Cyklistické trofeje Josefa Wolfa
Post Bellum,

Peníze nejsou všechno. Příběh elitního cyklisty, který nechtěl sloužit komunistům

Napsal/a Post Bellum 16. června 2018

Cyklista Josef Wolf z Brna býval hvězdou, miláčkem davů. Úspěšně závodil na dráze i na silnici. Reprezentoval Československo na olympiádě i mistrovství světa. Mohl být spokojený. Měl peníze, dům i auto. Přesto nechtěl, aby jeho malý syn vyrůstal v komunismu, a v sedmadvaceti s celou rodinou poměrně dramaticky utekl do Švédska. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Wolf komunisty nesnášel už od dětství. Jeho táta, krejčí s vlastní soukromou dílnou, kterou mu soudruzi znárodnili, musel v 50. letech nastoupit do uranových dolů.

„Každý soukromník byl najednou nepřítel pracujícího lidu, příživník. To, že táta pracoval od čtyř ráno až do večera sám ve své dílně, to nikoho nezajímalo. Šel do dolů, aby se očistil, zbavil se nálepky a ochránil nás a zabezpečil. Horníci byli dobře placení. Po roce 1948 si komunisté usmysleli, že budou tvořit nového člověka, tím se ve mně zrodila nechuť, odpor, averze,“ vypráví dnes.

„Pochopil jsem, že ten život, který nám chtěli vnutit, je absolutně neslučitelný s mým životním cílem. Tak jsem si život nikdy nepředstavoval. Život patří jenom mně. Dostal jsem ho od mých rodičů. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale oni mi chtěli do života pořád kecat,“ vzpomíná.

Poprvé na Západě

Závodit začal Josef Wolf na cyklistické dráze na stadionu v Brně. Dráhař musí zvládnout nejen techniku jízdy, ale i rychlé rozhodování a taktiku při závodech ve skupině. Úspěšní dráhoví závodníci vítězili i na silnici:

„To byl cíl. Vyhrávat na silnici. Silniční cyklistika měla úroveň a popularitu. Hlavně díky Tour de France. A když u nás nastala doba Závodu míru, zájem diváků v Československu, Německu a Polsku dalece převyšoval Tour de France,“ popisuje svou tehdejší sportovní motivaci.

Ještě před tím, než nastoupil na vojnu, okusil poprvé, jak chutná svobodný svět. Během závodů v Berlíně si s kamarádem udělal výlet do západního Berlína. To ještě neexistovala Berlínská zeď: „Sedli jsme do esbánu a šup, byli jsme na Západě.“

Pro Wolfa to byl šok. Viděl obrovský rozdíl mezi životem v sovětském bloku a v demokratické společnosti. V Berlíně navštívil závod profesionálních cyklistů na berlínské dráze:

„Bylo to fantastické! Jako by vás vystřelili někam raketou do vesmíru. Být u toho a sledovat ty věci. To bylo prostě nedostižné, nedostupné, zakázané. Neuskutečnitelné. A já jsem to viděl!,“ popisuje Wolf pocity okouzlení ze Západu.

Žolík v kufru

Během svých cest na závody v západních zemích začal pašovat zboží, což prý bývalo mezi sportovci velmi rozšířené. Na černém trhu v Československu nakoupil dolary a západní marky. Na Západě za ně nakoupil nejrůznější zboží a po návratu ho doma prodal.

Častěji však jezdil a kšeftoval v socialistických zemích: „V Bulharsku jsme potkávali lidi v dukláckých dresech. Zjistili jsme, že tam před pár roky byli Dukláci a prodali úplně všechno, včetně dresů až po zubní kartáčky.“

Vozit české či západní zboží a dobře je prodávat například v Rumunsku či Bulharsku s sebou přinášelo z dnešního pohledu bizarní problémy – měli jste spoustu tamních peněz, ale neměli jste je za co utratit:

„Dostali jsme tip, že v Rumunsku nejsou hrací karty. Byly tam zakázány a karetní hry tedy měly úžasnou cenu. Tak jsem nakoupil žolíkové soupravy. Stály pár korun, nezabraly místo v kufru. Kdyby se někdo ptal, tak bych řekl, že hrajeme karty. V Rumunsku jsem je prodal. To byly úžasné přepočty. Měl jsem obrovské množství peněz. Bohužel rumunských,“ vypráví Josef Wolf, který rumunské peníze pak směňoval na české a ty pak na černém trhu na dolary nebo západní marky.

Pašováním ke světové špičce

Wolf sháněl na Západě kvalitní součástky na své kolo, které stály spoustu peněz: „Ty peníze jsme tenkrát neměli, ani jsme si je nemohli vydělat. Československý svaz tělesné výchovy vlastnil malý a strašně špatně zásobený sklad nekvalitních součástek. Takže se všichni snažili co nejlépe vybavit svá kola z pašovaných součástek,“ vzpomíná Josef Wolf.

Závodní cyklistika byla skutečně drahý sport. Třeba jedna jediná galuska, která se velmi snadno poničila, stála dvě stě až tři sta korun, přitom průměrný měsíční plat v té době činil pouhých 1 500 korun hrubého. Bez perfektní galusky však nebylo možné nad stejně silným soupeřem zvítězit.

A tak Josef Wolf pašoval třeba do Bulharska dráty. Na závody tam vezl své kolo, kabelu s dresem a k tomu vlekl tašku se smotanými dráty, které vážily patnáct kilo.

Díky kšeftování si postavil kolo na míru. V Itálii ho získal za dva fotoaparáty z východního Německa. Jiří Wolf tvrdí, že právě díky tomuto kolu se výrazně zlepšil a dostal se do výběru na olympiádu v Římě v roce 1960.

Zkazila to Coca-Cola

Na československé olympioniky v Římě dohlížely desítky příslušníků Státní bezpečnosti. bez jejich vědomí a často ani jejich doprovodu nebylo možné opustit olympijskou vesnici. Cyklisté si však jezdili, kam se jim zachtělo.

„Jedeme trénovat,“ zamávali estébákům u brány a zmizeli. Vyjížděli na dlouhé túry po italských silnicích pod rozpáleným sluncem. Obrovská žízeň a nejslavnější kapitalistický nápoj Coca-Cola znamenal konec jejich nadějím na úspěch:

„Od rána do večera jsme chlastali Coca-Colu. Říkám chlastali, protože slovo pití se nedá použít. Coca-Cola byl nápoj na indexu. Pro soudruhy zosobňoval to nejhorší, co mohl kapitalistický svět vytvořit. Tak jsme ho pili. My jsme nevěděli, že obsahuje tolik kofeinu. Několik nocí jsme nespali,“ vysvětluje neúspěch už v kvalifikaci, ve kterém skončili až na pátém místě. V boji o semifinále podlehlo československé družstvo stíhačů Francii.

Nejsilnější tým, ve kterém závodil na dráze, se podařilo vytvořit ještě ten rok na mistrovství světa v Miláně. Ve stíhačce družstev vybojovali českoslovenští reprezentanti skvělé páté místo.

Nebýt základnou komunistů

V letech 1963 a 1964 jel Josef Wolf silniční Závod Míru. Etapy na trase mezi Berlínem, Varšavou a Prahou sledovaly přímo na místě i v televizi v socialistickém Československu miliony diváků:

„Československá cyklistika žila Závodem míru. Závod míru to bylo něco, co dokázalo i v tehdejším velice ponurém Československu rozjásat davy,“ vypráví Josef Wolf, který se v době své největší slávy zamiloval. S Radkou se vzali a narodil se jim syn.

Se ženou sdílel pocity marnosti a beznaděje života v komunistickém režimu. K emigraci se rozhodli ve chvíli, kdy si Josef uvědomil, že možná i jeho dítě bude muset žít v nesvobodě komunistického režimu:

„S postupujícím časem jsem začal nahlížet, že nemá cenu, abychom měli další děti. Mít děti a tvořit základnu komunistické společnosti, to se nám rozhodně nechtělo. To bylo špatné,“ říká Wolf.

Dlouhé měsíce se o tom radil s manželkou, až se konečně dohodli. Manželka se synem dostala povolení k cestě za tetou do západního Berlína. Josef jel ve stejném termínu na závody do Švédska. Tam dva týdny se svými kolegy závodil a těsně před koncem výpravy se svým kamarádům ztratil.

Uprchlík, co pomáhá uprchlíkům

Za dramatických okolností se před nimi ukrýval v přístavu Trelleborgu. Krčil se v lavici prázdného kostela. Estébáci sice do kostela nakoukli, ale Josefa jen úplnou náhodou neobjevili. Teprve po čase – kdesi na závodech, kde už Josef jezdil ve švédském dresu – mu jeho bývalý kolegové vyprávěli, co všechno v přístavu podnikli.

Vedoucí výpravy a trenér cyklistů František Jursa šílel. Běhal s estébáky po přístavu, nakukovali do všech podniků, stěžovali si i na švédské policii, která je vyhodila, že se nic neděje, když má Josef platný pas.

V komunistickém Československu byla emigrace vážný zločin a Jursa se právem obával, že bude mít doma problémy nejen on, ale celá Josefova rodina. Nikdo ze závodníků v tu chvíli nevěděl, že na Západě už je také Josefova žena i syn. Mysleli si, že je opustil a měli mu to za zlé. Až na hranici v Cínovci se od čekajících estébáků dověděli, že manželka se synem jsou už dávno v západním Berlíně.

Josef Wolf vyplul ze Švédska trajektem do Německa, kde se podle dohody v uprchlickém táboře potkal s rodinou. Získali status politického uprchlíka a po čase se usadili ve Švédsku. Dva roky tam ještě Josef Wolf závodil a potkával se se svými bývalými kolegy při závodech.

Švédsko se Wolfovi stalo novou vlastí a domovem. Vystudoval tam vysokou školu a získal práci u Národního úřadu na pomoc uprchlíkům.


Autoři textu Tomáš Netočný a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Čtěte též

Reklama

13 komentářů

  1. bolek.vala napsal:

    Kdybych tu nežil , tak bych tomu možná věřil , ale spíš toho člověka považuji za sluhu kapitalistů !!

  2. nováček napsal:

    To, co zde Post Bellum 16. června 2018 popisuje je povídka o obyčejném veksláctví vydávaném za hrdinství. Je to směšné, zejména pro pamětníky, jako jsem já. Bylo by lepší, vybírat si pro tyto povídky méně kontroverzní osobnosti, než jsou veksláci a sportovci – pašeráci (už chybí jen povídka o hrdinství, které spočívalo v podřeznutí řadového příslučníka SNB, omámeného chloroformem a svázaného, jako podsvičete před opékáním).
    Milé Post Bellum ,když už se vydáváte za popisovatele trpké minulosti, zkuste se také porozhlédnout jinde, než v řadách veksláků a ekonomické emigrace. Zkuste si přečíst třeba něco od autorů Luďka Navary a Miroslava Kasáčka, doporučuji třeba knihu Volavčí sítě, o skutečném třetím odboji; autoři trochu příliš zestručnili popis osudů přeživšich aktérů a tady by byla příležitost pro Post Bellum.

  3. Zdeněk Mafek napsal:

    Prosím nelžete, OH nebyly v roce 1962, ale 1964.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Post Bellum nelže, ono se mýlí!

      • Vojtěch Berger napsal:

        Byl to rok 1960, opravili jsme. Díky za upozornění

  4. Blanka Kloučková napsal:

    Je to článek o vekslákovi nebo sportovci? Ve vekslování byl úspěšný a co v tom sportu, vyhrál vůbec něco?

  5. Josef napsal:

    Jsem tak trochu pamětník i na tuto uváděnou dobu od Post Bellum, no ale si pana Wolfa nepamatuji jako cyklistu natož jako dokonce „hvězdu“. Pokud si vzpomínám tak v té době jezdili Závod míru zejména pánové Hasman, Heller, Doležel, Smolík a ze Slovenska Matěj Laco, na dráze byl hvězdou Jiří Daler (vítěz na OH v Tokiu). Trenérem býval Milan Perič a mechanikem Jaroslav (?) Babický. Post Bellum si spojuji s Mikulášem Kroupou, který je synem zkrachovalého politika Daniela Kroupy – člověka, který mj.prohlásil, že v referendu by rozhodovala lůza, v době kdy byl ještě v ODA ( ta ODA, která později zkrachovala za dluhy v desítkách milionů korun – a to by se u takovéhoto konzervativního politika vůbec nemělo stát). Obecně vzato takovýchto „Kroupů“ mám už až až…

    • Jiří Mikšík napsal:

      Mechanik se jmenoval Franta Babický, Josef Volf opravdu jezdil, i ZM 1963 a také stíhačku na dráze. OH byly v roce 1960 a 194, ne jak je uváděno 1962. To se konaly Zimní OH.

      • josef napsal:

        Zimní OH se „míjejí“ s „Letní“ OH až od devadesátých let. A bylo to konkrétně mezi Albertville a Lillehammerem (nebo obráceně). Ale abych se vrátil k článku, tak nám „bratři“ Mikuláš Kroupa (a dozajista i Adam Drda), chtěli tímto článkem sdělit, že odchodem (útěkem) p. Volfa , že naše cyklistika – a to jak dráhová, tak i silniční, začala „chřadnout“. A to se -jak vidno- nestalo, postupně měla slušnou mezinárodní úroveň i se jmény. Daler, Kučírek, Kučírek-Jelínek, Vačkář, Vačkář- Vymazal, Štark-Paar, Tkáč a později i Jiří Mikšík… (to jenom u dráhařů)

  6. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    „Autoři textu Tomáš Netočný a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století“.
    Vzkaz : Opovrhované knihy, jako Mladá garda, či Jak se kalila ocel, nebo Příběh opravdového člověka, ale i povídání a písnička o Čapájevovi jsou mnohem blíže pravdě a skutečným lidským hodnotám, než celá Vaše letitá produkce Příběhy 20. století o vekslácích, ekonomických migrantech a podobných pochybných individujích. Zkuste si vyhledat mezi pamětníky opravdové svědky skutečných střetů s komunistickou nadvládou a nesnižujte hodnotu odporu proti totalitě popisováním osudů prospěchářů.

    • Vojtěch Berger napsal:

      Tady jste Oskare opravdu hodně mimo. Holokaust, gestapo, Jáchymov… to jsou vzpomínky, které snižují „hodnotu odporu proti totalitě“??? Aspoň se na ten web podívejte, než vypustíte nějaký nesmysl.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Tady jste Vojtěchu Bergře zcela mimo, mluvím o příbězích ekonomických migrantů, veksláků a pašeráků, které autoři textů, Tomáš Netočný a Mikuláš Kroupa, řadí na stejné rovinu, jako kdyby šlo o příběhy skutečných bojovníků proti oběma totalitám a zatím jde o „vyčuránky“.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Doplňuji: „Mohl být spokojený. Měl peníze, dům i auto (Wolf). Jenže on chtěl víc peněz, lepší auto, lepší dům. Znám několik takových, co utekli kvůli penězům, domům a autům, kteří na Západě uspěli, ale netvrdí, že tím bojovali proti komunismu!

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies