„Dobře, že jste se dovolali teď, za chvíli už budu muset do krytu, bude zas horko,“ říká v narážce na ruské noční ostřelování obyvatel Kyjeva Andrej (na přání respondenta neuvádíme jeho pravé jméno). Bydlí v pětiposchoďovém činžovním domě a v podvečer se všichni jeho obyvatelé scházejí ve sklepě, kde tráví společně noc. Život v obležené ukrajinské metropoli popisuje Andrej v rozhovoru pro HlídacíPes.org

Ještě před několika dny se život v Kyjevě příliš nelišil od běžných dnů v jakémkoli jiném západním velkoměstě. Během jediné noci se ale změnil v boj o přežití. Velká část Ukrajinců do poslední chvíle nevěřila, že by na ně Rusko skutečně zaútočilo, nedělali si železné zásoby potravin, pod polštářem neměli schovanou hotovost. Pro řadu obyvatel Kyjeva proto začíná být zásadním problémem nedostatek potravin.

Cesta k bankomatu? Deset kilometrů

„Když začala válka. Lidé začali masově nakupovat zásoby jídla, léků a vybírat z bankomatů peníze. Začaly se tvořit obrovské fronty. Zvlášť u bankomatů. Část z nich totiž přestala fungovat a když se podařilo najít nějaký, kde peníze byly, obklopila ho hromada lidí,“ popisuje dění v uplynulých dnech Andrej. Sám si chtěl ze svého účtu vybrat veškerou uloženou hotovost. Obešel desítky bankomatů, ukázalo se ale, že banky omezily výši výběru z bankomatu na tisíc hřiven, tedy kolem 753 korun na osobu.

V obchodech už není téměř žádné zboží. Ve městě funguje několik pekáren, ale pro většinu lidí je čerstvý chléb k nesehnání. Foto: HlídacíPes.org

„Ušel jsem asi deset kilometrů, než jsem našel bankomat, ve kterém byly peníze. Stál jsem ve frontě od sedmi do jedenácti ráno, mohl jsem ale vybrat jen tisíc hřiven, takže jsem nakonec ze tří bankomatů vybral po tisíci hřivnách,“ říká Andrej.

V některých obchodech se sice podle něj dá stále platit kartou, problémem ale začíná být, že není co nakoupit. Obchody nezaváží nové zboží. Vyprodávají zásoby a pak zavřou.

„Lidé skoupili, co kde bylo. Chléb jsem nesehnal už několik dní. Podařilo se mi ho koupit v první den, pak už ne, takže žijeme z toho, co se mi podařilo sehnat, a ze starých zásob,“ popisuje Andrej.

Dochází podle něj i mouka, protože lidé se bojí, že zásoby dojdou úplně, tak nakupují, co kde zbylo. V okolí jeho domu není prý žádný obchod otevřený, takže na nákup musí chodit několik kilometrů pěšky. To začíná být čím dál komplikovanější, protože v Kyjevě začal platit zákaz vycházení.

„Zákaz vycházení platí od osmi večer do sedmi ráno, ale sirény houkají i přes den. Každou půl hodinu, hodinu se musíte běžet schovat, takže obcházet město kvůli nákupům je čím dál šílenější. Také vás vojáci nebo policie všude kontroluje, vaše doklady, jestli nejste ruský špion. Po zákazu vycházení už nesmíte nikam, ani pro léky,“ říká Kyjevan.

Střílejí i po dětech

Poloprázdné regály v kyjevských obchodech. Foto: HlídacíPes.org

Ostřelování civilních cílů není už při ruské invazi Ukrajiny ničím výjimečným.

„V kyjevské čtvrti Buča se střílelo celou noc, plno domů je tam poničených. Přestala fungovat elektřina, voda. Moje žena tam má kamarádku, která je s manželem a miminkem schovaná ve sklepě. Netopí se tam nikde, neteče voda, docházejí jim plíny. Všude tam jsou ale Rusové, tak mají strach vylézt ven,“ říká Andrej s tím, že na příchod ruských vojáků se lidé připravují i v jeho čtvrti. Jako dobrovolníci staví barikády, aby Rusové nemohli projíždět, vyrábějí tzv. Molotovovy koktejly.

„Očekáváme, že útok může přijít každým dnem, takže nejen muži, ale i ženy se zapojují. Hlásíme se k obraně naší čtvrti. Připravujeme se na ně a pomáháme armádě i sobě navzájem,“ říká Andrej.

Neznamená to ale, že by lidé neměli strach. Přiznává, že se bojí všichni a na noc celý jejich dům schází do sklepa, který proměnili v provizorní kryt.

„Uklidili jsme to tam tak, aby se tam vešlo co nejvíc lidí. Schovává se nás tam asi 30. Jsme sice hodně namačkaní, ale spát chodíme všichni tam.“ O odjezdu z města teď nemůže být řeč.

„Není jak odjet. Nejezdí vlaky, veřejná doprava, žena by musela jít pěšky nebo jet taxíkem a ty jsou neuvěřitelně drahé. Navíc je to nebezpečné. Rusové střílejí po civilistech. Víme o rodině, co se snažila v autě utéct a rozstříleli je. Střílí i po dětech,“ reaguje Andrej na otázku, zda nepřemýšleli o odjezdu. Připomíná, že on by jako muž stejně nemohl opustit zemi, protože je mobilizace. Všichni muži od 18 do 60 let musejí být k dispozici a jít bojovat, když bude potřeba.

Už je čas, slyším sirény

Co by tedy nejvíc v Kyjevě potřebovali? „Potraviny,“ říká bez rozmýšlení Andrej. Dodává ale, že i zbraní, které na Ukrajinu poslala Česká republika a jiné země, si moc váží. „Ty potřebujeme také, hodí se nám, potřebujeme je a jsme za ty dodávky vděční.“

Velký strach teď mají Ukrajinci z hrozeb Vladimira Putina ohledně nasazení jaderných zbraní.

„Obáváme se jaderné války a podpory ze strany Běloruska. Mír nemá šanci nastat, dokud Putin s Lukašenkem nepřestanou válčit. Přitom tady válku nikdo nechce. Chceme žít v klidu a míru, ale samostatně, jako samostatná země bez Rusů. Nepřestáváme doufat, že se Rusové a Bělorusové umoudří a tohle šílenství prostě zastaví,“ říká Andrej a rychle se loučí: „Už je čas, slyším sirény, musíme se sesunout do podzemí.“