Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Gertruda Milerská (dole uprostřed) na všesokolském sletu v Praze v roce 1948 Foto: Post Bellum
,

Popelky schované pět let ve sklepě. Příběh Gertrudy Milerské Lachsové z Třince

V roce 1954 vyšel v podnikových novinách Třineckých železáren článek, v němž se psalo o pracovnících – sportovcích, kteří „plní vzorně své povinnosti, a proto je můžeme dát jako dobrý příklad všem ostatním členům našeho Sokola. Soudružce Gertrudě Lachsové je 19 let. Je krajskou přebornicí v kajakářství, získala i titul okresní přebornice v lyžařství v běhu na 6 km. Je oblíbena pro svou upřímnou povahu a kamarádského ducha.“

O deset let dřív žila Gertruda Lachsová z Třince podle svého pozdějšího líčení ve sklepeních, spolu se sestrou Hanne tam s občasnými přestávkami strávila víc než pět let. Velmi dlouho to nikomu nevyprávěla, určitě ne redaktorovi Třineckého Hutníka. Dnes se jmenuje Gertruda Milerská a jsou jí věnovány nové Příběhy 20. století.

Gertruda se narodila v Třinci 26. ledna 1933. Její sestra Hanne přišla na svět v červenci 1931 v Karviné. Otec Ferdinand Lachs byl Žid a pocházel ze Lvova, tehdy polského města. Matka Helena byla křesťanka, i ona se narodila v Polsku, ale v české rodině. Mluvili převážně německy.

Podle úředních dokumentů uzavřeli Lachsovi v listopadu 1930 občanský sňatek v Českém Těšíně. Od roku 1929 žili v Třinci, ve starém městě, v Poštovní ulici č. p. 415. V pronajatém domě měli malý byt a výrobnu deštníků, které Ferdinand jezdíval prodávat po jarmarcích na Slovensku. Žili dobře, zaměstnávali dvě šičky a chůvu. Manželství bylo šťastné, Ferdinand podle Gertrudy své ženě říkával: Heli, mein Gold, mein Silber, mein Ein und Alles.

Lachsovi byli věřící, ale nikoli ortodoxní. Helena prý chtěla přestoupit na manželovu víru, učila dcery židovské motlitby, držela židovské svátky. Na dveřích měli mezuzu, dcery podle všeho úředně zapsali jako Židovky, Ferdinand je vzal do synagogy.

„Dívaly jsme se z galerie na muže, jak se hlasitě modlí a klaní, ale měly jsme z toho legraci, byly jsme malé holky, ničemu jsme nerozuměly,“ vzpomíná Gertruda, které se „židovsky“ říkalo Šajndl: „Nebyly jsme přísně nábožensky vedeny, tatínek byl velmi tolerantní, neodmítal ani křesťanské tradice, na Vánoce jsme měli stromeček a kapra.“

Synagogu v Železniční ulici třinečtí Židé slavnostně otevřeli v roce 1930. Neměli vlastní obec, vedli o tom spor s úřady a s Židy z Českého Těšína. V říjnu 1938 zabrali Těšínsko Poláci. V březnu 1939 okupovala zbytky Československa německá armáda.

V září Němci synagogu vypálili – a Gertruda si pamatuje, že se Lachsovi (ještě všichni) šli na místo podívat a že na spáleništi našla kapesní nožík. Židovské obchody byly v té době zavřeny, opatřeny nápisem Jüdisches Geschäft a později zabaveny. V Třinci tehdy žilo asi 40 židovských rodin, celkem 122 lidí.

Ferdinand Lachs chtěl s manželkou a dětmi odcestovat, nechal vyrobit velký ratanový kufr na nejnutnější věci. Útěk se nezdařil, nebylo dost peněz a navíc nebylo, kam jít. Nedlouho po požáru synagogy si pro něj přišla policie – Gertruda si myslí, že to bylo gestapo: „Tatínka odvedli a nám strhli zlaté náušnice a řetízky s Davidovou hvězdou, které nám nechal udělat.“

S matkou a sestrou doprovodily otce na shromaždiště poblíž starého kina, odkud byli lidé odvezeni v žebřiňácích na nádraží. Podle některých pramenů patřil Ferdinand Lachs k z osmadvaceti třineckým židovským mužům, deportovaným 26. či 27. října 1939 v jednom z prvních transportů do Niska nad Sanem.

Podzemní skrýše

Helena Lachsová s dcerami (šest a sedm let) se už nesměla vrátit domů, podnik byl zabrán jako židovský. „Nás, poloviční Židy, dali tehdy do jednoho domu. Nic jsme neměly, dvě nebo tři noci jsme spaly na holé zemi. Nějak se nám podařilo utéct a od té doby nás maminka schovávala,“ říká Gertruda. Dívky byly podle norimberských zákonů židovské míšenky, deportace jim prozatím nehrozila – to ovšem víme dnes, tehdy to nevěděla Helena Lachsová, která měla panický strach o dcery.

Krátce se s nimi ukrývala u známých v Hrádku u Jablunkova, pak si našla byt v malém domě v Třinci a Hanne s Gertrudou schovala ve sklepě: „Mamince tehdy pomohl jeden třinecký známý, velký Němec. Měl přístup k dokladům na radnici v Těšíně a zlikvidoval naše záznamy, takže pro úřady jsme v podstatě neexistovaly. Také jsme nevypadaly židovsky, já i sestra jsme měly blonďaté vlasy.“

Sklep, v němž děti přebývaly, byl podle Gertrudy malý, vešly se do něj dvě postele, postavené na sebe, stolek, židle, deky. V průběhu okupace vystřídala Helena Lachsová přinejmenším dva byty, občas je nejasné, do kterého místa Gertrudiny vzpomínky patří – jeden sklep z jejího vyprávění připomíná spíš řadovou kóji, druhý byl větší a o něco pohodlnější.

Helena Lachsová si našla práci v železárnách, ale jelikož neměla pro dcery potravinové lístky, chodila ještě vypomáhat sedlákům: „Dělala často odpolední a vracívala se večer, kdy jsme už spaly… Maminka pocházela z dvanácti dětí, ale sourozenci ji odepsali, protože si vzala Žida. Nikdo z rodiny jí nepomáhal… Někdy nás brala na noc nahoru do bytu. To jsme musely jít po schodech jako myšky. Většinou jsme ve sklepě spaly. Měly jsme dost hlad.“

Princezny v krásných šatech

Podle Gertrudiných vzpomínek matka občas odváděla dcery na jiná místa, to když se dozvěděla, že hrozí policejní razie. Nechala je tajně pokřtít u polského faráře. Nosila jim do podzemí knížky, naučila je číst a psát: „Odmítaly jsme pohádky, kde byly princezny a královny v krásných šatech. To jsme nečetly. Dělalo nám to strašně špatně, když jsme byly takové popelky ve sklepě.“

Místo panenek si dívky hrály s papírovými obrázky, vystřihanými ze starých německých módních časopisů Frau. Na záchod, který byl v chodbě domu, se plížily potají, většinou večer, aby nepotkaly nájemníky. V sobotu je matka v bytě koupala v sedací vaně.

Nebylo to tak, že by o dívkách za ty roky nikdo nevěděl. Gertruda ze sklepa občas utíkala (sama, Hanne se prý bála): „Strašně jsem toužila vidět, jak vypadá škola, třída, tabule. Jednou ráno jsem utekla a poprosila jednu holčičku mého věku, která šla do měšťanky, aby mě vzala s sebou, že jí ponesu aktovku. Tak se stalo, propašovala mě do třídy. Za chvíli přišla učitelka a začala počítat děti. Zpozorněla a dívala se na mě. Pak se zeptala, ze které školy jsem přišla. Jelikož jsem uměla výborně německy, tak jsem jí řekla, že do školy nechodím. Vyjekla na mě: Jak to? A já jí řekla: protože jsem Židovka, tak nesmím. Dostala skoro záchvat a ječela, co se to opovažuju přijít do školy. Celá vzteklá mě vyháněla ven. A já v lavici stála a ze strachu jsem čurala do kalhot.“

Večer se Gertruda matce přiznala a dostala výprask. „Maminka říkala, jak se neustále strachuje, aby nás nenašlo gestapo, pro starosti nespí, a já udělám takovou věc.“ Přesto utíkala dál, ale už ne na ulici, jenom na dvorek. Jednou jí soused z vedlejšího domu povozil na koni, jindy jí němečtí vojáci dali jídlo. Matce nic neřekla, nikdo ji neudal.

Na přelomu let 1944-1945 už Němci deportovali i „židovské míšence“. Blížil se konec války, ale pro Židy v úkrytech to nebyla velká změna: „Věděly jsme už, že jsou koncentrační tábory a že tam je asi i tatínek. Maminka nám toho hodně říkala, vyprávěla nám, jak postupují sovětská vojska. Říkávala: ‚Vydržte to ještě chvíli. Brzy bude konec.‘ Měly jsme hrozný strach. Tak jsme v tom sklepě předčasně dospěly.“

Sovětská armáda osvobodila Třinec 3. května 1945. Sestry Lachsovy vylezly ze sklepa a vítaly vojáky. V těch dnech je kamarádka zavedla na půdu bývalého židovského domu, kde našly truhly s plesovými a maškarními šaty: „Bylo tam toho tolik! Krásné barevné dlouhé šaty i kašpárkovské kostýmy. Tak jsme se do toho navlékly a šly jsme ven. V těch toaletách jsme skákaly na břehu řeky. Jako ty princezny z knížek, které jsme ve sklepě nemohly ani vidět.“

Z třineckých Židů se skoro nikdo nevrátil. Ferdinand Lachs byl podle svědectví jednoho z vězňů roku 1942 zastřelen v Osvětimi, ale žádný záznam o jeho smrti se nedochoval. Podstatná část jeho rodiny zahynula. Hanne Lachsovou nechala matka po válce přejmenovat na Janu. Gertruda zůstala Gertrudou, i když se jí německé jméno nelíbilo. Dívky šly do školy, Gertruda poprvé, bylo jí skoro dvanáct let. Dohodly se, že už nikdy nebudou mluvit německy.

Gertruda doučovala německé děti češtinu. Když dokončila základní školu, nastoupila do elektrotechnické dílny Třineckých železáren, absolvovala doškolovací kurz na učilišti a více než čtyřicet let pak opravovala ve stejném podniku vysavače, vrtačky a žehličky. Se sestrou se po válce poněkud odcizily. Gertruda se věnovala především sportu a v roce 1954 se vdala za Rudolfa Milerského, s nímž má dvě děti.

Zamilovala se do hor a říká, že sport jí pomáhal zapomenout na dětský život v podzemí. Její matka Helena Lachsová zemřela v roce 1969, Hanne neboli Jana v roce 2017. Nikdo jiný z rodiny si válečnou historii nepamatuje.

Gertruda Milerská o svém životě v úkrytu desítky let veřejně nemluvila: „Ani já, ani sestra. Strašně jsme se styděly. Nechápaly jsme, co jsme udělaly tak špatného, že jsme se musely tak dlouho schovávat. A pořád jsme to měly v sobě. Strach a hlad.“


Autory textu jsou Tomáš Netočný a Petra Sasínová, působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno