KOMENTÁŘ. Poslankyně hnutí ANO Helena Válková (podobně jako další poslanci Babišova hnutí) kritizuje rozsudek, kterým soud uznal europoslankyni Janu Nagyovou vinnou v kauze Čapí hnízdo. Na sociální síti verdikt označila za kuriózní a dodala, že jej „sám soudce označuje za nespravedlivý, když konstatuje, že neměla být potrestána“. Toto vyjádření je ukázkou elementární neznalosti procesního fungování soudů.

Označit verdikt za „kuriózní“ s odkazem na to, že jej „sám soudce považuje za nespravedlivý“, znamená nepochopit základní strukturu rozhodování v trestním řízení. Nejen u exministryně spravedlnosti pozoruhodné…

Soudce Jan Šott neoznačil rozsudek za nespravedlivý, ani netvrdil, že trest neměl být uložen. Pouze popsal procesní situaci. Měl pochybnosti o vině, avšak byl vázán právním názorem Vrchního soudu v Praze, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil a stanovil závazný rámec pro další řízení.

Jinými slovy, soudce nehodnotil „spravedlnost“ výsledku, ale vysvětloval meze své rozhodovací autonomie.

Vázanost právním názorem není slabinou systému, ale jeho konstrukčním prvkem. Zajišťuje, že právo nebude aplikováno nahodile, nýbrž v relativně jednotném a předvídatelném rámci.

Tohle není slabina systému

Právě zde dochází k zásadnímu nepochopení. Pochybnosti o vině jsou otázkou hodnocení důkazů, tedy sférou, kde soudce uplatňuje své vnitřní přesvědčení.

Naproti tomu závaznost právního názoru odvolacího soudu je otázkou procesní disciplíny a hierarchie soudní moci. Tyto roviny se nesčítají ani nepřekrývají, ale fungují vedle sebe, a právě jejich napětí je přirozenou součástí víceinstančního řízení.

Na první pohled se může zdát, že soudce Šott nerozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Opak je však pravdou. Český trestní proces nestojí na individualistické představě soudce jako suverénního arbitra, ale na institucionálním modelu, v němž je rozhodování rozděleno mezi jednotlivé instance.

Soud prvního stupně zjišťuje skutkový stav a aplikuje právo. Odvolací soud kontroluje správnost právního posouzení a může jej závazně korigovat.

Pokud vyšší instance vysloví závazný právní názor, je jím nižší soud vázán. Soudce jej nemůže ignorovat ani přezkoumávat jeho přesvědčivost, a to právě proto, že by tím popřel samotný smysl instančního přezkumu.

Vázanost právním názorem není slabinou systému, ale jeho konstrukčním prvkem. Zajišťuje, že právo nebude aplikováno nahodile, nýbrž v relativně jednotném a předvídatelném rámci.

Soudce nejedná proti svému svědomí. Jedná v rámci pravidel, která určují, jak má být jeho svědomí právně relevantním způsobem uplatněno.

Ve prospěch nepravdivé interpretace

Rozhodování „podle nejlepšího vědomí a svědomí“ proto neznamená absolutní autonomii jednotlivce. Znamená rozhodování v mezích zákona a jednou z těchto mezí je právě závaznost právního názoru vyšší instance.

Soudce tedy nejedná proti svému svědomí. Jedná v rámci pravidel, která určují, jak má být jeho svědomí právně relevantním způsobem uplatněno.

Znamená to, že konečné rozhodnutí není osobním názorem konkrétního soudce a jeho přísedících, ale výsledkem hierarchického mechanismu, jehož cílem je zajistit jednotnost a předvídatelnost práva. Tento mechanismus může v jednotlivém případě působit tvrdě či neintuitivně, ale bez něj by se soudní rozhodování rozpadlo do nesourodé mozaiky individuálních přístupů.

To ovšem neznamená, že rozhodnutí nemůže být předmětem kritiky. Kritika však musí směřovat k tomu, co je skutečně problematické.

Nepochopení dané situace nevypovídá nic o správnosti soudního rozhodnutí. Vypovídá pouze o tom, že ten, kdo jej používá, nerozumí základním principům, na nichž je soudní systém postaven, nebo je záměrně ignoruje ve prospěch nepravdivé interpretace.