankajška, ale i k následnému rozmístění amerického letectva na základny v Říši středu, zaměřeného na vojenské továrny na Sibiři.

Nicméně i poskytnutá sovětská pomoc byla pro Maa rozhodující. Chruščov připomněl:

„Rozhodli jsme se poskytnout přímou pomoc Mao Ce-tungovi a Lidové osvobozenecké armádě v boji o státní moc. V důsledku porážky Japonska nám jeho Kwantungská armáda, která složila zbraně, zanechala obrovské množství trofejí. Značná část z nich, zejména vojenská technika, byla předána čínským komunistům. Měli jsme dohodu ohledně těchto zbraní se spojenci v tom smyslu, že jsme neměli právo je předávat žádné ze skupin bojujících v Číně. Musely být proto předány Maovi tak, aby nevznikl dojem, že jsme povinnost porušili. A tak jsme je ,někam‘ odvezli, Maovi lidé je pak údajně ,zcizili‘ a vyzbrojili jimi svou armádu.“

Jelikož Američané vyvinuli i radary a proudové stíhačky, byla sovětská jaderná bomba, která byla testována 29. srpna 1949, v té době spíše psychologickým trumfem než operačním prostředkem.

Stalin zároveň povzbuzoval Maa, který tehdy neměl prakticky žádné letectvo ani protivzdušnou obranu, tváří v tvář Spojeným státům. Na jaře 1949 Stalin poslal telegram Ivanu Kovalevovi, šéfovi sovětských vojenských specialistů v Číně, k předání čínské straně:

„Válka není pro imperialisty výhodná. Začala jim krize, nejsou připraveni bojovat. Oni se bojí atomové bomby, ale my se jí nebojíme. Neexistují žádné materiální podmínky pro útok, pro zahájení války.“

Ale Stalin vynaložil veškeré úsilí, aby sám rozpoutal krveprolití. Historik Anatolij Torkunov zveřejnil zápis z jeho jednání s Kim Ir-senem a s ministrem zahraničí KLDR Pak Hong-yongem ze dne 5. března 1949. Zakladatel ideologie ču-čche požádal svého staršího bratra o pomoc s námořními zbraněmi, za což dostal mnohem víc, než se očekávalo:

„Soudruh Stalin říká, že je pomoc možno poskytnout a že Korea potřebuje mít i vojenská letadla (o což Kim tehdy nežádal, pozn. autora).

Soudruh Stalin se ptá, jestli se infiltrují do jihokorejské armády, jestli tam mají své lidi.

Pak Hong-yong odpovídá, že infiltrují, ale že zatím zůstávají v nečinnosti a nijak se tam neukazují.

Soudruh Stalin konstatuje, že je to správné, že teď není třeba nic dokazovat…“

Ovšem kremelský vůdce, aniž by svému novému mohutnému spojenci odhalil všechny karty, přitom už přemýšlel, jak využít Číňany k případné agresi v Koreji. 26. května 1949 v telegramu Kovalevovi mimo jiné naznačil, že všechny jednotky by se neměly soustřeďovat k hranicím Indočíny, Barmy a Indie:

„Vyberte dvě schopné armády z hlavních sil PLA (People´s Liberation Army – Lidová Osvobozenecká Armáda) a přesuňte je na jih do oblasti Tianjin a Qingdao (nedaleko od hranic s Koreou, pozn. autora), doplňte je a udržujte je v pohotovosti, aby zabránily vylodění nepřátelských jednotek… Prozatím nesnižujte počet vojáků PLA.“

Přitom, jak mimo jiné ukazuje citovaný „atomový“ telegram Kovalevovi, moc nevěřil v americký útok na Čínu. S nasazením letadel Mig-15 k vojenským jednotkám nebyl potenciální atomový protiútok ze strany Spojených států pro SSSR tak hrozivý jako dříve.

Jelikož Američané vyvinuli i radary a proudové stíhačky, byla sovětská jaderná bomba, která byla testována 29. srpna 1949, v té době spíše psychologickým trumfem než operačním prostředkem. Pro názornost byl její výbuch zaznamenán na film a ukázán významným hostům z Pekingu.

Stalin vždy viděl rudou Čínu jako úderný nástroj proti světu demokracie, jak ukázala jednání s Maem 16. prosince 1949 v Moskvě, kam Velký kormidelník dorazil jako plnohodnotný vládce Říše středu.

Vyděsit imperialisty!

Kuomintangští vojáci odešli na Tchaj-wan, měsíc a půl před těmito rozhovory byla vyhlášena Čínská lidová republika. Sin-ťiang také zcela připadl komunistické straně Číny, včetně bývalých spojenců SSSR – ujgurských rebelů, které komunisté rychle zpacifikovali. Mao Ce-tung, pravděpodobně maje na vědomí světovou revoluci, však Stalina brzdil:

„Čína potřebuje mírný odpočinek trvající 3–5 let“. Kremelský vládce dal jasně najevo, že tato otázka je v rukou jeho partnerů:

„Pokud jde o Čínu, v současnosti pro ni neexistuje žádné bezprostřední ohrožení: Japonsko se ještě nepostavilo na nohy, a proto není připraveno na válku; Amerika, ačkoli křičí o válce, se války bojí ze všeho nejvíc; Evropa se bojí války; v podstatě Čína nemá s kým bojovat…“.

Na základě sovětských vzorů začala ČLR rychle vytvářet vlastní letectvo, které se brzy stalo třetím nejmocnějším na světě.

Svého nového spojence však vůbec nenechal žít si bezstarostný život. Když Mao informoval svého „staršího bratra“, že západní země se bojí invaze armády, která se přiblížila k hranicím nezávislé Barmy a také Laosu a Vietnamu – francouzských kolonií – Stalin doporučil neuklidňovat je: „Je možné vypustit fámu, že se chystáte překročit hranice, a tak vyděsit imperialisty.“

Země pod přímou jurisdikcí Británie pak považoval za jedno z neuralgických míst, kde by mohlo dojít k eskalaci mezinárodního napětí: „Pokud například potřebujete vyvinout tlak na Anglii, lze to udělat tak, že se uchýlíte ke konfliktu mezi Kuomintangem a Hong Kongem. A k vyřešení takového konfliktu by mohl Mao Ce-tung fungovat jako prostředník.“

To všechno vůbec nebyla „manilovovština“ (sklon k nereálnému uvažování, viz Gogol: Mrtvé duše). Vůdce při těchto jednáních přislíbil protistraně významnou pomoc od členů štábu, vojenských instruktorů, lodí pro výcvik námořního personálu a také třísetmilionovou půjčku v dolarech – především na nákup smrtících zbraní od samotného SSSR.

Na základě sovětských vzorů začala ČLR rychle vytvářet vlastní letectvo, které se brzy stalo třetím nejmocnějším na světě.

Při výpočtu různých možností pro útok na „buržoazii“ se Stalin během těchto měsíců přikláněl k tomu, aby Koreji zasadil hlavní úder, o čemž Maa ještě plně neinformoval. Pět dní před podpisem dohody mezi Vyšinským a Čou En-lajem, poslal moskevský despota telegram velvyslanci v KLDR Terentiji Štykovovi:

„Navštivte Kim Ir-sena a ústně mu řekněte, že… mohou začít tvořit další tři divize. Může požádat o využití kreditu přiděleného na rok 1951 již v roce 1950.“

Pakt Vyšinský-Čou En-laj byl nominálně protijaponské povahy, ale v podstatě byl namířen proti Spojeným státům. Ty byly hlavní silou okupující Zemi vycházejícího slunce, která měla dokonce de iure omezenou suverenitu až do roku 1952.

A záměrně vágní znění dokumentu ze 14. února 1949 umožnilo zařadit kohokoli mezi spolupachatele „samurajů“:

„Obě smluvní strany se zavazují, že společně učiní veškerá nezbytná opatření, která mají k dispozici, aby zabránily opakování agrese a porušení míru ze strany Japonska nebo jakéhokoli jiného státu, který by přímo nebo nepřímo spojil síly s Japonskem při aktech agrese. V případě, že jedna ze smluvních stran bude napadena Japonskem nebo jeho spojeneckými státy, a ocitne se tak ve válečném stavu, druhá smluvní strana okamžitě poskytne vojenskou a jinou pomoc všemi prostředky, které má k dispozici.“

Dohoda vstoupila v platnost o dva měsíce později – 11. dubna – a o měsíc později poslal Stalin sovětskému velvyslanci v Pekingu telegram pro Maa:

„V rozhovoru s korejskými soudruhy Filippov (jeden z Džugašviliho pseudonymů, pozn. autora) a jeho přátelé vyjádřili názor, že vzhledem ke změněné mezinárodní situaci (čti: vstup smlouvy ČLR-SSSR v platnost, pozn. autora) souhlasí s návrhem Korejců zahájit sjednocení.“

Ve skutečnosti to nebyla Amerika, ale Stalin, kdo brzy zatáhl rudou Čínu do války mocným diplomatickým tlakem.

Velký kormidelník, zcela závislý na sovětských dodávkách obráběcích strojů a vojenské techniky, návrh podpořil.

25. června, přesně ve čtyři hodiny, tak vjel vlak s ozbrojenými vojáky 6. divize přímo z území „seveřanů“ do města Kesong obsazeného „jižany“ – komunisté přes noc v tichosti obnovili koleje na demarkační čáře.

Dělostřelecká palba proměnila 38. rovnoběžku v ohnivou řeku a o tři dny později se ulicemi Soulu ozvalo řinčení tanků T-34. Tak začala korejská válka, jejíž počet obětí v letech 1950–1952 převýšil počet mrtvých v Evropě v prvních dvou letech 2. světové války.

Maďarský diktátor Mátyás Rákosi připomněl, že Stalin schválil myšlenku poskytnout Kim Ir-senovi tajnou pomoc v tomto „mlýnku na maso“:

„Také naši lékaři odjeli do Koreje pracovat v nemocnici. Později se ukázalo, že jejich práce byla velmi efektivní. Nemocnice se neustále rozšiřovala, starali jsme se o to, abychom tam průběžně posílali potřebné vybavení. Během války… prošly naší nemocnicí desítky tisíc zraněných a nemocných Korejců.“

Sovětský svaz pomocí diplomatického triku v Radě bezpečnosti OSN vlákal Spojené státy do korejské pasti, o které sovětský vůdce s uspokojením psal i Klementu Gottwaldovi, a dokonce informoval československého prezidenta o svých nejbližších plánech v oblasti Tichomoří:

„(…) Amerika se zapletla do vojenské intervence v Koreji, a tak nyní plýtvá svou vojenskou prestiží a morální autoritou… Navíc je jasné, že USA se nyní odklánějí z Evropy na Dálný východ… Dále předpokládejme, že americká vláda i nadále uvízne na Dálném východě a zatáhne Čínu do boje (…) Amerika… se v tomto boji musí namáhat (…) Dává nám to všechno prospěch z pohledu světových sil? Samozřejmě, že ano.“

Ve skutečnosti to nebyla Amerika, ale Stalin, kdo brzy zatáhl rudou Čínu do války mocným diplomatickým tlakem. Mao zaváhal, protože si uvědomil, že odpovědí na „bratrskou pomoc“ by mohl být jaderný protiútok.

Ostatně necelý rok předtím žádal Džugašviliho o klidný oddech na tři až pět let. Stalin ho ale nakonec přesvědčil k invazi. A hlavním argumentem byl právě pakt Vyšinský-Čou En-laj.

25. října čínští „dobrovolníci“ rozdrtili jednotky OSN v pohraniční zóně a brzy je vytlačili zpět za 38. rovnoběžku. Operace byla z velké části úspěšná díky naprostému překvapení – americká vojenská rozvědka nezaregistrovala soustředění Čínské lidové armády v pohraničním pásmu.

