Německou i světovou žurnalistikou nedávno otřásl skandál kolem zfalšovaných reportáží Claase Relotia v prestižním týdeníku Der Spiegel. Elitní reportér, který si léta vymýšlel či přibarvoval realitu ve svých oceňovaných textech dal svým selháním silné argumenty kritikům nezávislých médií. Novinář Martin Nejezchleba žijící v Berlíně přesto tvrdí: Potřebujeme víc reportáží. V nich ale musí být prostor i pro pochyby a nedokonalost.

Začnu tak, jak má klasicky začít reportáž: scénou. Neboť i po skandálu kolem reportéra časopisu Spiegel Claase Relotiuse si pořád myslím: nepotřebujeme míň reportáží, potřebujeme reportáže lepší – a těch víc. Takže:

Když hlavní vítěz vstupuje na scénu, publikum už je znavené. Je 3. prosince 2018 a v divadle Tipi am Kanzleramt se koná velké udílení cen. Spousta slov chvály, spousta potlesku, příliš málo jednohubek. A ještě jedno laudatio. Na Claase Relotiuse, vítěze Reportérské ceny.

Text Martina Nejezchleby uveřejňuje HlídacíPes.org ve spolupráci s JáDu, česko-německým online magazínem Goethe-Institutu Praha v rámci projektu #Klartexte

Jeho text „Dětská hra“ se údajně vyznačuje „bezpříkladnou lehkostí, obsažností a závažností“, zazní mimo jiné. Jeho reportáž o syrském chlapci, který žije v hrůzné víře, že svým graffiti rozpoutal občanskou válku, je textem, „který nikdy nenechává na pochybách, o jaké zdroje se opírá“.

Martin Nejezchleba. Foto: Reto Klar

Akorát je zčásti smyšlený. Ale to v onen okamžik ví nejspíš jen Relotius. Toho večera Německou reportérskou cenu vyhrál počtvrté.

Moderátor se s pomocí humoru snaží, aby u publika a nominovaných, k nimž patřím i já, neopadala dobrá nálada. Ptá se Relotiuse, zda pro něj pomalu není nudnou rutinou přebírat všechny tyhle ceny. Relotius se ohradí, řekne, že jeho text je příliš vážný na to, aby se o něm takto žertovalo a poděkuje syrskému chlapci za jeho důvěru.

Poměrně upjatý výstup, pomyslel jsem si tehdy – ale čestný. Vítězný text jsem neznal. Jiné Relotiusovy reportáže jsem zhltl. Portrét vězně z Guantánama, který je po letech tak zlomený, že už vězení nechce opustit. Uprchličtí syrští sirotci, co dřou jakožto otroci v tureckých šicích dílnách a na skládce se starým železem.

Sedl jsem Relotiusovi na lep, byl nadšený jeho talentem velká témata lidství vyprávět v poutavých lidských příbězích. A trochu mu záviděl. Jak jediný reportér dokáže zrešeršovat jeden šílený příběh za druhým?

Přesně na to odpůrci „lžimédií“ čekali

Dva týdny na to všechno to švindlování prasklo. Relotius roky reportáže přikrášloval smyšlenými citáty a scénami, pohrával si se skutečnými lidmi a skutečnými tragédiemi, používal je jako kulisy pro fiktivní povídky, splétal je s volně smyšlenými pasážemi v údajně perfektní reportáž. Další texty si zjevně vymyslel celé, citáty opsal z jiných médií. Jeden z největších skandálů ohledně falšování v dějinách německé žurnalistiky.

Nejdříve jsem byl smutný. Potom naštvaný. A pak bezradný.

Smutný proto, že ke skandálu došlo v době, kdy média prožívají krizi ohledně financí a důvěryhodnosti. Kauza Relotius je voda na mlýn pravicových populistů a křiklounů, co tvrdí, že média jen lžou.

Naštvaný kvůli tomu – zpětně to tak působí – prolhanému výstupu při přebírání Reportérské ceny. A protože Relotius měl všechno a stejně mu to nebylo dost. Byl skutečně v kontaktu se syrským chlapcem, co věřil tomu, že rozpoutal válku, mohl celé týdny sbírat materiál na reportáž na Blízkém východě. Ale pravda pro něj nebyla dost poutavá.

