Lieselotte Kroppová v raném mládí zažila, jaké to je nedobrovolně se ocitnout na nesprávné straně událostí. Narodila se před válkou jako Němka v sudetském pohraničí, a tak jí po osvobození byla upřena možnost vzdělání i občanská práva.

„Přišlo nařízení, že všichni Němci musejí odejít, tak jsme mysleli, že půjdeme taky. Jenže oni nás tu zadrželi. To nebylo, jestli chceme, nebo nechceme,“ vzpomíná Lieselotte Kroppová na poválečný odsun, kdy většina jejich příbuzných a známých odešla do Německa.

Její rodina ale musela zůstat v Československu, protože její otec Quido Nitzel byl lékař – a těch se v poválečném pohraničí nedostávalo. Přestože Československo potřebovalo jejich pracovní sílu a odbornost, ze všech stran jim lidé po válce dávali najevo, že jsou tu nežádoucí.

S Hitlerjugend zpívali maminkám

Lieselotte před válkou prožívala šťastné dětství v Sokolově, tehdejším Falknově. Její otec působil jako šéflékař Hornické nemocenské pojišťovny Egerländer Bruderlade. V centru města pro ni vyrostl moderní víceúčelový komplex s prádelnou a lázněmi, kde Nitzelovi v jednom z lékařských bytů také bydleli.

Volný čas trávili na výletech rodinným automobilem na cestách do Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Karlových Varů či do Německa k pramenům Ohře.

Rodina Nitzlových roku 1938 na cestě na dovolenou do Salzburgu. ​​​​​​Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Ve druhé polovině třicátých let však idylická léta skončila: sílil vliv nacistické propagandy a Henleinovy Sudetoněmecké strany a spolu s nimi i střety s místní českou menšinou. Když se krátce po Mnichovu Sudety staly součástí Německé říše, Falknov navštívil Adolf Hitler a osmiletá Lieselotte byla očitou svědkyní toho, jak ho zde vítaly nadšené davy, když projížděl městem v otevřeném autě vestoje.

Rodiče podle jejích slov nepodlehli nacistické propagandě, přestože otec vzhledem ke svému postavení „musel“ vstoupit do NSDAP. Lieselotte i její starší bratr se stali členy Hitlerjugend, pod níž se soustřeďovala veškerá mimoškolní činnost: v rámci Hitlerjugend chodila do sportovního, zdravotního i divadelního kroužku.

„Když se narodilo nějaké miminko, chodili jsme té mamince s Hitlerjugend gratulovat a zpívat písničky.“

Lieselotte se svým bratrem ve stejnokrojích Hitlerjugend roku 1939. ​​​​​​Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Drastické scény z konce války

Za války rodinu Nitzelových postihl všudypřítomný nedostatek potravin, fronty na chléb, do jehož těsta se přimíchávala řepa, a „modré“ mléko ředěné vodou. Quido Nitzel působil jako lékař v místním zajateckém táboře (po válce mu zajatci poděkovali za soucitný, lidský přístup) a vedl kurzy Červeného kříže, do jehož činnosti se zapojila i malá Lieselotte. Její bratr musel narukovat na východní frontu, kde byl raněn, a do Německa se vrátil lazaretním vlakem.

V dubnu 1945 byl Sokolov zasažen bombardováním. Tehdy se patnáctiletá Lieselotte, která jako dobrovolnice Červeného kříže pomáhala raněným, stala svědkyní mnoha drastických výjevů: viděla muže, jemuž visela utržená noha jenom na kusu kůže, do náruče jí dali mrtvé nemluvně, jemuž při náletu popraskaly plíce.

Pro Červený kříž pracovala i po osvobození, když do Falknova dorazili vojáci americké armády. V humanitárním centru v sokolovském klášteře pomáhala zbídačelým vězňům, vracejícím se z osvobozených zajateckých táborů. Přestože pro Němce platil po jednadvacáté hodině zákaz vycházení, ona měla zvláštní legitimaci, která jí umožňovala zůstávat venku déle, a jeden z Američanů ji po setmění doprovázel domů.

Pracovat museli, studovat nesměli

Do Sokolova začali přijíždět také čeští obyvatelé, koncem roku 1945 přebrali správu města a Němci záhy pocítili své nové postavení vyděděnců v obnoveném československém státu. Všichni museli na rukávu nosit bílé pásky, promluvit na veřejnosti německy znamenalo dostat se do problémů.

Bratr Lieselotte byl s několika přáteli tři týdny vězněn za to, že údajně nestáli v pozoru při zpěvu československé hymny během venkovní slavnosti před kostelem.

Brzy začal odsun německého obyvatelstva, lidé byli soustřeďováni v budově školy, odkud odcházeli na vlak. „Bylo předepsané, co si s sebou mají vzít. Jídlo na dva až tři dny, žádné zlato a cennosti. Z toho mála, co si vzali s sebou, jim ještě v lágru často něco sebrali.“ Sousedka Nietzelových s malou dcerkou musela opustit svůj byt:

„Ta holčička, Erika, prosila, aby si směla vzít ze své postýlky panenku, ale nedovolili jí to.“

Také Nietzelovi dostali příkaz k nástupu do odsunu. Ale den před odchodem z domova se dostavili zástupci národního výboru, kteří jim sdělili, že musejí v Sokolově zůstat, protože město potřebuje lékaře.

„České univerzity byly šest let zavřené, takže lékařů byl nedostatek. Tatínek navíc uměl obstojně česky, takže se jim hodil,“ vysvětluje Lieselotte Kroppová. Všichni jejich příbuzní ovšem byli odsunuti do Německa a Quido Nietzel nikoho ze svých sourozenců už nikdy nespatřil.

Dostával ovšem pouze minimální mzdu 300 korun, a tak musela do práce nastoupit i jeho žena. Charlotte Nietzelová šla prodávat do mlékárny, kde zažila šikanu ze strany příslušníka Revoluční gardy: „Přišel tam a zařval: ,Všichni Němci ven!‘ Maminka si sundala zástěru a šla z obchodu pryč. On na ni zařval: ,Vy ne!‘“

Quido a Charlotte Nitzlovi se svými přáteli roku 1948. ​​​​​​Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Lieselotte se ocitla v obtížné situaci. Jako Němka nesměla studovat, své gymnaziální vzdělání skončila v kvintě a její sen stát se dětskou lékařkou se rychle rozplynul. Začala pracovat jako lesní dělnice v lesní školce ve Svatavě, kde utrpěla těžký úraz, když si při řezání dřeva rozřízla nohu až na kost.

Po tříměsíčním léčení nastoupila jako pomocnice v krejčovském salonu, na rozdíl od českých učnic ale nesměla navštěvovat ani učiliště. Později vypomáhala v ordinaci svého otce, kde denně ošetřili až sto pacientů.

Lieselotte (první zprava) s dalšími učnicemi v krejčovském salonu. ​​​​​​Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nevraživost se odrážela i ve společenském životě. Když sedmnáctiletá Lieselotte s bratrem vyrazila na svůj první ples, od sousedního stolu zahlédli nevraživé pohledy a poznámky: „Ti Němci by tady taky nemuseli být.“ Později se zbylí místní Němci proto raději scházeli jen v domácnostech.

Šestkrát neúspěšně žádali o vystěhování

Lieselotte a Hubert Kroppovi ve svatební den. ​​​​​​Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Lieselotte získala českou státní příslušnost až roku 1950 a díky tomu měla možnost absolvovat rekvalifikační kurz na zdravotnické škole v Karlových Varech. V roce 1955 se stala diplomovanou zdravotní sestrou.

Teprve během zdravotnického studia se začala soustavně učit česky, protože celá výuka probíhala v češtině.

„Bylo to náročné, takže tatínek mi všechno doma ještě jednou vysvětloval německy. Zkoušky jsem udělala s vyznamenáním mezi pěti nejlepšími.“ Celý život potom pracovala jako porodní asistentka. Se svým manželem Hubertem Kroppem vychovala tři děti, syna Petra a dvojčata Zuzanu a Reginu.

Česko-německé vztahy v šedesátých letech velmi pomalu, ale jistě ztrácely ostré hrany. Jen stesk po příbuzných, kteří žili za oboustranně neproniknutelnou a nesmyslnou hradbou, se stále vracel.

Roku 1967 rodina Lieselotte Kroppové s manželem zažádali o takzvané druhé vysídlení, chtěli se odstěhovat za příbuznými do Německa. Celkem žádali šestkrát, ale povolení k vystěhování nikdy nezískali a až do stáří zůstali v Československu.

Autorka Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.