Vzhledem k tomu, že sovětská pomoc byla omezená, nebylo možné zahnat Američany až do moře – konfrontace se vyvinula do vleklé krvavé patové situace. Stalinistický vícestupňový manévr v trojúhelníku Moskva-Peking-Pchjongjang proběhl v této fázi jako podle not.

Planeta míří ke konci světa

24. ledna 1951 byly v memorandu po společném setkání velitelství vojenských složek USA v Pentagonu obsaženy závěry pro vznik všeobecného konfliktu úplně totožné s těmi, které Stalin určil v Moskvě o dva týdny dříve:

„Kritickým obdobím z hlediska relativní vojenské síly jsou následující dva až tři roky. Pokud během tohoto období vypukne válka, i když pravděpodobně neprohrajeme, bude pro nás těžké vyhrát.“

Rezoluce Rady národní bezpečnosti USA č. 114/11 přijatá 8. srpna 1951 reflektovala úspěch vojensko-ekonomických příprav SSSR na boj s polovinou lidstva: „Údaje z různých zdrojů za poslední rok ukazují, že sovětské vojenské produkty jsou vysoce kvalitní – mnohem kvalitnější, než se dříve myslelo.“

V příloze tohoto dokumentu byla poznámka, že pokud se Kreml rozhodne zahájit třetí světovou válku nyní, pak se prvním krokem její první etapy – bitvy o euroasijský kontinent – ​​stane „rudý blitzkrieg“:

„a) Vojenské síly Sovětů a jejich satelitů mají sílu dobýt kontinentální Evropu a Blízký a Střední východ (kromě Indie a Pákistánu) během relativně krátké doby. Vojenské i nevojenské zásoby, snad s výjimkou leteckého paliva, jsou k dispozici v dostatečném množství a distribuovány tak, aby obecně zajistily udržitelnou vojenskou operaci v tomto období, a to i v případě, že všechny jaderné kapacity USA by byly plně nasazeny proti strategickým cílům v SSSR.

b) Na Dálném východě prokázaly severokorejské a čínské komunistické síly se sovětskou logistickou a technickou podporou větší vojenské schopnosti, než se dříve odhadovalo. V případě totální války by nebylo v bezpečnostním zájmu Spojených států angažovat naše síly k obraně asijské pevniny. Proto lze očekávat, že komunistické síly budou schopny dobýt východní a jihovýchodní Asii…“

Výjimka zmíněná v odstavci „a“ – Indie a Pákistán – tedy měla skončit v sovětsko-čínských mlýnských kamenech, ale Stalin v ní stěží viděl významnou kořist, zvláště s ohledem na tvrdou indicko-pákistánskou konfrontaci v těchto letech.

Je zřejmé, že severní Afrika byla jedním z primárních cílů Rudé armády, aby ochránila Evropu a blízkovýchodní ropu před atomovým protiútokem jak z jejího území, tak ze Středozemního a Rudého moře. Americké vládnoucí kruhy věřily, že obsazení Eurasie by bylo pouze první fází armagedonu:

„c) Sovětské letectvo je i nadále schopno poskytovat adekvátní taktickou podporu všem pozemním operacím… a současně zahájit strategickou leteckou ofenzivu proti Spojenému království a severoamerickému kontinentu.

d) Sovětské jaderné kapacity se zvýšily přibližně stejným tempem, jak se očekávalo v dubnu 1950, ale očekává se, že v příštích třech letech porostou rychleji, než se dříve očekávalo.“

Dáme vše, co můžeme

Mezitím Maovy hordy vyčerpávaly a svazovaly síly Spojených států a jejich spojenců v Koreji. 20. srpna 1952 na jednání se sovětskou delegací za účasti Stalina Čou En-laj řekl, že „… Čína se také připravuje na to, že válka může trvat další dva až tři roky“. A požádal o pomoc s letectvem, dělostřelectvem a granáty, s čímž vůdce souhlasil: „Dáme vše, co můžeme.“

Stalin 5. března 1953 umírá a jeho následníci odmítli čelní střet se Spojenými státy, ačkoli Mao důrazně navrhoval, aby Chruščov provedl jaderný masakr.

