Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Příslušníci ukrajinské armády. Foto: Profimedia
,

Generál bojoval před sto lety na Ukrajině proti bolševikům, jeho pravnuk dnes proti ruské invazi

Zatímco některá města na jihu Ukrajiny zůstávají stále pod ruskou okupací, Kyjev pomalu ožívá normálním životem. Před třemi týdny se sem vrátil také Dmytro Bezručko, pravnuk slavného generála Ukrajinské lidové republiky, který bojoval před sto lety proti sovětským bolševikům na Ukrajině a v Polsku. „Je mnoho paralel mezi boji, které vedl v roce 1920 můj pradědeček, a současnou situací,“ srovnává 33letý marketér, rodák z Mariupolu, v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

V jaké situaci vás zastihl začátek války?

Já jsem byl 24. února zrovna na cestě do Oděsy, kde se měla ten den konat premiéra dokumentu o mém pradědečkovi. Dokument byl natočen mým kamarádem, který žije ve Varšavě. Jde o součást série historických animovaných filmů o generálech a dalších významných osobnostech ukrajinské vojenské historie, kteří jsou pohřbeni na pravoslavném hřbitově ve Varšavě.

Bylo to velmi zvláštní. Nikdy jsem nezažil takový moment, bylo to jakoby fungovalo nějaké kolektivní vědomí a lidé se v kritickou chvíli dokázali prostě spojit a každý nějak věděl, co je potřeba dělat.

Můj pradědeček Marko Bezručko hrál významnou roli při znovudobytí Kyjeva od Rudé armády v roce 1920, bylo to mimochodem 9. května, a při obraně polského města Zámostí, kdy šest tisíc vojáků Ukrajinské lidové republiky odrazilo 18tisícovou ruskou kavalerii vedenou Semjonem Buďonnym. Jednalo se o součást větší bitvy o Varšavu, bitvy, která podle mnohých vojenských historiků patří mezi patnáct rozhodujících světových bitev všech dob a bývá někdy označována jako Zázrak na Visle. Premiéra byla na poslední chvíli zrušena, protože ten den začala válka.

Bylo to z vašeho pohledu nečekané?

Už 23. února jsme měli pocit, že se něco stane. Pamatuji si, že jsem se díval na ruskou televizi, chtěl jsem získat jejich perspektivu. Byla tam reportáž o údajném ostřelování pošty někde v oblasti Luhanska, přičemž ale dotyčná budova vypadala spíše jako nějaká dřevěná bouda pro myslivce. Bylo z toho víceméně jasné, že je hledán nějaký spouštecí moment pro vpád Ruska na Ukrajinu, že ruská veřejnost je připravována tamními médii na to, aby přijala verzi ruské vlády a její zdůvodnění začátku války.

Válka? Profesně dobré období…

Přesto jste odjel Oděsy podle plánu. Připravil jste se nějak na možný konflikt?

Nedalo se předvídat, kdy přesně a jak to začne. 24. února jsme už cestou ve vlaku do Oděsy slyšeli exploze a ze zpráv jsme se dozvěděli o invazi ruských vojsk. V Oděse jsem vystoupil z vlaku a nevěděl jsem, co teď. Šli jsme s kamarády do supermarketu nakoupit nějaké jídlo, nevěděli jsme vůbec, jak a na co se připravit. Byl to velmi divný pocit. Trochu jako když jste v kině a díváte se na film jako byl Dunkirk, takové zvláštní napětí a nejistota, že nevíte, co přijde v příští minutě.

Jak jste prožil následující dny?

Prvních více než padesát dní války jsem strávil v Oděse. Byl jsem spoluzakladatelem a koordinátorem skupiny dobrovolníků, v rámci které jsme začali okamžitě překládat zprávy z Ukrajiny do angličtiny a publikovali je na sociálních sítích. Skupina se jmenuje S Ukrajinou a zejména na Instagramu si získala rychle statisíce sledujících. Zpočátku jsme spolupracovali i s manažery sociálních sítí kanceláře prezidenta.

