Statek rodičů Pavla Dobrovolného, 1940
Post Bellum,

Sedláci protestovali proti komunistům, pak přišlo zatýkání a monstrproces. Dnes farmaří jejich děti

Napsal/a Post Bellum 11. ledna 2020

Koncem roku 1949 chodili okolo Dobrušky od statku ke statku kontroloři povinných odvodů a lidé se proti nim bouřili. Nakonec se před Okresním národním výborem ve městě sešlo asi 250 protestujících. Otec Václava Daška v následném procesu dostal dvacet let. Vzpomínky dětí sedláků, které po revoluci navázaly na starou rodinnou tradici, patří do Příběhů 20. století.

Václav Dašek je soukromý zemědělec ze Slavětína nad Metují. Spolu s příbuznými obhospodařuje asi 300 hektarů půdy a chová jeleny.

Pavel Dobrovolný s rodinou vybudoval podobně rozsáhlou kozí farmu v Ratibořicích u Jaroměřic. Pocházejí ze selských rodů, které se komunisté po únoru 1948 během kolektivizace pokusili zničit, jako ostatně celý český a moravský venkov.

Selské povstání

Daškovi hospodařili na statku ve Slavětíně poblíž Dobrušky od roku 1858. Václavův děd Antonín Dašek poslal své čtyři syny studovat, hospodářství na přelomu 20. a 30. let převzal jeden z nich – Václavův otec Ladislav. Choval dobytek, byl významným producentem plemenných býků a zapojoval se do dobrovolných družstev (pastvinářského, melioračního, do společné mlékárny v Opočně).

Václav Dašek (Foto: Post Bellum)

V roce 1931 se oženil s Marií Novotnou ze sousední usedlosti a narodily se jim děti, které dostaly jméno po rodičích – Ladislav a Marie. Nacistickou okupaci přežila rodina bez úhony, v říjnu 1947 však došlo ve Slavětíně k tragédii: při střílení do terče smrtelně zranil patnáctiletého Ladislava jeho bratranec. „Kdyby se ta tragédie nestala, asi bych se nenarodil,“ říká Václav Dašek. Přišel na svět necelé dva roky po bratrově smrti, v září 1949.

Mezitím proběhl v Československu komunistický převrat, sedláci se měli vzdát majetku a „dobrovolně“ vstoupit do Jednotných zemědělských družstev. Většinou se jim nechtělo, avšak státní aparát zesiloval tlak, mimo jiné soukromníkům zvyšoval povinné odvody státu, tzv. dodávky.

Koncem roku 1949 chodili od statku ke statku kontroloři dodávek a lidé se proti nim bouřili. Když byli navíc zatčeni tři mladíci, kteří jezdili na motorkách a na blížící se komisaře sedláky upozorňovali, shromáždil se 9. prosince 1949 před Okresním národním výborem v Dobrušce asi 250hlavý dav, který požadoval propuštění chlapců a zmírnění odvodů.

Bolševičky na rybízu

Ačkoli lidé protestovali pokojně a dobrovolně se rozešli, státní moc zareagovala na selský protest rozsáhlým zatýkáním: v lednu, v únoru a březnu 1950 skončila za mřížemi řada soukromých zemědělců z kraje, mezi nimi i Ladislav Dašek. „Zatýkali dobré hospodáře, kteří ovlivňovali ostatní,“ říká Václav Dašek: „Měl se tehdy konat veřejný proces v Dobrušce, ten ale na poslední chvíli zrušili. A v srpnu 1950 udělali monstrproces v Hradci Králové.“

Obvinění, kteří se ničeho nedopustili, dostali ve vykonstruovaném procesu vysoké tresty: Václavův otec Ladislav byl odsouzen na 20 let za údajnou velezradu, matka Marie dostala osm měsíců za pobuřování, neboť si při návštěvě komunistické komise na Daškovic statku ulevila slovy „dřeme se tady na pár darebáků“.

Jako matka ani ne ročního dítěte nemusela Marie Dašková do vězení ihned, měla ještě čas vstoupit se svým majetkem (polovinou statku) do právě založeného JZD: „Udělala to proto, aby nás zachránila před vyhnáním z domova. Už jsme byli zapsáni na nějakém seznamu, ale jakýsi předpis pravil, že členové JZD se vystěhovávat nesmějí,“ vysvětluje Václav Dašek.

Jeho matka nastoupila do věznice v Hradci Králové 1. května 1951. Václavovi byl rok a tři čtvrtě. Starala se o něj tehdy šestnáctiletá sestra Marie-Majka: „To je skutečná hrdinka příběhu. Holka, která měla ve svém věku chodit po tancovačkách, mi dělala náhradní mámu. Nikdy jí to nezapomenu.“

Sestra Majka byla s Václavem na statku sama, když na začátku června 1951 přišla komise sepisovat zkonfiskovaný majetek – otcova polovina statku propadla státu. Když se pak matka Marie Dašková na Silvestra 1951 vrátila domů, na statku už hospodařilo místní JZD: „V našich chlévech byl dobytek až do roku 1960, kdy se postavil nový kravín. Po domě nám tehdy chodili cizí lidi. Některé bolševičky si k nám na zahradu chodily trhat rybíz. Nikdo z nás nesměl nic namítat.“

Deset let v lágrech

Marie Dašková musela pracovat v kravíně, sestra Majka přišla i o poslední šanci na vzdělání: nedovolili jí dokončit ani zimní školu určenou pro zemědělce, kteří přes jaro a léto pracují na polích.

Otec Ladislav mezitím procházel trestaneckými tábory v okolí Jáchymova a Příbrami. Václav vzpomíná, jak za ním s matkou a se sestrou jezdili na návštěvu: „Vězňové vždycky přišli pochodem v těch pracovních mundúrech. Čekaly se tam fronty, sedělo jich u dlouhého stolu vždycky třeba pět a mezi nimi bachaři. Někteří dovolili dávat vězňům třeba fotografie, jiní ne. Jinde nás oddělovala hustá síť, takže jsme s nimi mluvili přes drátěnou stěnu.“ V roce 1956 měl otec v uranovém dole těžký úraz – čtyři přeražené obratle. Vrátil se v šedesátém, s následky se potýkal do smrti v roce 1982.

Václav Dašek se šťastnou shodou okolností později dostal na zemědělskou školu, v politicky uvolněném osmašedesátém roce odmaturoval a stihl ještě dvouměsíční praxi na soukromé farmě v Dánsku na ostrově Sjælland, kde se také dozvěděl o okupaci Československa. Následující rok odjel do Dánska znovu, tentokrát rozhodnutý k emigraci: „Lákalo mě soukromé hospodaření. A v Dánsku na farmě jsem pochopil, že sedlačina je nejlepší život.“ Jeho rozhodnutí pak zvrátil dopis od otce, který ho volal zpátky a připomínal zodpovědnost vůči rodině.

V roce 1974 si Daškovi směli odkoupit nazpět ukradené budovy svého bývalého statku. Václav se oženil, pracoval jako agronom, začal s drobnými opravami usedlosti a s pěstováním žampionů, které pak jeho žena prodávala na trzích (tento přivýdělek byl snad jedinou povolenou formou „soukromého podnikání“). Po listopadu 1989 se pustil do soukromého hospodaření naplno. V restitucích získal zpět rodné pozemky, přikoupil další.

Brali si, co chtěli

Pavel Dobrovolný se narodil 6. července 1934, měl dva sourozence. Dětství prožil na velkém statku v Ratibořicích u Třebíče, který rodina koupila v roce 1924. Za německé okupace byla na statek uvalena nucená správa, na konci války tudy prošla sovětská armáda.

Pavel Dobrovolný (Foto: Post Bellum)

Euforii z osvobození vystřídaly po únoru 1948 obavy z budoucnosti – oprávněné, protože komunisté velmi záhy zkonfiskovali Dobrovolným majetek. V roce 1950 zemřela matka Pavla Dobrovolného, která útlak těžce nesla, o rok později byl jeho otec zatčen a na půl roku uvězněn.

„Maminku jsme pochovali a tátu nám v roce 1951 pod určitými záminkami zavřeli. Odvezli ho, byl ve vězení asi půl roku a o nás tři děti se starala vesnice, tedy jedna paní, která k nám chodila. Otec nakonec neměl ani soud, pustili ho za pár měsíců, ale to nás zároveň vystěhovali. A ještě když byl táta zavřený, přišla nějaká komise, s ní přišel esenbák a zabavovali stroje, všechno odváželi,“ vzpomíná Pavel Dobrovolný:

„Brali si pak, co chtěli, přijel třeba traktor ze strojní traktorové stanice, zapřáhli naší mlátičku a prostě si ji odvezli. Táta se vrátil s pochroumanou rukou, mezitím nám vzali úplně všechno a vyhnali nás z domova. Mohli jsme si vzít nějaké postele a peřiny, všechno ostatní si rozebrali lidé z vesnice. Nikdy nezapomenu, jak přišla zase nějaká další komise, táta naposledy zamykal barák, vzal nás tři a odevzdal klíč.“

Nebudete dobrý inženýr

Otec Dobrovolný žil pak v nedaleké obci Petrůvky s mizivým invalidním důchodem a děti, které by nedokázal uživit, bydlely u příbuzných. Pavel Dobrovolný se dostal ke strýci do Prahy, kde odmaturoval a přihlásil se na elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor rádio, film, televize.

Po šesti semestrech ho komunistický aparát jako syna soukromého zemědělce vyloučil ze studií: „Důvodem k tomuto vyloučení je vaše úmyslné zatajení a zkreslení údajů o svém třídním původu (…). Svým jednáním, kterým jste oklamal státní úřady, nedáváte záruku, že by z vás byl dobrý inženýr, oddaný našemu lidově demokratickému státu,“ oznámil mu v dubnu 1956 prorektor prof. ing. dr. František Brabec.

Pavel Dobrovolný nastoupil na dva měsíce do dolů a poté k Pomocnému technickému praporu. Po návratu začal pracovat v podniku Tesla a následně přešel do Československé televize. V roce 1963 nastoupil znovu na ČVUT, tentokrát již směl studia dokončit.

Ačkoli se celý život živil jako odborník-elektrotechnik, rozhodli se s manželkou po listopadu 1989, že odejdou na restituovaný rodný statek a začnou znovu hospodařit. Našli zdevastovaný vykradený dům s vysklenými okny, začínali s půlmilionovou půjčkou, Pavel Dobrovolný se v šedesáti letech učil řídit traktor. Dnes je na obnovené farmě 800 koz a mlékárna.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

37 komentářů

  1. Jan Macháček napsal:

    Tento článek nepopisuje jen totalitní praktiky a osudy lidí z té doby, ale i povahu českého národa, což je velmi smutné. Jsme národem nepoučitelným, závistivým a krutým. Úspěch je v české společnosti neodpustitelným problémem, a jakmile někdo na svou výjimečnost doplatí, spoluobčané se z jeho neštěstí vyloženě těší a jsou ho schopni okrást i o to poslední. Jestli si někdo myslí, že ty doby jsou dávno pryč, tak se hodně mýlí. Společnost žije ve skryté totalitě, aniž by tušila, že u kormidla je stále ta samá sebranka, která si už vychovala své následovníky. To, že je někdo v opozici, neznamená, že by ztratil svou moc, a to by si lidé měli co nejdříve uvědomit. Jsou zde nové příběhy, které zcela kopírují příběhy z 50. let minulého století, ale o těch se nyní ani nesmí psát. Opravdu se stydím za ty, co mají v povaze ničit ty, které nemohou dostihnout!!!

    • 101 let svobody napsal:

      S tím okrádáním vlastních obyvatel začal už TGM (např.sirotky po Františku Ferdinandu ďEste) a nejvíc bylo nakradeno za Beneše! Komunisti už jen paděrkovali co zbylo. Republika je na okrádání vlastních obyvatel nejlepší státní zřízení.

  2. Dějiny píší vítězové napsal:

    No ne že bych byl z násilné kolektivizace nějak nadšenej,ale v každé dědině sedláci nad ostatníma ohrnovali nos, dávali najevo že jsou elita.No a dostali od soudruhů po čumáku….

  3. Dušan napsal:

    Po čumáku je slabé slovo. Komunisti svobodomyslné lidí mučili a zabíjeli! V lepším případě zavírali a vyháněli ze země!
    V roce 1948 jsme byli na pokraji nové války. Občanské války. Prezident E. Beneš to věděl. Udělal vše co Komunisté požadovali. Protestoval, ale nevzpíral se. Byl vážně nemocen. Když se ho studenti zeptali proč? Odpověděl jim. Protože tuhle válku by jsme jako národ nepřežili!
    Vše co následovalo po převratu je v lidských výpovědích Paměti národa. Děkuji ještě jednou Post Bellum, že se snažíte příběhy obyčejných lidí svobodně šířit. Protože lidské příběhy, jsou většinou pravda o životě. Byť se je mnozí snaží zneverohodnit. Asi je něco trápí?

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Kdo Vám to napovídal, že ČSR byla v roce 1948 na pokraji občanské války? V té době, v září 1948 jsem nastoupil do prvního zaměstnání – seznamování se kapitalistického synka s dělnickou třídou v n.p. Baťa, jako mladý dělník na zaučení, tehdy ještě ve Zlíně; ničeho podobného jsem si nevšiml a ani se o tom doma nemluvilo, přesto, že otec byl už zadržený při příležitosti znárodňování. Komunistům jsme doma nemohli přijít na jméno, ale o občanské válce nebylo vidu ani slechu a k nám chodili i politicky velmi angažovaní známí, v souvislostí s tím později zavřeli i moji matku.
      Proč si neověříte co veřejně plácáte, „Dušane“? Takové lži!

      • Dušan napsal:

        Lži ❓🤔
        Naděje, které se upínaly k prezidentu Benešovi, ale vzaly za své, jak hodnotí historik Václav Veber v knize Osudové únorové dny: „Benešovo jednání v únoru 1948 musíme hodnotit jako velké selhání. Ustoupil rychle, nečekaně a bez jakéhokoliv pokusu přijmout nabídku odporu, ať už šlo o studenty nebo část armády, Sokola, Orla a jiných organizací. Prý se bál možné občanské války. Co vyhlásil, nedodržel.“
        Jinak oskare (hanáku z Hané) že Zlína?
        Nemohl jste nastoupit v roce 1948 do n.p.Baťa, protože v té době už 3 roky se podnik jmenoval n.p.Svit!
        Tak teď nevím, kdo tady veřejně plácá. Chtělo by to omluvu oskare? Dušan

        • Oskar (hanák z Hané) napsal:

          Místo omluvy : „Podnik Baťa ve Zlíně byl znárodněn zestátněním 27. října 1945.[18] Od 1. ledna 1949 fungoval jako Svit, národní podnik.[19]“. A už opravdu nelžete!!!
          Zdroje : Vyhláška ministra průmyslu ze dne 27. prosince 1945 č. 49/1946 Ú.l., o znárodnění podniku Baťa, a. s. ve Zlíně, ve znění pozdějších předpisů.
          Vyhláška ministra průmyslu ze dne 24. prosince 1948 č. 3418/1948 Ú.l., o změně znění firmy Baťa, národního podniku, ve znění pozdějších předpisů.

        • Oskar (hanák z Hané) napsal:

          „Dušane“, omlouvat se nemusíte, Arogance, zabedněnost a tupost je neomluvitelná.

  4. Je smutné, že zde v ČR po roce 1989 nevznikl úřad pro nápravu komunistických zločinů, který by odškodnil všechny poškozené.Dnes mnoho komunistických podsvincat podniká v nakradeném majetku.Bohuzel se jim i velmi daří a platí zaměstnance tak jak se to učili v bolševických školách.

  5. Proč redakce nezveřejni všechny komentáře,byla by možná trochu větší sranda.Z toho co bylo je možné buď mít prdel a nebo se dusit v depresích.Kazdy ať vyjádří svůj názor, je jeho a zodpovídá za něj, nezveřejnění je cesta k další totalitě.

    • Ondřej Neumann napsal:

      Zveřejňujeme věcné, neurážející komentáře založené na faktech či argumentaci. Nejlépe takové, které téma posouvají dále. Málo známým faktem je, že za zveřejněné komentáře odpovídá provozovatel webu. Proto komentáře editujeme.

  6. Vyhnanci. napsal:

    Doporučuji všem si přečíst VYHNANCE, oba díly, je zde popsáno mnoho tragických osudů sedláků. Je to jen zlomek počtu vyhnaných sedláků.
    Jako jedna z mála rodin jsme se bez dovolení soudruhů vrátili do rodné obce v roce 1973, smutné bylo, že se nás část vesnice stranila, asi z důvodu studu, strachu se s námi i potkávat.

    • Už nechceli byť bíreši napsal:

      Oni chodili k bohatým sedliakom na hrdlačenie počas sezóny, ako poslední bíreši.
      Už nechceli mať s tou 24 hodinovou drinou nič spoločné.

  7. Josef napsal:

    Kolik lidí z těch co po revoluci dostali zpět pozemky na nich hospodaří ?

    • Dušan napsal:

      Potomci sedláků, rolníků nevěděli, kde po 40 letech začít. Přetrhla se niť. Většinou pracovali v továrnách. Industrializace Komunistické společnosti zafungovala na 100%. Komouši sprostě ukradli jejím předkům nejen pole, ale taky stroje, koně a hlavně tradici (život).
      Co se vrátilo v 90′ letech při restitucích? Tak většinou to nebyly ty úrodné pole co vlastnili, ale zdevastované lány, zrezivělé rozpadlé stroje a koně už nebyli . A tradice? Je mi z toho smutno.
      Ti lidé nikomu většinou nic neudělali a tak sprostě se snimi zacházelo.
      A dnes? Příběh sedláka Bohumíra Rady je memento o myšlení těch, co si uzurpuji to, co jim nepatří. A řepka nás nespasí!

  8. ROĽNÍCI ZAŽILI OSLOBODENIE OD TEJ NEKONEČNEJ DRINY napsal:

    Článok je zmesou reálií a tiež jednou obrovskou lžou.
    Pamätáme aké bolo zdesené KDH z výsledku, keď rozbilo škôlky a jasle, keď rozbilo družstvá, – ten výmysel komunistov?
    Komunistickým manifestom zaváňajúca spoločná výchova detí a družstvá ako prvotnú akumuláciu, ktorú komunisti urobili namiesto kapitalistov – a potom sa zistilo, že slovenský roľník sa tým vytiahol z id*iocie vidieckeho života? Jednoducho on tú guľu na nohe – pôdu „svojich otcov“ po nežnej už naspäť nechcel a dodnes nechce.
    Jeden z veľkých zamestnávateľov na Slovensku skončil a nezamestnanosť dlhodobo vykazovala dvojciferné percento. A preto náš oslobodený roľník KDH ani veľmi nevolil. Zato KDH sa donedávna pokúšalo nasadiť mu ten nábožtícky chomút a on stále nechce. Preto sa KDH pokúšalo udržať voličské hlasy aspoň v mestách a stále sa mu nedarí na dedinách.
    Čo urobili kresťanské strany, keď sa nedarilo na videku?
    Našli v mestách spojencov – prisťahovaných potomkov oslobodených roľníkov žijúcich tu z nostalgie – akejsi rozumovo nezdôvodniteľnej zato citovo zdôvodniteľnej selanky zašlých čias, keď si pamätajú len posledné zasnežené chalúpky idylickej viesky a aj ten pámbožko detských čias bol nejaký láskavejší, snehu bolo v zime viacej …. Tú drinu rodičov a prarodičov im už vyfúkalo z hláv. Je to strana z časti poctivcov, dištancujúcej sa od sfašizovanej kresťanskej menšiny, ale súčasne strana zatuchnutej minulosti. To oni vypustili sviečkovicou ateistického kapitalistického džina z fľaše a teraz nevedia čo s ním. A z nich sa aj regrutuje jadro hnutia AZR (aliancia za rodinu).
    Ján Čarnogurský hovoril zatuchlincom z duše.
    Ján Čarnogurský ale zároveň konečne pochopil, že po tom vtedajšom I.kole prezidentských volieb to bola jeho posledná volebná noc. Nox et solitudo.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Váš komentář je, co se tíká zemědělství, naprosto pravdivý. Bohužel. Stejné je to i na Moravě a nejspíš i v Čechách, potomků, kteří hospodaří na vrácené půdě je minimum. Na těch pozemcích zpravidla hospodaří v pronájmu AGROFERT a další velké společnosti, většinou v majetku bývalých komunistických špiček v zemědělství, členové vedení sdružených JZD, vedení komunistických Okresních zemědělských správ a pod., či jejich potomci. Za všechny viz příklad současného ministra zemědělství Miroslava Tomana, ml. (Miroslav Toman, st., dnes majitel velkého agropodniku, byl komunistickým ministrem zemědělství od18. června 1981 do 20. června 1983). Těch pár výjimek z pravidla je zanedbatelně málo.

  9. martin napsal:

    venkov v sudetech dostal po cumaku nejdriv tim, ze se po valce vyhnali sedlaci-nemci, do jejichz statku se nastehovali ti, kteri k sedlacine meli vztah jen z pozice celedinu a meli tak blizko ke komunistum, a ti pak zle zatapeli puvodnim ceskym sedlakum, z nichz mnohe dostali do komunsitickych koncentraku i na sibenici

    • x napsal:

      Nebyli vyhnáni nýbrž odsunuti to zaprvé a zadruhé ti co přišli po nich většinou v hospodaření pokračovali už proto aby mohli vydělat peníze na odkup nemovitosti kterou převzali. Není totiž pravda že by se v pohraničí po válce něco rozdávalo zadarmo. Noví osídlenci museli získané nemovitosti splácet státu po určitých stanovených částkách a na to museli někde vydělat, takže pokud někdo převzal statek , bylo obvyklé že na něm normálně hospodařil jako předtím němci. Samozřejmě byly i případy kdy někdo přišel, zjistil že mu tenhle styl života nevyhovuje a nemovitost zase vrátil a odešel zpět odkud přišel ale nebylo to úplně pravidlem, většina zůstala

    • Evropan napsal:

      Je to tak, na zemědělské usedlosti po vyhnaných Němcích se hlásili jako národní správcové bývalí čeledínové, deputátníci, domkáři a různí dobrodruzi. Ti místo hospodaření – neuměli to – prodali zvířata a všechno co mělo cenu, peníze propili a utekli do vnitrozemí, kde zaměstnání snadno našli. Teprve další vlny osídlenců dostávali vyrabované usedlosti, za symbolické ceny. Z nich už někteří jaktakž hospodařili a majetek spláceli, ale zpravidla vše předali do bezplatného užívání státním statkům. Po roce 1989 byli mezi prvními, kteří se hlásili o restituce, avšak nevrátili se, budovy prodali chalupářům.

  10. Véna napsal:

    Pitomější příspěvek jsem dlouho nečetl. Ohrnovat nos není trestné, takhle se zastávat kolektivizace je trapárna.

  11. Dušan napsal:

    oskare (hanáku z Hané) nebo ze Zlína?
    Čerpal jsem z Wikipedie. Z úvodu článku: Dějiny koncernu Baťa. A tam píší „Původní zlínský obuvnický závod – znárodněný v květnu 1945 – existuje pod označením Svit“. To jsem si neověřil, moje chyba a za tu se Vám z celého ❤️omlouvám. Pod emocemi z Vašeho prvního obvinění, nemá člověk nic hned činit. To už jsem poznal.
    A teď zpátky k možné občanské válce Čechoslováků? To byl hlavní důvod vašeho nařčení vůči mě, ze lži. Doložil jsem jméno historika.
    Václav Veber ještě napsal:
    Je ovšem potřebné, aby alespoň
    historici, když už ne veřejnost, které
    to bude asi ještě nějakou dobu trvat,
    vzali na vědomí, že únor 1948 nebyl
    žádným čistým ústavním řešením,
    ale znásilněním ústavy a komunis-
    tickým mocenským převratem. Také
    tvrzení o masové podpoře komunis-
    tických rozhodnutí ze strany veřej-
    nosti se zdaleka nezakládá na pravdě.
    Svědčí o tom naprosto neklamně
    masový, improvizovaný a neřízený
    odpor proti komunistické moci po celý
    následný rok 1948.
    Jak jste to oskare napsal? Cituji Vás:
    omlouvat se nemusíte, Arogance, zabedněnost a tupost je neomluvitelná

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Nejsem historikem, ale vím co jsem zažil na vlastní kůži. A náznak občanské války to nebyl, nic takového nehrozilo.
      To, že policie (SNB), armáda a dělnické milice – dobře vyzbrojené, byly plně pod kontrolou komunistů a že ozbrojené povstání by nemělo ani tu nejmenší šanci, věděli i ženské, natož muži, kteří měli odslouženou vojnu.
      V kruzích postižených bývalých kapitalistů se o tom, co jste si vydedukoval na základě, pravděpodobně lživých dedukcí historika Václava Vebera vyvodil, nebylo vidu ani slechu mezi komunisty postiženými. Václav Veber byl komunista, který podporoval znárodňování a v padesátých a šedesátých letech, kdy nejen moje rodina čelila tvrdému pronásledování, všechna ta svinstva tehdejších komunistů (v roce 1967 získal titul docenta, byl vyhozen až v roce 1970, po vstupu vojsk WS). Vývodům takového člověka (komunisty, kterého zklamali jiní komunisté) nemůžu důvěřovat a nejen mě nemohou nadchnout ale už vůbec je nemohu brát vážně. Stejně jako slova bývalé ministryně spravedlnosti za ANO (také komunistka v těch letech) o tom, že nevěděla, kdo je to JUDr. Urválek, s nímž psala odborná pojednání o napravování disidentů po propuštění z vězení. Nedivte se, ale komunisty, zejména ty kariérní, považuji za bezcharakterní lidi, kterým nelze věřit ani pozdrav a jiný už nebudu. Ještě k tomu proč jste lhal o Baťovi, Vaše výmluva svědčí o čem?

      • Dušan napsal:

        Jan Hus, J.A.Komenský, T.G.Masaryk, Českoslovenští legionáři, Jan Opletal, Českoslovenští letci RAF, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, Jan Palach a Jan Zajíc, Karel Kryl, Věra Čáslavská, Václav Havel, Eduard Stehlík, Post Bellum o.p.s., HP a všech dobrých skutečných lidí si hluboce vážím.
        Já i Vy, jsme pouze anonymní virtuální realita oskare.

      • ČERT napsal:

        Jenom bych si dovolil poznámku k tomu „náznaku občanské války“ v únoru 1948… Je ale známo, že sám president Beneš, když podepsal to přijetí demise nekomunistických ministrů, tak směrem k delegaci v čele s K. Gottwaldem mj. doslova řekl: „Jestli tak činím, tedy jenom proto, abych zabránil bratrovažedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat…“
        To je obsaženo mj. i v takové publikaci z počátku 90.let, která se obecně ve dvou svazcích věnuje českým dějinám, takové až skoro učebnicového charakteru. Zcela objektivně (autorský text) tam však k situaci mj. stojí: „Rozhodující část obyvatel zůstala pasívní a mlčící většinou, která si nedovedla představit, co bude následovat.“

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Pro Vaši informaci – po tom odkud jsem, by Vám nic nemělo být.

  12. Evropan napsal:

    Zažil jsem období kolektivizace a můžu prohlásit, že postihům se nevyhnul téměř žádný zemědělec. Kdyby se dalo v tomto období normálně soukromě hospodařit a normálně žít, tak by se kolchozy podařilo uvést do chodu jen v nepatrném množství obcí. Ti, co byli vystěhováni, žili si až do začátku 70. let mnohem lépe než ti zemědělci, kteří byly uvězněni v živořících JZD a nikam odejít nesměli, ani jejich děti.
    V 70. letech, když začalo být zemědělství dotováno, a platy se přibližovaly průmyslu, zemědělské školy chrlily normalizační inženýry jako sopka lávu. Mezi nimiž byli ve velkém počtu i potomci perzekvovaných sedláků. Tito selští prospěcháři po roce 1989 zahodili červené legitimace a vrhli se na privatizaci a transformaci velkovýroby, kterou nadále řídí. Na větších usedlostech po rodičích začalo soukromě hospodařit jen bezvýznamné množství selských potomků, přičemž hlavním důvodem jsou dotace EU vyplácené na 1 ha.

  13. Dušan napsal:

    Václav Veber byl respektovaný a mnohými ceněný Historik. Věřím jeho práci a čerpám z jeho myšlenek a úvah a nejsem v tom sám. Obvinit ho veřejně ze lži a prošlapávat jeho čest je nehoráznost, která nemá obdoby! V minulosti jste obvinil i historika Pavla Žáčka na jiném webu!
    oskare (hanáku z Hané), ze Zlína nebo odkud? A jste jeden nebo je Vás deset? Jste starý nebo mladý? Jste muž a nebo žena? Jste vůbec Čech? Odpovídat nemusíte! Od teď už vám neuvěřím, ani čárku.

    • Pavel Liška napsal:

      No, tak titul CSc. a působení jako odborný asistent na katedře marxismu-leninismu je minimálně důvod k ostražitosti.