Na jaké datum naplánoval Stalin první úder? Pátá pětiletka skončila v roce 1955. Poté musela být dokončena výstavba řady objektů strategického významu – železnice a dálnice do Severního ledového oceánu pro útok na Ameriku přes severní pól, tunel na Sachalin pro úspěšný útok na Japonsko, dvě továrny na výrobu letadel, továrna na chemické zbraně v Kirově, kanál Černé moře – Dunaj pro ostřelování Bělehradu a obranné struktury Jugoslávie loďmi s námořním dělostřelectvem – a mnoho dalšího.

Zároveň Stalin díky zpravodajcům věděl, že země NATO jeho počínání více než bedlivě sledují. Proto je možné, že chtěl zaútočit, „dokud nebyl poslední knoflík přišit na kabátek posledního vojáka“. Naznačuje to výnos předsednictva Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků ze 4. prosince 1952 „O situaci v MGB (Ministerstvo státní bezpečnosti 1946–1953)“, vypracovaný za účasti vůdce a jím také podepsaný.

V tomto dokumentu, jak poznamenává historik Nikita Petrov, šlo o přechod od „pasivní“ obranné taktiky k „aktivním útočným akcím“ ve zpravodajské práci:

„Mnoho bezpečnostních důstojníků se zaštiťuje (…) prohnilými a škodlivými argumenty o údajné neslučitelnosti marxismu-leninismu se sabotážemi a teroru proti třídním nepřátelům. Tito nešťastní čekisté sklouzli z pozic revolučního marxismu-leninismu do pozic buržoazního liberalismu a pacifismu, zapomněli, že proti brutálnímu třídnímu nepříteli nelze bojovat v bílých rukavičkách, zůstat ‚čistý‘, aniž by se použily aktivní útočné prostředky boje v zájmu socialistického státu, zapomněli na Leninovy ​​výroky, že třídní boj je brutální boj, a ne prázdné tlachání, nechápou prostou pravdu, že Ministerstvo státní bezpečnosti si nelze představit bez sabotáží, které provádí v nepřátelském táboře.“

Bohužel je velmi výmluvné, že velká část tohoto usnesení je stále utajena. Je však nepravděpodobné, že by si vůdce myslel, že země NATO budou nečinně přihlížet, když by na jejich půdě začaly atentáty na „třídní nepřátele“ a výbuchy muničních skladů.

Avšak Stalin 5. března 1953 umírá a jeho následníci odmítli čelní střet se Spojenými státy, ačkoli Mao důrazně navrhoval, aby Chruščov provedl jaderný masakr. Na rozšířeném zasedání Vojenské rady ÚV KS Číny 11. září 1959 potvrdil velký kormidelník kurz k univerzalitě komunismu:

„Musíme dobýt zeměkouli. Naším cílem je celá planeta. O tom, jak pracovat na Slunci, zatím nebudeme mluvit. Pokud jde o Měsíc, Merkur, Venuši – všech osm planet, kromě Země – pak je bude možné prozkoumat, navštívit, pokud to vůbec bude možné, pokud jde ale o práci a bitvy, tak podle mého názoru je nejdůležitější naše Země, kde vytvoříme mocný národ.“

Neshoda v této otázce byla jedním z důvodů, proč se obě diktatury rozešly. Ale ani ČLR, ani SSSR nechtěly napadnout NATO samy.

Sovětský systém zcela ztrouchnivěl a Čína po smrti Maa opustila plánované národní hospodářství a následně i plán na globální ozbrojenou expanzi. Vládnoucí vrstva se rozhodla zbohatnout. Jak v Rusku, tak v Říši středu se posléze skutečný socialismus zhroutil sám, bez války.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost. Redakčně kráceno.