Bylo to velmi zvláštní. Nikdy jsem nezažil takový moment, bylo to jakoby fungovalo nějaké kolektivní vědomí a lidé se v kritickou chvíli dokázali prostě spojit a každý nějak věděl, co je potřeba dělat. Bylo to pro všechny velmi intenzivní. V běžném životě jsem PR manažer, ale když začala válka, nějak jsem věděl, že mám být tím, kdo zorganizuje dobrovolníky a zástupce médií, abychom začali rychle informovat o dění v angličtině. A musím říct, že – trochu paradoxně – poslední měsíce byly pro mě svým způsobem profesně tím nejlepším obdobím.

Všichni byli motivovaní a měli jsme stejný cíl, pro který každý dělal opravdu maximum. Kromě toho skupina také začala přirozeně tvořit obsah, který byl vlastně velmi patriotický, začal vysvětlovat rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy, o kterém do té doby skoro nikdo moc nepřemýšlel. Začala se více používat ukrajinština, pro mnoho Ukrajinců, zvlášť v některých oblastech, bylo přitom před válkou už téměř jednodušší používat ruštinu. Nikdo to zkrátka už moc neřešil. Ale tato válka zvedla obrovskou vlnu uvědomění.

Dětství v Mariupolu

Narodil jste se v Mariupolu, jaké jsou vaše vzpomínky z dětství na toto město?

Mariupol, a vlastně i celý region, byl kvůli průmyslu tradičně navázán na Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu, v devadesátých letech, přišlo období, kdy nikdo nebyl zodpovědný za nic, a následně se začal zvyšovat vliv proruských politických sil. Zároveň ale v druhé polovině 90. let už bylo najednou možné v Mariupolu získat vzdělání i v ukrajinštině, rozhlas začal vysílat ukrajinsky, to se stalo nějak přirozeně. Já jsem měl štěstí, že jsem chodil do ukrajinské školy, kde se vyučovalo v ukrajinštině.

Dalo by se říct, že teď je zde život nejblíže k normálu, jak je to jen možné v časech války. Lidé se vracejí zpět ke své práci, a po zkušenosti s lockdowny během epidemie je mnoho firem schopno fungovat s lidmi na home-office.

Ale stále tam zároveň bylo mnoho lidí, kteří sledovali ruskou televizi a nedokázali se odpoutat od dob Sovětského svazu. Měl jsem ale vcelku normální dětství. V roce 2014, kdy došlo k anexi Krymu a začala válka na Donbase, mi bylo 25 let a už jsem žil v Kyjevě. Vím ale, že i v Mariupolu se tehdy střílelo, probíhaly tam provokace, bylo tam přivezeno mnoho ruských lidí, aby vznikl dojem podpory Ruska. A zároveň je pravda, že i řada především starších místních lidí opravdu Rusko podporovala. Mariupol nakonec zůstal tehdy Ukrajině hlavně díky pluku Azov.

Kdy jste se přestěhoval do Kyjeva? Tam ruský vliv nebyl takový?

V roce 2011. To bylo rok poté, co se Viktor Janukovyč stal prezidentem. Řekl bych, že v té době bylo zničeno mnoho z toho, co bylo předtím nastartováno. Předchozí prezident, Viktor Juščenko, otočil orientaci země více na západ, ale nebyl zcela úspěšný. Předchozí prezident Leonid Kučma byl proruský, stejně jako Juščenkův následovník Viktor Janukovyč. Takto získala Ukrajina pověst země, která neustále otáči svoji orientaci. Ale velkou roli v tom hrály také sociální sitě. Vzpomínám si, že už kolem toho roku 2011 tam byly vidět snahy o ovlivnění veřejného mínění. Ukrajinci používali síť V kontaktě, ruskou obdobu Facebooku. A na ní se začaly lidem stále častěji zobrazovat veřejné placené stránky, které rozdělovaly společnost na lidi „pro Majdan“ a proti němu. V podstatě to bylo takové typické zneužití sociálních sítí jako zbraně v politickém boji.

Jak dnes vypadá každodenní život v Kyjevě?

Když jsem se asi před třemi týdny vrátil do Kyjeva, už například fungovalo normálně metro. Dalo by se říct, že teď je zde život nejblíže k normálu, jak je to jen možné v časech války. Lidé se vracejí zpět ke své práci, a po zkušenosti s lockdowny během epidemie je mnoho firem schopno fungovat s lidmi na home-office. Mnoho lidí tedy pracuje z domova. Kyjev je obecně velmi příjemné město pro život. Nájmy jsou dostupné i v centru, všude je výborné pokrytí internetem, vše je otevřeno sedm dní v týdnu.

Zároveň jsme si vědomi, že stažení jednotek na Donbas, kde válka začala prakticky už v roce 2014, může odvést pozornost Evropy a světa od Ukrajiny, a o to Rusku jde.

Ukrajina je velmi digitalizovaná, takže v podstatě veškerou agendu se státem mohou lidé vyřídit elektronicky, nemusí v podstatě vůbec chodit na úřady. To, co slýchám nyní od lidí, kteří odešli na začátku války do zemí EU, je často jejich překvapení z vysoké míry byrokracie v evropských zemích, na kterou jsme na Ukrajině už skoro zapomněli. Žil jsem v Amsterdamu, Londýně, Istanbulu, a možná to ode mě bude znít divně, ale Kyjev je podle mě opravdu jedno z nejlepších míst pro život. Takže velmi rozumím lidem, kteří se už nyní vracejí navzdory přetrvávajícímu riziku ostřelování.

Takže momentální pocit ohrožení, kvůli kterému lidé odcházeli na Západ, už opadl?

Za sebe mohu říct, že momentálně nemám bezprostřední pocit, že žiju ve válce. Ale samozřejmě zcela bezpečné to stále není, to všichni ví. Ale lidé se velmi snaží nastavit si zase nějaké normální životní podmínky. Víme, že aktivní bojové jednotky se přesunuly na východ země, takže lidé v Kyjevě se nyní cítí bezpečněji než na začátku války, kdy byli ruští vojáci i přímo ve městě. Vidíme také, že bojových útoků je nyní celkově výrazně méně, jakoby se válka měnila na zákopovou. Ale zároveň jsme si vědomi, že stažení jednotek na Donbas, kde válka začala prakticky už v roce 2014, může odvést pozornost Evropy a světa od Ukrajiny, a o to Rusku jde.

Jak daleko jsou práce na úklidu po ničivých zásazích ve městě? 

V tomto směru se síly soustředí zatím hlavně na menší města v okolí Kyjeva, která byla zasažena ještě mnohem víc než Kyjev, jako Buča, Irpin, Černihiv a další.

Více Evropanů by mělo pochopit, že jde i o ně

Jaký je váš dojem z ruské armády, v jakém je stavu?

Byl jsem v šoku, když jsem viděl, že ta údajně mocná ruská armáda je plná dvacetiletých chlapců, kteří pochází z velmi chudých, ekonomicky i kulturně zanedbaných regionů, kteří vyrostli bez jakýchkoliv důvěryhodných informací, v prostředí, kde se všichni upíjeli vodkou. A teď byli zapsáni do armády a ani si pořádně neuvědomují situaci, v jaké se ocitli. Rusko, to je teď podle mě jedna velká katastrofa.

Pojďme se ještě vrátit k vašemu pradědečkovi. Byl ve vaší rodině vždy hrdinou? Jak vnímáte jeho odkaz vy osobně?

Pro mou rodinu a pro Ukrajinu obecně je osobnost Marka Bezručka takovým majákem ukrajinské národní myšlenky a toho, co to opravdu znamená za ni bojovat. Za svobodu žít vedle lidí, kteří sdílejí stejné hodnoty, ideje, práci, volný čas a všechny ostatní vlastnosti, které tvoří to, co by lidé ve svobodném světě definovali jako „dobrý život“. Žít dobrý život uvnitř vlastní země, pod mírovým nebem, se srdci plnými lásky a naděje, že jejich budoucnost bude taková, jakou si ji udělají, a ne jakou jim určí nějaký car nebo diktátor.

Více lidí v Evropě by mělo pochopit, že tohle není regionální válka. Tohle by se mohlo snadno rychle rozšířit na celý kontinent.

Nicméně o Marko Bezručkovi se moje rodina dozvěděla až po rozpadu Sovětského svazu a jen náhodou. Dozvěděli jsme se, že existoval a bojoval za ukrajinskou nezávislost proti bolševikům, byl vyhnán z vlastní země do exilu, ale dál pracoval na splnění slibu svobodné a nezávislé Ukrajiny, o kterém lidé z Ukrajinské lidové republiky snili, a za který bojovali. Jeho osobnost nám umožnila snadno pochopit, kdo je naším skutečným nepřítelem v této válce. Žádná ruská propaganda nemůže změnit náš postoj. Postoj rodiny hluboce zraněné ruskou staletou mnohovrstevnatou genocidou. A takových rodin jako Bezručko jsou na Ukrajině tisíce, ne-li miliony. Je celkově mnoho paralel mezi tím, jak Ukrajina bojovala před sto lety proti bolševikům a tím, co nyní prožíváme, a především co dělá batalion Azov, který také bojuje proti velké přesile.

Pluk Azov je na západě vnímán mnoha lidmi kontroverzně, víte o tom? 

Vím, že je velmi složité pochopit roli pluku Azov. Aby tomu lidé rozuměli, je potřeba mít znalost historie Ukrajiny. Co mohu říct je, že je velmi mylné přisuzovat dnešnímu Azovu neofašistickou ideologii. Jejich logo vypadá poměrně kontroverzně, to je pravda. Profesně by mě zajímala diskuze s tím, kdo toto logo navrhl (smích). V roce 2014, když jednotka vznikala, původně vlastně jako domobrana, se k ní hlásili i někteří lidé s extrémně pravicovými postoji. Ale ti byli z batalionu dávno vyloučeni.

Celá jednotka prošla za ty roky vývojem a vyfiltrovala všechny, kdo mohli představovat nějakou hrozbu. A obecně neonacismus na Ukrajině tak, jak je chápán v souvislosti s fašistickým Německem za 2. světové války, opravdu rozšířen není. Stačí se podívat na výsledky voleb, extrémně pravicová uskupení v nich nedosahují ani dvou procent. Ale samozřejmě ruská propaganda pracuje velmi usilovně na tom, aby vytvořila obraz bojovníků pluku Azov i obyčejných Ukrajinců jakožto neonacistů. Jsou to všechno propagandistické lži.

Ale mají poměrně velkou odezvu. Ti, kteří na ně slyší, se dokonce zdráhají kvůli tomu Ukrajinu podporovat…

Je to tak, jak to je. Díky téhle válce jsme si uvědomili, že musíme neustále bojovat na frontě lidské pozornosti, a ano, někdy mě rozčiluje, když vidím příspěvky typu „proč tolik pozornosti těm Ukrajincům, proč tolik hluku atd…“ V poslední době se hodně skloňuje slovní spojení „dokonalá bouře“ a mně se zdá, že jsem sám nedokázal pochopit pravý význam tohoto slovního spojení, než začala totální válka. Více lidí v Evropě by mělo pochopit, že tohle není regionální válka. Tohle by se mohlo snadno rychle rozšířit na celý kontinent. Ale protože lidé zatím umírají jen na Ukrajině, je pro ty, kteří jsou nakousnutí propagandou, snadné házet kolem sebe rozdělující komentáře. Ukázalo se, že se to změní až ve chvíli, kdy začnou v okolí padat bomby. Ale to je dost „privilegovaný“ způsob, Evropané naštěstí zatím takové „privilegium“ nemají…

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

3 komentáře

  1. Horymír napsal:

    On ten zázrak na Visle moc zázrak nebyl. Tuchačevskij,v té době fanatický zastánce teorie rezolutního útoku, se hnal za Poláky tak rezolutně,že mu nevadilo,když mu Stalin odvelel Buďonného kozáky,ani že nemá logistickou podporu a najednou se ocitl uštvaný pod Varšavou bez zásob, munice a těžkých zbraní a všude kolem byli Poláci. A průměrný generál Pilsudski mohl vyniknout.
    Poláci pak nechali šedesát tisíc ruských zajatců v táborech pomřít hladem.

    • Petr Vacek napsal:

      Chudáčci Rusáčci. 😢😢

      • Horymír napsal:

        Ale v těchto záležitostech pak můžete hledat příčiny událostí jako jsou Katyň nebo sovětská (ne)pomoc varšavskému povstání.

Přidávání komentářů není povoleno