Bezradný jsem byl z reakcí spousty novinářů, kteří vzhledem k celé mizérii vůbec nemysleli na to, že by projevili pokoru a přemýšleli o strukturálních problémech. Jak se údajně nejpoctivější fact checking team německé žurnalistiky, oddělení takzvané dokumentace časopisu Spiegel mohlo nechat takhle ztrapnit? Jak náchylné jsou potom redakce, které žádné takové oddělení ani nemají? Jak dál psát reportáže, když to rozhodující, co jim propůjčuje význam a sílu, je zpochybňováno: pravdivost vyprávění.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Tyto a jiné otázky byly diskutovány. Ale především si všichni šli vzájemně po krku. Šéfredaktor Spiegelu Ullrich Fichtner, který Relotiuse protežoval, se spokojil s tím, že svého chráněnce v brilantně sepsaném zúčtování označil za geniálního falešníka. Německé bulvární noviny BILD se prohlásily za strážkyni žurnalistické pravdy a slastně si nenáviděný Spiegel vychutnaly. Novináři pracující ve zpravodajství pak spustili svoji starou písničku o nedůvěře vůči „květnatým pisálkům“.

Reportáž byla prokleta, Německá reportérská cena byla prokleta, žurnalistické školy byly proklety – protože storytelling, který se tam vyučuje, tedy používání literárních prostředků v žurnalistice, je údajně příčinou všech relotiád.

Prokletá reportáž?

Ruku na srdce: to všechno se mě dotklo i na osobní rovině. Jo, i já jsem na Žurnalistické škole absolvoval seminář věnovaný storytellingu. Jo, moje texty byly nominované na reportérské ceny. Jo, miluju psaní reportáží. Ale myslím, že skandál ohledně Relotiuse by se měl vnímat takový, jak je. Extrémní výjimečný případ – a přece jen produkt strukturálních problémů. Takže popořadě.

Učí se reportéři na žurnalistických školách, že story neboli příběh je důležitější než pravda?

Berlínskou žurnalistickou školu EJS jsem navštěvoval dva roky. Samozřejmě mě tam učili, co to je dobrý styl. A jak vystavět reportáž tak, aby čtenáře vtáhla. A zpětně říkám: raději bych se víc učil to, jak se dělá investigativní rešerše, leckterých seminářů ohledně stylu bych se klidně obešel. Ale pokud jsem se skutečně něco naučil, pak to, že napínavá žurnalistika má jen málo společného s talentem psát a tvořit hezké věty.

Dobří reportéři se pro dobré příběhy mučí. Rešeršují celé měsíce, získávají se důvěru svých protagonistů, celé noci se protloukají, aby prožili rozhodující scénu – často zbytečně. Když jde všechno dobře, mají jednoho dne notes plný syrového materiálu a nových poznatků o světě tam venku.

Co následuje pak, není žádné umění – nýbrž řemeslo. Jde o to změť poznámek, které jsou navíc často nečitelné, uspořádat v nějaký text. A sice tak, aby na správných místech napětí gradovalo a lidé zároveň dokázali pochopit komplexní stav věcí v pozadí příběhu. Právě tím reportáž získává na síle a dokáže přesně to, do čeho se Claase Relotiuse už nepustil. Vyprávět, co je to nejnapínavější: skutečnost.

To vede k druhé otázce: odsuzuje nutkání k příběhu k tomu, aby vyprávění bylo důležitější než pravda? Opravdu za všechno může reportáž?

V pasti psaní na zakázku

Velmi názorně to lze ukázat na Relotiusově reportáži „V jednom malém městě“. Spiegel Relotiuse poslal na pět týdnů tam, kde Trump roku 2016 vyhrál volby – do Fergus Falls, malého města na Středozápadě. Zakázka zněla: reportér má prozkoumat, kdo jsou tito lidé, kteří volili America First, zeď a všechnu tu nenávist. Jenže realita v Minnesotě byla složitější, než jak se zdálo redakci v Hamburku.

Místo aby komplexitě čelil, Relotius město přizpůsobil očekáváním. Svým vlastním, těm, která měla jeho redakce – a dost možná i čtenáři časopisu. Toto město se v jeho reportáži nachází uprostřed temného lesa, přestože je obklopeno nanejvýš pár stromy. Vyfantazíroval, že před městem je cedule, na které stojí „Mexicans Keep Out“, ze skutečných a celkem zajímavých lidí udělal karikatury pozapomenutých, amerických omezenců.

Dva obyvatelé Fergus Falls, kteří opravdu existují a Relotius se s nimi nepotkal, fikci o svém městě ve Spiegelu četli – a převzali práci kontrolorů faktů za hamburskou redakci tzv. dokumentace. Precizně vyjmenovali, kde Relotius pravdu ve Fergus Falls vtlačil do německých představ o trumpismu, jak jedno celkem normální městečko přetvořil na baštu tupých bílých mužů.

To není žádná omluva pro selhání reportéra Relotiuse. Ale: když laik při pozorné četbě objeví faktické chyby – jako třeba to, že Relotius vyšrouboval Trumpovy volební výsledky – neselhala přinejmenším i dokumentace? Odevzdal Relotius možná jen to, co si redakce přála?

Nebát se pochyb a nedokonalostí

Když už hovoříme o pastích reportáže, měli bychom zmínit také vliv redakcí. Neboť v kancelářích se často předformulovávají teze – jako například ta o úpadku Středozápadu USA, který vedl ke vzteku a nakonec k Trumpovi. Pak se tam pošle nějaký reportér, který má pro to najít důkazy.

Když ale žádné důkazy nenajde, nebo jeho materiál předformulovanou tezi dokonce vyvrátí, pak reportéra stojí úsilí, aby své redakci tezi vymluvil. A to Relotius vůbec nezkusil. Naopak, udělal všechno pro to, aby se v jeho textech předsudky redakce a čtenářů zrcadlily. To se prodalo nejlépe.

Skandál ohledně Relotiusových článků není koncem reportáže. Je to konec určité formy reportáže – a ta byla stejně na ústupu. Takové to vševědoucí vyprávění, které nepřipouští žádnou pochybnost. V klasické reportáži časopisu Spiegel se subjektivní pozorovatel a analytik, kterým chce reportér navždy zůstat, mění ve vševědoucího vypravěče. Mizí za zdánlivou objektivitou příběhu.

Ve výsledku je tato forma reportáže realizací motta Spiegelu: „Psát, co je.“ V tomto smyslu je každý text odsouzen ke ztroskotání. Protože reportér může vždycky jen „psát, co vidí“. A pokoušet se tím v rámci svých možností co možná nejvíce přiblížit pravdě. Tato nedokonalost by měla být co možná nejtransparentnější.

Současné reportáže připouštějí pochybnost, znovu a znovu jsou tak rozporována očekávání čtenáře, který věří, že všemu porozuměl. Mohou transportovat také autorovy pochyby. V takové dobré reportáži o Fergus Falls by Relotius své čtenáře vzal na svoji vlastní cestu do Fergus Falls, během níž skutečnost prefabrikované názory přeškrtne a do očekávatelného vtrhne neočekávané.

A reportérské ceny? Ruku na srdce: tato udělování cen jsou v něčem absurdní, jsou to hodiny přehnané sebechvály. A bohužel si je v rámci rybníčku až příliš často předávají pořád dokola privilegovaní hvězdní reportéři ze dvou tří německých mediálních domů.

Ale výčitka přece zněla: aby reportér získal cenu, klidně pravdu ve svém textu přibarví. Znám hodně reportérů, co chtějí vyhrát ceny. Ale neznám nikoho, kdo by psal texty výlučně pro udílení cen.

Pro hodně kolegů jsou udílení cen důležitou platformou. V žurnalistice je čím dál méně pracovních míst – a ta jsou většinou obsazená a nedostupná. Pokud mladí novináři chtějí povýšit, musí na sebe upozornit. Ceny by měly být uznáním za píli, výdrž a závažnost, která za textem je; pro reportéry, kteří i přes špatný honorář vynaloží obrovské úsilí, aby napsali o tom, co vidí.

Martin Nejezchleba byl od roku 2011 do roku 2014 redaktorem Prager Zeitung, ve stejném období spolupracoval i s jádu. V letech 2015-2016 absolvoval stáž na Evangelické žurnalistické škole (EJS) v Berlíně. Od prosince 2016 je zaměstnancem novin Berliner Morgenpost, kde pracuje jako reportér. V roce 2018 byl nominován na Německou reportérskou cenu za článek „Neviditelní zástupci lidu“ („Die unsichtbaren Volksvertreter“) v kategorii investigativních textů, dále za článek „Vysadit“ („Ausgesetzt“) v kategorii Lokální reportáž.