Ruská invaze ze srpna 1968 je pro Česko dál velkým národním traumatem, které částečně formuje i vztah k dnešnímu agresivnímu Rusku. Přesto nemáme dodnes žádnou systematickou připomínku na jednom místě. Na rozdíl od Lotyšů, kteří mají své Muzeum okupace. Je zajímavé i pro naši současnost.

Lotyško je moc daleko na to, abychom ho vnímali jako zemi blízkou. Nanejvýš ho zaznamenáme ve chvíli, kdy vyhraje bronzovou medaili na MS v hokeji, jako se to povedlo letos. Přitom jde o zemi s velmi podobnou moderní historií, jako je ta naše, jak ukazuje právě Muzeum okupace Lotyšska v Rize.

Projevy národní slabosti a potupy

Je pozoruhodné, že Muzeum vzniklo již v roce 1993, tedy dva roky poté, co se Lotyšsko díky mocensko-ekonomickému rozpadu Sovětského svazu stalo samostatnou zemí.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek a mezititulky jsou redakční, autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti)

Nová politická reprezentace cítila, že se obyvatelstvo musí vyrovnat s tím, v čem posledních padesát let žilo. Že si musí navždy udělat jasno v tom, co nechce už nikdy opakovat. Trojí okupaci: dvě sovětské a jednu německou.

Česku toto gesto chybí, možná i proto nás naše dvě okupace pořád nějak pronásledují, coby projevy národní slabosti a potupy.

Lotyšský stát vznikl v roce 1918, tedy stejně jako Československo. Lotyši ale museli o svobodu bojovat se zbraněmi v ruce déle než Češi – až do roku 1920. Ani oni pak neměli víc než dvacet let na to, aby vytvořili pevný demokratický stát.

Předání moci Sovětskému svazu mělo podobné kulisy jako v Československu při předání moci Hitlerově Německu. Převaha Rudé armády byla v roce 1940 obrovská, a tak tehdejší lotyšský prezident Kārlis Ulmanis, podobně jako československý prezident Beneš, fakticky v klidu předal zemi nepříteli.

Už v té době mizeli Lotyši v gulazích. Následná nacistická okupace připravila o život sto tisíc lotyšských Židů. Muzeum se nevyhýbá ani informování o spolupráci některých Lotyšů s Němci: mnozí dokonce vstupovali do nacistických speciálních jednotek, protože sovětský nepřítel byl pro ně na prvním místě.

Muzeum okupace v Rize by se hodilo jako povinná exkurze pro všechny politicky velmi „alternativní“ Čechy, kteří dnes na sítích reptají a opakují, že Putina k útoku na Ukrajinu dohnalo NATO.

Rudá armáda se ale vrací s vítěznou válkou a zabírá zemi na dalších 46 let. Opět přicházejí gulagy s dalším terorem vůči obyvatelstvu, později nastupuje nová imperiální strategie: kolonizace Lotyšska.

Do malé pobaltské země, která ani dnes nemá dva miliony obyvatel, přichází tři čtvrtě milionů Rusů, Kazachů a dalších národností SSSR, aby demograficky a kulturně převážili místní.

Odměna za podvolení se okupantovi

Kolonizátorské praktiky, které lze v muzeu studovat, jsou pořád stejné, podobně jako dnes na Ukrajině odsouvání dětí a celých rodin do Ruska, jazykový a kulturní brainwashing, ekonomický nátlak na všechny, kteří ale za podvolení okupantovi dostanou svou odměnu.

Právě to je na celém rižském Muzeu okupace nejděsivější a nejtíživější. Permanentní pocit, že neprocházíte poklidnou inscenací nedávných dějin, ale že je to až příliš živá současnost, kterou sice neprožívají lidé na lotyšském území, ale v poměrně velké blízkosti odtud.

Ruské impérium v roli bezohledného okupanta se najednou jeví úplně jinak, než jak ho vykreslují normalizační filmové historky o ruských vojácích, kteří byli spíše k politování, později prodávali, co se dalo, a rozhodně nechtěli z Československa nikdy domů.

Muzeum okupace v Rize by se hodilo jako povinná exkurze pro všechny politicky velmi „alternativní“ Čechy, kteří dnes na sítích reptají a opakují, že Putina k útoku na Ukrajinu dohnalo NATO, neboť ani ta manipulativní propagandistická rétorika o všech útočících na Rusko, které se jen v zájmu světového míru musí bránit, se po celé století nemění.

Lotyši na to všechno nechtějí, nemohou zapomenout. V Česku je naopak bohužel až příliš mnoho těch, kteří mají, jde-li o Rusko, velmi krátkou a velmi selektivní paměť. Možná tak není úplně divu, že se ani na našem Muzeu okupace neumíme shodnout…