Československý politik a emigrant Jiří Pelikán s manželkou, herečkou Jitkou Frantovou, v Mnichově v 80. letech 20. století. Atentát na Jiřího Pelikána v lednu 1975 je nejznámější akce Služby zvláštního určení rozvědky StB. Foto: Profimedia

Rusko má v boji proti Západu dlouhou tradici. K vraždám a útokům cvičilo i Čechy

Napsal/a Robert Břešťan 3. června 2025
FacebookXPocketE-mail

Žhářské útoky, výbuchy, vraždy politických protivníků či zběhlých agentů a dezinformační operace pevně patří do arzenálu ruských tajných služeb – dnes, stejně jako za časů studené války. Rusko, pod vedením bývalého důstojníka KGB Vladimira Putina, cíleně rozvíjí dědictví sovětské KGB. Ta po roce 1948 leccos naučila i prověřené soudruhy v komunistickém Československu.

Byl červenec roku 1965 a z „ostrova svobody“, kubánského přístavu Nuevitas, vyplula sovětská loď Velikij Usťug s hodně třaskavým nákladem na palubě. Cíl měla v dalekém Československu, v Praze, v utajeném skladišti zvláštního útvaru komunistické StB v Zadní Kopanině.

Na palubě bylo celkem devět beden nepřiznaného zboží, které by přes hranice takto volně rozhodně putovat nemělo.

Podle údajů českého Archivu bezpečnostních složek šlo o více než sto kilogramů výbušnin, plastické trhaviny, jednu americkou protitankovou minu, desítky zápalných min a také tři samopaly se zásobníky (dva americké a jeden švédský) a jedna pistole AF 9 mm s tlumičem.

Hodnota tohoto arzenálu nebyla ani tak v relativně omezeném v množství, nýbrž ve velmi zajímavém a pro konspiraci užitečném původu.

Trofeje ze zátoky Sviní

„U zbraní a výbušnin používaných Službou zvláštního určení, útvarem rozvědné části StB, bylo podmínkou, aby se nedal přímo vysledovat původ v jakémkoli státu socialistického bloku,“ vysvětluje Peter Rendek vedoucí 6. oddělení z Archivu bezpečnostních složek, který příslušné dokumenty v archivech našel a zpracoval.

Zmíněná zásilka tuto podmínku dokonale splňovala: šlo totiž o trofejní zbraně a výbušniny ukořistěné Kubánci v rámci nepovedené americké invaze z roku 1961 v zátoce Sviní.

Koncem července ruská loď i s československou zásilkou doplula do ruského Kaliningradu, odkud pak náklad pokračoval letadlem ministerstva vnitra do Prahy.

StB pak na utajených místech a cvičištích mimo jiné testovala, kam a jak správně umisťovat výbušniny k zničení ropovodů či plynovodů a jiných potrubí. „Tyhle pokusy se zastavily až v roce 1968 a dosud se nepodařilo najít dokumenty dokládající, že by někdy podobná ostrá akce proběhla,“ říká Rendek.

Kusé informace existují k chystané ostré akci proti infrastruktuře v Alžírsku, kdy měly být výbuchy připsány americkým imperialistům. Výbušniny se z Československa podařilo tajně dopravit na místo určení, ale akce byla nakonec z příkazu KGB zastavena s tím, že „mezinárodní situace se změnila“.

„Představitelé sovětské rozvědky požadovali, aby s nimi StB konzultovala výběr a rozpracování cílů a objektů. Vyslovili přednostní zájem například o vodárnu v Západním Berlíně, o loděnice v Emdenu, klíčové pro výrobu vojenských lodí, či přístav v Hamburku. Cílem mohl být například i ropovod na trase Le Havre – Paříž či ropovod přes řeku Rýn a vedení velmi vysokého napětí mezi Spolkovou republikou Německo a Rakouskem,“ vypočítává Peter Rendek.

Zásilka pro pana Pelikána

Komunistická Služba zvláštního určení měla v rámci StB v popisu práce kromě demonstrativních akcí jako jsou právě útoky na infrastrukturu, ropovody a plynovody, obecně subverzní činnost proti Západu a také fyzickou likvidaci lidí považovaných za zrádce.

V lednu to bylo přesně 50 let od pokusu o atentát na emigranta, politika a vydavatele exilového časopisu Listy Jiřího Pelikána v Římě. Je to asi nejznámější akce Služby zvláštního určení komunistické rozvědky.

Dva příslušníci StB, Jaroslav Forst (krycí jméno Fukan) a Milan Jelínek (krycí jméno Brodský), tehdy odeslali Pelikánovi bombu maskovanou jako knihu coby údajný dárek k jeho 52. narozeninám.

Podle popisu historiků Pelikán zásilku vnímal jako podezřelou a když s ní opatrně manipuloval, začalo se z ní kouřit. Následný výbuch přežil bez vážných následků.

Zatímco komunistická StB – a s ní i podobné praktiky – je už minulostí, na ruské straně, jak upozorňuje Peter Rendek, se mnoho nezměnilo:

„Rusové tyhle subverzní operace dělají pořád. V ruské KGB nedošlo po zániku SSSR prakticky k žádné personální výměně, je tam zachovaná kontinuita. Putin a jeho banda jsou bývalí komunisté a příslušníci KGB.“

Na to, že zejména vojenská rozvědka GRU neprošla od dob SSSR významnější změnou, upozorňuje i česká Bezpečnostní informační služba:

„GRU, ale i rozvědka SVR a kontrarozvědka FSB mohou vést v zahraničí subverzní operace a likvidovat odpůrce Ruska. Tyto služby patřily k nejlepším na světě a nelze je podceňovat. Metody se neliší, jsou však ovlivněny rozvojem technologií. Nejsou nijak omezeny právem, ani veřejnou kontrolou,“ říká ředitel BIS Michal Koudelka.

Chaos a nedůvěra ve společnosti

„Historie sovětských a následně ruských aktivních opatření a dezinformačních kampaní je velmi dlouhá a hluboká. Rozdíl je jen v nástrojích. Co byl v minulosti tisk, to je dnes internet. To podstatné ale zůstává – fakt, že je to přímo podporované, řízené a placené státem,“ doplňuje Rendek.

Podle něj lze i proto historické archivy využívat i dnes k popisu a zkoumání toho, jak kupříkladu pracuje ruská propaganda: „V archivech doslova sedíme na skvělých pramenech dokládajících, jak fungují aktivní opatření, jak se vymýšlely a šířily dezinformace, jak na ně lidé reagují. Mělo by se to dnes lépe využít. Z historie se máme poučit. I z toho, že aktivní opatření nemířily jen ven, ale i dovnitř, k domácímu publiku.“

Ruské postupy se podle něj dodnes v mnohém opakují: „Příkladem je akce Denver sovětské KGB, která v 80. letech rozšířila dezinformaci, že virus AIDS byl uměle vypěstovaný a rozšířený jako umělá zbraň s původem ve výzkumných zařízeních americké armády. Podobný postup byl patrný u informací o covidu nebo údajných tajných amerických laboratořích na Ukrajině.“

Rusko využívá i v dalších oblastech podobné principy jako kdysi: testuje reakce svých protivníků, snaží se vyvolávat nejistotu, chaos a nedůvěru ve společnosti.

Nikoli nadarmo třeba šéf britské MI5 Ken McCallum vloni v říjnu veřejně varoval, že ruská GRU vede „trvalou misi způsobit chaos na evropských ulicích“ prostřednictvím požárů, sabotáží a dalších akcí.

S jasnou ruskou stopou

V Evropě přibývá i případů, kdy Rusové k subverzním akcím za úplatu najímají cizince či místní občany spojené s kriminálním prostředím.

„Vyšetřování litevské prokuratury potvrdilo naše podezření, že za podpalování obchodních center ve Vilniusu a Varšavě jsou odpovědné ruské tajné služby,“ nechal se v polovině března slyšet třeba polský premiér Donald Tusk.

Úřad generálního prokurátora Litvy zase nedávno oznámil, že obchodní dům IKEA ve Vilniusu vloni v květnu zapálili dva žháři na příkaz ruské vojenské rozvědky. Organizovaná skupina měla vytipované další cíle i v Lotyšsku.

Podle litevských úřadů je hlavním cílem „teroristických útoků a sabotáží GRU zastrašit veřejnost v pobaltských státech, donutit státy snížit podporu Ukrajině a destabilizovat zemi“.

Švédská média zase s odkazem na informace švédské speciální služby SAPO informovala o tom, že „ruské zpravodajské služby se snaží využít narkomany a drobné zločince rekrutovat k provádění sabotáží“. Konkrétních případů je v Evropě řada.

Do stejné kategorie – podle tuzemských zpravodajských služeb s jasnou ruskou stopou – patří i žhářský útok provedený vloni v červnu kolumbijským občanem v pražských autobusových garážích Klíčov. Muž zůstává ve vazbě; za teroristický útok může u soudu dostat i výjimečný trest doživotí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)