O skandálním příběhu Natallie Sudliankové z Běloruska psala mnohá česká média. Ještě v roce 1999 získala politický azyl v České republice a pracovala jako novinářka. Nyní je  vyhoštěna, protože, jak uvedly české úřady, „je klíčovou spolupracovnicí ruské vojenské zpravodajské služby GRU“.

Není žádným tajemstvím, že ruské zpravodajské služby působí po celé Evropě, včetně České republiky. Verbují také Bělorusy.

Polská národní prokuratura například minulý měsíc obvinila běloruského občana Stěpana K., vydávajícího se za opozičního aktivistu, ze zapálení nákupního centra ve Varšavě v dubnu 2024. Útočník, jak uvedla prokuratura, jednal na pokyn ruské rozvědky.

Diktátor loví „zběhlé“

Běloruské zpravodajské služby (pro tu hlavní si ponechal Aliaksandr Lukašenko sovětský název KGB) mají skromnější zdroje než jejich ruské protějšky. Nezdá se, že by sabotáže v zemích EU speciální služby běloruského diktátora zajímaly, ale aktivně působí proti politickým odpůrcům režimu, kteří se ocitli v zahraničí.

Uvnitř Běloruska byla zničena politická alternativa, lidé jsou zastrašováni. Nyní se bezpečnostní síly režimu snaží tuto alternativu vytlačit mimo zemi.

Po porážce mírového povstání v roce 2020 opustilo Bělorusko (s populací devět milionů) podle některých odhadů až půl milionu lidí. Mnoho z nich uprchlo před brutálními represemi.

Jen od roku 2020 do poloviny roku 2024 bylo v Bělorusku z politických důvodů zadrženo více než 50 tisíc lidí. V současné době je ve věznicích v zemi asi 1200 politických vězňů.

A to jsou jen ti, o kterých lidskoprávní aktivisté vědí; ve skutečnosti je to číslo mnohem větší. Ale 1200 je více, než kolik je politických vězňů v rozsáhlém Rusku.

Největší a nejsilnější běloruské diaspory vznikly v Polsku a Litvě. Působí tam i hlavní řídicí struktury demokratických sil.

Ve Vilniusu sídlí kancelář Sviatlany Cichanouské, která podle neoficiálních odhadů získala v prezidentských volbách v roce 2020 více hlasů než diktátor. Úřady zfalšovaly výsledky voleb, ale Lukašenko nemůže Cichanouské a jejím spolupracovníkům toto fiasko odpustit.

Úkolem speciálních služeb režimu je vykrvácet, zdiskreditovat, zastrašovat, rozdělovat a neutralizovat ty, které Lukašenko pohrdavě nazývá „zběhlé“.

V roce 2022 byl odhalen agent GUBOPiK (jednotka ministerstva vnitra Běloruska) Artur Haiko. Podařilo se mu infiltrovat opoziční iniciativu „Černá kniha Běloruska“, která shromažďovala a zveřejňovala osobní údaje bezpečnostních činitelů, kteří se podíleli na represích. Než byl agent odhalen, byla zatčena řada informátorů iniciativy, kteří byli v Bělorusku.

Opoziční aktivista Jauhen Dudkin, který se v roce 2018 přestěhoval z Běloruska do Polska, se letos v únoru, když byl „přitlačen ke zdi“, přiznal k dlouhodobé spolupráci s KGB.

Noviny Naša Niva, vydávané v exilu v běloruském jazyce, nedávno zveřejnily vyšetřování, podle kterého má IT specialista Fjodar Harbačou, manžel běloruské novinářky Volhy Sjamaškové, žijící v Litvě, „krycí pas“ (dokument pro fiktivní osobu). Takové dokumenty jsou podle odborníků vydávány tajným zpravodajským agentům.

Kvůli takovým příběhům může na všechny Bělorusy v politickém exilu padnout stín podezření. Ale velká většina z nich prchá před Lukašenkovými bezpečnostními silami, které mají dlouhé zbraně.

KGB může zatknout „spiklence“ v Moskvě

Zpravodajské služby Běloruska a Ruska úzce spolupracují. Je příznačné, že v telefonickém rozhovoru 7. dubna jednali Lukašenko a Putin o spolupráci mezi speciálními službami.

Pro Bělorusy, kteří se staví proti Lukašenkově režimu, je ruské území nebezpečnou zónou.

V roce 2021 ruská FSB a běloruská KGB provedly společnou operaci v Moskvě s cílem zadržet opoziční aktivisty Aliaksandra Fjadutu a Jurasja Zjankoviče (ten měl americký pas).

Byli nalákáni na schůzku s údajně vojenským personálem, který připravoval vzpouru proti Lukašenkovi. Ve skutečnosti to byly volavky. KGB odvezla Fjadutu a Zenkoviče do Běloruska, kde byli odsouzeni k dlouhým trestům vězení na základě obvinění z pokusu o státní převrat.

Takových případů, kdy byli odpůrci diktátora zadrženi v Rusku a vydáni do Běloruska, se stalo mnoho. Například běloruská občanka Jana Pinčuková byla po takovém vydání v roce 2023 odsouzena k 12 letům vězení za to, že během pobytu v Petrohradu provozovala „extremistické“ (tj. kritizující Lukašenkův režim) telegramové kanály.

Přesto opozičníci, kterým hrozí zatčení, stále často utíkají z Běloruska na Západ právě přes Rusko. Je to riskantní, ale pouze s Ruskou federací má Bělorusko otevřenou hranici, kterou lze nepozorovaně překročit.

Dříve byla oblíbeným místem pro politickou emigraci Gruzie, ale nyní, kvůli proruskému směřování jejích úřadů, jsou tam běloruští opozičníci, lidskoprávní aktivisté a novináři stále nepohodlnější.

Nucená maškaráda na Den svobody

Diktatura ale zastrašuje a pronásleduje také ty Bělorusy, kteří se již ocitli v zemích EU.

Vyšetřovací výbor Běloruska minulý měsíc preventivně pohrozil trestní odpovědností politickým emigrantům, kteří se odváží veřejně oslavit Den svobody 25. března, posvátné datum pro národně uvědomělé Bělorusy, výročí vyhlášení Běloruské lidové republiky v roce 1918.

Loni se stalo terčem smyšleného kriminálního případu 104 účastníků zahraničních shromáždění u příležitosti Dne svobody (takové akce probíhají každý rok i v Praze). Běloruské bezpečnostní síly také identifikují a pronásledují ty, kteří v zahraničí protestovali proti následným „Lukašenkovým volbám“ 26. ledna letos.

Bezpečnostní složky se k samotným politickým emigrantům nemohou fyzicky dostat, ale zabavují jejich majetek, který zůstal v Bělorusku, a zabývají se jejich příbuznými. A někteří jsou souzeni v nepřítomnosti.

Například opoziční lídr Pavel Latushka, bývalý diplomat a ministr kultury, dostal v nepřítomnosti 18 let vězení. Minulý měsíc v předvečer pochodu ke Dni svobody ve Varšavě byl nucen potenciálním účastníkům poradit: „Noste masky, brýle, paruky.“

Takže takové akce se nevyhnutelně mění v maškarádu. Včetně Lukašenkových agentů působících v zahraničí, kteří pomáhají Minsku identifikovat demonstranty.

Sankcemi proti režimu trpí i odpůrci

Od jara 2021 navíc Lukašenkův režim (spolu s Moskvou, jak se mnozí analytici domnívají) provádí hybridní útoky na hranice sousedních zemí EU s pomocí nelegálních migrantů (především ze zemí Asie a Blízkého východu).

Ilegálním imigrantům při přechodu hranice pomáhají režimní bezpečnostní složky. Podle agentury Pozirk v roce 2024 Litva, Lotyšsko a Polsko zabránily 36,3 tisíce pokusům o nelegální vstup migrantů z běloruského území.

Kvůli zhoršujícím se vztahům s Minskem tyto země uzavřely většinu hraničních přechodů. U těch, které zůstaly, se stály dlouhé fronty a přechod hranic se stal peklem. Počet zaměstnanců velvyslanectví států EU v Minsku byl rovněž značně zredukován. Pro Bělorusa je nyní velmi obtížné získat schengenské vízum. Mnozí se ocitli uvězněni v diktatuře.

Ruské jednotky zahájily 24. února 2022 útok na Kyjev právě z běloruského území, kam byly pod rouškou společných manévrů přemístěny. Šlo o spiknutí mezi Lukašenkem a Putinem. Bělorusko získalo status spoluagresora. Proti jeho občanům začala být zaváděna omezující opatření.

V důsledku toho bylo pro Bělorusy, kteří uprchli před režimem, obtížnější se legalizovat a zařídit si život v zemích EU. Nesou stigma, že jsou občany spoluagresorské země, ačkoli tito lidé útok Kremlu na Ukrajinu odsuzují.

Zejména Bělorusové v Litvě se začali cítit hůře. Někteří z tamních politiků a funkcionářů nafukují „běloruskou hrozbu“. Litevský prezident Gitanas Nauseda, zastánce tvrdé linie proti Bělorusům, nedávno řekl, že litevský parlament Seimas uvažuje o větším sjednocení sankcí uvalovaných na občany Ruské federace a Běloruska.

Tím hrozí zpřísnění restriktivních opatření vůči Bělorusům. Nálada veřejnosti v Rusku a Bělorusku je přitom velmi odlišná.

Mnoho Rusů je totiž nakaženo imperiální ideologií a považuje válku proti Ukrajině za spravedlivou. Občané Běloruska přitom chodili na protiválečné protesty s vědomím, že skončí ve vězení. Někteří Bělorusové („železniční partyzáni“) byli odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody za poškození železničního zařízení za účelem zastavení ruských vojenských vlaků.

Jak ukazuje zejména sociologický výzkum Chatham House, drtivá většina Bělorusů je kategoricky proti účasti armády jejich země v nepřátelských akcích proti Ukrajincům.

A to se zatím nestalo, protože i Lukašenko je nucen brát ohled na protiválečné nálady svých spoluobčanů.

Pochopte běloruskou tragédii

Mezitím se v Litvě prostřednictvím provokativních příspěvků a komentářů na sociálních sítích a psaním urážlivých nápisů vůči Litevcům snaží neznámé osoby podněcovat nepřátelství tamních obyvatel vůči Bělorusům. Prosazuje se narativ, že prý považují Vilnius historicky za své město a chtějí ho vrátit.

Existuje silné podezření, že jsou to Lukašenkovy speciální služby, které zde přilévají olej do ohně. V lednu sám veřejně vychrlil provokativní tezi: říkají, že představitelé běloruské opozice v Litvě a Polsku plánují zabrat část území těchto států. „A Litevci už nevědí, co s nimi dělat,“ řekl diktátor sarkasticky.

Již dříve svým výnosem zbavil emigrující Bělorusy možnosti získat nové pasy na konzulátech v zahraničí. A pro mnoho lidí taková cesta do své země pro pas znamená výlet rovnou ve vězení.

Režim tak dělá vše pro to, aby svým politickým odpůrcům v zahraničí udělal ze života peklo.

Je důležité, aby země EU včetně České republiky pochopily složitou situaci, ve které se nachází řada odpůrců běloruské diktatury.

Lukašenko a Bělorusko nejsou v žádném případě totožné pojmy. Mnoho občanů země sní o svobodném, skutečně evropském Bělorusku. A tento boj není u konce.

Autor je politický analytik běloruské nezávislé informační agentury Pozirk.

Tento to text vznikl v rámci projektu EthProMedE. Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální  stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.