Před 80. lety – 16. května 1945 – konečně do Prahy dorazil Edvard Beneš s doprovodem. „Vracíme se do vlasti – vláda a já – po jedné z nejstrašnějších válek historie. Spojené národy jsou pokryty slávou a triumfy a my se plným právem řadíme k nim jako národ a stát vítězný,“ zněla první slova slavnostního projevu, který pronesl prezident z tribuny před zničenou budovou Staroměstské radnice. Petr Pithart a Jan Urban v nové knize České průšvihy 1945–1948 popisují, jak se mocichtivý navrátilec pod taktovkou sovětských „osvoboditelů“ vypořádal s hrdiny domácího odboje. 

MOTTO: „Přikvačila mocichtivá sestava, která se do ciziny ,zachránila pro vlast‘. V jednom byla dokonale svorná: odstrčila odboj ten či onen… pustila k vodě jeho cíle a plány, přinášela si svoje, a byl to především plán nesdílené vlastní moci.“

Václav Černý o návratu vlády do Prahy 10. května 1945

Čtěte ukázky z nově vydané knihy

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Jan Urban: Scéna velvyslance Zorina

Beneš okamžitě po příjezdu do Prahy 16. května 1945 v rozporu s mnohokrát opakovanými sliby odmítl jakýkoliv podíl zástupců domácího odboje na politické moci. Jako výmluvy použil doslova hysterický odpor sovětských vojenských a politických představitelů k České národní radě, která se v únoru ustavila jako vedoucí orgán připravovaného celonárodního povstání.

Když pak bylo jasné, že slibované dodávky zbraní nikdy nedorazí, byla alespoň připravena v nejvyšší možné míře koordinovat povstání v Praze v posledních dnech války. Největším jejím prohřeškem bylo ze sovětského pohledu nepřijatelné vyjednání a podepsání kapitulace, přesněji „Protokolu o provedení kapitulace německých branných sil v Praze a okolí“ s generálem Rudolfem Toussaintem 8. května v 16 hodin.

Za ponechání všech těžkých zbraní v Praze byl německým jednotkám umožněn volný odchod do amerického zajetí. Sověty pranic nezajímalo, že podepsání protokolu zabránilo v Praze krveprolití. Tvrdili, postup České národní rady byl hrubým porušením Aktu bezpodmínečné kapitulace podepsaného o den dříve ve francouzské Remeši. Ještě větším „zločinem ČNR“ však byla v jejich očích sice krátká, ale pro záchranu povstání zásadní spolupráce ČNR s jednotkami Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, která bojovala za války na straně wehrmachtu.

Velitelé Rudé armády, stejně jako sovětský velvyslanec Valerij Zorin, se při náhodných setkáních s členy ČNR v prvních dnech po konci války chovali vysloveně hrubě a odmítali s nimi o čemkoliv jednat. Fierlingerově vládě a prezidentu Benešovi to zcela vyhovovalo, protože se nemuseli dělit o popularitu, zásluhy a moc.

Už jedenáctého května byla Česká národní rada přetvořena v Zemský národní výbor v čele s komunistou Josefem Smrkovským. Jen o několik hodin později sovětský velvyslanec Zorin protestoval u předsedy vlády Zdeňka Fierlingera. Prohlásil zcela nediplomaticky, že sovětské orgány nemají k členům ČNR žádnou důvěru a požadoval i potrestání vojenských velitelů pražského povstání „za zradu“.

Beneš a vláda s ohledem na rozběhnutou přípravu „vylikvidování německého problému“, ve kterém ČNR hrála důležitou formální úlohu jako svorník nového systému „národních výborů“, nereagovala z pohledu sovětských nadřízených dostatečně rychle. Zorin proto v poslední květnový den při jednání s československými představiteli ztropil scénu a jen o týden později byli představitelé ČNR odvoláni z funkcí.

Po únoru 1948 byli prakticky všichni uvězněni nebo odešli do exilu.

Benešův návrat do Prahy

Edvard Beneš z Londýna odletěl společně s manželkou Hanou již 11. března 1945 za doprovodu ministra zahraničí Jana Masaryka a sovětského velvyslance Fjodora Taraseviče Guseva. Cesta pokračovala přes egyptskou Káhiru do Moskvy, kde prezident projednal s komunisty podobu nové vlády a její program (košický vládní program). Z Moskvy pak vyrazil 15. dubna vlakem do Humenného a Košic. Ovšem teprve v den kapitulace Německa 8. května mohl prezident pokračovat v cestě. Mezi 12. a 15. květnem se zdržel v Brně a konečně 16. května časně ráno vyrazil speciální vlak z nádraží v Blansku do Prahy.

Zdroj: Vojenský historický ústav

Petr Pithart: Domácí hrdinové versus politikáři z exilu

Dílo zrady Edvard Beneš dokonal doma. Po celou dobu války se západní exil znovu a znovu zapřísahal, že cokoli on dohodne, bude muset schválit „lid doma“, domácí odboj. Byla to něco jako povinná floskule, razítko na každé rozhodnutí.

Domácí odboj představovala v té době Česká národní rada, jako to, co zbylo ze zdecimovaného odboje. Ale pořád v ní byli úctyhodné osobnosti, hrdinové bez bázně a hany. Jak se asi před nimi museli cítit političtí ouřadové, politici i politikáři z Londýna?

Podle toho tento střet dvou světů dopadl. Na letišti ve Kbelích se osazenstvo vládního letadla z Londýna nějakým nedopatřením minulo s uvítací delegací ČNR, ty dvě skupiny se musely hledat, vracet se a sehrát to setkání znovu, aby se to mohlo nafilmovat… Prostě trapas prvního řádu. Bylo to příznačné. Sliby politiků v emigraci o spolupráci s domácím odbojem nebyly myšleny vážně.

A tak je patrně z rozpaků vysvobodil až jeden telefonát. Připravované slavnostní společenské setkání exilu a domácího odboje v hotelu Alcron jim pár hodin před tím zakázal velvyslanec SSSR Zorin. Chtěl bych vědět, jak to doopravdy bylo. Co se vlastně mělo či spíše muselo dohodnout. Vždyť všechna křesla ve vládě už byla dávno rozdělena.

Všichni členové poslední ČNR byli potom tak či onak po léta postihováni – například parašutista kapitán Jaromír Nechanský, předseda vojenské komise, byl popraven. Josef Smrkovský, který zabránil vjezdu Američanů do Prahy, byl jako náměstek ministra zemědělství souzen a vězněn… Za to, že odmítl nabídku Američanů osvobodit Prahu? Ovšem že ne; za to, že byl členem orgánu, který ani zdaleka nevznikal pod plnou kontrolou komunistů. Ti byli opravdu důslední.