    • ČERT napsal:

      Dopředu zdůrazňuji- nejde mi konkrétně vůbec zrovna o případ Václava Vebera. Ale jinak upřímně řečeno, pan Oskar (hanák z Hané) to má u mě se svým obecnějším kritickým postojem palec nahoru.
      A proč? Tak třeba ten termín, zdůrazňuji opět, obecněji míněno, „respektovaný, ceněný historik“… Víte, ona dneska je taková situace, že nějakých těch historiků (a totéž platí o politolozích apod.) je dost. Přitom samozřejmě, čistě z praktického hlediska těch historiků (a politologů a dalších) tolik potřeba není, roli tu hraje i ekonomický faktor, takže probíhá nějaký výběr k tomu, aby se někdo k té pozici takového Vámi míněného dostal. A ten se často nemusí odvíjet od nějakých odborně kvalitativních předpokladů (ano, nutno uznat, že to někdy může být obtížné měřit), ale prostě na základě různých protekcí, nepsaných privilegií, osobních sympatií a známostí… Na rozdíl od období komunismu netvrdím, že tady dneska hraje roli politika (nebo aspoň to nemám podložené), třeba nějací kavárníci nebo antikavárníci, to bych neřekl… Zkrátka, úplně obyčejná protekce, osobní známosti…
      Příklad- řekne se, jak by takový vědec měl publikovat (články, knížky)… Ale tak asi je jasné, že jinak se publikuje nějakému protekčnímu spratkovi z nějaké univerzity, akademie či podobné instituce, a jinak někomu, na koho se každý vykašle, i když bude psát věci z odborně kvalitativního hlediska vůbec o nic horší… Tomu by třeba nějakou knihu takové rázu vydali leda za podmínky, že by si to zaplatil za peníze, které si sám vydělá třeba jako nějaký dělník nebo někdo jiný, ale ne jako třeba ten historik.
      Takže nevím, jestli nevypadám trošičku jedovatě, ale taková je realita. Já sám k těm privilegovaným a protekčním spratkům bohužel nepatřím. Já můžu „publikovat“ akorát tak kecáním tady na Hlídacím psu, například…

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Jen Poznámka : Píši o tom, očem jsem přesvědčen nezvratnými důkazy a vlastním poznáním, protože jsem to, či ono prožil. Jestli mně nějaký „Dušan“ věří nebo ne, na skutečnostech k nimž se vyjadřuji, nic nemění.
      Ještě jednou, proč jste lhal o firmě BAŤA n.p.? Odpovězte si sám.

  14. Frenky napsal:

    Znám podobné příběhy ze svého okolí a i z širší rodiny. Komunisti byli nejhorší zlo, které tento národ postihl. A ještě dalších 50 let se z toho budeme vzpamatovávat.
    A že se tomu dnes někteří smějí, či to bagatelizují, je daň za sametovou formu revoluce. Tehdy se bolševici a další podobní neřádi, pár měsíců třásli strachem, ale když zjistili, že se jim nic nestane, tak opět vystrřili růžky a mnozí z nich nám dnes vládnou. Ostatně je to vidět i tady v diskuzi.
    Velice dobře to popsal, ve svém přízpěvku, Jan Macháček

  15. Dušan napsal:

    Pravdu je třeba hledat a Lež se sama nabízí.

  16. Dušan napsal:

    oskare. Je vidno, že Komunismus Nás nenechává chladnými. Nejste jediný, koho postihl ve vší síle. Komunismus a Fašizmus, je stejná liga. Tyhle ty dvě zvrácené ideologie, pozvedli v minulosti šílenci na vyšší level. V tom se asi schodneme. Ale pouze jeden úhel pohledu k historické objektivitě nestačí! Historici se snaží o to léta. A za tak krátkou chvíli na HP, my nic nevymyslíme! Pokud jste přesvědčený, že Váš životní příběh stojí za uznání, tak oslovte organizací Post Bellum.
    A k těm Vaším otázkám lží?
    Začal jste pálit bez výstrahy jako první. Já opětoval palbu a pak jsme po sobě stříleli jako o život. Hodnotím to tak, že se netrefil ani jeden z nás. Pokud nejde o život, tak jde s prominutím o h….! A tím bych to ukončil. S pozdravem Dušan

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama