František Kolečkář s Josefem Mašínem při setkání v USA.
Post Bellum,

Policajtovi jsem utekl rovnou z ruky, neměl u sebe zbraň, vzpomíná exulant a politický vězeň

Napsal/a Post Bellum 12. července 2019

Jednoho podzimního dne roku 1969 nasedli sedmatřicetiletý František Kolečkář, jeho žena a tři děti do wartburgu a odjeli do emigrace: nejdřív do Rakouska a potom do USA. František pracoval jako nástrojař v továrně Let Kunovice a po sovětské okupaci usoudil, že má poslední možnost zařídit sobě i své rodině svobodný život.

Měl už za sebou jeden neúspěšný pokus o emigraci, ruské i československé vězení, službu v Pomocných technických praporech, v ČSSR žil jako „občan druhé kategorie“. Z Ameriky se vrátil po pádu komunismu, bydlel na Velehradě, zemřel 20. května letošního roku.

František Kolečkář se narodil 6. listopadu 1932 v Kunovicích poblíž Uherského Hradiště v rodině se třemi dětmi. Jeho otec byl živnostník, malíř a natěrač, matka zůstávala v domácnosti a pracovala na poli.

Prastrýc byl teolog a biskupský vikář. Za mých školních let mě za ním maminka posílala na faru do jižních Čech. Prastrýc mi dal do života základ, na kterém jsem pak stavěl. Nebyl to žádný fanatik, po večeři mi dával číst rodokapsy a kovbojky. Šest let jsem ministroval a své děti jsem pak vedl v katolickém duchu,“ vzpomíná. 

František Kolečkář za mlada. FOTO: Post Bellum vzpomíná.

Po obecné škole se František začal učit obchodním příručím: „Přijali mě v největším obchodě v Kunovicích u Trubálků, kde se prodávalo všecko. Oba majitelé za války zahynuli, Frantu popravili nacisti v Breslau a Tomáše těsně před koncem války odtáhli a zastřelili v Napajedlích na Kalvárii, tak tam zůstaly vdovy a děti a pro ně jsem pracoval.“

Do Rakouska poprvé

Nedlouho po komunistickém převratu v únoru 1948 se František Kolečkář pokusil poprvé o útěk na Západ, nebylo mu ještě ani sedmnáct: „Dohodli jsme se tehdy s kamarádem, Staňou, o rok mladším, který byl v učení u mého otce a chodili jsme spolu do skautu. Už tehdy jsme proti komunistům brojili, protože oni začali lidem brát pole, otci nakonec zabavili živnost, pronásledovali kněze a náboženství vůbec.“

Kluci odjeli vlakem do Bratislavy, hranice přešli pěšky, mysleli si, že už jsou v Rakousku, jenže je sebrali pohraničníci a zavřeli do sklepa v Kopčanech – podařilo se jim vyviklat mříž a utéct: „Když je člověk v nebezpečí, dostane hroznú silu a utěká jak čert. Ještě jednou nás chytl policajt, ale tomu jsme utekli přímo z ruky. Neměl u sebe zbraň.“

Dostali se až do Vídně, v té době rozdělené na okupační zóny, našli americká kasárna a po několika dnech skončili spolu s dalšími uprchlíky v táboře poblíž Lince. V lágru působili lidé, spojení s různými tajnými službami, kteří mimo jiné verbovali tzv. kurýry (mladíky, posílané pak s falešnými doklady a různými úkoly do Československa).

Od jednoho z nich se kluci nechali přemluvit k návratu, František Kolečkář byl později přesvědčený, že šlo o komunistického agenta. Obdrželi falešné rakouské doklady, nicméně ve Vídni je chytila ruská hlídka.

Šli jsme přes most, já jsem ukázal tu rakouskou legitimaci a prošel jsem. Pak šel Staňa a nějak blbě ukázal ten papír. Rusák viděl, že to není dobře, a začal na nás řvat. Drželi nás deset dní v ruském vězení, přibývali podobní nešťastníci, a až nás bylo deset, naložili nás na nákladní auto, odvezli nás do Dvořiště a odtud do Českých Budějovic. U Rusáků jsme museli podepsat protokol. Tam to bylo dost tvrdé, protože nám dávali na den jen trochu polévky a kousek chleba. Na pryčně nebylo nic, jenom dřevo.“

Po deseti dnech byli František s kamarádem převezení z Českých Budějovic do Uherského Hradiště, následovaly čtyři měsíce v tamní věznici.

Tam začalo peklo, kriminál byl v letech 1948-49 přeplněný. Strávil jsem tam i Vánoce. Na Štědrý den jsem byl u výslechu na StB, protože se v mé peněžence našel za podšívkou moták, který jsem převážel u Budějovic od jedněch chlapců (…). Dostal jsem za to od estébáka Obšnajdra dvě facky, že mi krev vystříkla. Pendrek měl na stole a začal do mě u výslechu bušit. To bylo špatné, nemohl jsem dlouho odolávat. Vyptával se na blbosti, hlavně aby co nejvíc lidí pozavírali. Něco jsem tam řekl, co jsem neměl, protože už jsem nevěděl, co mluvím.“

Za zadržené kluky orodoval Františkův otec, který se znal s místními komunisty, u soudu pak jako mladiství dostali trest, který si již odseděli. Propustili je po čtyřech měsících. František Kolečkář měl od té doby cejch „nepřátelské osoby“, nesměl se doučit, šel pracovat jako dělník do kotelny.

U Pomocného technického praporu

V roce 1952 byl František odveden na povinnou vojnu – k Pomocnému technickému praporu (PTP).

Odvezli nás až do Mostu, do Čech, a ubytovali v koňských kasárnách z dob Rakousko-Uherska. Tam nám dali uniformy a začal cvičák, kde jsme měli jenom výcvik, ale žádnou zbraň (…). Po měsíčním výcviku nás rozdělili. Převážná část jela do Líní u Plzně, kde se stavělo letiště. V Líních jsem zůstal třináct měsíců. Přihlásil jsem se do dílen, kde hledali soustružníky a frézaře,“ říká.

To letiště už se dokončovalo a hodně mých kamarádů pétépáků bylo odveleno, ale velitelství rozhodlo, že třináct lidí z našeho oddílu ponechají na delší dobu na kompletní dokončení. A místo těch mladých prezenčáků, co byli odveleni, přivezli několik autobusů starých pánů…. Starší lidé od 40 do 75 let, bývalí živnostníci, zkrátka ´nepřátelé režimu´. Špatně to snášeli. V Líních se jeden ten prezenčák na Štědrý den věšel. My jsme ho uřezali.“

K dobovým absurditám patří i vzpomínka Františka Kolečkáře, kterak se „pétépáci“ účastnili estrády pro pracující lid: „To byla opičárna. Ještě v Mostě jsme museli dělat estrádu přímo ve městě. Nacvičovali jsme budovatelské komunistické písně, sehnali se dokonce i muzikanti, Franta Dědek hrál na housle, harmonika, asi šest muzikantů a v pěveckém sboru, myslím, čtyřicet lidí. Ještě dnes mi hučí v hlavě písnička, v které jsme zpívali o Severní Koreji: ,Severní Korea žene vrahy zpět, vpředu jdou dělníci, v klopě rudý květ, třeste se.‘ Prostě nesmysly hrozné. A my jsme pochodovali ve štrůdlu z kasáren do kulturního domu do Mostu. V obrovském sále pro 500 lidí byly první dvě řady plné starých komunistů a hleděli jak vyorané myši.“

Postupně prošel František Kolečkář jako „pétépák“ čtyřmi pracovními tábory. Po Líních u Plzně byl ve Dvoře Králové, Chrudimi a nakonec v Ostravě, kde se stavěly bytovky pro havíře, kasárna, silnice a mosty. Do civilu šel po 26 měsících, ke konci roku 1954 byly PTP rušeny.

Konečně do Ameriky

Po návratu do civilu se František živil jako nástrojař-specialista, večerně si dodělal průmyslovku, krátce pracoval také v ostravských dolech.

Když přišly v srpnu 1968 „spřátelené armády“, rozhodl se, že z Československa i s rodinou odejde: měl nízký plat, mizerné vyhlídky na lepší život: „V sedmnácti mě zavřeli, do třiceti sedmi jsem prakticky strádal, a tak jsem si řekl: ,Vždyť já to dokážu.‘“

Půl roku prožili Kolečkářovi ve Vídni, potom dostali povolení odcestovat do USA: „Letěli jsme s holandskou společností, v celém letadle byli jenom emigranti.“ Z Ameriky se František s manželkou vrátil po pádu komunismu.


Vzpomínky Františka Kolečkáře přinesly Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus. 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

8 komentářů

  1. knižiak napsal:

    Co vlastně ten člověk chtěl ? Někdo mu snad zakazoval chodit do kostela ? Miliony lidí tu žily v pohodě , budovaly republiku a tihle lidé tu jen škodili ! Komunisti tyhle hlupáky měli naopak rovnou za hranice vykopnout , ne tu s nimi marnit energii !!

    • Martin napsal:

      fakt v pohode?
      a co tech 250 lidi co komunisti povesili??
      nebo tech 5-10tis co komunisti zavrazdili při výsleších, v komunistických koncentracnich taborech, nebo při pokusu odejit do svobodného světa???
      a co tech 200tis, který komunisti zavreli do svých koncentracnich taboru ????
      fakt v pohode ?????

    • skeptik napsal:

      On pan Kolečkář chtěl možná číst knihy, které číst chtěl, a ne ty, které mu komunistická cenzura číst dovolovala. Chtěl se dívat na filmy, které vidět chtěl a ne na ty, které prošly schvalovací komisí. Když strana a vláda něco zkazila, a nebylo toho pokaženého málo, chtěl o tom mluvit otevřeně a nahlas a ne o tom pouze šeptat někde za zdí a za zavřenými dveřmi. Když chodil do kostela, pak chtěl, aby ho při tom nikdo nešpehoval a neudával ho a nepsal mu za to nějaké mínusy. Dost možná také chtěl, aby si do zahraničí mohl vyjet kdy se mu to hodí a nepotřeboval k tomu při tom milostivé povolení od státních a stranických orgánů. Možná také chtěl, aby si v televizi mohl sledovat i jiné programy, než setkání se sovětskými umělci. A pokud si snad nasměroval anténu na televizi rakouskou nebo západoněmeckou, tak aby tu anténu nemusel schovávat za dům nebo za strom, případně aby mu za to nasměrování antény nikdo nehrozil a nedělal nějaké výčitky a nezapisoval jej do nějakých seznamů. A asi chtěl pan Kolečkář i řadu dalších věcí, které jste vy nepotřeboval a nepotřebujete nejspíš ani dnes, ale on ano. A zcela jistě pan Kolečkář nechtěl, aby o tom, co smí chtít a co mu chtít není dovoleno, rozhodovali lidé vašeho ražení, ale aby si o těchto záležitostech mohl v maximální možné míře rozhodovat sám.

  2. Eva napsal:

    Nechápu, proč se z toho zázraku po pádu komunismu vracel.Mohly tam vyrůstat jeho děti, vnoučata…Aha, on to takový zázrak není, že?

  3. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Pohádky ovčí babičky jsou hodnotnější čtení, než pohádky od autorské party Post Bellum. A nejspíš i pravdivější a poučnější.
    O skutečných hrdinech a skutečných příbězích protikomunistického odboje, píší pravdivé, prameny, pamětníky i dosud žijícími oběťmi potvrzené dokumentární texty, úplně jiní autoři (na př. Kasáček, Navara a další) než ti z Post Bellum. Texty některých zde uveřejněných působí dojmem, že jde o slohové úlohy od žáků vyššího stupně základní školy.

    • Robert Břešťan napsal:

      To tedy kolegům značně křivdíte. Zhustit příběh do rozměru článku nutně znamená mnohé vynechat, zestručnit… Ale označovat vzpomínky pamětníků za pohádky je nejen mylné, ale i krajně neuctivé.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Možná máte pravdu, ale moje pocity, jako osoby od téměř 40 let sledované StB, jsou takové, jak jsem napsal.
        (Tu informaci o mém sledování, jsem dostal od předsedy místní organizace KDU-ČSL, když mě před léty napsali do kandidátky, aby ji doplnili na plný počet a požádali proto o lustrační osvědčení na mou osobu. Tato informace vysvětlila ledacos z toho co se mně během života stalo a co jsem nevěděl jak vysvětlit a na co se vzhledem k mému věku (86 let) dívám dnes s nadhledem. Přežil jsem to všechno totiž ve zdraví, více méně).

    • Nemam pocit, ze by autor vydaval kohokoliv za hrdinu. Spis mi to prijde jako zivotni pribeh jednoho cloveka.
      Navic, o odboji se tam nepise vubec nic. Jen, ze proti komunistum „brojili“, coz sice neni zcela jasne, co se tim mysli, lec na nejaky odpor to prilis nevypada.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama