Reklama
Tomáš Radil
Post Bellum,

Muž, který přežil holokaust: Nebezpečné zážitky si musíme pamatovat a předávat potomkům

Napsal/a Post Bellum 8. června 2018

Ke „kulatým osmičkovým výročím“ patří i výročí 1. vídeňské arbitráže z listopadu 1938. Krátce po uzavření Mnichovské dohody byla okleštěná republika donucena předat i značnou část jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi Maďarsku. Výrazně se to dotklo Židů žijících v těchto oblastech. Právě jim tentokrát věnujeme Příběhy 20. století.

Výsledek arbitráže mimo jiné způsobil, že se Židé z těchto území stali občany jiného státu – a celkový počet Židů v Maďarsku se náhle zvýšil z pěti set tisíc na sedm set padesát tisíc.

O pár let později tak v ghettech, v pracovních lágrech a především v transportech z Maďarska do vyhlazovacích táborů skončily i desítky tisíc někdejších československých občanů.

Patřili k nim i členové rodin pozdějšího lékaře a vědce profesora Tomáše Radila (nar. 1930) a Kláry Gerendášové (1921-2015), která podstatnou část poválečného života pracovala jako hostinská.

Příběh Tomáše Radila patří k těm známějším, i proto, že m.j. napsal vzpomínkovou knihu Ve čtrnácti sám v Osvětimi a knižně vydal také studii Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech.

Stačilo sedm týdnů

Narodil se v Bratislavě jako Tomáš Weiss a vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu (sousední maďarskou Ostřihom odděluje jen řeka Dunaj, města spojuje most, zničený v posledním roce války). Pochází z židovské rodiny, v níž se mluvilo slovensky i maďarsky, jeho děd byl předsedou židovské obce.

V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů.

Tomáš Radil odjížděl v jednom z transportů v červnu 1944, spolu s rodiči a prarodiči. Připomíná mimo jiné rychlost, jíž zkáza maďarských Židů probíhala: „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti.“

Životu nebezpečné vzpomínky

Jeho babička a maminka zemřely záhy po příjezdu do Osvětimi-Birkenau (matka se od babičky odmítla odloučit). Tomáš se dostal do bloku mladých, do něhož bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let – účel tohoto výběru zůstává dodnes nejasný.

Prošel několika selekcemi, jednou se již ocitl ve skupině lidí, kteří byli posláni na smrt – a na poslední chvíli byl opět „vyselektován“ s tím, že se ještě hodí k práci.

Nakonec byl převeden do centrálního osvětimského tábora, kde se mu podařilo přežít až do osvobození. Po válce na vlastní pěst a nemocný tuberkulózou doputoval do Parkanu:

„Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz té mé cesty. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ Setkal se s otcem a strýcem – děd, babička, matka a ostatní členové rodiny nepřežili.

Tomáš Radil se stal lékařem, vědcem a mimo jiné též dosti aktivním komunistou. Skoro šedesát let se specializuje na výzkum mozku. Ve stáří dospěl k názoru, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně předávat:

„Pokud si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje nám to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“

Z Budapešti do Ravensbrücku

Klára Gerendášová se narodila 4. února 1921 v početné židovské rodině ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) na Podkarpatské Rusi. Měla těžké dětství, po smrti matky vyrůstala s prarodiči a ve čtrnácti letech se přestěhovala do Budapešti, kde žila nejprve u příbuzných a poté u kamarádky, jejíž rodina ji vzala takřka za vlastní.

Na Kláru Gerendášovou dopadla různá protižidovská opatření, ale do roku 1944 byla chráněna před deportací maďarským občanstvím.

Po německé okupaci musela spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do ghetta, odkud byla po čase poslána na práci: na venkově u města Pásztó kopala zřejmě protitankové zákopy, v zimě a v dešti, s nedostatkem jídla a neustále mokrým oblečením:

„Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale i tak jsem musela pracovat dál.“

Jednoho rána v zimě 1944/1945 nahnali ozbrojenci, pravděpodobně maďarští, Kláru Gerendášovou spolu s dalšími vězněnými ženami do dobytčích vagónů a byly odvezeny na práci. Když vlak zastavil, objevili se příslušníci SS, kteří se k příchozím chovali tak brutálně, že Klára počítala s okamžitou smrtí.

Pilku už měli připravenou

Dostala se však do přeplněného ženského koncentračního tábora Ravensbrück, ležícího asi devadesát kilometrů severně od Berlína, a po několika dnech ještě dál, do pracovního tábora Penig, mezi Lipskem a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Pracovala u soustruhu v továrně na letecké součástky, trpěla soustavným hladem a zimou.

Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. Rána jí rychle začala hnisat. Na ošetřovně rozhodli, že jí bude amputována ruka:

„Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravená pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě. Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla.“

Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním se pak podařilo uprchnout z pochodu smrti a dostala se k jednotce americké armády – byla zraněná a blízko smrti, navíc z posledních sil pečovala o těhotnou přítelkyni.

Život jí zachránili američtí vojáci a německý lékař, který ji operoval. Když se vrátila domů, setkala se se třemi ze svých čtyř sourozenců – jedna sestra holocaust nepřežila, stejně jako další příbuzní. Klára se potom vdala, odstěhovala se do Karlových Varů, celý život pracovala v pohostinství.

Narodily se jí dvě děti: dcera Anna, která emigrovala do USA a provozovala zubní laboratoř – a Ladislav, hudebník a herec. Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies